Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí 6. kapitola

06.04.2011 (08:00) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1785×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Fascinovaně jsem prsty jemně přejela přes malou, sotva rozeznatelnou vybouleninu. Na první pohled si jí nešlo všimnout, spolehlivě ji zakryla volnější tunika, což mě prozatím uchránilo od kradmých pohledů a všetečných otázek sousedů. To ale nic neměnilo na tom, že tu byla a já si stále ještě nemohla zvyknout, na to, co znamenala. I přes stále přetrvávající nevolnosti, které se za tu dobu už staly takovým mým malým rituálem předcházejícím sprchu a čištění zubů, i přesto jsem ještě stále nebyla smířená s představou nového života, který ve mně rostl. Upřímně, vlastně mě to celé spíš děsilo a ve slabých chvilkách mě dokonce napadalo, jestli matka nakonec neměla pravdu. Copak jsem byla připravená na to být matkou? Vždyť v sedmnácti letech jsem byla stále ještě sama dítětem. Jak bych se za několik málo měsíců mohla postarat o malý, ubrečený uzlíček, který, když zrovna nedemoluje bubínky všemu živému v okolí, tak buď spí, nebo jí a nebo ještě něco horšího. A aby toho nebylo málo, je absolutně a bezpodmínečně závislé na vaší péči. Nemůžete ho jen tak odložit když vás omrzí. A znovu si ho vzít když máte náladu.

Pokaždé, když si některá z matčiných kamarádek pořídila další caparta a následující měsíce ho sebou tahala na každou akci a ostatní nutila ho obdivovat a milosrdně lhát o tom jak je ta malá příšera roztomilá, vždy jsem se dokázala nějak taktně omluvit a nepozorovaně se vypařit. Děti znamenaly nepředstavitelnou zodpovědnost a té jsem se celý svůj prozatímní život úspěšně vyhýbala. A přesto, jen pocit, že pod srdcem nosím moje a Edwardovo dítě, jedinečnou kombinaci nás dvou, měl na mě téměř magický vliv a přesvědčoval mě, že tohle celé je správné. Jak by také mohlo nebýt, vždyť to, co se stalo byl malý zázrak a i když mi vzpomínky na tu osudnou noc stále ještě dělaly problém, byla jsem si jistá, že musela být kouzelná a to malé toho bylo důkazem, připomínkou, že alespoň na jeden prchavý okamžik Edward patřil jen mně.

Bezděčně jsem se pousmála a pohledem zavadila o nástěnný kalendář.

Sakra! Dnes je můj první ultrazvuk! Jak jsem na to jen mohla zapomenout, já husa pitomá! Rychle jsem mrkla na hodinky, půl desáté, když sebou hodím, mohla bych to ještě stihnout.

Teď jen kabelku, mobil, peněženku… Během chvíle jsem byla připravená a tak rychle, jak mi jen má točící se hlava dovolovala jsem vyrazila ke dveřím.

Ve chvíli, kdy jsem je otevřela jsem však plnou silou narazila do něčeho velkého a tvrdého.

„Au! Co to, sakra,“ začala jsem se rozčilovat.

Když jsem ale zvedla hlavu, bylo mi najednou slabo. Nohy jsem měla jako z rosolu, dech se mi zrychlil a nebyla jsem si jistá, kde přesně je nahoře a kde dole. Ve snaze nespadnout jsem rukama zašátrala kolem sebe a opřela se o rám dveří.

Tohle přece nemohlo být možné! Něco se mi muselo zdát…

Když jsem ale zavřela oči a znovu je otevřela stále tu byl. A nezmizel ani podruhé, potřetí… Stále tu stál a vážně si mě prohlížel.

„Co tu děláš?“ podařilo se mi po chvíli ze sebe sotva slyšitelně dostat.

Tak dlouho jsem o téhle chvíli snila a teď, když byla tady, jsem byla rozpolcené a neměla tušení jak se zachovat.

Jedna část toužila po tom mu skočit kolem krku, objímat ho, na nic se ho neptat a jen se radovat z jeho přítomnosti. Ale ta druhá, rozumnější část mi připomínala bolest, kterou mi způsobil. Ty probrečené noci, hádka s matkou, jako jsem stála sama proti všem. Jen myšlenka na utrpení, které mi způsobil ve mně vyvolalo dosud nepoznaný vztek a já byla rozhodnutá nenechat ho vyhrát jenom tak.

„Jsi hluchý? Ptala jsem se, co chceš!“ vyštěkla jsem na něj a sjela ho ledovým pohledem. Musela jsem mu ukázat, že už nejsem ta důvěřivá holka, která tak snadno podlehne jeho rošťáckého úsměvu. Vlastně jsem spíš potřebovala přesvědčit sama sebe, ale to bylo vedlejší.

Sebrala jsem tu trochu odvahy, co se mi podařilo nashromáždit a odvážila jsem se pohlédnout mu zpříma do očí, avšak směs bolesti, šoku a zklamání, která se zračila v jeho tváři mě srazila zpět na kolena.

Vypadal tak bezmocně, zranitelně, přesně tak, jak jsem se před ním cítila já. Jako by ho má krutost skutečně zasáhla a já ztratila chuť ho dál trápit, což mělo za následek, že se mezi námi rozhostilo trapná ticho, které se ani jeden z nás nechystal porušit. A tak jsme tam jen tak stáli a koukali na sebe.

Myslela jsem, že nic nebude bolet víc, než vědomí, že Edward patří jiné. Mýlila jsem se, tahle chvíle rozbila mé zubožené srdce na tisíce kousků. Jak se stalo, že jsme se dostali až sem?

Vždyť jsem snad nechtěla tak moc? Nečekala jsem od něj vyznání lásky, nic takového.

Celý život mi stačila pozice nejlepší kamarádky a dokázala jsem se smířit s faktem, že po zbytek našeho života budu vždy jen ta druhá. Jak jsme se ale dostali až do tohohle bodu? Vždy, i po té nejhorší hádce jsme se dokázali smířit, překonat to společně. Jak se tedy stalo, že teď jsme spolu nedokázali prohodit jediné slovo?

Snažila jsem se udržet lhostejnou tvář, avšak  první horká slza kleštící si cestu po mé tváři odplavila mé sebeovládání daleko pryč a já cítila, jak mi nohy vypovídají služba a já pomalu padám… Už jsem byla připravená na tvrdý dopad, ale nic se nestalo. Místo studené mramoru mě přivítala Edwardova náruč.

„Bello,“ zašeptal svůdně a já v ten okamžik zapomněla na celý svět. V tu chvíli jsme existovali jen my dva a já netoužila po ničem jiném, než se utopit v jeho polibcích.

Instinktivně jsem lehce zaklonila hlavu a nepatrně otevřela ústa, horečně lačnící po těch jeho.

Edward vypadal mnohem nejistěji, než já. Pomalu, téměř váhavě, jako by očekával, že se každým okamžikem rozplynu, naklonil hlavu na stranu a začal se pomalu přibližovat.

Ano, říkala jsem si, konečně ta skutečná, první pusa, o kterých všechny hrdinky romantických příběhů sní.

Když se však už jeho rty téměř otíraly o mé, zarazil se a najednou, jako by přede mnou stála úplně jiná osoba. Rychle se odtáhl a jeho ruce na mých zádech byly ty tam. Jeho pohled už nebyl plný bolesti a smutku. Nyní se tvářil lhostejně. Připomínal mi kontrolora daní.

Snažila jsem se rychle vzpamatovat a nedat na sobě nic znát, avšak hormony rozbouřené těhotenstvím mi zrovna nepomáhaly. Měla jsem pocit, že se každou chvíli buď rozbrečím a zoufale se snažila ovládnout se.

„Bello, musíme si promluvit,“ začal chladně Edward a já v tu chvíli ze všeho nejvíc toužila utéct pryč a schovat se někde, kde mě nenajde. Věděla jsem, o čem bude chtít mluvit. Pokud vážil cestu až sem, bylo to z jediného důvodu, četl dopis a na tuhle konverzaci jsem nebyla připravená.

Horečně jsem v mysli hledala důvěryhodnou výmluvu a pak jsem si vzpomněla, ultrazvuk! Ten už sice teď nemám šanci stihnout, ale to Edward přece neví…

„Edwarde, promiň, ale já teď nemám čas. Musím k doktorovi,“ řekla jsem a snažila se protáhnout pryč.

„K doktorovi? Co se děje? Stalo se ti něco, jsi snad nemocná?“ ptal se horečně a vyděšeně si mě prohlížel. Kdybych na něj nebyla tak naštvaná, přišel by mi snad i roztomilý.

„Neboj, oba jsme v pořádku, je to jen normální prohlídka,“ odpověděla jsem s úsměvem a nevědomky si rukou pohladila bříško.

„Jdu s tebou,“ prohlásil rozhodně Edward a jeho tón jako by nepřipouštěl žádné námitky, čímž se mu podařilo znovu mě vytočit na nejvyšší míru. Mně přece nebude nic rozkazovat! Co si to o sobě vůbec myslí?!?

„Na to zapomeň, trefím tam sama, chůvu nepotřebuju,“ odstrčila jsem ho a zamířila k autu. Jako na potvoru jsem ovšem nemohla najít klíče.

„Sakra," zaklela jsem v duchu.

„Hledáš tohle?" ozval se pobaveně Edward a když jsem se na něj otočila, mával mi klíčky vítězně před obličejem...

Vám všem, kteří jste vydrželi a úplně to se mnou nevzdali se omlouvám. Za to dlouhé čekání si zasloužíte tisíckrát delší kapitolku, ale já nemohla jinak, potřebovala jsem nějaký předěl mezi tím, co bylo a co bude následovat. Tak snad se vám i tak kapitolka líbila a zachováte mi přízeň. :)   Vaše Amour

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí 6. kapitola: