Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 2. Kapitola

27.03.2010 (21:30) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4067×

2. Kapitola

Zastavilo smykem asi deset metrů od nás, čímž na sebe strhlo pozornost celého parkoviště. Dveře na straně řidiče se otevřely a z nich vyšla…

Zůstal jsem na místě stát jako socha a díval se nevěřícně na nejkrásnější bytost pod sluncem. Překrásná bělostná postava, něžný srdcovitý obličej, plné krvavě rudé rty a oči, zatajil se mi dech. Její oči tmavé a hluboké jako sama půlnoc. Elegantně vystoupila z auta skoro tanečním krokem a její dlouhé mahagonové vlasy rozfoukal vítr jako vlny na moři. Donesl tak ke mně tu nejkrásnější vůni, jakou jsem kdy směl okusit. Můj krk nespaloval žár, na který jsem čekal, ale moje tělo uchvátili plameny mnohem mocnější, toužil jsem cítit její chuť na jazyku a hedvábí její pokožky pod svýma rukama. Nebyl jsem schopný se hnout, jen jsem mlčky zíral a neodvažoval se ani zamrkat, nepřežil bych, kdyby se rozplynula ve větru.

Její oči zabloudili mým směrem. Po těle se mi rozlilo mravenčení, dech mi ztěžkl a pocítil jsem jakýsi adrenalin.

 Dívali jsme se jeden druhému do očí a přísahal bych, že se pousmála. Když mě její pohled uvolnil ze spárů, pocítil jsem ohromné zklamání, toužil jsem být uvězněn v jejích očích barvy granátu. Zabouchla dveře od vozu její drobnou ručkou a rozešla se po parkovišti směrem ke kanceláři školy. Měl jsem nutkání jí zastavit a prosit, aby neodcházela, spolu s ní odešla i část mě samotného a poprvé jsem věděl pravý důvod proč mé srdce nebije. Tluče jako o život, ale vzala si ho s sebou, když zavřela zrezavělé vstupní dveře do haly a zmizela mi z dohledu.

Konečně jsem se probral natolik, abych zavřel ústa a rozhlédl se kolem sebe. Všichni na parkovišti stáli jako opaření a nikdo se neměl k pohybu, podíval jsem se na sourozence a málem uskočil stranou. Všichni stáli nahrbení v bojové pozici a zírali, kam odešla kráska, co mi tak nestydatě ukradla srdce.

,,Emmette, Jaspere, Rosalie, Alice, proberete se sakra, všichni se na vás dívají,´´ syknul jsem po nich, i když já sám jsem neměl tušení, jak se pořád musím tvářit. Cítil jsem se ohromě zvláštně, šťastně a zároveň opuštěně. Díval jsem se na dveře kam zmizela a stále vnímal krásnou vůni, která po ní na parkovišti zbyla. Mísila se s hodně pachy, přesto bych tu jemnou esenci jasmínu a šeříku poznal všude. Mé nohy si sami našli směr a já se rozešel po té překrásné vůni. Musel jsem jí znovu vidět, potřeboval jsem jí vidět. Byla to potřeba stejně životně důležitá jako pro člověka dýchání. Nevšímal jsem si ohromeného okolí, které stále ještě vstřebávalo zážitek s nadpozemsky půvabné dívky. I já sám, ač moje mozková kapacita byla neomezená, ubírala se jen jediným směrem, najít ji…

Vešel jsem do budovy a zamířil po chodbě ke své třídě, kde byla stále cítit její vůně, vešel jsem do místnosti a rozhlédl se okolo. Všichni přítomní si tiše šeptali a v poslední lavici u zdi seděl můj anděl. Nohu měla pohodlně přehozenou před druhou, seděla vzpřímeně a sepisovala něco do bloku před sebou. Posadil jsem se na své obvyklé místo v zadu třídy k oknu, takže jsme byly v jedné řadě každý na opačné straně. Co bych dal za to vědět co píše, nad čím přemýšlí… tak moment?! Já jí neslyším, nemůžu číst její myšlenky.

Zaposlouchal jsem se do vnitřních hlasů okolí a s nikým jiným jsem podobné problémy neměl. Jak jsem předpokládal, dívky onu krásku pomlouvali a v duchu jí záviděli krásu a kluci z ní byly doslova na větvi. Jejich představy způsobovali moje sebezapření a snažení se ovládnout vrčení, které se mi dralo skrz zuby. Zvláštní, že na to, jaké bujné představy mužské části v hlavách kolovaly, se nikdo neodvážil přijít pozdravit náš nový přírůstek.

Byla tak krásná, když seděla a svými zoubky okusovala konec tužky, nad něčím usilovně přemýšlela. Musel jsem se udržet relativně v klidu což mi moc neulehčovali její rty které se co chvíli semknuli kolem toho kousku dřeva, kterým jsem si přál nyní být.

Do třídy vešel vyučující, přejel očima třídu a postavil se ke katedře.

,,Přeji vám dobré ráno a chci vám představit naší novou studentku, která se přistěhovala z Francie, jmenuje se Isabella a bude tu s námi ten rok do maturity studovat,´´ ukončil profesor svou přednášku a pokynul pravící směrem k zadní lavici, kde seděla. Kráska zvedla hlavu a mírně se pousmála na studenty, kteří k ní byly natočeni obličeji, až zalapali po dechu.

Nespouštěl jsem z ní oči. Isabella, jméno které se mi vypálilo jako cejch pod kůži. Je možné, abych se zbláznil? Myslím, že ano! Jak jinak si vysvětlit, že dívka kterou znám sotva pár minut, nic o ní nevím a patří jí každá má myšlenka, každý nádech.

Díval jsem se na ní a na okamžik se střetl s jejím pohledem, naše oči se od sebe nemohli odloupnout. Celou hodinu jsem se ani nesnažil soustředit na výuku. Můj objekt zájmu seděl pár metrů ode mě. Něco mě k ní táhlo jako magnet, jako zemská přitažlivost, nedokážu popsat pocit, který ve mně vyvolávala ta tajemná kráska, která pozorně sledovala výklad hodiny.

Po zazvonění se můj zasněný svět zhroutil a já musel přijmout fakt, že máme odlišné hodiny, tedy až na tělocvik, což jsem stihl přečíst z hlavy učitele, alespoň k něčemu mi byl dobrý.

Všichni v místnosti si začali balit věci včetně Isabell, vstala z lavice, z bloku, který třímala v rukou, vytrhla svrchní papír a zbytek sklidila do kabelky. Obešla stůl a uličkou zamířila ven ze třídy na další hodinu.

Povzdechl jsem si a posbíral učení do tašky, už jsem se chystal k odchodu, když mi oči ulpěli na stole, na kterém se povaloval papír, který tu Isabella nechala. Zvědavost mi nedala, nemohl jsem se ochudit o příležitost rozluštit alespoň jedinou její myšlenku. Došel jsem k její lavici a vzal do ruky papír. Ve třídě kromě mě nikdo nezbyl, tak to nikomu nemohlo přijít divné, co dělám u cizího stolu.

Na papíře byly úhledným krasopisem napsané pouze věty.

,,Do očí spadnu ti jak do hluboké pasti, v náruči hvězd budeme se milovat.

Zaboř se do mě jako kámen do propasti, už nechci ničeho víc litovat.´´

Těch pár slov jsem četl pořád dokola a nemohl přestat. Jestli jsem doufal, že rozluštím alespoň nějakou záhadu její mysli, tak jsem se šeredně zmýlil. Možná mi to jen tak připadá, možná v tom vidím jen to, co chci vidět, ale vypadá to jako vzkaz. Je možné, aby byl určen mě? Ne, to je vyloučené, nemohla vědět, že si to budu číst. Třeba to tu jen zapomněla a bylo to pro jejího přítele. Au, tak tohle zabolelo, ale co si myslím, jsem trouba určitě nějakého má, je nádherná, jen blázen by jí odolal. Mohl ten papír najít kdokoli, ale co když přece, co když jsou ty slova určena mě? V hrudi se mi usídlil nádherný pocit naděje, který kdyby chtěla snadno promění v zoufalství.

Ač jsem netušil, co ta slova znamenají, přeložil jsem stránku na polovinu a strčil si jí do kapsy u kalhot, ještě jsem se rozhlédl, jestli byl můj počin tajný. Připadal jsem si jako zloděj, tiše jsem se vytratil ze třídy a zamířil na další hodinu literatury.

V lavici už seděla Alice a čekala na mě, viděl jsem jí to na očích spolu s… úlevou?

,,Edwarde sakra prober se!´´ šťouchla do mě loktem ,,jsi úplně mimo, celou dobu tu na tebe mluvím! Zamračila se a tvářila se ustaraně.

,,Promiň Alice, trochu jsem se zamyslel,´´ odvrátil jsem od ní zrak.

,,Edwarde sedíš na místě, nehýbeš se, dokonce ani nedýcháš a zamýšlíš se tu už pět a třicet minut, co to s tebou je? Po pravdě je to kvůli té holce z parkoviště?´´ zeptala se podezřívavě a propichovala mě očkama. Co jí mám říct? Ano je, jsem do ní úplný cvok a ona mi tajně posílá dopisy? Edwarde ty naivko, určitě to nebylo pro tebe.

,,Alice jsem v pohodě, nic se neděje, jen mi pořád z rána vrtá hlavou to tvoje vidění – nevidění, toď vše… opravdu!´´ povytáhl jsem obočí a lhal, až se mi od pusy prášilo, popravdě jsem si na její výpadek ani nevzpomněl.

,,Ach jo, nevím co to semnou je, pořád nic nevidím, od té doby co se tu objevila ta nová mám okno… a to úplně dokořán,´´ povzdechla si a já se zastyděl, když mi proletělo hlavou, jak hezky jsem odvedl pozornost od sebe.

,,Co jsi mi vlastně říkala, když jsem byl… ehm… mimo?´´ ošíval jsem se nervozitou, že jsem se nechal tak snadno nachytat.

,,Volal Carlisle, mluvil s patologií v Seattelu a soudní lékař prý potvrdil, že to srdce ve zprávách, co jsme viděli v noci na dnešek je lidské a opravdu muselo být pořádnou silou vyrvané z hrudi nějakému třiceti letému muži, když ještě tlouklo. Tělo se zatím nenašlo a Carlislea to, kdo ví proč, zajímá,´´ zamyšleně pokrčila rameny a já se po jejích slovech otřásl. Alespoň jsem odvedl debatu od Isabell, i když naše záhada v Seattleu je dost zvláštní.

Hodina krátce po našem rozhovoru skončila, také díky tomu, že jsem většinu ani nevnímal. Na obědě jsme toho taky moc nenamluvili, protože všichni bezdůvodně vraždili pohledem Isabellu, která v klidu seděla u osamělého stolu v rohu jídelny. Snažil jsem se nevěnovat jí tolik pozornosti, aby sourozenci nenabyli dojmu, že se něco děje.

Věnoval jsem se drobení svého dalamánku a působil naproti ostatním, jediný v dobré náladě. Nemohl jsem se dočkat, až obědní pauza skončí, protože nám zbývala poslední hodina společného tělocviku. Při slově poslední hodina mě nepříjemně píchlo u srdce. Snažil jsem si to kompenzovat slovem ´´společná.´´

Až moc nadšeně jsem se protáhl kolem nevrlých obličejů rodiny a odnesl tác se zbytky rozdrolené potravy.

Vydal jsem se do šaten, abych se mohl převléknout. V zadní kapse kalhot jsem detailně cítil ten kousek papíru, na který jsem nemohl přestat myslet. Složil jsem ho spolu s kalhoty do šatní skřínky a převlékl se do cvičebního úboru. Měl jsem ještě čas tak jsem se pomalým krokem vydal do sálu.

Když jsem došel po špatně vyleštěných parketách až do tělocvičny, zarazil jsem se ve dveřích, vůbec jsem si neuvědomil, že v zápalu myšlenek zapomínám dýchat.

Uprostřed místnosti stála ona a pohrávala si s basketbalovým míčem. Vypadala skvostně, dlouhé alabastrové nohy v krátkých těsných červených šortkách a bílé tílko, které ji obepínalo pevná ňadra, i na takovou dálku jsem dokonale rozeznal bradavky rýsující se pod lehkým materiálem. Stáhlo se mi hrdlo a musel jsem odvrátit zrak, nikdy se mi to nestalo, ale přestával jsem se ovládat. Vůbec si mě nevšimla, běhala po sálu a vnímala jen hru. Je rychlá, dost rychlá, jako člověk bych jí těžko stačil to jsem musel uznal. Z každé její částečky se dalo poznat, že má rychlost v běhu ráda. Měla přivřené oči a občas svobodně pohodila vlasy. Ani jsem si nevšiml, že se u tělocvična začíná zaplňovat Z mého hloubání a přemlouvání se, abych nevyvedl nějakou hloupost, mě vytrhl až hlas trenéra.

,,Pane Cullene jestli vás moc nerušíme, rádi bychom začali, právě jsem studenty vyzval, aby se rozdělili do dvou družstev, budeme hrát basket. Takže jestli vás to moc neobtěžuje, mohl by jste se zařadit?´´ povytáhl arogantně obočí.

,,Jistě pane,´´ zavrčel jsem vztekle. Všiml jsem si, že Isabelle zacukali koutky a měl jsem chuť toho páprdu rozmačkat na kaši za to, jak mě ztrapnil. No dobře tak trochu jsem si to přivodil sám, měl jsem vnímat, sakra už jsem byl zase mimo, co se to semnou krucinál děje.

Přiřadil jsem se do jedné skupinky, bohužel jako protihráč toho anděla, což bude problém, jestli se ke mně přiblíží, buď jí ten míč pro jistotu přenechám, nebo se zbytek hodiny bude nalézat v mém náručí. Což bych bral spíš, než utíkat od míče jako od horké brambory.

Hra začala a já se snažil držet zpátky, ne ani tak kvůli své síle, ale v uctivé vzdálenosti od pokušení.

Zaslechl jsem myšlenky spoluhráčů, kteří mě komentovali, že jsem skutečně neschopný. To mě vyprovokovalo, to poslední, co bych si přál by bylo, aby si to o mě myslela i Isabella. Jako na popud jsem se zapojil s vervou do hry, dobře ne tak naplno, jak bych si přál, ale dostatečně, abych dal i pár košů. Na poslední chvíli jsem si jí všiml, jak ladně vybíhá kolem mě a jako šelma útočí na koš, odrazila se ode zdi a chtěla uskočit stranou.

Nepočítala s tím, že jsem stál těsně za ní, silou do mě narazila a povalila mě na zem. Nezmohl jsem se vůbec na nic. Ležela na mě natisknutá a dívala se mi do očí, začal jsem se v těch tmavých tůní topit. Bože je možné, aby lidská bytost měla takovou uhrančivou barvu? Jemně si skousla spodní ret a v tu chvíli jsem přestal naprosto vnímat. Cítil jsem její tělo na svém a oční kontakt mě naprosto odzbrojil. Na to, jak veliké tajemné oči má, je měla přivřená až skoro do kočičího pohledu. Strašně moc jsem toužil…

,,Neradi vás rušíme, ale mohli by jste si ty svoje milenecký hrátky nechat na doma?´´ přetrhl nám nit zase ten samí protivný hlas a já už měl sto chutí jít mu po krku.

Isabella slabě vydechla a její horký dech mi pohladil tvář, opřela se mi dlaněmi o prsa a ladně se zvedla, aniž by přerušila náš oční kontakt. Chvíli jsem okouzleně ležel, než mi došlo, že se čeká nejspíš ještě na mě. Pohotově jsem zareagoval, než někdo další stihl utrousit nějakou z chytrých poznámek na mou maličkost, a neušli mi sprosté myšlenky od holek v tělocvičně. Vyloženě křičeli na Isabell, nevšímal jsem si toho a v klidu se snažil dohrát hru, jako by se nic nestalo.

Po hodině jsem se odebral do šaten a rychle se převlékl, vzpomněl jsem si na papír v mé kapse a zase mi hlavou začali kolovat otázky. Musím se jí na to zeptat, je mi jedno, jestli se mi vysměje. Prostě to musím vědět stůj co stůj!

Odhodlán jsem vyšel ze šatny, chodbou ven ze školy a tam jí spatřil, jak jde ke svému autu plynulou chůzí. Doběhnout jí pro mě byla hračka.

,,Isabell,´´ oslovil jsem jí, když jsem byl skoro za ní.

,,Ano?´´ otočila se po zvuku mého hlasu a zadívala se mi do očí, to neměla dělat. Tím mi naprosto vygumovala všechny otázky, posbíral jsem se a pokusil se dát do hromady smysluplnou konverzaci.

,,Na první hodině jsi si zapomněla papír,´´ podával jsem jí přeloženou stránku. Jemně se usmála, ale neměla se k tomu, aby si jí vzala zpátky.

,,Nezapomněla, ty verše jsou pro toho kdo je najde,´´ zadívala se mi dlouze do očí a věnovala mi poslední úsměv.

Zůstal jsem na místě stát naprosto neschopný pohybu natož slova a díval se jak elegantně dokráčela k autu. S hlasitým zakvílením brzd vyjela z parkoviště neznámo kam.

Zůstala po ní jen ta její podmanivá, okouzlující vůně, vzpomínka na její oči a papír, u kterého už vím, že tedy patří mě. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv a ten kousek stránky jsem si vložil zpátky do kapsy jako největší cennost.

Rozešel jsem se ke svému autu, kde už na mě čekali sourozenci s nasupenými a nevěřícnými výrazy. O – ou, doma asi bude veselo, pomyslel jsem si.

Beze slova jsem nasedl na místo řidiče, počkal jsem až se všichni naskládají a vyjel směr domov. Cestou nikdo nemluvil a atmosféra byla dosti napjatá i podle myšlenek, moc jsem si toho nevšímal. Sledoval jsem ubíhající cestu před sebou a myslí se toulal u mé krásky.

Zaparkoval jsem v garáži a mlčky šel do domu.

,,Edwarde, musíme si vážně promluvit!´´ ozval se hlas Rosalie a tím mě trochu probral k životu. Přistihl jsem se, jak stojím v rohu obýváku, šťastně se usmívám jako v Alicině vizi a celý zbytek rodiny se na mě nevěřícně zaraženě dívá…

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 2. Kapitola: