Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 12. kapitola

10.06.2010 (20:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3766×

12. kapitola

Projel mnou úžasně vzrušující pocit, prsty mi vjela do vlasů a pročísla mi je až ke krku. Její horká dlaň spočinula na mém týlu, kde jej sotva nepatrně sevřela. Začal jsem dýchat zrychleně a můj dech soupeřil s rychlým tepem srdce mé sladké lásky. Pochopil jsem, oč žádá, její rty se chvěly a já dostal nesnesitelnou chuť vpít se do těch božských úst. Podržel jsem si její tvář dlaní a chladil její rozpálenou líci. Pomalu jsem se začal naklánět, aby dostala šanci uhnout, kdybych pochopil špatně její náznaky. Neuhnula. Přivřela oči ve slastném očekávání a já byl odhodlaný ukončit naše utrpení…

Prodlužoval jsem onu chvíli, než se naše rty dotknou, vzrušující okamžik před polibkem byl snad lepší jak polibek sám. Dýchali jsme nahlas a zrychleně. Můj studený dech se mísil s jejím horkým a v mém těle se hromadila touha.

Jemně jsem pohladil spodním rtem koutek jejích úst a odtáhl se. Zavrčela na mě. Byl to hrubý hrdelní zvuk dožadující se polibku. Rty se mi roztáhly do potěšeného úsměvu. Má tvář opět zvážněla a sklonila se k té její, v momentě, kdy už zbýval jen nepatrný okamžik, než se naše rty konečně spojí, se mi rozezvonil mobil.

Oba jsme se lekli a cukli s sebou. V lese bylo naprosté ticho rušeno jen naším přerývaným dechem a do toho protivný zvuk telefonu.

Nedbal jsem na něj, vytěsnil jsem z hlavy naprosto všechno a přiblížil se zpátky k jejímu obličeji.

„Hledají tě,“ povzdechla si má láska.

„Kašlu na ně…,“ zavrčel jsem a drze si přitáhl Isabell blíž k sobě. Nedala se, potvůrka.

„Edwarde, měl bys to vzít, mohli bychom mít problém,“ podívala se na mě smutně a já jí v odpověď zakňučel.

„Prosím, Cullen,“ ozval jsem se otráveně do telefonu.

„Edwarde, kde jsi, ztratil ses mi,“ hysterčila Alice.

„Sleduji Isabell, jak jsem vám při obědě řekl, ale neboj se, neví o mě, málem jsi mě prozradila.“ Na to poslední jsem dodal důraz a zamračil se. Kdyby jenom věděla, při čem vyrušila.

„Pojď už domů, Denalijští se chtějí rozloučit,“ oznámil chladně její hlas a nedal mi na vybranou.

„Do půl hodiny jsem tam…“ Zaklapl jsem telefon a zmučeně se otočil na svou krásku.

„Lháři,“ zašeptala a objala mě kolem krku, zabořila mi tvář do prsou a já vdechoval nádhernou vůni jejích vlasů.

„Promiň, musím lhát, abychom mohli být spolu,“ zašeptal jsem jí do ouška. Zachvěla se.

„Já vím, ale není to správné,“ postěžovala si rozmrzele a já se musel zasmát.

„Zlatíčko, musím už vyrazit na cestu, abych to domů stihl včas…, i když se mi vůbec nechce,“ zabručel jsem. Bůh ví, kdy se zase uvidíme.

„Hmmm, tak utíkej, ty můj sladký lháři.“ Věnovala mi polibek na tvář, jako tenkrát v autě. Je vůbec možné, že to bylo včera?

„A pustíš mě?“ usmál jsem se jejímu křečovitému sevření. Neměla se k tomu, abych odcházel.

„Záleží…,“ zamumlala.

„Záleží na čem?“ Povytáhl jsem pobaveně obočí.

„Záleží na tom, kdy se zase uvidíme,“

„Lásko, ale ve škole to nepůjde, musím dělat, že nejsi a ignorovat tě. Taková byla cena, abychom mohli být spolu alespoň tajně. Můžu tě sledovat, ale nesmím tě oslovit.“ Dívali jsme si smutně do očí, ach, proč to musí být tak složité?

„Chápu, přijdeš večer za mnou?“ Očka jí zaplála. Ona by chtěla, abych přišel? Opravdu se mě zeptala, jestli s ní strávím noc? Udivující a nádherné.

„Pokusím se přijít, ale kdyby mi to nevyšlo… Pochop, nechci nic riskovat, jsem rád, že mi tolerují alespoň toto. Kdyby mi to nevyšlo, tak zítra zase ve čtyři tady, ano?“

„Budu čekat,“ usmála se. Políbil jsem jí na čelo, seskočil ze zídky a vydal se k autu. Isabell se zamnou dívala, dokud jsem nezašel mezi stromy, což mi příjemně rozehřívalo srdce. Bože odpusť, jak já ji miluji…

…

Nedokázal jsem pochopit, proč mi Alice volala. Abych snad nepřišel o pohled do jejich smutných tváří, o myšlenky, které na mě ustavičně útočily? Jo, jsem si docela jistý, že beze mě by neodjeli. Byl jsem tu platný jako sáňky v létě.

No jo, proč nevyrušit Edwarda, kdy se to komu hodí, on přece nemá nic na práci, jen čeká na telefonu, až si na něj někdo vzpomene.

Bych je chtěl vidět, jak by se tvářili, kdybych jim vtrhl do pokoje ve chvíli, kdy se věnují sami sobě, sedl si do křesla, hodil si pumičku do klína, zapnul si televizi a začal se u nich dívat na sport, jen aby se necítili odstrčení. Asi to někdy zkusím…

Mumlal jsem si pro sebe, zatímco jsem shazoval oblečení cestou do sprchy. Za mnou se tvořila cestička, že by se za ni nemusel stydět ani Jeníček a Mařenka.

Měl jsem naprosto osvobozující náladu. Čiré štěstí se mi převalovalo v žaludku a já čekal na okamžik, kdy to bude příliš a stanu se prvním upírem v historii, který se naučil létat.

„Edwarde, jde se na celonoční a celodenní lov!“ zavolala Alice z obýváku a moje poletování utnula síla gravitace… A je to v háji.

„Alice, já nejdu, ulovím si něco menšího. Na večer už něco mám,“ zavolal jsem na zpět, ale nekladl si veliké naděje.

„Šmírovat tu mrchu? Jo, to je určitě lepší než rodinný lov, hele, na sledování hororů máš věčnost, v sedm dole...!“ A byl konec rozhovoru, konec mojí nálady, konec plánu na večer… Super.

Nevrlý, naštvaný a otrávený jsem zalezl do sprchy a pokusil se utopit. Ta Alice je ale mazaná, věděla, že se za ní večer chystám, protože se jí má budoucnost vymazala, jako čistá stránka papíru.

Ale zase to má své pro, když budu poslušný člen „rodinky“, přestanou mě hlídat a vyzbyde nám s Isabell víc času. Sice mě tedy nehorázně mrzí, že přijdu o noc s ní, ale snad mě má láska pochopí.

Tedy ne, že bych mínil říct jí něco, jako ,zlatíčko, promiň, že jsem se na tebe vykašlal, ale šel jsem si vycucnout nějakého lichokopytníka,´ jo, upřímnost nadevše.

Oblékl jsem se, jak nejlépe jsem uměl, aby ta zvěř v lese padla závistí nad novým spodním prádlem od Kelvina Kleina. Musel jsem protočit očima.

Výlet uběhl celkem rychle, i když moje myšlenky úpěly bolestí, nemohl jsem se Isabelly dočkat.

Z úvah o její dokonalosti mě rodina nevyrušovala, protože se se mnou nikdo nebavil. Prostě nepotřebný kus bratra…

…

Noc se přehoupla v den a den se zase začal chýlit k večeru. Bylo něco kolem desáté večerní, když jsem dorazil domů. Ihned jsem se vysprchoval a v rychlosti se oblékl, snad se na mě nebude můj andílek moc zlobit. Ohlásil jsem rodině chabé ,čau, vrátím se ráno,´ a utíkal k domu Isabelly.

Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl, a v tichosti se vyhoupl do pootevřeného okna. Sotva se moje nohy stačily dotknout podlahy, zatmělo se mi před očima.

Dostal jsem regulérně něčím přes obličej. Když jsem se stihl vzpamatovat, zíral jsem s očima vykulenýma na strnule stojícího anděla, oblečeného v saténovém krémovém pyžámku, jak stojí metr ode mne s povlakem od polštáře a nevěří vlastním očím. Moment, kdy mi došlo, co se stalo, se dal poznat jednoduše.

Začal jsem se dávit peřím, které mi zůstalo ve vlasech a ve tváři, a také podle toho, když se Isabell rozklepala kolínka, koutky zacukaly a zřítila se smíchy podél zdi na zem. Tvářil jsem se trošku dotčeně, když jsem si doloval tu bílou lepivou hmotu z pusy.

Rozběhl jsem se k útočníkovi a vysypal jí zbytek peří, co zbylo v polštáři, na hlavu. Nenechala se zahanbit, popadla další polštář, který se válel na posteli, a začala mě s ním oprašovat. Po pár vteřinách peří lítalo všude kolem a postel vypadala jako ptačí hnízdo.

Když nám došli polštáře, popadl jsem Isabell za pas a svalil ji pod sebe na prostěradlo. Pořád jsme se smáli.

„To je mi tedy pěkné uvítání, tak já se na tebe těším a ty takhle,“ urazil jsem se.

„P – Prom - miň mi to, já – slyšela jsem z venku štěkat psy. Zrovna, když jsem se chystala spát, mi do okna vyskočí černá postava. Byl to reflex, promiň mi, ale kd - kdyby – ses viděl…,“ smála se pode mnou.

„Takže, takhle ty vítáš návštěvy?“ otázal jsem se s povytaženým obočím.

„Ne, takhle vítám nestydy, kteří se mi tajně kradou do okénka,“ šklebila se, „měl jsi nehorázné štěstí, že jsem nedržela v tu chvíli třeba teflonovou pánev,“ nadskakovala smíchy svému vlastnímu vtipu. No upřímně, kdyby to tak bylo, zřejmě by nepřežila ta pánev.

„Od kdy nosíš pyžamo?“ zaculil jsem se potutelně a sjel ji pohledem.

„Od té doby, co mi chodí v noci do pokoje jeden nestydatý muž.“ Semkla rty a snažila se nesmát.

„Nestydatý? Měl jsem za to, že jsi mě pozvala,“ vykulil jsem na ni nevinně oči.

„To ano, ale platnost prošla včera,“ zamračila se a snažila se mi vykroutit.

„To je smutné, v tom případě já tedy půjdu,“ zatvářil jsem se lítostivě a zvedal se.

„Blázínku, kam bys chodil, jsem ráda, že jsi tu,“ usmála se a vytahávala mi pírka uvízlá ve vlasech.

„Omlouvám se, nemohl jsem přijít dřív. Rodina mě zaměstnala, aby mě měli pod kontrolou.“

„Edwarde, stojím ti vůbec za to, abys kvůli mně měl takové peklo?“ Sklopila tvář, kterou jsem jí okamžitě pozvedl a propálil ji hněvivým pohledem.

„Tak tohle už nikdy neříkej, peklo jsem měl, než jsem tě poznal. Neumíš si představit, jaké to bylo spalující žít takovou dobu bez tebe. Už to nikdy nechci zažít,“ přitiskl jsem si ji k sobě, abych se ujistil, že je skutečná.

„Vím, Edwarde, v životě jsem milovala jen dva muže. Svého drahého bratra a svého bláznivého lupiče, co se mi po nocích vkrádá do ložnice,“ usmívala se. Milovala? Slyšel jsem dobře, mluvila o mě? Opravdu mi řekla, že mě miluje? Kdyby moje srdce tlouklo, právě by náhlým přívalem štěstí puklo. Tolik lásky, kterou k této křehké dívce cítím, by nezvládlo pojmout.

„Jestli ti to udělá radost…, můžu chodit dveřmi?!“ hodil jsem po ní očko.

„Ne, takhle mi to vyhovuje. Slibuji, že si příště dám pozor na to, co mám v ruce.“ Začervenala se.

„Tak pojď spát, ty můj útočníku, je pozdě,“ zašeptal jsem v polibku, který jsem jí přitiskl na spánek, s jednou rukou na kříži a druhou pod zadečkem jsem ji vytáhl na poslední polštář, co nám zbyl.

Držet v dlani její zadeček bylo skoro mučení, potlačil jsem toužebné zakňučení a přikryl ji prostěradlem.

Byl to výjev skoro jako z pohádky, leželi jsme zaboření v bílých peříčkách, která lehce poletovala po posteli, jak foukal noční vítr, a tancovala svůj vlastní tanec. Moje láska se mi uvelebila v náručí a upadla do říše snů.

Celou noc jsem jí pozoroval a… Trpěl, když se položila na mé tělo a svou drobnou horkou ručkou mi vjela pod tričko. Skončila na hrudníku, kde tiše spalo mé srdce.

Usmála se ze snu a lehce si vzdychla. Mohl jsem se jen domnívat, co se jí zdá. V půlce noci se zavrtěla a zamžourala do tmy, jako by kontrolovala, že jsem s ní. Usmála se a dlaní mě pohladila po těle, jako já ji poprvé, co jsem se u ní v pokoji zjevil.

Dýchal jsem zrychleně, když se ručkou sunula po mém břiše a zvědavě sjela až do mého klína, kde mě pohladila. Myslel jsem, že se zblázním a vezmu si ji na místě.

Sundal jsem její ručku a přetočil ji na záda, takhle to bylo jistější. Usmála se v polospánku a uchopila mou dlaň, kterou jsem něžně svíral její zápěstí. Skousla si rtík a přiložila si ji na prsa. Zavzdychal jsem. Zbláznila se? Chce mě utýrat?

Nemohl jsem si pomoct, ač to bylo něco, co bych v žádném případě neměl dělat, o to hůř k polospící dívce, jemně s opatrností jsem je dlaní stiskl. Usmála se zeširoka a na její tváři bylo patrné vzrušení.

Líbilo se jí to. Líbilo se jí něco, z čeho jsem neměl daleko k šílenství. Když mou dlaní začala putovat po bříšku směrem k titěrným kraťáskům a já si uvědomil, k čemu se má trýznitelka chystá, zděsil jsem se.

Byla to chvíle, kdy jsem musel zakročit, jen představa, že by mou rukou vjela mezi svá pevná stehna, byla víc než dost. Dokázal jsem si až moc živě představit, co by se stalo dál a to jsem nesměl dopustit, ne když není plně při vědomí.

Chytl jsem ji kolem pasu, otočil si ji k sobě zády a přitiskl si ji na hruď. Něco na protest zamumlala, ale po chvíli už bylo slyšet jen její klidné oddechování. Ještě, že tak. Na další nevinné prozkoumávání jsem tedy rozhodně neměl.

Ráno jsem se s ní rozloučil a políbil spící Růženku do rozházených vlasů, než se stihla probudit. Doma si mě aktivně nevšímali a mě to tedy rozhodně nevadilo. Pořád mi bylo proti srsti se s nimi hádat a lhát jim.

Ve škole jsme o sebe s Isabell nezavadili pohledem a myšlenky sourozenců prozrazovali nejvyšší stupeň blaženosti. Hlupáci…

…

„Isabell, máš zítra po škole čas?“ otázal jsem se hovorově, zatímco jsem jí hlavou ležel v klíně. Seděla na vršku mohyly našeho tajného místa na hřbitově s nohama křížem a vískala mě ve vlasech. Už je to skoro týden, co naše schůzky tajíme, a už je to skoro týden, co nám to prochází. Něco se musí zákonitě pokazit, našeptával mi jeden skeptičtější hlásek a druhý mě uklidňoval, nač se nervovat, zatím nemají o porušování domluvy nejmenší páru.

„Nemám, proč? Copak chystáš?“ usmála se na nebe.

„V Seattlu je pouť, tak mě napadlo…, jestli bys místo hřbitovního kvítí, nedala přednost třeba pražené kukuřici a cukrové vatě,“ mrkl jsem na ni. Její tvář se rozzářila jako malé holčičce.

„Ty mě chceš vzít na pouť?“ zasvítili jí očka.

„Jestli chceš?“ zasmál jsem se jejímu nadšení.

„Děláš, jako by jsi na pouti nikdy nebyla?!“ řekl jsem si spíš pro sebe, nedokázal jsem si představit někoho, kdo by nikdy nezažil pouťovou zábavu.

„Narodila jsem se před dlouhou dobou a to poutě nebyly, potom už jsem nebyla ta stejná Isabella, která by měla chuť se bavit. Změnil jsi mě, Edwarde…“ Přejela mi prsty po tváři až skončila na mých rtech, políbil jsem ji prstík.

„Před jak dlouhou dobou?“ snažil jsem se neznít naléhavě, ale zvědavost ve mně byla nehorázná. Zavřela oči.

„Dlouhou. Delší než si dokážeš představit…“

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 12. kapitola: