Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí Prolog a 1. kapitola

17.11.2010 (15:00) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3000×

Prolog:

Jmenuji se Isabella Swan a tohle je můj život.

Každé ráno trénink s mým osobním trenérem, poté soukromá škola, odpoledne jezdecký a golfový klub, eventuelně nákupy a večer nějaká párty pořádaná jedním ze snobských přátel mé matky. A tak to jde stále dokola, s výjimkou sobot a nedělí ovšem. Ty jsou ve znamení country klubů a výletů na venkovská sídla. Zdá se vám můj život dokonalý? Nenechte se mýlit. Všechno kolem mě je jen jedna velká lež. Osobní trenér se víc než o mou postavu zajímá o zadek mé matky, na kterém se po většinu tréninku nacházejí jeho ruce (čistě náhodou, samozřejmě). Soukromá výběrová škola je jen zástěrkou pro místo, kam vezmou kohokoliv, jen když vaši rodiče věnují dostatečně tučný finanční dar, a country klub? To je jen jiné jméno pro drbací kroužek, pokud právě provádíte něco nevhodného, můžete si být jisti jedním, v country klubu už to ví. Kdyby MI6 byla úspěšná ve špionáži tak, jako jsou naše drahé vdovy v získávání nejnovějších drbů, terorismus by už dávno neexistoval.

1. kapitola

„Isabello, okamžitě se oblékni! Přijdeme pozdě!“ zazněl domem matčin panovačný hlas.

„Už jdu,“ zavolala jsem a rychle popadla první kabelku, která mi padla do ruky.

„Co to máš na sobě?“ zděsila se matka, když jsem sbíhala schody a pod šaty odhalila místo deseticentimetrových lodiček, které mi připravila, conversky. Její vyděšený výraz mi na tváři vyloudil zlomyslný úsměv.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se nevinně a předstírala, že nemám nejmenší tušení, co ji tak naštvalo.

„Co myslím? Co myslím? Ty boty! Kde jsou ty, co jsem ti nechala připravit?“ slabikovala trhaně každé slovo.

„To nemám nejmenší tušení, já jsem u postele našla jen tyhle,“ odpověděla jsem nevinně.

„Okamžitě jdi nahoru a přezuj se!“ Zvuk jejího ječáku se rozlehl domem a křišťálový lustr v hale se povážlivě zakymácel. Avšak zůstal na místě, alespoň prozatím.

„Měla by jsi trošku přidat volume, myslím, že v Edinburgu tě neslyšeli.“

„Ty! To není možné, abys byla má dcera!“ řvala na mě teď už nepokrytě a bylo jí úplně jedno, kdo nás slyší. Věděla jsem, že bych ji neměla provokovat, ale nemohla jsem si pomoct, musela jsem pokračovat.

„Neměla by ses tak rozčilovat. Ještě ti praskne nějaká cévka a co já pak s tebou?“ zeptala jsem se posměšně.

Reakce na mou otázku byla okamžitá. Matka začala nepěkně rudnout a nekontrolovatelně se třást, už už otvírala ústa, aby něco řekla, když v tu chvíli ji přerušil Edward, moje záchrana.

„Vidím, že jdu právě včas. Dámy, velice vám to sluší,“ usmál se strojeně a galantně políbil matce ruku. To byl celý Edward, na vrch to byl dokonalý džentlmen, který skvěle hrál golf, ovládal několik cizích jazyků a byl snem všech nezadaných dívek v okolí, ale uvnitř, pod tou slupkou „zlatého“ hocha, nenáviděl tenhle život stejně jako já. On byl mou jedinou oporou v tomhle světě plném intrik a lží. Bez něj bych už dávno skončila na psychiatrii.

„Ede! Konečně je tady někdo normální! Řekni, líbím se ti?“ skočila jsem mu kolem krku a vlepila mu mlaskavou pusu na tvář.

„To víš, že ano. Moc ti to sluší a ty boty? K nezaplacení,“ zasmál se a pomalu mě spustil na zem.

„Edwarde, ještě ji v tom podporuj. Raději pojďte, Rachel se vdává jen jednou a kvůli nám to určitě zdržovat nebude!“ zničil příjemnou atmosféru matčin hlas.

„No jo, vždyť už jdeme. Ona by se totiž bez nás určitě nevdala,“ zabrblala jsem a s největším sebezapřením se ruku v ruce se smíchy se dusícím Edwardem vydala za ní.

Když se za námi zaklaply dveře limuzíny, povzdychla jsem si. Čekalo mě zase jedno promarněné odpoledne, kdyby Rachel peníze, které věnuje na svou pompézní svatbu, raději dala na charitu, minimálně ve třech rozvojových zemích by se zcela vymýtil hladomor.

„Ale no tak, krásko, nemrač se tak, nesluší ti to,“ zašeptal mi Edward a nosem se jemně otřel o mou tvář. Ve chvíli, kdy to udělal, celá jsem se zachvěla. Nebylo mi to nepříjemné, spíše naopak, poslední dobou mě vždy, když jsem se ocitla v jeho přítomnosti, začalo příjemně šimrat v podbřišku a měla jsem neovladatelnou chuť ho políbit…

Když si začal hrát pravou rukou s mými vlasy, musela jsem si skousnout spodní ret, abych odolala touze, která mě z ničeho nic zasáhla.

„Proboha, co se to se mnou děje? Vždyť se známe tak dlouho, je jako můj bratr!“ ptala jsem se v duchu a začínala si říkat, že ten psychiatr možná není tak špatný nápad.

„Ukaž, co se ti to stalo?“ zeptal se starostlivě a prsty mi opatrně přejel po rtu.

Dokud to neudělal, neuvědomila jsem si, jak silně jsem drtila svůj ret. Okamžitě jsem uvolnila stisk a bolestivě sykla, podařilo se mi totiž jedním zubem proříznout tenkou kůži a ze rtu mi teď odkapávaly kapky krve pomalu dopadající na bílou látku, která těsně obepínala má ňadra tak, že jsem téměř nemohla dýchat, nemluvě o absenci podprsenky, která se mi do, o číslo menších šatů, neměla šanci vejít.

„Isabello, proboha, co to zase vyvádíš? Podívej se, jak vypadáš! To musíš vždycky všechno zkazit? Nemůžeš se alespoň jednou chovat jako mladá dáma?“ začala lamentovat matka.

Už jsem se nadechovala, abych jí řekla, že to nebylo schválně, že jsem nechtěla. V tu chvíli ale auto zastavilo a řidič nám otevřel dveře. Byli jsme na místě.

Při výstupu se na nás sesypali fotografové snad ze všech bulvárů v zemi, jistě takovouhle společenskou událost si nemohli nechat ujít. Matka ihned nasadila svůj maxi falešný úsměv a začala jim odpovídat na všetečné otázky. Já si jen povzdechla a vydala se za ní, vědíc, že se mi tohle utrpení nevyhne.

V tu chvíli mě ale Edward chytil za ruku a začal mě táhnout na druhou stranu, pryč od mé matky a všech těch lidí.

„Co blázníš?“ ptala jsem se udýchaně a marně se s ním snažila srovnat krok, tam, kde on udělal jeden, já musela udělat dva.

„Neříkej, že se ti tam chce. Moc dobře vím, jak tyhle akce nesnášíš,“ usmál se na mě uličnicky a ochranitelsky mě objal kolem ramen.

„To ano, ale víš, jaký budu mít průšvih? Matka mě zabije!“ protestovala jsem se smíchem.

„Jen klid, za chvíli se vrátíme. Chci ti jen něco ukázat.“

„Tak dobře, ale jen chvilku,“ povzdechla jsem si a následovala ho.

Šli jsem lipovým hájkem a čím dál víc se vzdalovali od domu. Když stromy začaly pomalu houstnout, Edward se zastavil.

„Co se to…“ chtěla jsem začít protestovat, když v tom jsem to uviděla. Ocitli jsme se na břehu malého jezírka, obklopeného bílými lekníny.

„To je nádhera,“ uniklo mi z otevřených úst.

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit, chodím sem často,“ zašeptal hrdě Edward.

Usadili jsme se na břeh a chvíli jen mlčky pozorovali tu nádheru. Po chvíli mi to ale nedalo a musela jsem se zeptat: „Proč jsi mě sem vlastně vzal?“

„Musím ti něco říct,“ odpověděl bolestně a hluboce se nadechl. Teprve potom pokračoval: „Budu se ženit…“

Ta zpráva mě zasáhla jako dýka do zad, najednou jsem nemohla dýchat a jen bezmocně lapala po dechu.

„Is, co se děje? Je ti dobře?“ ptal se mě se strachem v očích Edward.

„Jsem v pořádku, kdo je ta šťastná?“ zachroptěla jsem a doufala, že si nevšiml, jak moc mě ta zpráva zasáhla.

„Budu si brát Taru,“ odpověděl pomalu a obezřetně se na mě zadíval.

„Cože? Vždyť ji nesnášíš!“

„Vím, co jsem o ní říkal, ale je to přání mých rodičů. Je bohatá a ty víš, jak na tom teď jsme,“ bránil se chabě.

„A co všechny ta tvá slova? Říkal jsi, že je nenávidíš stejně jako já! Co to bylo? Jen prázdná slova?“ Rychle jsem se obrátila, aby neviděl zbloudilou slzu klestící si cestu po mé tváři.

„Bello, já…“ Hlas se mu zadrhl, jako by nevěděl co udělat. Vždy, když jsem měla nějaké trápení, to byl on, kdo mě objal a poskytl mi útěchu ve své náruči. V jeho objetí jsem dokázala na všechno zapomenout, dodával mi pocit bezpečí. Teď ale jen seděl a pozoroval klidnou hladinu před námi. Jeho tvář byla bez emocí, ta tam byla přátelská vlídnost, kterou mě vždy rozesmíval.

Najednou už jsem nemohla vydržet to mučivé ticho a rozběhla se pryč.

„Bells, počkej,“ ozvalo se za mnou, ale já se nezastavila, potřebovala jsem být sama, srovnat se s tím. Doběhla jsem až k domu, který byl však podivně ztichlý, nikde ani živáčka. Obřad už musel začít, na štěstí pro mě. Rychle jsem vběhla do domu a okamžitě zamířila k připravenému baru. Potřebovala jsem se uklidnit, takhle jsem se před matkou nemohla ukázat.

„Jednu vodku,“ poručila jsem barmanovi a na jeden lok vyprázdnila sklenku. Cítila jsem příjemné teplo pomalu prostupující celým mým tělem až do konečků prstů. Zhluboka jsem se nadechla a shledala, že už se cítím mnohem líp, přesto jsem si však objednala další sklenku. Barman se na mě sice podezřele podíval, ale bez řečí mi nalil další. Další dávka alkoholu, jako by mi dodala ztracené sebevědomí, začala jsem se cítit jako královna. Teď už jsem si byla jistá, že několik hodin ve společnosti téhle nabubřelé smetánky zvládnu. I když jsem věděla, že další sklenku už bych si dávat neměla, rychle jsem do sebe hodila ještě dvě další a vydala se do zahrady, kde se konal obřad.

„No, že jsi konečně tady. Právě včas, obřad skončil před deseti minutami,“ sjela mě ironicky matka.

„Tak to mám teda smůlu,“ odpověděla jsem ironicky a byla šokovaná snad ještě víc než matka. Malý hlásek v mé hlavě mi říkal, že tohle bych neměla, ale byl plně přehlušen alkoholem, najednou jsem pocítila neuvěřitelnou touhu dostat ze sebe všechny ty nahromaděné emoce, které jsem v sobě celý život dusila. A do rány se mi dostal Edward, který právě přišel a propaloval mě pohledem. Vyprázdnila jsem další sklenku a rázným krokem zamířila k němu.

„Ty, ty lháři!“ začala jsem na něj řvát.

„Bells, tady ne. Pojď,“ začal mě táhnout pryč od ostatních. Na čele se mu objevil pot, jak se bál skandálu, chudáček.

Strčil mě do nějakého pokoje a zamkl za námi dveře. Jeho ruce se omotaly okolo mého pasu a přitáhl si mě do náručí. Byla jsem tak překvapená, že když mě jemně políbil, ani jsem se nebránila, naopak jsem mírně otevřela ústa a pozvala ho tak dál.

Můj první polibek byl ulepený, nesmělý, se spolužákem ve školním kumbálu, tohle bylo jiné. Edwardovy polibky byly čím dál tím intenzivnější, hladově plenil mé rty a jeho ruce přejížděly po mém těle a nechávaly za sebou příjemné mrazení na mé kůži…

…

Probudila jsem se s příšernou bolestí hlavy, jako by se mi do ní zevnitř zabodávalo tisíce jehliček. Donutila jsem se otevřít oči a zjistila, že neležím ve své posteli a že ani nejsem sama. Vedle mě klidně oddychovalo mužské tělo, v němž jsem poznala Edwarda, který byl úplně nahý, když se otočil na bok, prostěradlo se mírně svezlo a odhalilo tak dokonalý tvar jeho vypracovaných hýždí.

„Co se to? To přece není možné!“ zděsila jsem se v duchu. Avšak mírné bolení v podbřišku a krvavá skvrna na prostěradla mezi mýma nohama vypovídaly o něčem jiném.

Přišla jsem o panenství s člověkem, kterého jsem přísahala nenávidět a ještě si na to nepamatuji! Mlhavě jsem si sice vybavovala, že mě někdo líbal a hladil, ale to bylo celé. Rychle jsem se oblékla a potichu zmizela z pokoje. Mohla jsem jen doufat, že se matka opila natolik, že na mě zapomněla, tak jako obvykle.

Po třech týdnech:

„Isabello, mě to nezajímá! Okamžitě zavolám doktora,“ rozčilovala se má chůva.

„Je mi dobře,“ chroptěla jsem od záchodové mísy, která se poslední dobou stala mým důvěrným přítelem. Zvláště pak v ranních hodinách.

Od té pitomé svatby, kde jsem se tak pěkně zřídila, jsem v sobě nedokázala udržet ani sousto.

„To vidím, jak je ti dobře. Jsi tak strašně pohublá a čím dál tím bledší.“

„Je to jen chřipka, to bude dobré. Jen si na chvíli ještě lehnu,“ bránila jsem se a byla skutečně ráda, že se nemusím postavit. Nebyla jsem si totiž jistá, zda bych to zvládla.

„Jestli mě nenecháš zavolat doktora, tak to povím tvé matce. Beztak by to měla vědět,“ prohlásila rezolutně.

„Tak dobře, zavolej ho. Ale matce ani slovo,“ rezignovala jsem právě ve chvíli, kdy mě zasáhla další vlna nevolnosti a já se opět naklonila nad mísu. Chůva jen zakroutila hlavou a s tichým povzdechem opustila koupelnu, nechávajíc mě mému osudu.

S posledním vypjetím jsem se doplazila zpět do pokoje a zalezla do postele. Chvíli potom, co jsem to udělala, se ozvalo tiché zaklepání a do pokoje vkročil pan Malboury, náš rodinný doktor.

„Jste tu rychle,“ usmála jsem se chabě.

„Ano, byl jsem tady poblíž. Tak, copak vám je, holčičko?“ To bylo typické, přestože už mi táhlo na osmnáct a s panenkami jsem si už dávno nehrála, pro něj jsem byla stále holčičkou.

„Nic mi není, jen je mi teď trochu špatně.“

„Hm, jistě. Ale přeci jen vás prohlédnu, vyhrňte si košili,“ odpověděl tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

Po půl hodině konečně skončil a já se zase mohla zavrtat do vyhřáté postýlky.

„Tak co mi je?“ zeptala jsem se.

„No, já. Obávám se, že jste těhotná…“

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí Prolog a 1. kapitola :