Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 16. kapitola

17.05.2010 (17:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1478×

16. Dary

„Nemusíš se za nic omlouvat. Počkej, až poznáš mou rodinu. Vlastně, co bys řekla na to, kdybych tě pozval k nám na večeři? Rád bych tě seznámil s mými rodiči,“ nabídl mi.

Zůstala jsem na něj koukat s pusou dokořán. Měla bych se setkat s jeho rodiči? Ale co když se jim nebudu líbit?

„No já nevím… Chci říct, není na to ještě brzo? Co když se jim nebudu líbit nebo…“

„Už mlč,“ řekl mi jemně, „jsi skvělá a zalíbíš se jim na první pohled. Tak co, půjdeš?“

„No tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec.

„Skvěle, všechno zařídím a dám ti vědět, ano?“ Jen jsem přikývla.

„No asi bych už měla jít,“ nadhodila jsem.

„Kam bys chodila? Pojď, něco ti ukážu.“

„A co?“

„Uvidíš, ale slib mi, že se nebudeš smát.“

„Proč bych se smála?“

„Uvidíš.“

Vedl mě do domu až někam na půdu.

„Kam to jdeme?“ ptala jsme se marně. Odpověď byla totiž pokaždé stejná: „Uvidíš.“

Konečně jsme došli do podkroví a zůstali stát před nějakými dveřmi.

„Teď ti ukážu něco, co téměř nikdo neviděl. Doufám, že nebudu litovat.“

„Nebudeš,“ řekla jsem a políbila ho.

Otevřel dveře a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Byl to ateliér a všude možně byly rozmístěny obrazy. Ale jaký obrazy! Byly to obrazy jak z Louvru. Dokonale vypracované tváře, stínování, souhra barev. Prostě jedním slovem nádhera.

„To… to jsi kreslil ty?“

„No…, ehm jo. Blbý, co?“

„Blázníš? Je to nádhera. Naprosto jsi mi tím vyrazil dech,“ řekla jsem a šla se více rozhlížet po ateliéru.

V koutu bylo pár rozdělaných obrazů, ale přesto na nich byla poznat má tvář a pak jsem narazila na hotový portrét mě samotné. Bylo to jako fotografie jen s náznakem citů. Dojalo mě to k slzám.

„Stalo se něco?“ strachoval se.

„Ne, všechno je v pořádku. Jen mě to neskutečně dojalo. Jsi úžasný,“ řekla jsem přes vzlyky a vzápětí ucítila jeho ruce kolem mého pasu.

„Ty taky,“ řekl a začal mě líbat na krk, pak si obrátil mou hlavu k sobě a začal mě líbat na ústa. Bylo v tom tolik vášně a já se v ní utápěla.

Přerušilo nás ale vyzvánění mobilu.

„Neber to,“ prosila jsem ho.

„Musím, co kdyby to bylo něco důležitého.“ Odpoutal se ode mě a zvedl telefon.

„Ano, mami?“ řekl do sluchátka.

„Víťo, promiň, že otravuju, ale já vůbec nestíhám. Zašel bys prosím vyzvednout Klárku?“ slyšela jsem ze sluchátka.

„Ale jistě. Jo, mami, chtěl bych ti někoho představit. Nezašla bys ty a Richard někdy na večeři?“

„Proč ne? Ale mám čas jen dneska, co ty na to?“

„Jo, to je skvělé, tak se uvidíme v naší oblíbené restauraci, ano?“

„Skvěle, zarezervuju nám stůl na osmou. Jo a, Víťo, zařiď hlídání pro Klárku, prosím.“

„Bez problémů. Ahoj, mami.“ Zaklapl telefon a podíval se na mě.

„Dneska? Ale, Víťo, já nemám co na sebe a…“

„Jak víš, že dneska?“

„Slyšela jsem tvoji mamku. Mám vyvinutější sluch, víš.“

„Jo, jasně, zapomínám. Takže jsi i slyšela, že musím pro ségru.“

„Jo, půjdu s tebou, jestli to teda nevadí.“

„Ne, nevadí, budu jen rád.“

„Zavolám ještě Alice. Ona vymyslí, co si mám oblíct.“

„Jak myslíš,“ řekl s pobaveným úsměvem.

„Alice? Tady Ness, musíš mi rychle vymyslet, co si mám vzít večer na sebe. Jdu s Víťou a jeho rodiči na večeři.“

„Už dneska? To máme co dělat. Kde tě mám vyzvednout? Musíme rychle na nákupy.“

„Ale, Alice, já myslela, že se to obejde bez nákupů a…“

„Žádné námitky, svěřila ses do mých rukou, tak budeš poslouchat,“ řekla nekompromisně.

„No dobrá, vyzvedni mě u školky v Jiráskově ulici,“ sdělila jsem ji adresu poté, co jsem se Víťi svým způsobem zeptala.

„Jsem tam za deset minut,“ řekla a zavěsila.

„U školky je za deset minut, tak pojď, ať ji nenecháme čekat. Jak jde o nákupy, stává se z ní šílenec.“

„Dobře,“ řekl pobaveně, „jen… Můžu se zeptat, co to před chvílí bylo?“

„Jo, já ti to neřekla? To je můj dar, dokážu pomocí svých dlaní sdělovat své myšlenky, komu jen chci.“

„Tohle umí víc… upírů?“

„Ne, žádný dar se nevyskytuje dvakrát. A ne všichni upíři ho mají.“

„A ve vaší rodině? Má ještě někdo nějaký dar?“

„Ano, táta dokáže číst myšlenky, máma je psychický štít, takže na ni některé dary nepůsobí jako například ten tátův, dost ho to frustruje. Pak je tu Alice, která vidí budoucnost a Jasper, který cítí a dokáže ovládat emoce lidí kolem sebe.“

„A ostatní členové? Edward, Bella, Rosalie a Emmett?“

„Ale o Belle a Edwardovi jsem ti už řekla.“

„A jo, promiň, jen si nemohu zvyknout, že někdo, kdo je mladší, než já je tvým rodičem.“

„Oni nejsou mladší než ty.“

„Víš, jak to myslím.“ Jen jsem přikývla. Muselo být pro něj těžké zvyknout si na tolik nových faktů, zvlášť když ta fakta odporovala zdravému rozumu.

„A pokud jde o ostatní, jak si říkal, tak ty mají dary, které se asi nedají považovat za dary. Například Carlisle dokáže skvěle odolávat krvi, Esmé je velice chápající a empatická, Rosalie je krásná a Emmett je silný. Ale jak říkám, tyto aspekty se nedají považovat tak úplně za dary, protože například můj táta je velice rychlý, je ze všech nejrychlejší. A dva dary mít upír nemůže.“

„Ty jo, to je k nevíře. Myslíš, že i já bych měl nějaký dar jako upír?“

„To nevím. Proč o tom mluvíš?“

„Jen mě to tak napadlo.“

„Aha,“ odpověděla jsem jen. Zbytek cesty jsme mlčeli. Já přemýšlela nad tím, co řekl a on bůh ví nad čím.

Už jsme se blížili ke školce a já spatřila žluté porsche, jak na mě netrpělivě bliká a troubí. Já ji zabiju!

„Musím jít. Uvidíme se večer,“ řekla jsem a letmo ho políbila.

„Vyzvednu tě v půl osmý,“ stačil mi ještě říct a já už nasedala do auta.

„No kde lítáš?“ kárala mě Alice.

„Aby ses nezbláznila. Snad chvilku vydržíš.“

„Hlavně, že už jsi tady, musíme ti najít skvělé šaty na večer.“

Za půl hodinky jsme dorazili do hlavního města.

„Alice, to jsme museli hned do Prahy?“

„Jo, nikde jinde nemají pořádný oblečení. Vzala bych to i dál, třeba do Paříže, to by bylo skvělé, ale nemáme tolik času. Tak příště.“ Už teď jsem se zhrozila nad představou nákupů s Alice v Paříži. Nakupovala jsem sice ráda, ale Paříž? A s Alice? To nedopadne dobře.

Dorazili jsme do nákupního centra a mohlo se nakupovat. Prolétli jsme pár obchodů a brzo pro mě Alice našla skvělé šaty. K tomu nové boty, psaníčko, náhrdelník a ještě lehký svetřík a jeli jsme tryskem domů.

Doma mě hned zatáhla do mého pokoje, zavolala si na pomoc Rose a mámu a hned mě začaly česat a malovat. Teda jen Rose a Alice, máma se jako vždy držela v pozadí a jen to s pobaveným úsměvem sledovala.

„Čemu se směješ, mami? To ti mě není ani trochu líto?“

„Ale to víš, že je, broučku, ale já si to taky několikrát zažila.“

„Hm.“

„Tak a hotovo,“ řekla nadšeně Alice, „tady máš šaty a boty a obleč se.“

Poslušně jsem se oblékla a vrátila se k ní. Ta mě ještě doupravila a přidala pár doplňků a byla spokojená.

„Tak, podívej se,“ přikázala a už mi nastavovala zrcadlo. Musím říct, že se jí to opět povedlo a já ji s vděčností objala.

Bylo půl osmý a ozval se zvonek. To musí být Víťa. Je přesný, jak hodinky.

Slyšela jsem, jak se s ním dole táta vítá, a tak jsem raději sešla dolů. Měl na sobě oblek a musím říct, že mu to moc slušelo.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Ahoj… Teda… Sluší ti to, Ness.“

„Děkuju,“ řekla jsem a začervenala se.

„Půjdeme?“ zeptal se.

„Samozřejmě.“

„A brzo doma,“ udílel táta rady.

„Neboj, tati,“ uklidnila jsem ho a šla za Víťou.

Nasedla jsem do jeho auta a mohli jsme jet.

„Ještě jedna věc, Ness, jak mám říkat tvýmu tátovi a mámě?“ Nevím proč, ale začala jsem se smát.

„Normálně Bello a Edwarde, oni ti hlavu neukousnou.“

„Tak dobře, jen jsem si nebyl jistý.“

„V pořádku a promiň, nechtěla jsem se smát.“

„To je v pohodě. Tak jedem, ne?“ Jen jsem přikývla a my se rozjeli. A mě se pomalu začal smršťovat žaludek. Bála jsme se jejich reakce na mě. Ale čeho jsem se bála víc, že mě nepřijmou a Víťovi mě rozmluví.

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříčka osudu? - 16. kapitola: