Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 15. kapitola

22.07.2010 (08:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2963×

„Miláčku, můžeme ti pomoci s tím žít. Nikomu bys nemusela ubližovat. Jsem si jistý, že kdybych to Carlisleovi takhle vysvětlil a on se dozvěděl o tvých důvodech, pomohl by nám…“

„Edwarde? A kdo ti řekl, že pomoc potřebuji?!“

„Nemusíš zabíjet lidi. My se také živíme zvířaty, můžeme ti pomoci,“ řekl jsem nadějně a pronikavě se jí podíval do očí.

„Ale já nechci!“ vykřikla, pustila mé ruce a odešla k posteli. „Copak to nechápeš? Lidé mi zabili jediného člověka, který mi zbyl. Byli krutí, neměli slitování. Proč já bych měla mít?“

„A uvědomuješ si, že tvého bratra zabil jeden dávno mrtvý muž? Nemůžeš se mstít na nevinných!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Ona se nechtěla změnit. Chtěla být vrahem.

„Dobře, Edwarde, když nechápeš tohle, snad to pochopíš jinak.“ Přišla ke mně a uchopila mou hlavu do dlaní. „Zavři oči a představ si, jak chutná zvířecí krev. Představ si, že se ti teď na jazyku rozplývá krev pumy.“

Poslechl jsem ji, zavřel jsem oči a vzpomněl si na nedávný lov. Jako bych tam byl. Cítil jsem, jak mi hrdlem stéká nasládlá, i když velmi hořká a divná tekutina.

„A teď si vzpomeň na něco jiného. Před pár hodinami jsme se poprvé políbili. S mými ústy jsi ochutnal i trošku lidské krve. Představ si hustou, božskou tekutinu, která se ti pomalu rozlévá na jazyku a cítíš její živoucí chuť a pronikavou vůni. Vůni, která tebou prostupuje a ovládá tvé smysly… Vzpomeň si na směsici touhy a vášně, když ti v ústech ulpěla čistá chuť nebe i pekla zároveň. Vím, že jsi ji cítil,“ šeptala a mé tělo se napjalo. Chuť lidské krve byla o tolik lepší než zvířecí. Bez chybičky. Prudce jsem otevřel oči a byl si jist, že mi tmavnou.

„Už mě chápeš? Přes sto let se živím lidmi, nehodlám to měnit.“ Jen jsem přikývl. Chápal jsem ji. Kdybych já neměl Carlislea, tak bych se lidské krve nevzdal.

„Asi bych měl jít. Je pozdě,“ povzdechl jsem si smutně. Isabella mě objala kolem krku a jemně políbila.

„Přijdeš zítra? Celý víkend bych bez tebe nepřežila.“

„Pokusím se.“ Políbil jsem ji na čelo a šel k oknu.

„Edwarde! Jak rodině vysvětlíš, že jsi bez košile?“ zeptala se s úsměvem. Málem jsem zapomněl, že ji má na sobě. Celou jsem si ji prohlédl. Košile Isabelle sahala pouze pod zadeček a já si vzpomněl na chvíli, kdy jsme byli jedno tělo, jedna duše. Ve mně se vzedmula touha. Jedním krokem jsem k Isabelle přiskočil, objal ji kolem pasu a dravě se vrhl na její rty. Zasmála se v polibku, ale více než ochotně se zapojila. Po dlouhé chvíli jsem se odtáhl a Isabella nesouhlasně zamručela. Usmál jsem se.

„Zítra opět přijdu. Teď bych měl trávit čas s rodinou,“ řekl jsem. Isabella pokývala hlavou a smutně si povzdechla.

„Nevím, jak to bez tebe vydržím.“ Dal jsem jí pusu na tvář a přešel k oknu.

„Edwarde!“ Otočil jsem se na Isabellu, ale v tu chvíli mi na hlavě přiletěl kus látky. Rychle jsem ji vzal, prozkoumal a zjistil jsem, že je to má košile. V tu chvíli jsem ztuhnul na místě. Pokud jsem svou košili držel v ruce, co teď měla Isabella?

Podíval jsem se na ni a začal se prát s neuvěřitelným chtíčem. Isabella přede mnou stála tak, jak ji Bůh stvořil. Celá nahá, vlasy jí zakrývali ňadra, které jedním pohybem hlavou sesunula na záda, abych se mohl pokochat, když jsem si ji tak nestydatě prohlížel. V klíně měla lehký stín, jež jsem toužil zakrýt svou dlaní, tváře zrůžovělé, obličej jí zdobily jiskřičky v očích a plné chvějící se rty. Stála přede mnou jako samotná Venuše a byla celá moje.

Zhluboka jsem se nadechnul a zavřel oči. Musel jsem posbírat každičký kousek svého sebeovládání, abych se opět stočil k odchodu.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem hrubým hrdelním hlasem, který zněl spíš jako zaúpění.

„To je dobře, protože já tebe taky.“ Usmál jsem se, oblékl si košili a vyskočil z okna. Běžel jsem lesem s mírným úsměvem na tváři. Přes všechno špatné, co mě potkalo, jsem byl šťastný. Měl jsem svou Isabellu, věděl jsem, co je zač a stále jsem ji miloval. Bylo mi jedno, že zabíjí lidi, její důvody chápu.

Pár metrů před domem jsem zpomalil. Došel jsem k řece, co protékala kolem, a vhodil do ní svou košili. Díval jsem se, jak pomalu odplouvá a ve mně narůstal strach. Opět jsem se musel setkat se svou rodinou, lhát jim, tvářit se, jakoby se nic nestalo. Ale opak je pravdou. Zrovna jsem prožil nejkrásnější noc v mém životě s někým, koho se má rodina bojí. Zatřepal jsem hlavou ve snaze zbavit se provinilých myšlenek a vydal se k domu. Co nejtišeji jsem se proplížil do svého pokoje a rychle si vyndal kus oblečení. Byla to košile velmi podobné té zničené. Oblékl jsem si ji a zaposlouchal se.

Všechny naše dokonalé párečky se věnovali sami sobě a nikdo si nevšiml, že jsem vůbec přišel. Jak nečekané…

Došel jsem do obýváku, sednul jsem si na gauč a nohy položil na stůl. Po chvíli za mnou přišla Esmé.

„Ahoj, zlato.“ Posadila se vedle mě.

„Ahoj. Mohla jsi zůstat s Carlisleem, já bych to tady sám vydržel,“ řekl jsem s úsměvem. Esmé proběhlo v myšlenkách, že se opět vracím, že se ze mě stává ten starý Edward. Nechal jsem ji v tom…

Kde jsi byl? Neviděla jsem tvou budoucnost. Podíval jsem se na Alici, která scházela ze schodů se zlostným výrazem ve tváři. Neboj, nehodlám to nikomu říkat. Ty mi to časem určitě vysvětlíš, viď? I v jejích myšlenkách jsem jasně slyšel tu ironii.

Sklopil jsem pohled, Alice se jen uchechtla a sedla si vedle Esmé.

„A kde jsi byl? Celý den jsi nebyl doma,“ řekla Esmé.

„Původně jsem chtěl navštívit Denalijské, a pokusit se alespoň zčásti urovnat, co se tu stalo, ale pak jsem to zavrhl. Byl jsem jen na Aljašce a pomalu běžel domů. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout.“

„Dobře...“ Esmé chtěla něco říct, jenže ji přerušila Alice.

„Určitě? A to ti máme věřit?“ zeptala se nevěřícně. Esmé se nejdřív podívala na Alici, pak na mě.

„Tak dost!“ vykřikla. „Všichni sem okamžitě pojďte!“ Stoupla si a s rukama v bok začala přecházet po místnosti, dokud všichni nepřišli. Esmé hlavou pokynula směrem ke mně, ostatní si posedali okolo a znepokojeně pozorovali naši univerzální mámu, která stále pochodovala sem a tam. Podle jejich myšlenek jsem už věděl, co nám chce, a bál jsem se toho.

„Takže… Bývali jsme rodina. Pamatujete si to ještě? Rosalie, i ty jsi měla Edwarda ráda. Já vím, že ano, nesnaž se zapírat. Všimla jsem si pohledů, které jsi mu věnovala. Milovala jsi ho jako bratra… Alice, Edward byl kdysi jako tvůj opravdový bratr. Byli jste nerozlučná dvojka, říkali jste si všechno. Emmette, Jaspere, vy dva s Edwardem jste kdysi byli pro každou lumpárnu. Občas jste byli jako malé děti. Pamatujete si ještě, jak jste si chtěli dát závod okolo lesa? V jednom kuse jste do sebe šťouchali a nakonec zbylo sotva pár stromů. Carlisle, ty jsi s námi trávil o mnoho více času. Chybíš mi.“ Z Esmé vyzařovaly všechny emoce, které cítila, a věřil jsem, že kdyby mohla, ronila by slzy. Už u druhé věty se zastavila a velmi zřetelně gestikulovala. Všichni ji pozorně poslouchali a museli jí dát za pravdu. Včetně mě… A hlavně toho slůvka byli…

„Máš pravdu, Esmé,“ řekl Carlisle, „dneska odjedeme na pár dní. Velký lov, zábava. Budeme opět ta stará a šťastná rodina, jako kdysi. Už nikdo neřekne nic proti Edwardovi, je to jasné?“ Všichni pokývali hlavami. Ani jejich myšlenky nic nenamítaly, všichni naprosto souhlasili. Jen já ne. Na jak dlouho jsme měli jet? Vždyť já musím za Isabellou! Co by si o mně pomyslela, kdybych jen tak utekl po tom, co jsem s ní prožil tu nejúžasnější noc ze všech? Ale zklamat rodinu?

„Dobře,“ povzdechl jsem si se sklopenou hlavou.

„Výborně, vyrážíme!“ vykřikla Alice a už běžela nahoru, vybrat všem nějaké oblečení. Do pěti minut byla zpět. Sedl jsem si za volant svého Volva, dozadu si sedl Jasper s Alicí.

Do hodiny jsme zastavovali na jedné lesní, skoro neviditelné cestičce velmi daleko od Forks, daleko od Isabelly. Stále jsem na ni musel myslet, kdy ji zase uvidím? Kdy ji budu moct políbit? Kdyby se upír mohl zbláznit, nejspíš bych to udělal.

„No tak, Edwarde, pospěš si!“ zavolal na mě Emmett.

„Už jdu, brácho!“ řekl jsem mu s úsměvem, doběhl jsem k němu a plácl ho po zádech. Dobře, na pár dní budu hodný chlapec…

Všichni jsme se rozběhli, každý jinam. V dáli jsem ucítil pumu a rozběhl jsem se jejím směrem. A pak jsem si opět vzpomněl na Isabellu. Prudce jsem zastavil a zaposlouchal se. Nikoho jsem neslyšel, ani jejich myšlenky. Vytáhl jsem z kapsy mobil a začal psát.

Lásko, opravdu se moc omlouvám. Kvůli nám oběma jsem musel s rodinou na lov. Nevím, kdy se vrátím, ale slibuji, že nejdříve jak to bude možné. Miluji tě, ale to ty víš… E.

Zrovna teď mě nic jiného nenapadlo. Rychle jsem to odeslal, opět nasál vzduch a zavětřil. Jen kousek ode mě sležela puma. Vyhřívala se na sluníčku, ničeho se nebála. Kdyby jen věděla…

„Ahojky, bratříčku. Máš políčeno na pumu?“ zašeptala Alice vedle mě. Skoro jsem ji neslyšel přijít. Všiml jsem si jejich myšlenek sotva, když byla pár metrů ode mě.

„Myslím, že je ti to jasné,“ ušklíbl jsem se na ni a s těmito slovy jsem vyskočil proti pumě.

Jedním pohybem jsem nebohému zvířeti zlomil vaz a zakousl jsem se do tepny. Jakmile jsem na svém jazyku ucítil chuť zvířecí krve… Zhnusil jsem se. Ještě před týdnem mi jakž takž chutnala, dala se pozřít. Ovšem teď, když jsem ještě předešlou noc ochutnal tu lahodnou, teplou krev obyčejného člověka… Krev, která byla stvořena pro nás, krvežíznivá monstra…

Okamžitě jsem se odtáhnul od tepny a krev vyplivnul. Můj obličej se zkřivil do znechucené grimasy. A mé uši zachytily ostrý nádech.

„Edwarde, co to má znamenat?“ zeptala se Alice vyjeveně. Byl jsem znepokojený sám ze sebe. Ani já jsem nechápal své chování, své chutě.

„Já… Já sám nevím, Alice. Tahle puma mi prostě nechutnala,“ odpověděl jsem pokud možno v klidu.

„Dobře, pojď, najdeme ti jinou.“ Alice se usmála a chytla mě za ruku. Já se jí ovšem vysmekl.

„Ne, Alice, ty pumy nemáš ráda. Běž, nejsem zas tak ubohý, abych si neulovil jednu pumu.“ Alice se opět usmála, s myšlenkou paličatí kluci, se otočila a utekla. Já si sedl ke stromu, opřel jsem se o kmen a zavřel oči… A jako už tolikrát v poslední době jsem přemýšlel…

Uběhly dva dny od začátku našeho lovu a mé oči byliystále temnější. Měl jsem neskutečnou žízeň, ale ačkoliv jsem se snažil, zvířecí krev jsem nemohl vystát… Tak moc jsem chtěl, aby na mém jazyku spočinula alespoň jedna kapka krve, ale jakmile jsem byť jen ucítil pach pumy, chuť mě přešla.

„Nemohli bychom se vrátit domů?“ zeptal jsem se rodiny, když jsme leželi na velké louce a pozorovali hvězdy.

„Dobře, zlato. Ale vypadá to, že ty jsi vůbec nepil,“ řekla Esmé.

„Pumu jsem tu viděl jen jednu a na ostatní jsem neměl chuť. Mně to ale nevadí,“ odpověděl jsem jí.

Za ty dva dny jsme stihli proběhnout snad celou Montanu, což je sousední stát Washingtonu. V myšlenkách mé rodiny jsem si přečetl, že mi nevěří, ale nechtěli to řešit. A tak jsme prostě vstali a všichni se společně rozběhli k autům.

xxx

„Edwarde, smím dovnitř?“ Ležel jsem ve své posteli a za dveřmi stála Alice. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, co chce, ale ona si v hlavě projížděla nejnovější časopis o módě.

„Jistě, Alice, pojď dál.“ Posadil jsem se na posteli a čekal.

„Věříš mi, Edwarde?“ zeptala se.

„Co prosím?“ Vůbec nic jsem nechápal, a už vůbec ne to, proč si přede mnou chránila myšlenky.

„Věříš mi?“ zeptala se znovu, tentokrát hlasitěji.

„Ano, Alice, věřím ti,“ odpověděl jsem.

„Tak si tohle obleč a přijď za mnou před dům.“ Hodila po mě černé kalhoty, bílou košili a dlouhý kabát do deště. Dřív, než jsem se stihl na cokoliv zeptat, zavřela Alice dveře a odběhla. S povzdechem jsem se tedy oblékl, vzal si černé polobotky a sešel dolů. Skrz skleněné dveře jsem viděl Alici, stála na verandě, vlasy měla splihlé a oblečení mokré, kvůli dešti. Stála tam, nehybná jako socha, obličej měla nasměrovaný proti kapkám.

„Alice?“ zeptal jsem se, když jsem vyšel za ní. Beze slova mě chytla za ruku a rozběhla se. Běžel jsem za ní a stále se ptal, kam mě vede. Ani jednou mi neodpověděla. Po každé otázce, mě přepadala stále větší panika. Běželi jsme asi dvacet minut, když jsem zaslechl myšlenky nějakých cizích lidí. Neznal jsem je, ale i tak… Po chvíli jsem zaslechl vzlyky a mě konečně došlo, kam mě Alice vedla. Na hřbitov.

„Alice, co děláme tady?“ zeptal jsem se.

„Carlisleovi před hodinou volal šerif Seattleské policie. Našli další tělo, uprostřed lesa na malinké loučce.“ Dál mluvit nemusela, a i kdyby mluvila, neslyšel bych ji. Došlo mi, že našli muže, kterého jsem já sám zabil. A Alice to věděla. Nevěděl jsem jak, ani jestli je to pravda… Možná jen měla tušení. Došel jsem strnule bez dechu, bez sebemenší stopy emoce ve tváři k posledním ze stromů a s Alicí v zádech se schovali za ně.

Kapky deště mě příjemně chladily a tlumily vzlyky přítomných. Hlouček lidí stál u jámy s rakví, vysoká blondýnka objímala rukama mladou, asi osmiletou dívenku a desetiletého kluka. Právě pohřbívala svého manžela, otce jejich dětí.

A mě přepadly výčitky svědomí. Dosud potlačovaná nechuť ke mně samotnému a pravda o činu, který jsem spáchal mě dohnaly jako vlastní justice. Alice jen byla mým soudcem. Čin ,za který jsem zodpovědný jen já sám, ať už tím, že jsem to nechal dojít tak daleko, tak krví na mých rukou. Poprvé za svou existenci jsem zabil nevinného a zanechalo to ve mně v ten okamžik menší rýhu na duši, než když jsem lovil vrahy. Ten muž, kterého jsem zabil… Měl on ženu? Děti? Psa? Jaký měl život, že jsem mu ho zmařil? V tu chvíli mě některé mé smysly zradily, ani jsem se neobtěžoval přečíst mu myšlenky, než jsem mu jedním trhnutím zlomil vaz… Chmurnou atmosféru šedého světa protrhl zvuk tak hlasitý, až jsem se chytit za uši.

Slyšel jsem… kostelní zvony. Jejich zvuk byl tak krásný, a přitom až mrazivě děsivý... Ohlašoval smrt. Slyšel jsem, jak srdce zvonu zoufale naráželo na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění se přidával temný chorál mnoha hrdel. Začínal jsem mít strach. Všude byla tma. Nic jsem necítil, neviděl… Nevěděl. Prosil jsem, ani nevím koho, jen abych věděl. A ještě víc jsem prosil, aby konečně ustala ta pekelná kakofonie zvuků. Opravdu… vše na chvíli ustalo. To ticho mě kdoví - proč uklidňovalo.

Předchozí * další