Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 17. kapitola

19.10.2010 (08:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3300×

„Jo a ještě něco, ty věci, co jsi měl s sebou, jsem vyhodila, kalhoty byly špinavé od písku a na košili ti chyběl knoflík… Zvláštní, poslední dobou nějak padají, nezdá se ti…?“ podotkla tiše, skepticky, prošla a zavřela za sebou dveře.

Pohled na sochu uprostřed pokoje by byl dosvědčující i pro slepého blázna…

Stál jsem tam bez hnutí, bez dechu. Pozoroval jsem zavřené dveře, za kterými před pár minutami zmizela má sestra. Nezmohl jsem se na jediné slovo, na jediný pohyb. Myšlenky mi výřily v hlavě jako roj včel. Bylo jich mnoho, byly všude, ale všechny byly stejné. Ona to ví.

Řekne to někomu? Co když ano? Zavrhne mě rodina? Sakra! Proč se všechno muselo takhle pokazit? Rychle jsem se vzpamatoval a začal prohledávat myšlenky ostatních, jestli něco neví. Nejdřív jsem se zaměřil na Alici. Byla zničená. Všechno, co se stalo, ji trápilo. Navenek ovšem nechtěla dát nic znát, za což jsem jí byl moc vděčný. Věděl jsem, že u ní je mé zrůdné tajemství v bezpečí. Alespoň prozatím…

Lehl jsem si na postel, zavřel oči a vybavil si Isabellu. Co asi teď dělá? Jak dlouho jsem ji neviděl? Připadalo mi to jako věčnost. Je v pořádku? Zabila za tu dobu ještě někoho? Ušklíbl jsem se, když jsem si uvědomil, že mi to vůbec nevadí. Isabellino zabíjení jsem již bral jako součást mé lásky. Součást, bez které bych si ji neuměl představit. Plně jsem chápal, proč se Isabella živí lidmi, a už by mě ani ve snu nenapadlo její názor měnit. Byl jsem rozhodnutý podporovat ji, jak jen to bude možné.

Stále jsem bez hnutí ležel, když jsem zaslechl dveře a ustarané myšlenky Carlislea. Byl znechucený, naštvaný a zároveň litoval. Bez jediného slova prošel kolem nechápajících členů rodiny, kteří seděli dole, a zavřel se ve své pracovně. Zaváhal jsem. Ví něco o mojí oběti? Ví, že jsem to udělal já? Mám jít za ním?

Ačkoliv se mi tak strašně nechtělo, jelikož jsem se bál odpovědí, pomalu jsem šel do jeho pracovny.

„Carlisle, co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem bez zaklepání vešel a viděl Carlislea s hlavou v dlaních. Pomalu se na mě podíval, oči měl tmavé.

„Nemám sílu ani mluvit… Promiň, Edwarde.“

„Nemusíš mluvit. Přehraj mi to v myšlenkách.“ Carlisle jen přikývl.

Všechno jsem viděl Carlisleovým pohledem a jeho myšlenky byly jako mé.

Cesta ubíhala neuvěřitelně pomalu. Zdálo se mi to jako věčnost. Celou dobu jsem si lámal hlavu. Pokud tahle oběť patří k předešlým, jednalo by se o třetí. Je mezi námi masový vrah? Kdo tohle může dělat? Člověk? Vlkodlak? Upír? Nějaká jiná mytologická bytost, o které nemáme nejmenší tušení?

Po chvíli jsem dojel na místo. Vystoupil jsem z auta. Pozdravil jsem se s šerifem.

„Nejspíš je to stejný případ, jenže tentokrát to není tak strašné. Jako by vraha někdo nebo něco vyrušilo,“ řekl mi.

„Mýlíte se, šerife. Každá vražda, ať je jakkoliv brutální, je strašná.“ Rozešel jsem se na místo činu. Podlezl jsem policejní pásku, nasadil gumové rukavice a došel k tělu. Rozhlédl jsem se kolem a všiml si, že úlomků kostí a částí masa je tu mnohem méně než u ostatních obětí.

„Vidíte to?“ zeptal jsem se šerifa a ukázal na dvě rány v trupu. Byly kruhové a měly stejný průměr. „Vypadá to jako kousnutí. Tady máme otisky zubů, nejspíš řezáky. Udělalo to nějaké zvíře.“

Prohledával jsem trup muže. Z kapsy bundy jsem vyndal peněženku, otevřel ji a vyndal řidičský průkaz. Opět jsem ho schoval a peněženku dal jednomu z policistů. Otočil jsem se zpět k mrtvole a chvíli si ji prohlížel. V jednu chvíli jsem si něco uvědomil a natáhl ruku ke krku muže.

„Má zlomený vaz. Vidíte tu nepřirozenou polohu hlavy? Někdo mu zlomil vaz.“ Šerif se zasekl.

„Zvíře ale lámat vazy neumí…“

„To máte pravdu.“

Vstal jsem a začal obcházet po loučce. Šerif mě následoval. Pozorně jsem si prohlížel každý kousek země, louku jsem dvakrát obešel a pak se zastavil.

„Bylo tu víc lidí. Tráva je nepřirozeně udupaná, jinak než v předchozích případech. Kůra u tamtoho stromu je deformovaná, zahlédl jsem tam rýhy, možná od prstů. Po zemi jsou rozsypané černé knoflíky a viděl jsem pár zvířecích chlupů.“

Dál už jsem nemohl. Přemohly mě výčitky a lítost. Nelitoval jsem sebe, ale mé rodiny, která ve mě stále věří. Nemohl jsem déle zůstat v jejich přítomnsti. Musel jsem pryč.

Bez jediného slova jsem otevřel okno pracovny a vyskočil. Utíkal jsem stále hlouběji a hlouběji do lesa a za sebou slyšel pouze Carlisleovo volání.

Doběhl jsem k nějakému malému jezírku. Nevěděl jsem, kde se nacházím, a bylo mi to jedno. Byl jsem sám a mohl jsem přemýšlet.

Věděl jsem, že bez Isabelly nemůžu být. Neopustím ji. Jenže dokázal bych opustit rodinu? Jak bych žil po boku Isabelly? Odolal bych lidské krvi? Spousta dalších otázek se drala na povrch a snad bych na ně i našel odpověď, kdyby mě nezasáhla obrovská touha. Touha vidět mou lásku, dotknout se jí, políbit, ujistit se, že je v pořádku. Podle svého pachu jsem se rozběhl zpět k naší vile, obloukem ji oběhl a běžel k domu mé Isabelly.

Vyskočil jsem do tolik známých okenic a posadil se na měděný parapet. Hlavou jsem se opřel o rám a vdechoval ledový, noční vítr cirkulující mezi temným lesem a provoněnou teplou místností.

Seděl jsem na rozcestí své mysli, srdce, duše i těla. Pokládal jsem si už tolikrát stejnou otázku, proč se děsím toho, kdo jsem, toho, co jsem si vybral? Nikdo mě nenutil, tedy pokud se láska nerovná vydírání… Byl jsem zločincem vášně a svého chtíče… Musel jsem počítat s následky, když jsem si vybral cestu ohněm až do samotného nitra pekel s ďáblovým dítkem po boku.

Seskočil jsem na měkký koberec a třemi dlouhými kroky jsem po špičkách přiskočil k posteli Isabelly. Ležela na břiše, tmavé vlasy rozházené po polštáři – v tu chvíli mi připomínaly popínavý růžový keř, oděná jen do saténové krémové košilky s hlubokým výstřihem na zádech. Byla tak křehká a nevinná, že by nikdo nepochyboval o světici v péřových přikrývkách. A já byl jejím hříšníkem…

Poklekl jsem vedle jejího dokonalého těla – spala. Nahnul jsem se a přitiskl své rty na její zadeček, který měla mírně odhalený, zachvěla se, ale nevzbudila. Pokračoval jsem po páteři vzhůru a lehkými polibky ochutnával její sametovou pleť. Měla příchuť jako sen… Nemusím být schopen spánku, abych chápal, jaké je snít…

Moje spící panenka měla lehký úsměv na rtech a rozechvělé rty… Tep srdce měla stále pravidelný. Rty jsem se dostal cestičkou až k jejímu oušku a jazykem ho objel. Musel jsem se usmívat, byla tak sladká… Vsunul jsem pod ní ruku a s dlaní na hebkém bříšku ji otočil k sobě, roztomile se zavrtěla.

Pohladil jsem ji od kotníku až ke kolenům a jedním pohybem od sebe se vklínil mezi její horká stehna. Prsty jsem hladil po bocích její porcelánovou pokožku a shrnoval jí košilku výš, až jsem se dostal ke štíhlému krčku. Byl jsem vzrušený a toužil jsem se jí zmocnit.

Nebránila se mi, možná protože stále spala… Spala? Začínal jsem nabývat dojem, že si to koťátko se mnou jen hraje. Slastně vrněla a kousala si ret, i její srdce tlouklo rychleji, líbilo se jí být mým otrokem…

Stáhl jsem si košili z těla a všiml si povytaženého koutku Isabelliných rtů. Sesunul jsem si kalhoty a skopl je z postele. Kolenem jsem se dostal pod její nožku a donutil ji k pokrčení, zlehka jsem se položil na její tělo a podpíral se lokty po stranách jemných ramen. Zadíval jsem se do očí mé lásky - měla je zavřené, jen její víčka se třepotala jako křídla kolibříka. Dlaní jsem ji něžně pohladil po druhé vnitřní straně stehna, položil se celý na její krásná ňadra a opatrně do ní vnikl.

„Konečně…“ Vydechla mi šeptem do rtů a s rukou v mých vlasech se mi vpila do úst. Líbala s chutí ztráty a následného sladkého shledání. Pohybovali jsme se na vlnách lásky a stoupali společně ke hvězdám.

Milovat se s ní mi připadalo tak přirozené, jako bych byl zrozen pro ni – jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého – žili jen pro dech své druhé poloviny. Nepřežil bych dívat se do temných, hlubokých vod jejích očí a nevidět v nich jiskřit život a lásku k mé osobě. Pokud máme zemřít, pak jedině spolu…

Propletl jsem své prsty pod jejími zády, přitáhl si ji pevně do obětí a Isabell mi její drobné prsty zaťala do kůže na lopatkách. Projela mnou lehká bolest… Její křehké rozvášněné tělo, ovládané silou mýtického tvora, mi způsobovalo rozkoš.

xxx

„Dokud dýchám, přísahám, že ti nikdo neublíží.“ Políbil jsem ji naposledy na čelo a zmizel ve tmě… Okenice se rozletěly dokořán a od stěn místnosti se rozeznělo zuřivé syčení…