Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 18. kapitola

26.05.2010 (08:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1486×

18. Opět do Forks

„A povíš mi to teď?“ zeptal se s očekáváním.

„Ano,“ odpověděla jsem po menším zaváhání.

Zvedla jsem se z jeho klína a šla k oknu. Nemohla jsem se mu při tom dívat do obličeje. Pršelo a to mi dalo podnět, jak začít.

„Déšť - slovo, které charakterizuje malé městečko Forks, ve kterém jsem se narodila a prožila celé své dětství. Tam vše začalo a bohužel také skončilo,“ začala jsem vypravovat a už jsem cítila slzy, které se draly ven. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala.

„Víš už o upírech, ale nic nevíš o vlkodlacích, kteří také žijí ve Forks. Jako ochrana lidí před upíry, ale naše rodina s nimi měla smlouvu o příměří. Jeden z nich, jmenoval se Jacob Black, se zamiloval do mé matky,“ spustila jsem a při jeho jménu mi ukápla slza. Tolik to bolelo i po těch letech…

„Víš, táta mámu na nějaký čas opustil, protože si myslel, že mu bez něho a hlavně bez nadpřirozeného světa bude líp. Ale zmýlil se, máma na tom byla velice špatně a oporu našla ve svém nejlepším příteli Jacobovi. On ale stál o mnoho víc než máma,“ vyprávěla jsem a Víťa hltal každé mé slovo. Zatím to byla ta méně bolestná část, ale já se obávala, jak to zvládnu pak…

Vyprávěla jsem mu, za jakých okolností se táta vrátil a také to, co se dělo pak. Nevynechala jsem žádný detail, chtěla jsem, co nejvíce oddálit to, co přijde pak.

Dostala jsem se až přes boj s Victorií, svatbu rodičů až po mámino podivné těhotenství, kdy jsem mu vyprávěla Jacobovy hrdinské činy a jeho obětování. Dostala jsem se až k mému narození a následnému Jakovu otisku do mě. Pak jsem utichla.

„Ness? Co se stalo pak?“ zeptal se opatrně Víťa. Utřela jsem si slzy a pokračovala.

„Pak jsme byli šťastní, z mámy se stala upírka a mí rodiče nikdy nebyli šťastnější. Pak ale přišla královská rodina Volturiových a chtěla naši rodinu potrestat kvůli mně. Nikdy se s někým jako jsem já nesetkali. Vše bylo ale s pomocí našich přátel vysvětleno a všechno se zdálo idylické. Zjistili jsme, že po sedmi letech přestanu růst, a tak bude vše vyřešeno. A taky, že bylo… na pár let. Stěhovali jsme se na různá místa a chodili do školy. Hráli jsme obvyklé divadlo až do doby, kdy jsme se rozhodli vrátit do Forks… Měla jsem si brát Jacoba, jenomže z Aliciných příprav už nás bolela hlava, a tak jsme se šli sami proběhnout…,“ zasekl se mi hlas a já potřebovala chvilku, než zase budu moct pokračovat.

„Bylo nám to osudným,“ pokračovala jsem po delší pauze, „ našla nás Jane a dalších pár členů  gardy Volturiových, vrhli se na nás, ale byla jich přesila. Jacob bojoval statečně a mě poslal pro pomoc, která opravdu přišla. Celá má rodina se vrhla do boje a bezkonkurenčně vyhrála, ale pro Jacoba už bylo pozdě. Jane ho kousla a upíří jed je pro vlkodlaky smrtelný. Umřel mi u mých nohou…,“ vzlykala jsem a už jsem nemohla dál mluvit.

Víťa ke mně opatrně přišel a objal mě zezadu kolem pasu. Mě to ale nestačilo, otočila jsem se k němu čelem a vzlykala do jeho trička, až ho měl za chvíli celý mokrý.

„Promiň, já jen…“

„To je dobrý, lásko, vybreč se,“ uklidňoval mě. Byla jsem mu za to vděčná, chtěla jsem mu příběh dovyprávět, ale nahlas jsem toho momentálně nebyla vůbec schopná. A tak jsem využila svůj dar.

Ukazovala jsem mu vše, co se stalo pak. Jak jsem se zhroutila i ten osudný sen, který mi pomohl zpět. Nemohla jsem ani vynechat, jakým způsobem jsme se rozhodli pro toto místo a taky naše krkolomné učení se jejich jazyka.

„Ness, víš, asi to bude znít sobecky, ale všechno zlé je pro něco dobré a Jakova smrt tě přivedla ke mně. Já nevím jak pro tebe, ale pro mě je to ta nejlepší věc, která mě mohla potkat.“

„Ano, pro mě taky, ale pochop, stále to bolí, zvlášť v tento den.“

„Chápu, a proto si myslím, že bys v tento den neměla být tady, ale úplně někde jinde.“

„Cože?“ nechápala jsem jeho narážku.

„Ness, dneska by jsi měla být s ním,“ řekl a měl pravdu.

„Máš pravdu, hned objednám letenky. Pojedeš, prosím, se mnou?“ zeptala jsem se s trochou strachu, že odmítne.

„Bál jsem se, že se nezeptáš,“ řekl a políbil mě.

Letělo nám to v poledne, a jelikož byly momentálně jarní prázdniny, škola nebyla překážkou. Víťa si doma vše vyřídil a já také. S pomocí Alice jsme měla sbaleno za minutku.

Na letiště nás vezl táta, který mi cestou dával ještě pár rad.

„Tati, nejsem už malá holka, je mi více jak padesát“ utnula jsme ho.

„Já vím, ale na tom nic nezmění fakt, že se o tebe bojím každou minutu,“ odporoval.

„Nemusíš se bát,“ uklidňovala jsem ho.

„Ale musím, jsem tvůj otec a nikdy mě strach o tebe nepřejde,“ vysvětloval.

„Jak myslíš,“ dodala jsem. Což tátu evidentně pobavilo.

Na letišti jsem se s ním rozloučila a já s Víťou jsme nasedli do našeho letadla. Samozřejmě do první třídy.

S Víťou cesta ubíhala velice rychle a já si vzpomněla na den, kdy jsem celou cestu absolvovala s mámou. Teď to bylo tak podstatně jiné a musím říct, že o hodně lepší.

Než jsme se nadáli, vítala se nás cedule: Vítejte ve Forks. Oba jsme byli po cestě už unavení, a tak jsme nechala návštěvu hřbitova, až si trochu odpočineme. Beztak je ještě čas, díky časovému posunu mám ještě celý den.

Zajela jsem k našemu starému domu. Cestou už jsme nakoupili nějaké jídlo, a tak jsem šla zapojit elektřinu a všechny přístroje a uvést dům do obyvatelného stavu. Za chvilku jsem byla hotová, uklidili jsme jídlo a šli si dát každý sprchu.

Něco málo jsem uvařila a po obědě jsme se rozhodli, že se vydáme na cestu. Vedla jsem ho pro mě známou cestou, až jsme dorazili před vrata hřbitova…

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříčka osudu? - 18. kapitola: