Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 3. kapitola

02.04.2010 (12:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3919×

3. kapitola

,,Edwarde, musíme si vážně promluvit!´´ ozval se hlas Rosalie a tím mě trochu probral k životu. Přistihl jsem se, jak stojím v rohu obýváku, šťastně se usmívám jako v Alicině vizi a celý zbytek rodiny se na mě nevěřícně zaraženě dívá…

Vize se vyplnila… Bylo to přesně takhle. Co to ale znamenalo? Proč jsem se usmíval? Tuhle dívku jsem viděl poprvé v životě a už jsem z ní byl mimo. Pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem její tvář. Nádherné oči hluboké jak samotná propast, do které mne lapila, svůdné rtíky, které doslova lákají k políbení a ochutnání.

„Edwarde!“ vykřikla opět Rosalie, což mě probralo.

„Ano?“ zeptal jsem se a všiml si nervózních pohledů členů mé rodiny.

„Co to má znamenat? Jsi z ní úplně mimo!“ Rosalie byla naštvaná. Bála se o naši rodinu. Na Isabell bylo něco zvláštního, něco, co mě přitahovalo, i když byla pouhý člověk. A právě to bylo nebezpečné.

„Nejsem z ní mimo. Jen je zvláštní. Přemýšlím, proč Alice nevidí naši budoucnost, když jsme s ní, a proč já neslyším její myšlenky. Toť vše,“ lhal jsem.

Edwarde, ty víš, že to není pravda. Cítím tvé emoce… Poslal mi Jasper myšlenkou a já ho spražil pohledem.

„Drž se od ní dál. Nechci se zase stěhovat!“ vyštěkla Rose.

„A co vy? Sotva Isabell vystoupí z auta… Proboha, viděli jste se? Co to mělo znamenat?“ snažil jsem se odvést pozornost a povedlo se.

„Já nevím. Byl to reflex, něco jako pud sebezáchovy,“ řekla sklíčeně Alice. Jasper ji okamžitě objal.

„Je nebezpečná, každý z nás to vycítil.“

„Já teda ne. Je to obyčejná dívka, žádné nebezpečí nehrozí.“ Začínal jsem být naštvaný. Vůbec ji neznají a už ji soudí?

„Edwarde, uklidni se. Jenom říkáme, že není normální, abychom se všichni začali bránit, jakmile jsme ji spatřili. Cítil jsem, že ostatní se jí bojí. Lidé z ní mají respekt, učitelé si jí raději nevšímají a ty bys měl dělat to samé,“ radil mi Jasper, ale to já už nevydržel a vyběhl do svého pokoje. I když jsem stále slyšel myšlenky, bylo to lepší, než pozorovat jejich pohledy.

Co se to se mnou děje? Odháním rodinu kvůli dívce. Kvůli nádherné a tajemné dívce, která ukradla mé srdce. Jsem… Zamilovaný? Je to možné? Vážně existuje láska na první pohled? Může dívka ukradnout srdce upírovi po prvním okamžiku jejich setkání?

…

„Edwarde, měli bychom se chystat do školy,“ přišla za mnou Alice.

„To už je tolik?“ Ztratil jsem pojem o čase. Celý můj mozek zabrala Isabell a já nevnímal nic kolem sebe.

„Je půl sedmé.“ Zavřela dveře. Vstal jsem a šel do sprchy. Voda mi alespoň trochu pročistila hlavu. Když jsem vyšel z koupelny, můj pohled se zastavil na posteli, kde bylo oblečení. Pozorně jsem si ho prohlédl. Tmavě modré, úzké rifle a černá košile s ¾ rukávem. Bude se tohle Isabell líbit? Líbím se jí vůbec? Tolik otázek a žádná odpověď.

Ani nevím jak, ale najednou jsem seděl už oblečený ve svém autě a pomalu sešlapával plyn. Alice s Jasperem seděli za mnou a Emmett s Rosalií jeli před námi. Nemohl jsem se dočkat, až ji opět uvidím. Měl jsem co dělat, abych Emmetta nepředjel, ale udržel jsem se a po deseti minutách jsme už parkovali na školním parkovišti. Rychle jsem vylezl z auta a porozhlédl se. Po jejím autě nebyla ani stopa. Sklíčeně jsem se opřel o dveře na místě řidiče a hypnotizoval příjezdovou cestu.

„Je to blázen,“ zaslechl jsem hlas Emmetta, ale neřešil jsem to. Asi po pět minutách jsem se dočkal a konečně spatřil to překrásné auto. Opět smykem zastavilo na jednom z volných míst a opět si získala pozornost celého parkoviště. Se stáhlým hrdlem jsem čekal, než se dveře otevřou a z nich vystoupí má kráska. Dočkal jsem se.

Nezmohl jsem se na jediné slovo. Byla… Dokonalá. Vlasy měla lesklé a stažené do neposlušného drdolu, na tváři ani stopu po make – upu, na sobě měla úzkou, černou tuniku bez ramínek s proužkem okolo krku. Tunika jí sahala jen mírně pod zadeček. Sjížděl jsem její hladké nohy až po okraj černých kožených kozaček na vysokém podpatku, které začínaly pod koleny. Přes rameno měla ledabyle pohozenou černou tašku.

Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat. Minimálně třikrát jsem sjel od hlavy až k podpatkům. Zrovna jsem byl u jejich očí, když se otočila a podívala se na mě. Naše pohledy se střetly a já se opět začal utápět. Na tváři vykouzlila náznak úsměvu, ale já nebyl schopný jí ho oplatit. Stál jsem tam jak přikovaný neschopný pohybu. Isabellina tvář se začervenala, odvrátila se ode mě a pospíchala na první hodinu.

„Bratře, je pryč!“ řekla Alice a zamávala mi dlaní před očima. Jen jsem na ni zavrčel a šel do třídy na trigonometrii. Sedl jsem si do poslední lavice a snažil se dávat pozor, jenže to nešlo.

Isabell teď měla chemii a přes Jessičiny myšlenky jsem ji mohl pozorovat. Seděla úplně vzadu sama, nožku měla lehce a elegantně přehozenou přes druhou a zamyšleně se dívala z okna. Užíval jsem si to. Užíval jsem si možnost dívat se na ni, i když o tom ona nemá ponětí, a i když byla „zbarvená“ myšlenkami Jessiky.

Takto to pokračovalo celý den. Jen jsem chodil do tříd a hledal Bellu. Ona se každou hodinu dívala z okna, učitelů a studentů si nevšímala. Každou hodinu seděla sama v poslední lavici.

Zvláštní bylo, že se chvíli zasněně dívala z okna, potom se mírně začervenala, usmála se a sklonila hlavu. Strašně jsem chtěl vědět, co si asi myslí. Zachytit alespoň jednu její myšlenku. Proč se usmívá? Myslí na někoho? Má přítele? Samozřejmě, že má. Je nádherná, přímo božská… Je blbost, aby nikoho neměla.

Konečně jsem se dočkal. Když zazněl zvonek oznamující konec šesté hodiny, vystřelil jsem na oběd. Věděl jsem, že tam Isabell bude… Musí být. Do jídelny jsem došel za pár vteřin a sedl si ke stolu, který nám v podstatě patří. Nikdo jiný si k němu nesedá. Netrpělivě jsem ji vyhlížel, ale vzdal jsem to, když si ke stolu sedl zbytek rodiny s táci jídla. Znechuceně jsem si vzal talíř s řízkem a bramborovou kaší, kterou jsem začal prohrabovat vidličkou.

„Edwarde,“ zašetala Alice, a když jsem se na ni podíval, pokynula hlavou ke vchodu. Bleskurychle jsem se otočil a tam stála ona. Má bohyně, můj anděl.

Rozlížela se a rukou si přidržovala kabelku, aby nespadla z ramene. Pohledem prohledala každý stůl.

Proč na ni tak čumí? To já ji musím mít! Zaslechl jsem myšlenky Mika Newtona. Okmažitě jsem sklonil hlavu, a když jsem ji vrátil, Isabella si brala jeden suchý rohlík a šla si sednou ke stolu pro dva. Až pak mi došlo, na co to vlastně Mike myslel. Jenže to už bylo pozdě a já viděl pouze jeho záda.

No tak, Miku, neboj. Je to jenom další obyčejná holka, která tě neodmítne. A i kdyby, neublíží ti to. Povzbuzoval se za cesty k ní. Seděl jsem jako přibity a pozoroval jsem výjev přede mnou.

Mike šel sebvědomě k ní a celá jídelna ho pozorovala. Isabella si toho všimla a zvedla hlavu. Celé jsem to pozoroval přes Mikovi myšlenky. Viděl jsem, jak se jí zadíval do očí a slyšel, jak se jeho myšlenky změnily.

Sakra, kam jsem se to zase dostal? To je ale zvláštní pocit! Fu,j, běhá mi z ní mráz po zádech, tohle není holka pro mě. Musím zmizet!

Ani jsem se nenadál, Mike se otočil a spěchal ke svému stolu.

„Copak, Miku? Bojíš se odmítnutí?“ zeptal se ho Eric, jeho kamarád.

„Odmítnutí ne. Bojím se jí,“ odpověděl šeptem.

„Neblázni.“

„Neblázním. Nevím jak ty, ale já svým instinktům věřím.“

„Co to meleš?“ zasmál se nechápavě Eric.

„Prostě to neřeš… nech to bejt, jasný,“ zasyčel Mike a ošíval se jako by mu lezl pavouk po zádech. Eric zvedl ruce v obraném gestu a snažil se přestat po očku zvědavě pozorovat vykolejeného Mikea a v klidu sedící Isabell opodál.

Byl jsem zmatený, jako ještě nikdy před tím. Co to mělo znamenat? Proč tak najednou změnil názor? Je snad Isabell vážně tak nebezpečná, jak moji sourozenci tvrdí? Ale proč mě nebezpečně nepřipadá?

Než jsem se stačil vzpamatovat, Isabella vstala a pospíchala na odpolední hodinu.

„Jdeme, Edwarde,“ řekla Rosalie naštvaně, vzal jsem tác s jídlem a odnesl na místo. Procházel jsem chodbou a uvědomil si, že nedýchám. Byl jsem tak zaneprázdněný přemýšlením o Isabell, že jsem úplně zapomněl na předstírání mé lidskosti. Zhluboka jsem se nadechl a do nosu mě uhodila překrásná vůně. Lákavá, vyvolávala ve mně touhu, avšak ne po krvi. Tuhle touhu jsem pocítil jedině s ní a bylo mi jasné, čím ji mohu uhasit. Potřeboval jsem vidět původce té vůně, slyšet její nádherný hlas, pohladit její smyslné tělo, políbit její plné rty, ochutnat její chuť. Potřeboval jsem Isabell.

Odhodlaný tak jako nikdy jsem se vydal po vůni až do třídy, kde jsem i já měl další hodinu dějepisu. Vstoupil jsem do místnosti a pohledem se zastavil na andělovi sedícím úplně vzadu. Seděla na židličce, byla opřená, ale hlavu měla skloněnou nad blokem, který ležel na lavici. V tu chvíli mě mé odhodlání opustilo. Nebyl jsem schopný se hnout, myslet, mluvit.

„Je ti dobře, Edwarde?“ Přišla za mnou Jessica a jemně mi zatřásla ramenem. Byla první člověk, který se mě dotknul. Nepatrně jsem zakroutil hlavou.

„Ano, díky,“ usmál jsem se a opět pohlédl na Isabellu, která se už dívala na mě. Pro mě uběhla až moc krátká doba, když svou hlavičku opět sklonila. Zasněně jsem došel ke své lavici a posadil jsem.

Hodina začala a já se musel velmi přemáhat, abych nestočil svůj pohled. Přitahovala mě tak moc. Přestaň, Edwarde!

Uběhlo sotva deset minut, když jsem z vedlejší lavice zaslechl ztrápený povzdech. Nedalo mi to a podíval se na Isabell, která se zkroušeně dívala na hodiny nad tabulí. I z boku jsem zahlédl jemnou starostlivou vrásku na jejím čele. Musel jsem se usmát. Bohužel jsem to neměl dělat, jelikož to uslyšela a šlehla po mě pohledem. Díval jsem se do jejích nádherných očí, ale i tak viděl, jak se její hrudník zrychleně zvedá a opět klesá. Odvrátila pohled, rychle vytrhla list papíru a začala psát. Začal jsem věnovat pozornost učiteli, alespoň jsem se pokusil.

„Pssst, Edwarde,“ zaslechl jsem šepot a otočil jsem se po zvuku. K mému překvapení na mě volala Isabell. Nakláněla se ke mně a v ruce držela složený papír, který mi hodila na lavici. Zmateně jsem se na ni díval, ale když se podívala na tabuli, rozložil jsem papírek.

Stálo na něm: Promiň, ale můžeš mi vysvětlit, proč se na mě tak díváš?

Být člověkem, jsem červený i za ušima. Takhle jsem jen uchopil tužku a promýšlel odpověď. Nemůžu jí napsat, že mě prostě přitahuje.

Omlouvám se.

Papírek jsem jí hodil zpět. Nic lepšího než omluva mě prostě nenapadlo.  Uběhla asi minuta, když mi onen papírek opět přistál na lavici.

Tak toho nech.

Podíval jsem se na pisatelku, která se na mě dívala, a přikývl jsem. Tak to by bylo…

Poslední hodina uběhla celkem rychle a já už si schovával věci. Opět jsem přemýšlel nad ní, byl jsem tak zabraný, že jsem si ani nevšiml, že jdu přes parkoviště. Vyrušilo mě až hlasité pištění brzd. Vzhlédl jsem a zahleděl jsem se do hrůzou rozšířených očí Isabelly stojící na chodníku u školy, jako většina studentů, kteří se po skončení výuky nahromadili na parkovišti. Zasekl jsem se v jejím pohledu a nevnímal ani mě známé hlasy sourozenců, kteří na mě zděšeně křičeli od budovy.

V tenhle moment jsem nemohl nic dělat, tušil jsem, že se něco děje, když se vynořilo auto a řítilo se plnou rychlostí na mě stojícího strnule v půli kroku a zírajícího na předek vozu. Hlavou mi letěli myšlenky ohromnou rychlostí a mířili jen k důsledkům toho co se stane, nestačil bych uhnout bez toho, abych nepoužil svou přirozenou rychlost. Věděl jsem, že tohle bude znamenat kompletní prozrazení…