Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 3. kapitola

14.02.2010 (19:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1850×

3. Světlo – smrt nebo naděje?

Uviděla jsem světlo, jasné a pronikavé světlo, které mě téměř oslepovalo. Bylo tu všude, nic jiného jsem neviděla. Až najednou…

Ze světla vycházela osoba. Ne přímo ze světla ale z brány. Ano, za tím světlem musela být někde brána. Vedla někam do neznáma a já nevím proč, ale fascinovalo mě to, jakoby mě ta brána volala a já chtěla vědět co za ní je. Čekala jsem, že budu muset do ní vstoupit a popravdě řečeno jsem se i chtěla vstoupit, připadalo mi to jako osvobození. Ale někdo, to tak zřejmě neplánoval.

Uviděla jsem siluetu postavy nějakého člověka, nejspíš. Silueta osoby, která se právě vynořovala ze světla, se neustále ke mně přibližovala, začala mi připadat povědomá. Po chvíli jsem poznala, že je to muž, ale do obličeje mu stále díky světlu nebylo vidět. Byl nezvykle vysoký a svalnatý. A v tu chvíli jsem ho poznala.

Světlo jako by se utlumilo a já uviděla tu neskutečně krásnou tvář. Tvář, která mi tolik chyběla a která mi dodávala život. Bylo to k neuvěření, ale přesto jsem váhavě zavolala: „Jaku…?“ hlas se mi zlomil.

Nevěřila bych, že tato slova ještě někdy vyslovím, to přece nebylo možné.

„Ness, lásko.“ zavolal. A mé srdce zaplálo štěstím, jako kdyby si po dlouhé době vzpomnělo, jak správně fungovat.

„Jsem v nebi, už jsem zemřela?“ zeptala jsem se, opět váhavě.

„Ne, Ness, nezemřela jsi a ani nezemřeš, ty se teď probereš a začneš zase žít i beze mne, zvládneš to, já to vím.“

„Ale, Jaku, já…“koktala jsem. Nemohla jsem najít ta správná slova. Co bych mu měla na to odpovědět? A najednou mě popadl hrozný vztek.

„Co si sakra myslíš, klidně si odešel, nechal mě tam samotnou, nestarala ses, jak to budu zvládat já, bez tebe. Bez hlavně si skočil pro smrt! A co já, to tě nenapadlo? Ne samozřejmě, že ne. A teď se mi tu z drzostí ukážeš a vykládáš, že mám žít bez tebe! To si sakra myslíš, že je to tak jednoduchý?!“ začala jsem na něj křičet.

Chtěla jsem po něm něco hodit, ale nic nebylo po ruce. Vztek mě ale postupně začal opouštět. Najednou jsem se zastavila. Co to sakra dělám? Stojí tu přede mnou láska mého života a já na něj takhle křičím? Jednala jsem naprosto v afektu, tudíž bez rozmyslu, ale i přesto to nebylo omluvitelné. i když se mi ulevilo.

Najednou jsem se zhroutila přímo do jeho náruče a rozbrečela jsem se. Jeho náruč byla taková, jakou jsem si ji pamatovala. Silná ale měkká, horká ale příjemná a ta jeho vůně. Byla jsem v sedmém nebi a nechtěla jsem to kazit mluvením, ale musela jsem se omluvit.

„Jaku,“ vzlykala jsem, „je mi to tak hrozně líto, omlouvám se. Nevím, co mě to popadlo. Já-.„

„Ššš,“ tišil mě, „to je v pořádku, já to chápu a omlouvám se ti.“ přerušil mně. Přikývla jsem na souhlas a pevně se k němu přivinula.

„Miluji tě, Jaku.“

„Ness, já…musím ti něco říct, to proto jsem tady.“ Zmateně jsme se na něj podívala a on pokračoval.

„Musíš pro mě něco udělat, vlastně ne pro mě na mě už nezaleží, musíš to udělat pro sebe a celou tvou rodinu, uděláš to, prosím?“

„O co jde, Jaku?“ Stále jsem byla zmatená.

„Jen mi slib, že to uděláš, prosím. Bude to tak lepší, pro všechny, hlavně pro tebe. To ti slibuju, budeš zase šťastná.“ Nedokázala jsem si představit, jak bych ještě mohla být šťastná, ale přesto mi to nedalo.

„Dobře, slibuju. Řekneš už mi, o co jde?“ nedočkavě jsem se zeptala. A myslím, že poznal změnu v mém hlase. Už nebyl tak beznadějný. Byla v něm kapka naděje.

„Uděláš, co ti řeknu, ano?“ Přikývla jsem a on pokračoval: „Lásko, teď se ti to líbit nebude, ale časem to určitě pochopíš. Musíš se znovu vzchopit. Probudit se a znovu žít, i beze mne, zvládneš to, vím to.“ Už s tím zase začíná? Co s tím pořád měl? Teď jsme spolu, na ničem jiném nezáleželo!

„Jaku, nezačínej znova. Kdy konečně pochopíš, že já bez tebe nedokážu žít, nevím jak a stejně ani nechci, bez tebe ne. Pochopíš už to konečně?“

„Já vím, Ness, teď se ti to zdá nemožné, ale ty to dokážeš, jsi dost silná. Vyber si jedno místo, kdekoli na světě, a tam všichni odjeďte. Začněte znovu, všichni. Nejlíp co nejdál od Forks. Možná to bude trochu těžké, ale ty to dokážeš,“ najednou zaváhal, ale jen na kratičký moment, „ miluju tě, navždy.“ pokračoval. Zvedl mě do náručí se slovy: „Sbohem, lásko moje.“ Políbil mě na čelo a upustil.

A já padala a padala. V tom jsem začala příšerně křičet.

S křikem a hrůzou v očích jsem se prudce posadila na posteli. Už u mne seděli mí rodiče a ostatní z rodiny byli poblíž. Všichni na mne zmateně hleděli a máma s tátou silně, ale přesto opatrně objímali.

Rozhlídla jsem se po pokoji. Byla jsem ve svém pokoji, aspoň myslím. Nevypadal jako můj pokoj. Byl zcela přeorganizovaný, jako by mi tu nic nemělo připomínat jeho. Ale ještě něco se mi tu nezdálo, podívala jsem se na své ruce, měla jsem v nich napíchané jehly a různé hadičky. Jen jsem nechápala proč?

„Mami, tati?“ chraplavě jsem promluvila. Už příliš dlouho jsem ze sebe nevydala ani slovo a v krku jsem měla vyprahlo.

Máma mě k sobě přitiskla ještě víc, zřejmě byla šťastná. „Nessie, moje malá, Nessie, ty mluvíš?“

Ano, proč bych nemluvila, jasně už dlouho jsem nekomunikovala a nevylézala ze svého pokoje. Vůbec, celkově jsem nic nevnímala, ani čas, ale přece jsem tu nemohla ležet nějak moc dlouho nebo ano?

„Ehm, mami, můžu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě, holčičko.“ celým štěstím rychle odpověděla. Tak rychle, že by tomu člověk neporozuměl, aniž by se snažil sebe víc. Zřejmě byla moc šťastná, bylo jí to vidět na očích. Vypadala, jako když z ní najednou spadl všechen stres a napětí a ona se mohla konečně usmívat.

„Tak za prvé, proč na mně všichni koukáte, jako kdybych spadla z Marsu? Za druhé, proč mám v sobě ty hadičky? A za třetí, jak dlouho jsem vlastně byla,“ váhala jsem jak to vyjádřit, „mimo?“ dopověděla jsem a čekala na odpovědi na své otázky.

„Ness, holčičko, ty si nic nepamatuješ?" ujal se slova táta

„Ne, já…nic jsem nevnímala, viděla jsem jen tmu a nic jsem ani necítila, nechtěla jsem, až do toho snu.“

„Snu?“ tázavě se zeptala máma.

„Ano, no mě se zdálo o…Jakovi. Bylo to jako v nebi, ale lepší. Jake se mnou mluvil a pak mě hodil dolů. Zbytek znáte.“ Souhlasně přikývli.

„Povíš nám víc o tom snu?“ opatrně se zeptala máma.

„Ano, ale nejdřív mi odpovězte na mé otázky, prosím.“

„Takže,“ ujal se slova opět táta, „hadičky máš v sobě proto, že jsi byla…ehm…mimo čtyři roky a tudíž jsme tě nějak vyživovat museli.“

„Cože čtyři roky? Ale to přece není možné.“ zděšeně jsem vykřikla. Přece jsem nemohla bát mimo tak dlouho? No jasně proto na mně koukali tak vyjukaně. Tohle už nečekali.

„A teď prosím ty, pověz nám o všem.“ pobídl mě táta. Zřejmě vyslechl mé myšlenky, a tak se nezaobíral další odpovědí už nahlas, beztak už mi to došlo, proč byli tak překvapený.

„Dobře, ale nejdřív, ze mě vyndejte ty hadičky a já si půjdu zalovit, potom vám vše řeknu.“

Carlisle mi opatrně vyndal veškeré jehly a já se mohla jít svobodně proběhnout.

„Za hodinku jsem zpátky, neběžte za mnou, prosím.“ A už jsem byla venku. Bylo to osvobozující se po tak dlouhé době volně a naplno proběhnout. Soustředila jsem se jen na běh a lov, zcela jsem se tomu poddala.

Když jsem se spokojená z vydařeného lovu, vrátila, pustila jsem se do vyprávění. Vše jsem jim převyprávěla. Od úplného začátku, tedy od boje na louce, až do onoho snu. Nezapomněla jsem ani na nejmenší detaily a své pocity, a tak to bylo někdy obzvláště těžké. Ale když jsem skončila, jakoby ze mě spadl obrovský balvan, který mě už moc dlouho drtil.

Když jsem skončila s vyprávěním, čekala jsem na reakce. Nejdřív nebylo nic, ale pak se ozval ten nádherný, zvonivý hlásek – Alice: „Kam tedy pojedeme?“ zeptala se. Nejspíš už v mé budoucnosti viděla, že jsem se rozhodla Jaka poslechnout, ale jen neviděla, kam pojedeme, sama jsem to nevěděla. Všechny páry zlatých očí se na mne podívali, jen máma promluvila: „Ness, je to jen na tobě. Ty se rozhodni, kam chceš jít, a my půjdeme za tebou.“

Dobrá tedy, začala jsem uvažovat o různých místech, ale nemohla jsem si vybrat. Až mně napadl skvělý nápad. Rozhodne to náhoda. A tak jsem se rozeběhla do Carlisleovi pracovny a vzala glóbus. Za moment jsem byla zpátky a všichni na mě vyjeveně zírali. Začala jsem tedy vysvětlovat.

„Nevím, pro co se mám rozhodnout, a tak to nechám na náhodě. Roztočím glóbus a tam kam se prstem dotknu, se přestěhujeme, souhlasíte?“

„Jak jsme řekli, je to na tobě Ness.“ odpověděl táta. A tak jsem tedy roztočila glóbus, zavřela oči a po chvilce prst přiložila na místo. Byl to nějaký malý stát v Evropě. Přečetla jsem název: „Česká republika? Ano, to bude náš příští domov.“

„Kdy vyrážíme?“ zeptala se Rosalie.

„Myslím, že bychom neměli vyrážet hned. Nejdřív se naučme jejich jazyk, zvyky a tak dále, abychom co nejlépe zapadli, už tak máme problém s tím zapadnout. Nepřitahujme na sebe zbytečně ještě více pozornosti.“ pronesl táta.

„Edward má pravdu, všechno tam zajistíme, vybereme školu, dům já si najdu práci v nějaké nemocnici a přinejmenším se naučíme aspoň jejich jazyk, potom teprve vyrazíme.“ rozhodl Carlisle.

„Dobrá,“ souhlasila jsem, „a teď mě prosím omluvte, musím si jít ještě něco zařídit.“ A s těmi slovy jsem vyběhla ven.