Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí 5. kapitola

17.01.2011 (13:30) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2351×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Ano, tak krátké a jednoduché slovo, avšak dokáže vám změnit celý život. Už to byly dva týdny co jsem se stal ženatým mužem, ale mně to připadalo jako věčnost. Jak by také ne, když se za tu dobu můj malý svět převrátil o sto osmdesát stupňů. Nic už teď nedávalo smysl. Zjištění, že všechny pohádky o upírech, vlkodlacích a kdo ví čím ještě jsou skutečné mě nemilosrdně válcovalo a já se s tím stále nedokázal smířit, stejně jako se zjištěním, že jednou z těch pohádkových postaviček jsem i já.

Chvíli potom, co jsem přes zuby přecedil neochotné ano se mi rodiče rozhodli vyjevit to sladké tajemství, že jsem plodem lásky upíra s vlkodlakem, zmutovaný zázrak přírody a  proto jsem si musel vzít Taru. Ne proto, že rodičům začaly docházet peníze, což jak jsem se dozvěděl byla lež, ale proto, že pro lidskou dívku bych mohlo být nebezpečné vyskytovat se každý den v mé přítomnosti. Podle otce  se má posedlost po krvi nedala předvídat a nikdo nedokázal určit, zda se v návalu vzteku náhodou neproměním v zuřivého psa. A tak prý byla Tara ideální volbou, byla upírkou už více než dvě stě let, podle rodičů měla ty nejlepší šance být pro mě dobrou ženou a rovnocenou partnerkou, protože byla silnější, rychlejší a podle nich mě jistě dokáže zklidnit pokud to bude nezbytné. Jak ušlechtilé, připadal jsem si jako kanárek lapený tlapami chytré a mazané lyšky.

Lháři! Má první myšlenka když jsem se to dozvěděl byla upnutá na Bellu. Ona byla mým jediným záchytným bodem v tomhle popleteném světě. Když jsem si nevěděl rady nebo si jen potřeboval povídat, někde se schoulit do teplé náruče, byla tady pro mě. Automaticky, dřív než jsem si uvědomil co dělám jsem vytočil číslo již navěky vypálené v mé paměti. Avšak místo Bellina zvonivého hlásku se ozvala hospodyně. A oznámila mi, že mladá slečna není doma, že se odstěhovala. Když jsem se ale zeptal kam, nevěděla a nebo spíš mi to nechtěla říct. Zkusil jsem zavolat několika známým, přestože jsem věděl jak zbytečná je to práce. Všechny je nesnášela a jen předstírala přátelství.

Smutně jsem si povzdychl a rozhodl se vyřídit poštu, která mi už padala ze stolu. Většina byla už podle obálky odporně sladká blahopřání a tak jsem je rovnou házel na rozžhavené uhlíky v krbu. Když už nic jiného, letos ušetříme za dřevo.

Právě ve chvíli, kdy jsem se chystal zbavit nevkusně sladké obálky, kterou zdobily dvě do sebe zaklesnuté holubičky, když můj zrak upoutala malá, umolousaná obálka nadepsaná kostrbatým škrabopisem, který mi byl odněkud podivně povědomý, téměř až důvěrně známý, jako bych ho vídal den co den. Dychtivě jsem roztrhl obálku a nedočkavě se vrhl na její obsah. Byl to jen malý papírek vytržený z nějakého poznámkového bloku, přeložený na několikrát aby se vešel do obálky vešel. Rychle, až jsem se divil, že jsem ho neponičil jsem jej rozbalil a s napětím se vrhl do čtení zprávy, kterou ukrýval. Teď už jsem přesně věděl od koho pochází, rozmáchlý podpis s charakteristickým „B“ přes téměř polovinu stránky nešel splést. Srdce se mi rozbušilo napětím, co mi jen může psát? Téměř jsem se bál přečíst tu jedinou větu, která tam byla. Avšak nebylo vyhnutí, teď, když to leželo přede mnou, má zvědavost by mě nenechala vyhodit ten list jen tak.

Chvějící se rukou jsem ho znovu vzal do rukou a pohlédl na jeho obsah, jedno slovo upoutalo mou pozornost…

Těhotná? Je těhotná? A se mnou? Jak je to ale možné, copak můžu mít děti? Vždyť upíři děti mít nemohou! Ale co když ano, co když je skutečně moje dítě?

Potřeboval jsem odpovědi, ale kdo by mi je mohl dát? S otcem ani s matkou jsem tuhle situaci řešit nechtěl a před Tarou jsem to musel bezpodmínečně utajit dokud si nebudu jistý. Při její krvelačnosti a žárlivosti by Bella mohla být po smrti dřív, než vůbec zjistím jestli je to všechno pravda.

Ale proč by mi lhala? Aby mě donutila se s ní znovu setkat? Tohle nebyl její styl.

A pak to přišlo, Carlisle! Byl to sice Tařin starý přítel, ale choval jsem k němu podivnou náklonnost. Něco mi říkalo, že mu mohu důvěřovat a můj instinkt mě ještě nikdy nezklamal. Věděl jsem, byl jsem si jistý, že mě neomítne, neodsoudí tak, jak by to udělal kdokoli jiný, ale naopak mě vyslechne, porozumí mi a možná mi i nabídne radu.

Rychle jsem v diáři vyhledal jeho číslo a netrpělivě poslouchal vyzváněcí tón. Pak mě ale napadlo, že telefon není ten nejvhodnější způsob pro tento rozhovor. Rychle jsem ho tedy zaklapl, popadl klíčky od nového Antona Martina, jediného svatebního daru který mi udělal radost a vyrazil k jeho domu. Když jsem se přiblížil, brada mi spadla ohromením. Carlislův „domek“ jak mu rád říkal byl ve skutečnosti zámek téměř stejně rozlehlý jako ten Belliny rodiny a musel tu stát již několik století. Jak by taky ne, Tara tvrdila, že Carlisle pamatuje ještě časy Richarda Lvího srdce a jedné z jeho slavných křižáckých výprav byl dokonce členem. On sám o své minulosti však nerad mluvil, stačilo, abych jen zmínil otázku, zda je to všechno opravdu pravda a už sváděl řeč jinam. Jeho postavu halilo tolik nezodpovězených otázek a tajemství. Přesto jsem mu však důvěřoval.

Zastavil jsem auto na štěrkové cestě těsně před honosným vchodem do domu a už netrpělivě bušil masivním klepadlem na dveře.

„Je otevřeno,“ ozvalo se z útrob domu a já lehce strčil do dveří, které se s vrznutím otevřely. Jakmile se má noha dotkla ebenové podlahy pamatující jistě obě dvě světové války, objevila se na konci chodby půvabná žena, kolem třiceti let s pletí stejně alabastrovou  jako byla ta Tařina. Vypadala a pohybovala se jako anděl. Když se však přiblížila, došlo mi, že tenhle anděl se během vteřině může stát ďáblem. Její úsměv více než zřetelně odhaloval ostré tesáky ukrývající jed, znamenají smrt. Ano, tenhle anděl byl ve skutečnosti krvelačná stvůra.

„Vítej, ty musíš být Edward. Já jsem Esme, Carlislova žena,“ promluvila sametově medovým hlasem, který během okamžiku otupil mou ostražitost.

„Já, děkuji. Je Carlisle doma?“ dostal jsem ze sebe a snažil se znovu nabýt svou ostražitost a držet se toho, proč jsem sem vlastně přišel. Bella!

Jen myšlenka na ni mě probrala jako vědro studené vody. Musím se dozvědět jestli je to možné.

„Edwardem jsem v pracovně,“ rozlehl se najednou po chodbě Carlisvů hlas a já se marně snažil zjistit odkud přichází.

„Tudy,“ pokynula mi Esme k protějším dveřím a z ničeho nic zmizela. Ještě chvíli jsem nechápavě stál na místě a zbytečně se pokoušel najít nějaké tajné dveře, přece nebylo možné aby se jen tak vypařila. Po chvíli jsem to ale vzdal a rozhodl se nejdříve vyřídit Bellinu záležitost. Touhle záhadou se mohu zabývat kdykoliv později.

„Co se děje, Edwarde, nějaké problémy s Tarou, proč jsi ji vlastně nevzal sebou. Esme se po ní tolik stýská.“

Jestli byl celý dům nádherný, tak Carlislova pracovna byla přímo božská. Vévodil jí masivní ebenový stůl, za kterým se jmenovaný právě nacházel a všechny čtyři stěny byly kompletně zakryté knihami. Muselo jich tu být tisíce, všechny pečlivě seřazené podle autora a zaměření. Nebyla tu žádná okna, světlo zajišťoval křišťálový lustr, který zřejmě jako jediný v celé Anglii, potažmo světě nepodlehl moderní vymoženosti zvané elektrický proud a stále jel jen na voskový pohon.

„Není to trochu nebezpečné?“ odvedl jsem řeč jinam a kývl hlavou k jedné ze svíček, která se začala povážlivě naklánět.

„Ne, ani v nejmenším. Nechal jsem nainstalovat nejlepší hasící systém jaký existuje. Ale proto jsi asi nepřišel. Tak co se děje?“ Byl opravdu dobrý, na laciné lichotky a jiné pitomosti, které jsem s oblibou používal na ostatní ho neužilo. Byl přímý.

„Jen mě tak napadlo, je možné, aby řekněme upír mohl mít dítě?“ vysoukal jsem ze sebe neochotně a s očekáváním toho co se stane jsem na něj pohlédl. Vlastně jsem si nebyl jistý, jakou odpověď chci slyšet. Ne by znamenalo, že mi Bella lhala, že potom, spala ještě s někým a to bych nesnesl. Ale ano bylo snad ještě horší. Pokud skutečně nosila mé dítě, vyvstával problém jak se zachovat. Jako ženatý muž jsem se za ní nemohl jen tak rozjet, teď to bylo jiné.¨

„A tím upírem myslíš sebe a nebo nějakého stoprocentního?“ zeptal se se zájmem Carlisle a v očích mu pobaveně zablesklo.

„Je v tom nějaký rozdíl?“ zeptal jsem se nejistě.

„Ano a velký. Normální upír jako třeba já a nebo Esme děti mít téměř jistě nemůže, ale u tebe si tím nemůžeme být jisti. U potomků ze smíšených manželství a zvlášť takovýchto existují jiné zásady. Proč? Dostal jsi se snad do prekérní situace s tou striptérkou z rozlučkového večírku?“ zasmál se a v jeho hlase byla slyšet i špetka posměchu.

Nejhorší ale bylo, že jsem se na něj nemohl ani zlobit, dostat se do tohohle problému může opravdu jen vůl.

„Ne, s tou ne, ale s Bellou,“ odsekl jsem zlostně. Místo jedovaté poznámky mi však byl odpovědí Carlislův vyděšený výraz.

„A jsi si jistý, že je to tvoje?“

„Napsala mi to, tak čí byt to asi bylo?“ vyjel jsem na něj už rozzuřeně. Přestože jsem ještě před pár minutami sám pochyboval o pravdivosti jejích slov, teď mě pochybnosti o její čistotě z úst někoho jiného dováděly k nepříčetnosti. Byl jsem tak pitomý, jak mě mohlo vůbec napadnout, že by mi nepsala pravdu, vždyť mi nikdy předtím nelhala!

„Dobře, jen se uklidni. Jestli čeká tvoje dítě, musíš ji okamžitě najít a přivézt ji sem. Může to pro ni být nebezpečné,“ přikázal mi vážně Carlisle.

„Jak nebezpečné? Co by se jí asi tak mohlo stát?“ nechápal jsem co se mu děje. Ano bylo nepříjemné do jaké situace jsem ji dostal, ale byla těhotná, nenakazil jsem ji přece smrtelnou nemocí!

„Edwarde, všiml sis vůbec jak vypadá. Nevšiml sis, že váží sotva padesát kilo? Pro ni by bylo zátěži i normální těhotenství. Tohle by mohlo být smrtelné. Zamysli se! Vždyť vůbec nevíme, jak se to celé bude vyvíjet. Ty jsi napůl vlkodlak a napůl upír, ale nemáme tušení, co bude to dítě! Musíš ji najít, na tohle nemůže být sama, bude potřebovat pomoc!“

Stále jsem na něj nechápavě zíral, když v tom mi pomalu začal docházet význam těch slov.

Co jsem jí to udělal? Nejenže jsem ji chladně připravil o nevinnost, ale teď jsem ji ještě ohrozil na životě! Co když už se jí něco stalo a proto mi hospodyně říkala že neví kde je? Co když z ní někde naše dítě pomalu vysává život a ta chuděrka nic netuší?

Přes to všechno jsem ale nedokázal té noci litovat, přestože ona byla tak opilá a nejspíš si na nic nepamatuje a nebo se snaží zapomenout. Pro mě to byla nejlepší noc mého života. Jen vzpomínka na její plné rty nádherně nateklé od našich zuřivých polibků, její vlahý klín, když přijala vůbec prvního muže ve své životě. Její tiché vzdechy když se pode mnou její dokonalé tělo svíjelo slastí…

Ne, tohohle nešlo litovat. Věděl jsem, že bych měl, ale bylo mi jasné, že kdybych se znovu vrátil do onoho večera, nevolil bych jinak.

Byl jsem sobec? Zcela určitě ano, ale to byla ta nejmenší z mých vad. Jiná byla mnohem horší a nebezpečnější jak pro mě, tak i pro Bellu a ostatní. Musel jsem ji najít, pomoci jí, vše vysvětlit a udělat tak v životě alespoň jednu správnou věc. Bez ohledu na následky, které, zvlášť v Tařině případě jistě nebudou příjemné.

Kde ale začít?

Tak a je tu konec další kapitolky. Snad se vám líbila a Edwarda jste si nezošklivili. V dalším pokračování se naši hrdinové konečně setkají, ale pohádkové shledání rozhodně nečekejte. :-) Jinak bych vám ráda poděkovala za komentáře u předchozího dílku, udělali jste mi ohromnou radost. :)  Vaše Amour

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí 5. kapitola: