Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí 4. kapitola

06.01.2011 (19:30) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2187×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

„Musíme si promluvit, je potřeba se domluvit, jak vyřešit ten problém,“ přerušila tok mých myšlenek matka.

„Jak to myslíš?“ odpověděla jsem otázkou a přemýšlela, jak se z téhle situace dostat. Rozhovoru, který bude následovat jsem se chtěla za každou cenu vyhnout.

„Nedělej hloupou! Moc dobře výš co myslím,“ vyjela na mě příkře.

„Já vážně nemám tušení. Nemohla by jsi mi to přiblížit?“ pokračovala jsem ve hře na nevědomou a cítila, jak se mi zlepšuje nálada. Bylo tak snadné dostat ji do varu.

„Isabello, to už stačí. Pokud si to neuvědomuješ, tahle situace je všechno, jen ne legrační,“ ozval se tentokrát otec a počastoval mě ledovým pohledem, ze kterého vymizela všechna vřelost, kterou si dřív schovával jen pro mě. Jeho tvrdost mě zasáhla přímo do mého už tak rozervaného srdce a já najednou ztratila řeč. Jediné, co narušovalo nastalé ticho byly slzy pomalu si klestící cestu z přivřených očí přes propadlé tváře až na lem hedvábné košilky, do které mě někdo stačil navléct.

„Pšt, snad nebude tak zle,“ přiskočil ke mně otec, přivinul k sobě a snažil se utišit vzlyky, které mezitím roztřásly má ramena ve své košili.

„Já, mrzí mě to. Já to neplánovala,“ snažila jsem se mu mezi vzlyky vysvětlit. Potřebovala jsem, aby někdo pochopil ten zmatek, který zmítal mou duší.

„Ano já vím, klid. Jen se pomalu nadechni, to bude dobré,“ konejšil mě a já skutečně cítila, jak mě pomalu, avšak jistě opouští hysterie a já se mohla konečně znovu nadechnout.

„Už je to lepší, děkuji,“ dostala jsem ze sebe po chvíli šeptem, tak, aby to slyšel jen on.

„Výborně a teď se zeptám. Co chceš dělat, plánuješ si to dítě nechat?“ zeptal se opatrně. V tu chvíli se však ozvala má matka, která mezitím zrudla jako sopka chystající se k výbuchu.

„No to snad nemyslíš vážně! Domluvili jsme se přece, že půjde na interupci!“ Její hlas se dostal na nesnesitelnou výšku, což jen podtrhovalo míru nepříčetnosti, která jí zmítala.

„To ano, ale je to její život. Myslím, že má právo k tomu říct své,“ odpověděl otec a vůbec poprvé, co má paměť sahala se tak postavil proti mé matce.

V ten jeden mizivý okamžik jsem se cítila jako ta pohádková princezna, která našla svého prince na bílém koni. Co na tom, že mu čtyřicet bylo už před pár lety a neúprosně se mu blížila padesátka, že místo vypracovaného, štíhlého těla za kterým se každá otočí měl povislé svaly a že to byl můj otec. Našla jsem svého zastánce, vojáka, který chránil mé zájmy na úkor těch svých.

Ač jsem nechtěla, tváře mi začaly znovu máčet horké potůčky slz. Ano, měla jsem svého prince a část mého já tím byla nadšená a skákala do vzduchu, avšak druhá, ta větší část, která vlastnila většinu mého srdce krvácela a umírala. Umírala, protože na místě mého otce měl být někdo jiný. Ten o to ale nestál, nezajímalo ho mé zlomené srdce a já bych se s tím měla konečně smířit. Bylo to ale možné? Tak dlouho jsem své city tajila i sama před sebou, že jsem si neuvědomila jejich hloubku a teď, když se ta pomyslná brána otevřela, měla takovou sílu, že jsem si už vůbec nebyla jistá, zda ji dokážu zamknout a zahodit od ní klíč.

Ne, nebyla otázka zda ano, či ne. Bylo to prostě nutné. Dala jsem mu tolik šancí a on je všechny promrhal. Teď už se nejednalo jen o nás dva, ale o naše dítě. O toho malého drobečka, který rostl v mém lůně a zatím ještě ani nevěděl o světě.

A najednou, jako by se všechno vyjasnilo a já nechápala, jak jsem si nemohla být jistá. Nechám si ho a budu ho bránit proti všem, kteří by mu chtěli ublížit. Jedno, jestli mě matka vyhodí z domu, udělám cokoliv, abychom zůstali spolu. Slíbila jsem si v duchu a pod dekou jemně pohladila místo, kde jsem tušila svého malého drobečka. Co na tom, že se o něj jeho otec nezajímá, já mu dám dost lásky za oba.

„Nechám si ho,“ promluvila jsem rozhodně a oči všech přítomných se vyděšeně upřely mým směrem.

„Jsi si jistá? To není jako panenka a nebo pes. O dítě se musíš starat a nemůžeš ho jen tak odložit,“ upozornil mě nejistě otec.

„Vy jste se snad úplně zbláznili! Copak vám nedochází, jaký z toho bude skandál?“ zvolala zděšeně matka a pravou rukou začala drtit pelest mé postele.

„To mě nezajímá. Já jsem si jistá,“ trvala jsem na svém a byla překvapená, jak pevně můj hlas zněl. Uvnitř jsem se totiž třásla strachy.

„Dobře, jak chceš. V tom případě tu už ale nejsi vítaná. Do týdne se sbalíš, je mi jedno kam a zmizíš. Už tě tady nechci vidět. Slyším mě? Tebe, ani toho parchanta, co nosíš pod srdcem už tady nechci vidět.“ Přestože jsem o mé matce nikdy neměla valné iluze a časem si zvykla, že se od ní té všude propírané mateřské lásky nikdy nedočkám, slova, která právě vypustila z úst mě tvrdě zasáhla, až příliš tvrdě. A já si najednou už nebyla jistá, kolik toho mé poraněné srdce ještě dokáže vydržet. Měla jsem pocit, jako by z místnosti vymizel všechen kyslík a já už se nikdy neměla volně nadechnout. Celé mé nitro se svíjelo v bolesti, já jsem to však na sobě nehodlala nechat znát. Teď už jsem proti ní nestála sama, cítila jsem, jako by mi to malé dodávalo odvahu a uklidňovalo mě. Ano, téměř určitě to byla jen má iluze, ale to mi nevadilo. Teď už jsem měla za co bojovat, nevěděla jsem sice jak to udělám, kam půjdu a co budu dělat. Ale bylo mi to jedno, tady už nezůstanu!

„Dobře, alespoň se od tebe dostanu co nejdál. Nemusíš se bát, nebudeme ti dlouho na obtíž.“ Chtěla jsem vstát, avšak bolest, která projela mým tělem mě sklátila zpět na lůžko.

„Teď se nesmíte rozčilovat, holčičko. Měla by jste alespoň den, dva v klidu odpočívat a nerozrušovat se,“ ozval se důvěrně známý hlas starého pána a po chvíli se mi v zorném poli objevila i jeho ustaraná a vrásčitá tvář.

„Já se o tebe postarám. Odjedeš se mnou do Provence,“ promluvil šeptem otec a jemně mě políbil do vlasů.

„Výborně, čerstvý vzduch a klid vám jen prospějí, alespoň v prvním trimestru určitě,“ usmál se mile starý pán a překvapeně vyvalil oči když matka cosi hystericky zařvala, odešla z pokoje a práskla za sebou dveřmi tak, že se otřásl celý dům.

Postupně za ní opustili místnost doktoři ze záchranné služby a cestou jen nechápavě kroutili hlavami, v jeden okamžik jsem měla dokonce pocit, že mezi nimi padlo slovo „blázinec“. V závěsu za nimi se začal poroučet i pan Malboury s tím, že má ještě něco naléhavého a že mi přeje hodně štěstí a že si ještě před odjezdem zkontroluje můj stav, po něm se začalo trousit i služebnictvo s chůvou, která mi věnovala jen útrpný pohled ala „takhle si zničit život“ a pak už jsme s otcem zůstali sami.

„Pojď,“ posunula jsem se na druhou půlku postele a poklepala na uvolněné místo vedle sebe. Otec se jen lehce usmál a pak si vlezl ke mně, stejně, jako když jsem byla malá holka a vyděsila mě noční můra.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady,“ zavrněla jsem mu do košile a přitiskla se k němu tak, jak jen to má přikrývka umožňovala.

„To je mi jasné. Já jsem taky rád, že tě zase vidím. Od posledně jsi se hodně změnila,“ odpověděl otec a levou rukou mě začal jemně laskat po vlasech.

„To ano, od posledně se stalo hodně věcí,“ zasmála jsem se smutně a raději se rychle zeptala, „proč jsi přijel?“

„Měl jsem tu nějaké obchodní jednání, nic důležitého. Cestou zpět mě napadlo, že tě překvapím a právě když jsem byl na cestě sem, mi tvá matka zavolala a oznámila mi tu novinu,“ odpověděl vážně a já se zarazila, cítila jsem, že se dostáváme k tématu, na které jsem zrovna nyní neměla náladu myslet. Raději jsem se tedy lehce zavrtěla a doufala, že tak odvedu jeho pozornost. Nic jiného mě totiž v ten okamžik nenapadlo.

Otec se však nedal tak snadno ošálit.

„Poslyš, já vím, že o tom teď asi nechceš mluvit, ale kdo je vlastně otec?“ zeptal se a jeho pronikavé oči jako by se mi zavrtávaly až do duše.

Otec? Kdo je otec? Tak tuhle otázku jsem čekala ze všeho nejméně. Všechny dosud jen zajímalo, jak je to možné a jestli to bylo poprvé a nebo ne a samozřejmě, jak se vyhnout skandálu, které by to malé ve mně mohlo způsobit. Nikdo se nezajímal kdo mi to udělal, bylo jim jedno, kdo je otec, chovali se, jako bych v té posteli snad byla sama.

Ale tátu to evidentně velmi zajímalo, protože mě stále upřeně sledoval a když jsem neodpovídala, otázku zopakoval znovu, tentokrát ostřejším hlasem.

„No, tak dovím se, kdo ti to udělal? Přece mi nechceš tvrdit, že to bylo neposkvrněné početí?“ uchechtl se, avšak jeho oči mě stále bedlivě pozorovaly.

„A k čemu ti to bude? Byla to jen známost na jednu noc, byla jsem opilá,“ přiznala jsem potichu a se zavřenýma očima jsem očekávala příval káravých slov. On si však jen povzdechl a lehle mě pohladil po tváři.

„Dobře, pokud mi to nechceš říct, nebudu to z tebe páčit, ale řekni mi jediné, ví o tom, že jsi těhotná?“

„Ne, tedy, já nevím. Ne asi ne,“ soukala jsem ze sebe pomalu a horečně přemýšlela, jestli je možné, aby to Edwardovi už někdo donesl a proto se mnou nechce mluvit a nebo ne.

„Jak asi ne? Co tím myslíš? Tímhle by sis měla být jistá,“ zamručel otec a jeho pohled se během sekundy změnil z vážného na káravý.

„Nejspíš to neví. Od té doby, co se to stalo mi nezvedá telefon,“ zašeptala jsem tak tiše, jak jen jsem dokázala a provinile znovu pevně semkla víčka.

„Takže je to někdo z tvého okolí. No, to je koneckonců jedno, slíbil jsem ti, že to z tebe páčit nebudu a svůj slib dodržím. Ale měl by to vědět, musíš mu to říct. Každý muž má právo vědět, že se stane otcem.“

„Vážně? A jak to mám asi udělat? Neposlouchal jsi, když jsem říkala, že mi nebere telefon? A mimoto, když nemá zájem o mě, proč by se měl starat o to, že čekám dítě?“ vyjela jsem a ačkoliv jsem se bránila a bojovala, znovu mě v očích začaly pálit slzy.

„Bello, uklidni se. Možná to na jeho postoji nic nezmění, ale měl by to vědět, tohle by jsi mu neměla zatajovat,“ promluvil potichu otec a znovu mě k sobě pevně přivinul.

„Ale jak to mám udělat?“ vzlykala jsem a cítila, jak se drahá látka jeho j´košile pod mými slzami mění v mokrý hadr.

„Napiš mu to. Dopis jistě přečte, protože nebude vědět od koho je,“ usmál se povzbudivě. „Teď mě omluv, musím se jít dolů dohodnout dolů na detailech tvého odjezdu s tvou drahou matkou,“ dodal a začal se zvedat. Ani se nenamáhal skrýt „nadšení“ jaké mu tato skutečnost způsobuje a já mu za to byla vděčná. Jako jeden z mála lidí se choval a jednal upřímně, alespoň se mnou.

Když se za ním s tichým vrznutím zavřely dveře, vstala jsem a sedla si za psací stůl. Přestože jsem silně pochybovala, že s Edwardem zjištění, že se za osm měsíců stane otcem nějak hnulo, rozhodla jsem se mu napsat. Když už nic jiného, udělám tím tátovi radost a už proto to nebyla zbytečná práce.

Odložila jsem stranou dopisní papíry s rodinným erbem, neboť ten znal Edward lépe než kdo jiný a vytrhla jsem ze zápisníku jeden čistý  papír. Nebylo to sice nic honosného, ale na prostý vzkaz, který stejně po přečtení skončí v Masenovic krbu aby ho Tarunka náhodou nenašla a nedostala z šoku, že ji Edward podvedl mrtvici to stačilo víc než bohatě.

Rychle jsem svým škrabopisem načmárala krátkou zprávu a nezapomněla klíčové slovo patřičně zvýraznit. Po té jsem ze stolu vyštrachala starou, bílou obálku, ve které se v době, kdy jsem byla vášnivou sběratelkou známek schovávaly mé nejnovější přírůstky a která jako pravděpodobně jediná v celém domě nenesla naše rodové heslo smaragdově vymalované na krémovém papíře tak, aby se na první pohled nedalo přehlédnout, od koho pochází.

Když jsem dopis složila do obálky a tu pečlivě zalepila a pro jistotu ještě přelepila izolepou, otevřela jsem skříň a začala se probírat věcmi a vybírat ty, které jsem si hodlala odvézt.

Balení se nakonec ukázalo těžší než jsem předpokládala. Vždycky jsem si myslela, že až konečně nadejde den, kdy se odsud budu stěhovat pryč, budu nadšením bez sebe a věci budu mít zabalené během chvíle. A teď to bylo tady, ten den o kterém jsem tak dlouho snila a mně najednou bylo do pláče. Síla a rozhodnost, které jsem ještě před hodinou cítila mě opouštěly rychlostí blesku a na jejich místo se nemilosrdně dral strach, strach z neznáma. Celý můj život byl přesně nalinkovaný až do nemenšího detailu a já to celý život nesnášela. Už od dětství jsem toužila po svobodě, možnosti se samostatně rozhodnout. Teď když jsem ji však měla, nevědomost toho, co bude zítra a nebo za měsíc mě přímo děsila. V jedné mizivé, slabé chvilce jsem dokonce neměla daleko k tomu jít dolů odprosit matku, pak se ale ozvala má hrdost a já se do balení pustila se stejně velkou vervou jak velký jsem měla strach. Zuřivě jsem vyhazovala oblečení a pak ho znovu skládala do kufrů, které jsem mezitím vytáhla zpod postele.

Když se mi konečně podařilo zavřít jeden kufr plný oblečení, které jsem tu matce rozhodně nehodlala nechávat. Vrhla jsem se na knížky, mé malé bohatství. Ve chvíli, kdy jsem se chystala do druhého kufru složit první hromádku, pravá ruka mi sama od sebe vyskočila nahoru a knihy vyletěly s ní. Když jsem ji pak pomalu stáhla dolů, knihy stále zůstávaly na místě. Samovolně se vznášely ve vzduchu, jako by to měly v popisu práce odjakživa.

Zděšeně jsem vyjekla a rukama si překryla ústa, v ten okamžik mě však zasáhla doposud nepoznaná vlna únavy a já vyčerpáním žuchla na zem jako pytel brambor, stejně jako knihy, které dopadly jen kousek ode mě.

„Co se stalo? Slyšeli jsme hluk. Jsi v pořádku?“ To už byl otec a pomáhal mi na nohy.

„Nic, jen jsem zakopla, když jsem nesla knihy. Znáš mě, jsem nešika,“ odpověděla jsem a raději vynechala tu část o levitujícím Balzakovi a dalších autorech. Myslel by si, že jsem blázen. Což jsem taky nejspíš byla a nebo že by to byly těhotenské hormony? Že by se projevovaly halucinacemi jsem sice ještě neslyšela, ale všechno je jednou poprvé, no ne?

Dobře, tak zas tak extra dlouhý není, ale ve středu odlítám do Londýna a v úterý přijdu domů pozdě a pak budu balit, tak jsem vám sem chtěla hodit alespoň něco. :) V další kapitolce se můžete těšit na to, až se to Edward konečně dozví a jaké budou jeho reakce. Většina příští kapitolky bude z jeho pohledu a dozvíte se víc i o jeho minulosti. Jinak doufám, že se vám kapitolka líbila a zachováte mi přízeň. :)     Vaše Amour

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí 4. kapitola: