Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí 3. kapitola

31.12.2010 (14:00) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1967×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Bella:

Věděla jsem co musím udělat. Potřebovala jsem s ním mluvit, vidět ho. Rychle jsem na sebe hodila lehkou bundičku, otevřela okno a pomalu začala slézat po okapu. Stejně, jako už tolikrát předtím. Několikrát po něm lezl i Edward, když jsme se tajně v noci vraceli z nějakého bouřlivého večírku a nebo naopak někam jeli. Teď mi to ale připadalo tak dávno, jako by mezitím uběhla celá věčnost. Najednou už jsem si nedokázala vybavit ty chvíle, kdy náš vztah byl nezkažený povinnostmi, které jsme byli dlužni našim rodinám. Pomalu jsem začínala pochybovat, že někdy taková doba vůbec byla.

Kam až má paměť sahala, stále mi bylo omíláno to samé. Že jsem něco víc a nesmím znevažovat náš rod, že se mám vybraně chovat a nepošpiňovat se stykem s nižšími třídami atd. I Edwardova rodina se matce nezdála vhodná, po té, co se jedné noci spustila s jejich zahradníkem a on to nezapomněl vyžvanit svým zaměstnavatelům, přestala nám bránit a postupem času si ho snad i oblíbila. Svým způsobem, ovšem. O tom však Edward nikdy nevěděl, o ničem z toho. Neviděla jsem důvod, proč ještě živit jeho pocity méněcennosti a myšlenky, že se v jeho společnosti zesměšňuji. Ano, byla pravda, že jsme z matčiny strany náleželi k velmi starobylému rodu. Naše počátky sahaly až někam k Richardovi III. a královna byla něco jako má prateta. Měli jsme peněz a majetku více, než kdy pravděpodobně budou schopna utratit i má vnoučata, jen v Anglii jsme vlastnili asi dvacítku domů, dva zámky a k tomu ještě jeden starý, vlhký a zatuchlý hrad kdesi vedle Edinburgu a nějakou zříceninu na severu Irska. K čemu nám to ale bylo? Naše rodina na vlastní kůži poznala pravdivost toho, že za peníze si štěstí nekoupíte. Nikdo v naší rodině asi nikdy nebyl opravdu šťastný. Má matka toho byla jasným důkazem, manželství s mým otcem skončilo vlastně dřív, než vůbec pořádně začalo a nerozvedli se jen kvůli hrozícímu společenskému skandálu. Místo toho to vyřešili oddělenými životy. Matka zůstala se mnou tady a otec se odstěhoval na malý zámeček v Provence, ve Francii. Neuvědomil si, čemu mě vystavuje a nebo mu to bylo jedno? Musel přece poznat, že každou jeho návštěvu vítám s nadšením, že na ni dlouhé měsíce čekám jako na spasení…

Jak jsem tak uvažovala nad svým zpackaným životem, úplně jsem zapomněla kde jsem a co právě dělám. Noha mi sjela po kluzkém kovu a já s tupým žuchnutím skončila v koruně košatého dubu, který se rozprostíral nad velkou částí altánku a poskytoval tak v létě příjemný stín.

Ještě štěstí, že zatím neshodil všechny listy, takhle jsem skončila jen s několika oděrkami a trochou modřin. Opatrně, abych nespadla, jsem se pomalu začala vymotávat z těch protivných, pichlavých větviček a snažila se dostat na silnější větev. Ta, na které jsem se právě nacházela, vypadala, že každým okamžikem vypoví službu. V téhle chvíli jsem byla vážně vděčná, že mě matka donutila denně cvičit. Několika rychlými pohyby jsem se dostala až k silnému kmenu, pamatujícímu jistě mládí mé prababičky a rychle začala slézat dolů. Znovu se ve mně probudila touha vidět Edwarda a tentokrát byla silnější než kdy předtím. Netušila jsem, že je něco takového vůbec možné. Potřeba vidět ho a mluvit s ním jako by najednou ovládla celé mé tělo a mysl, vše ostatní šlo v tu chvíli stranou. Nezajímaly mě oděrky a dotrhanou košile. Ignorovala jsem palčivou bolest v kotníku.

Jakmile se mé nohy dotkly země, vyrazila jsem největší rychlostí, jaké jsem po třítýdenním půstu byla schopna do blízkého lesíka, který končil u silnice a odtud už jen krůček k sídlu Masenových kde jsem doufala najít Edwarda.

Když jsem však doběhla k silnici, mé tělo mě zradilo a já se vyčerpaně svezla k zemi. Na dalších pět kilometrů jsem už neměla síly. V tu chvíli se však jako na povel vyřítil ze zatáčky starý traktor, který řídil náš bývalý kuchař, jehož jméno jsem si nikdy nedokázala zapamatovat. Když mě spatřil, okamžitě zastavil a začal mi pomáhat na nohy.

„Slečno Isabello, co se vám proboha stalo? A co tu děláte takhle sama a tak chatrně oblečená?“ ptal se starostlivě s námahou mě vysadil do vyhřáté kabiny traktoru.

„Zavezu vás domů, ano?“ ujišťoval se, když si vylezl na sedadlo řidiče a přikryl mě svým kabátem. Který sice odporně páchl hnojem a pižmem, avšak byl příjemně teploučký.

„Ne, ne! Prosím vás!“ zděšeně jsem vyjekla, představa, že bych se po tom, co všechno jsem už riskovala, abych se dostala až sem měla vrátit byla příliš děsivá.

„Dobře, dobře a kam vás tedy mám odvézt?“ uklidňoval mě ten chudák a bylo poznat, že uvažuje, zda nepatřím do blázince.

„Na panství Masonových, prosím vás,“ upřela jsem na něj zoufalý pohled.

„Dobře, jak chcete,“ pokrčil rameny a nastartoval.

Traktor jel tak pomalu, že jsem začínala uvažovat, zda by to pěšky nebylo přece jen rychlejší. Ale když už jsem byla rozhodnutá vyskočit, traktor skákavě zastavil.

„Tak jsme tady, slečinko,“ oznámil mi a začal mi pomáhat dolů.

„Děkuji,“ usmála jsem se na něj a dokud nezmizel ve tmě mu mávala.

Po té jsem se otočila a vydala se borovým hájkem k domu. Když jsem se ocitla na konci lesíka a ke vstupním dveřím to byl už jen kousek, strnula jsem. V dolním salónku se právě rozsvítilo a ruku v ruce vstoupil Edward s Tarou. On jí právě šeptal do ucha nějakou historku, která musela být úžasně vtipná, protože se Tara začala svíjet v křečích smíchu a jistě to doprovázela svým kobylím řehotem.

Ten výjev mě zasáhl víc, než jsem si myslela, že je vůbec možné. Vidět ho v náruči jiné, spokojeného a usmívajícího se mi v nitru trhalo mé ubohé srdce na kusy a já najednou ztratila odvahu se mu podívat z blízka do očí. Místo toho jsem raději vylovila z kapsy telefon, který jsem po cestě ukradla tomu dobrákovi, který mě vezl. Prokřehlými prsty jsem na tlačítkách vyťukala číslo, které jsem volala snad milionkrát a které už nejspíš na věky zůstane vypálené v mé paměti.

Nejistě jsem si přiložila přístroj k uchu a poslouchala vyzváněcí tón. Mezitím jsem sledovala, jak se v pokoji Edward odtáhl od Tary a zvedl k uchu telefon.

„Haló? Kdo je tam?“ ozval se jeho sametový hlas a mně se rozklepala kolena.

„Já, Edwarde, to jsem já. Potřebuju s tebou  mluvit,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a vůbec nepoznávala svůj hlas.

„Zlato, kdo je to?“ Slyšela jsem v dálce Tařin protivný hlas.

„Nikdo, asi omyl,“ odpověděl Edward a telefon ohluchl. Nestála jsem mu ani za jediné slovo, byla jsem pro něj nic. Ještě jsem zahlédla, jak se vrátil k Taře a vášnivě ji políbil a pak se už kolem mě rozprostřela tma.    

…

„Ššš, tiše. Už se probouzí,“ zaslechla jsem hlasy jako by z velké dálky a pomalu se začala probouzet.

„Kde to jsem?“ blesklo mi hlavou jako první. Poslední, co jsem si pamatovala bylo, jak koukám na Edwarda… Při té vzpomínce se mi znovu sevřelo srdce a já ucítila slabou bolest v pod bříšku.

„Ne! Moje dítě! Co se stalo?“ Najednou jsem byla už plně vzhůru a zmateně se rozhlížela po místnosti plné lidí. Byla jsem zpět ve svém pokoji a nade mnou se skláněl nějaký mladý doktor v uniformě záchranky. Za ním stáli ještě tři a vedle nich pan Malboury. Na druhé straně postele byla má matka, s chůvou a vzadu, u dveří stál můj otec.

„Uklidněte se, vy i dítě jste pořádku. Ale měla jste sakra štěstí,“ uklidnil mě doktor a pustil ke mně, k mé smůle, matku.

„Co tě to proboha napadlo? A jak jsi se sem dostala?“ začala mě peskovat.

„Jak dostala? A kam?“ nechápal jsem.

„Kam? Před dveře, někdo tě tu položil a zmizel. Kdyby Henrieta nešla pustit Bunnyho, tak by jsi tu do rána zmrzla. Tak odpověz! Kde jsi byla?“

Její slova na mě zapůsobila jako studená sprcha a já začala uvažovat. Kdo to mohl být? Kdo mě dostal až sem a přitom mu bylo jedno, jestli mě najdou?

Vím, že si zasloužíte mnohem delší kapitolku za to dlouhé čekání. Ale tahle je taková přechodová a další bude extra dlouhá, teda pokud jste na tuhle povídku už úplně nezapoměli. :)

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí 3. kapitola: