Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy mládí 2. kapitola

24.11.2010 (20:45) • Amour • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2487×

„Těhotná?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Ano, ještě vám odeberu krev a udělám doplňující testy, ale řekl bych, že jste tak ve třetím týdnu,“ odpověděl starý pán a zkoumavě si mě prohlížel.

„To přece není možné. Ne, to musí být chyba. Vždyť to bylo jen jednou a navíc jsem byla opilá,“ bránila jsem se chabě. Můj mozek tuhle situaci odmítal.

Pan Malboury se na mě ale jen útrpně podíval a prohlásil: „Holčičko, alkohol ano, to, že to bylo poprvé, s tím nemá co dělat. Tyhle věci se stávají, je mi líto, ale vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletá, budu nucen s celou záležitostí seznámit vaši matku.“

Ve chvíli, kdy zmínil mou matku, pocítila jsem známý pocit a s největší rychlostí, jaké jsem byla ještě schopna, jsem se snažila dostat do koupelny. Bohužel jsem ale nebyla dost rychlá a tak obsah mého žaludku skončil v květináči s bonsají, který stál vedle mého stolu. Vyčerpaně jsem se svezla na zem a upřela pohled na stařičkého doktora, který mě se starostí v šedých očích pozoroval.

„Matku ne, prosím,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně.

„To vás ty nevolnosti takhle sužují pořád?“ zeptal se, aniž by jakkoli reagoval na mou prosbu.

Rozhodla jsem se na něj neplýtvat silami, kterých jsem měla tak jako tak pomálu a jen jsem mlčky přikývla.

„Vraťte se zpět do postele, ještě jednou si vás prohlédnu a napíšu něco na ty nevolnosti.“

Vší silou jsem se zachytila hrany stolu a pomalu se vytáhla na nohy, avšak udělat těch několik málo kroků do postele se ukázalo jako velký problém. Než se má roztřesená noha opět dotkla podlahy, mé tělo ji předběhlo a já znovu pocítila tvrdost dubových palubek.

„Já myslím, že budu potřebovat pomoct,“ zamumlala jsem a cítila, jak mi červeň stoupá do tváří. Bylo mi trapně, nechtěla jsem ho obtěžovat, ale věděla jsem, že sama bych se už nezvedla. Než jsem se ale stačila vzpamatovat, ucítila jsem dotek vrásčitých rukou, jak mě berou kolem pasu a opatrně zvedají.

S pomocí starého pána jsem udělala několik nejistých kroků a konečně se s úlevným výdechem zhroutila do chladivého saténu. Pan Malboury unaveně dosedl vedle mě a těžce oddychoval, bylo na něm vidět, že ho těch několik kroků vyčerpalo téměř stejně jako mě.

„Jste v pořádku?“ odvážila jsem se zeptat po chvíli.

„Ano, to bude dobré. To víte, přece jenom už nejsem nejmladší a přítomnost krásné mladé dívky tak blízko mého těla na mě silně působí,“ mrkl na mě lišácky, což mi vykouzlilo slabý úsměv na rtech.

Když mě znovu vyšetřil a předepsal mi nějaké léky na zklidnění žaludku a posílení imunity, odvážila jsem se zeptat: „Pane doktore, neřeknete nic matce. Že ne?“

Tentokrát už nemohl předstírat, že mě neslyšel. Seděl vedle mě a já si dal záležet, aby můj hlas byl zřetelný.

„Takže?“ dodala jsem po chvíli, když už se zdálo, že beze slova odejde.

„Je mi líto, ale jednoho z vašich rodičů informovat musím. Mimochodem, kdo je otec, smím-li se ptát?“

„To není vaše starost! Sbohem!“ vyjela jsem na něj a naštvaně se k němu otočila zády. Nechtěla jsem s tím zrádcem nic mít.

Teprve když jsem uslyšela tiché zaklapnutí dveří, otočila jsem se. Konečně jsem byla sama.

„Těhotná?“ praštila jsem vztekle do matrace.

To přece není možné! Jak se to sakra mohlo stát? Že zrovna já musím mít takovou smůlu! Ač jsem se snažila, jedna zbloudilá myšlenky mi přeci jen sklouzla k Edwardovi. Od té noci jsem ho neviděla a ani s ním nemluvila, zkoušela jsem mu dvakrát volat, ale nebral mi telefon. Od matky jsem věděla, že se usilovně připravuje na svatbu, která se má konat už příští měsíc. Rozhodně tedy neztráceli čas. Když jsem na to pomyslela, zaplavil mě pocit znechucení. Edward se jistě bojí, aby mu jeho zlatá rybka neutekla nebo že by jí už stihl udělat dítě stejně jako mně? Jinak totiž pro tenhle spěch nebyl žádný logický důvod, dokonce to lehce zavánělo skandálem.

A já mu věřila, říkala jsem mu úplně všechno, každou myšlenku, každý špatný sen a on mi celou tu dobu lhal a využíval mě. Co jsem tedy měla dělat? Co se ode mě čekalo? Měla jsem za ním jít a oznámit mu tu novinu? Zajímalo by ho to vůbec? Zajímalo by ho, že dívka, kterou celou dobu podváděl a nakonec si s ní v noci užil, čeká jeho dítě?  Znamenala jsem pro něj vůbec něco?

Z přízemí se najednou ozval vyděšený řev, následovaný dupáním do schodů a mně došlo, že mě za chvíli čeká mnohem větší problém než je otec mého dítěte. Během několika málo vteřin se rozlétly dveře a v nich stála má matka, koutkem oka jsem zahlédla, jak za ní peláší má chůva. Pan doktor „Bonzák“ pravděpodobně preventivně zůstal dole, aby nepřišel k úhoně. A taky dobře udělal, protože kdyby tady teď byl, váza stojící na mém stolku by mu skončila na hlavě.

„Je to pravda?“ začala na mě bez okolků řvát matka.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se s předstíranou nevědomostí, když už má dostat hysterák, tak ať to stojí za to.

„Co myslím? Třeba to, že mi teď pan Malboury oznámil, že jsi těhotná!“

„Jo ty myslíš tohle? Tak to asi bude pravda, když to pan doktor říká. Nemyslíš?“ zeptala jsem se s poslední dávkou ironie, která mi ještě zbyla.

„Takže je to pravda a ty mi to jen tak potvrdíš! Taková ostuda, okamžitě půjdeš na potrat. Požádám pana Malbouryho, je diskrétní a za menší finanční obnos nám jistě rád pomůže,“ začala ihned plánovat, jak tenhle „problém“ vyřešit.

„Já ale nepůjdu na potrat, chci si to nechat,“ řekla jsem s tak pevným hlasem, až mě to samotnou překvapilo.

Nevěděla jsem, co chci, ale nemohla jsem to dát pryč. Alespoň ne hned, dnešek byl náročný a já si to všechno potřebovala srovnat v hlavě. Ruka mi instinktivně sklouzla k teď značně propadlému bříšku a já ho bezmyšlenkovitě pohladila. Opravdu bylo možné, aby ve mně rostl další život?

„Chceš si to nechat? To snad nemyslíš vážně! Co na to řeknou v klubu, napadlo tě vůbec, jak před nimi budu vypadat? Když jsme u toho, můžeš mi říct, na co jsi myslela, když ses válela s tím individuem, které tě oplodnilo? Myslela jsem, že sexuální výchovu už jste měli, to jsi nemohla výjimečně dávat pozor?“ začala mě posměšně popichovat.

„Na tohle nemám náladu, jsem unavená. Mohla bys mě laskavě nechat na pokoji?“ odpověděla jsem nakvašeně a dnes už podruhé se otočila k oknu.

Slyšela jsem, jak zhluboka nasála vzduch do plic a chystala se něco říct, avšak někdo ji nejspíš zarazil a tak jen sotva slyšitelně dodala: „Jak myslíš, ale ještě jsme neskončily. Tahle záležitost se musí co nejdříve vyřešit.“

Jako na povel, jakmile bouchly dveře a já opět osaměla, spustily se z mých očí dva slané potůčky a mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást pod náhlým náporem vzlyků.

Co jen budu dělat?

Edward:

Dnes již poněkolikáté mi zazvonil telefon. Otráveně jsem ho vytáhl z kapsy a čekal, jaký má Tara zase „děsně důležitý“ problém. Že by už neměli slonovinové ubrousky, ale jen béžové? Nebo místo modrých růží jsou k dispozici jen rudé?

S povzdechem jsem se ho chystal zvednout, když jsem se podíval na displej a ztuhl překvapením.

„Bells,“ hlásal neochvějně můj mobil.

Znovu se mi vybavila ta noc před třemi týdny, její smyslné rty a plná ňadra. Od té doby jsem s ní nemluvil, ani jí nevolal. Když jsem se ráno probudil sám, považoval jsem to za jasnou zprávu, že na to celé chce zapomenout. Několikrát mi sice potom volala, ale díky Taře jsem se raději ani neodvážil to zvednout a vlastně jsem si ani nebyl jistý, zda jsem chtěl. Jak jsem se jí po tom všem mohl podívat do očí? Vždyť byla opilá a nevinná jako lilie! A já toho využil a vzal si ji, zneužil jsem její slabosti pro uspokojení vlastního chtíče.

Doufal jsem, že si to nebude pamatovat a já budu dělat jakoby nic, ale když poprvé zavolala, ztratil jsem odvahu. Moc dobře jsem věděl, že pod kouzlem jejího sametového hlasu by bylo tak jednoduché jí přiznat, co k ní cítím a bez váhání opustit Taru.

Ale to jsem nemohl dopustit, už kvůli rodičům. Tolik mi toho dali, a když teď oni potřebovali mou pomoc, nemohl jsem odmítnout. A tak, ač mé vlastní srdce krvácelo, zvítězila povinnost nad láskou.

V ruce mi znovu zavrněl mobil a pokojem se rozezněla Metallica, Bella to dnes evidentně nemínila vzdát.

Zapojil jsem všechnu svou představivost a vybavil si Taru, až dnes večer přijde a spustí hodinový monolog o tom, jak má hrozně práce se svatbou, a že jí vůbec nepomáhám. Teprve, když jsem cítil, jak mě zaplavila silná vlna vzteku a nenávisti, odhodlal jsem se hovor přijmout.

„Co chceš?“ vyštěkl jsem a doufal, že ji můj tón odradí.

„Já... jen jsem tě chtěla slyšet a mluvit s tebou,“ ozval se Bellin nejistý hlas, lehce podbarvený pláčem.

„Tak se stalo. Sbohem,“ řekl jsem a rychlostí blesku zaklapl telefon.

Jen zvuk jejího roztrpčeného hlasu mě naplňoval touhou okamžitě se rozjet za ní, obejmout ji a říct jí, jak je mi to všechno líto a jak moc ji miluji, šeptat jí sladká slůvka útěchy dokud neusne v mém náručí.

Tohle ale nebylo možné a já se s tím musel smířit. Můj život byl teď s Tarou, Bella se musí stát minulostí. Vztekle jsem odhodil telefon, který se roztříštil o právě se otvírající dveře.

„Miláčku, co se děje?" ozval se Tařin hlas zpoza dveří.

„Vůbec nic, jen špatný den a ten mobil byl už stejně starý. Raději mi pověz, jak ses měla ty?" Zahrál jsem to do autu a rychle ji vystrkal z pokoje.

„Počkej! Kam to jdeme?" ptala se se smíchem.

„Do salonu, dal jsem ti připravit něco malého k jídlu. Jistě musíš mít po tom celodenním běhání hlad," usmál jsem se a snažil se předstírat starostlivost.

„Ty jsi zlatíčko! Ani nevíš, jak jsou ty přípravy namáhavé," vypískla a vlepila mi rychlý polibek na tvář.

„Já vím," řekl jsem, a když se otočila, protočil oči v sloup.

Stojí ji mi to vážně za to?

Autor: Amour (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy mládí 2. kapitola: