Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 11. kapitola

06.06.2010 (17:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3592×

Uchopil jsem jí hrubě za loket až sykla bolestí a prorazil s ní díru do Carlisleovi pracovny. Stál jsem nahrbeně u dveří naproti šokované rodině. Ani Emmett nebyl schopen pohybu, aby se došel podívat, zda je jeho žena v pořádku.

,,Jestli se kdokoli opováží vztáhnout ruku na ženu, kterou miluji, přísahám na vše, co je mi svaté, že to bude to poslední, co udělá!´´ zavrčel jsem na sedm upírů, kterým hněvem zčernali oči.

„Sám deset upírů nepřemůžeš! To sám dobře víš, tak nebuď hlupák a uklidni se!“ vykřikla Rosalie, která se stihla vyhrabat z třísek a malých sutin, a vrátila se k rodině. Až teď mi došlo, že se vrátila i Alice s Jasperem a Denalijské naše roztržka samozřejmě také přivolala.

„Proč se jí zastáváš, Edwarde? Chápu, že ji miluješ, ale je pro nás nebezpečná! Zabila Tanyu, může zabít i nás,“ vložila se do toho Esme. Snažila se znít klidně, ale hlas se jí třásl.

„Vy ale nemáte důkaz, že to byla ona,“ procedil jsem skrz zuby. Stále jsem stál v útočné pozici a zkoumal mysl všech přítomných. Musel jsem být připraven na vše. Vždyť v jedné vteřině se může kdokoliv z nich rozhodnout, že Isabellu vážně zabije, ve vteřině druhé už bude na cestě k ní.

„Ale ano, máme! Vždy, když je v blízkosti ona, zmizí mi budoucnost.“ Zavrčel jsem, když jsem zaslechl, s jakým opovržením řekla Alice slovíčko ona. „Tanyina budoucnost mi zmizela.“

„To ale neznamená, že ji Isabella zabila!“ vykřikl jsem. „Co Quileuté? Oni jsou vlkodlaci, přirození nepřátelé upírů. My s nimi sepsali smlouvu, to ano, ale myslíte, že si na Denalijské pamatují? Jsou to zčásti lidé, jejich paměť je pomíjivá. Co když úplnou náhodou bylo zrovna pár z nich na procházce a potkali Tanyu? Nový upír, nebezpečný a naštvaný.“

Bylo vidět, jak nad tím má bývalá rodina přemýšlí. Bylo to rozumné. Jen Rose tomu nechtěla uvěřit.

„Nebuď blázen! Oni poznají vegetariána! Nejsou tak ubozí jako ta tvá Isabella!“ vyštěkla. To už jsem se neudržel a rozběhnul se proti ní. Poháněl mě pouze strach o mou milovanou, a vztek na mou sestru, která mě o ni chtěla připravit. Ona jen stála na místě s pohrdavým úšklebkem na tváři. Byl jsem sotva metr od ní, měl jsem ji na dosah. Chystal jsem se skočit, když se mi jedny paže omotaly kolem pasu, druhé mě chytly za ruce. Strhly mě dozadu, vrčel jsem na celý dům a dral se vpřed, ovšem ony paže byly silnější.

„Snad sis nemyslel, že tě nechají mě zničit? Já svou rodinu nevystavuji nebezpečí!“ odfrkla si Rosalie. V rychlosti jsem se narovnal a podíval se na Emmetta a Jaspera, kteří mě drželi a nenávistně si mě měřili.

„Výborně. A já si to s ní konečně můžu jít vyříkat.“ Pozoroval jsem pomalu mizící záda pokrytá dlouhými blonďatými vlasy. Rosalie prošla skleněnými dveřmi. Před mýma očima se zjevila scéna, kdy Rose přijde za mým spícím andělem. Jasně jsem viděl Rosein ironický a vítězný úsměv. Přikrade se k posteli, na které leží nahá dívka. Oběma rukama sevře hebký úzký krk a zmáčkne. Dívka se probouzí, vykulí oči a zběsila máchá rukama. Marně…

„Stůj!“ vykřikl jsem. Momentálně jsem byl schopný udělat cokoliv, aby se ona scéna neuskutečnila. „Jsem schopen vyjednávat.“ Rosalie se zastavila a otočila se na mě.

„Carlisle, tohle je na tobě,“ řekla. Podíval jsem se na svého černookého otce. Ve tváři měl bolest, zklamání a strach. Mrzelo mě to. Jeho a Esme jsem měl z celé rodiny nejraději, byli mí rodiče. A já je zklamal, za svůj život již podruhé.

„Nebudeš se s ní stýkat a my tu zůstaneme.“ Hlas měl pevný, nekompromisní.

„Stýkat?“ zašeptal jsem.

„Správně. Nebudeš se na ni dívat, nebudeš s ní mluvit, i kdyby ona chtěla. Nebudeš ji vyhledávat, budeš ji ignorovat. Prostě jakoby neexistovala. Je ti to jasné? Prostě s ní naši rodinu nebudeš spojovat. Jednou tohle porušíš a je po ní.“ Takového jsem Carlisle ještě neviděl. On, který chtěl vždy vše řešit po dobrém, chtěl zabít křehkou dívku. Ano, v hloubi duše jsem věděl, že má něco společného se smrtí Tanyi, ale přiznat jsem si to nemohl. Nedokázal jsem si představit mého anděla vraždit, trhat na kusy kamenné tělo.

V mé hlavě se ozývaly dva hlasy.

Přijmi to. Zachráníš tak Isabellu, jen ty budeš trpět. Můžeš ji pozorovat tak, aby o tom nevěděla. No tak, nebuď sobec.

To byl ten lepší. Ten, který mi radil, abych se vzdal své lásky pro její dobro. Jenže zatím vítězil ten druhý, horší.

Neposlouchej ho. Kašli na lidi, co si říkají rodina. Takhle se rodina nechová. Řekni jim, že souhlasíš, v nestřežený okamžik uteč za Isabellou a utečte spolu. Daleko, kde vás nenajdou. Na těchto ti záležet nemusí.

Přemýšlel jsem a přemýšlel. Až po chvíli mě udeřila Alicina myšlenka. Nevím proč, ale pořád tě mám ráda, a proto ti radím: ignorace je lepší než smrt. A měla pravdu.

„Přijímám,“ pošeptal jsem do ticha domu. „Nebudu se s Isabellou bavit, když ji necháte na pokoji i vy. Ale chtěl bych vás o něco přeci jen poprosit. Můžu ji vídat? Nebude o tom vědět, slibuji. Potřebuju jen vědět, že je v pořádku.“

„Dobře, to je rozumné. Teď se běžte dát dohromady, za chvíli jdete do školy,“ řekl Carlisle a odešel do své pracovny. Moji sourozenci na mě naposledy zavrčeli, stisk konečně povolil a já zůstal sám.

Můj mozek pracoval na plné obrátky… Vzpamatovával jsem se z toho, co se správě stalo. Kolena se mi podlomila s já se svezl na podlahu. Nelitoval jsem svého rozhodnutí. Byl jsem rád. Isabella bude v bezpečí a já ji budu moct alespoň hlídat. Ovšem až teď jsem si uvědomil, že jsem ztratil mé nejbližší. Už to nikdy nebude takové, už nejsme rodina.

Tak dost! Udělal bych cokoliv kvůli Isabell. Odhodlaně jsem vstal a šel se do pokoje převléct. Nasedla jsem do auta a odjel do školy. Ani jsem na parkovišti nečekal na sourozence. Šel jsem do třídy a přemýšlel nad tím, co se stalo. Když jsem pomyslel na Isabellu, vzpomněl jsem si, že dnes nepřijde a má nálada klesla na bod mrazu. Zadíval jsem se z okna a utápěl se v myšlenkách.

„Ehm… Můžu si přisednout?“ zaslechl jsem mě velmi známý hlas. Rychle jsem otočil hlavu a uviděl mou bohyni. Už jsem chtěl přikývnout, když jsem si vzpomněla na můj slib rodině. S největším sebezapřením jsem hlavu odvrátil zpět k oknu.

„Edwarde?“ zašeptala Isabella. Sevřel jsem ruce v pěst a co nejvíce se soustředil, abych se na ni neotočil. V jejím hlase jsem slyšel smutek a já přemáhal touhu jí odpovědět. Nemohl jsem. Slyšel jsem povzdech a zavrzání vedlejší židličky, jak si na ni Isabella sedla. Tohle mi dělá snad schválně!

Hodina začala, po očku jsem Isabellu sledoval a všiml si, že i ona po mě občas vrhla nechápavý pohled.

„Edwarde, prosím. Můžeš mi říct, co se stalo? Nebo se mi v noci jen zdálo, žes tam byl se mnou?“ pošeptala a podívala se na mě. Ztuhnul jsem. Prohledával jsem myšlenky všech studentů, dokud jsem nenašel své sourozence. S úlevou jsem zjistil, že nemají šanci slyšet můj šepot a já Isabell musel vysvětlit, co se děje. Podíval jsem se do jejích nádherných očí.

„Omlouvám se, ale nemůžu s tebou mluvit. Pro tvé dobro… Strašně chci, ale nemůžu.“ Mluvil jsem tak, aby mě vážně slyšela jen ona.

„A ta noc?“ zeptala se opatrně, sklopila hlavu a začervenala se. Mírně jsem se usmál a prsty jí zvedl bradu.

„Byla nejhezčí v mém životě. Nikdy bych ji za nic nevyměnil a strašně rád bych si ji někdy zopakoval.“ I Isabella se teď usmála.

„Jak ses ke mně dostal?“

„Nemůžu ti to říct. Kdyby mě slyšeli sourozenci… Nedopadlo by to dobře.“

„Přijdeš ve čtyři na ten hřbitov? Prosím, Edwarde. Musím tě vidět, mluvit s tebou. Nenuť mě litovat mých…“ Zadrhla se, jako by si uvědomila, že řekla něco, co neměla.

„Co? Čeho nemáš litovat?“ Podíval jsem se jí do očí, byli plné citu. Isabella už otevírala pusu, že něco řekne. V tu chvíli učitel ukončil hodinu a zazvonilo.

„Buď tam, prosím,“ pošeptala mi, sbalila si věci a odešla ze třídy. Díval jsem se na její mizící záda a přemýšlel o jejích slovech. Nemohl jsem se s ní setkat, Alici by má budoucnost zmizela a bylo by jí jasné, kde jsem. Ale vždyť… Dovolili mi ji sledovat a ujistit se, že jí nic není. V tom případě mi budoucnost zmizí taky a Alice si bude myslet, že ji vážně jen pozoruju. Mé rozhodnutí bylo na světě. Ve čtyři budu na hřbitově.

Až teď jsem si všiml, že jsem ve třídě sám. Rychle jsem sbalil věci a odešel na svou další hodinu.

Zbytek školního vyučování proběhl klidně a nudně. Isabellu jsem už neviděl, nejspíš odjela domů. Moji sourozenci se mi vyhýbali, když jsme se potkali na chodbě, vrhli na mě opovržlivý pohled a potichu zavrčeli. Snažil jsem se to neřešit a povedlo se. Pak přišel čas oběda, na který jsem jako správný člověk jít musel. Vzal jsem si tác s jídlem a došel k našemu „rodinnému“ stolu.

„Edwarde, můžeš mi laskavě říct, proč nevidím tvoji budoucnost?“ zeptala se Alice, jakmile jsem dosedl.

„Copak, sestřičko? Oslepla jsi?“ tón mého hlasu byl jízlivý a posměšný, až jsem to sám nechápal. Takhle bych se k Alici nikdy nechoval…

„Nech toho a odpověz!“ vykřikla, až se na nás lidé podívali. Omluvně se na ně usmála a podívala se opět na mě.

„Co by? Po škole jdu za Isabellou,“ řekl jsem jakoby nic.

„Copak si zapomněl, že nesmíš? Dohoda je dohoda!“ vyštěkla Rosalie.

„Já vím! Ale taky mám dovoleno ji hlídat! Neřekl jsem, že budu s ní. Prostě chci jen vědět, že se má dobře.“ Tímto náš rozhovor skončil. Sourozenci se na nic dalšího nevyptávali, neměli námitky a já se tetelil blahem, že mi to tak pěkně vychází. Po obědě, který jsem ani nezkusil, jsem se rozjel domů. Byli tři hodiny, ale já už se nemohl dočkat. Rychle jsem se převlékl a utíkal do garáže.

„Kam jdeš?“ zeptala se podezíravě Esme, než jsem stihl opustit dům.

„Sledování Isabelly zakázáno nemám,“ řekl jsem klidně a chtěl pokračovat. V tom mi ale zabránila má matka.

„Edwarde, můžeme si promluvit? Sami?“ Chvíli jsem váhal, dokud jsem nepřikývl. Esme mě vzala za ruku a lidským krokem mě vedla z domu do lesa, kousek po lesní cestičce. Když zastavila, sevřela mou ruku a podívala se mi do očí.

„Zlato, co se to stalo? Byli jsme rodina. Měli jsme se skvěle. A ty to všechno zahodíš kvůli jedné obyčejné holce? Prosím, Edwarde. vzpamatuj se,“ řekla zoufale, div nepadla na kolena.

„Je mi to líto, Esme, ale kdyby byla obyčejná, dovolili byste mi se s ní stýkat. A právě proto obyčejná není. Je na ní něco… zvláštního. Zamiloval jsem se tak, že kvůli ní půjdu i proti rodině.“ Esme vytřeštila oči a vypadala, jakoby právě dostala infarkt.

„To… To myslíš vážně?“

„Promiň, ale je to tak. Stejně už to nikdy nebude jako dřív. Po Tanyině smrti se vše změnilo. A vy si myslíte, že s tím má Isabella co dočinění. Možná se pletete, možná ne. Každopádně budu stát při ní.“ Pustil jsem Esmeinu ruku, otočil se a konečně se rozběhl k autu. raději jsem se neohlížel. Tušil jsem, že tam Esme stále stojí jako přikovaná, neschopná pohybu. Právě jsem zradil matku, člověka, na kterém mi velmi záleželo. Věděl jsem, že teď už do rodiny Cullenů nepatřím. Na jednu stranu mi to bylo strašně líto, na stranu druhou jsem věděl, že bez Isabelly bych to nebyl já.

Nasedl jsem do auta a ujížděl směr mé rande. Pedál plynu byl sešlápnutý až k podlaze mého stříbrného Volva, uháněl jsem dvoustovkou po osamocené silnici pryč z Forks a má mysl se nezmohla na nic. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, že za pár minut už budu se svým andělem sám. Cestu jsem si jakožto upír pamatoval dokonale a po chvíli jsem už zastavoval v části lesa, kam se dál jet nedalo. Zbytek jsem doběhl svou upíří rychlostí. Netrvalo dlouho a už jsem zpomaloval do kroku, jelikož jsem se proplétal starými porostlými náhrobky.

Ušel jsem pár kroků, když jsem zaslechl něčí srdce. Okamžitě jsem věděl, čí je. Její srdce bych poznal na míle daleko.

Pouhých pár metrů mi zbývalo, abych viděl svou krásku. Ležela na zídce, na které jsme byli včera. Nohy měla skrčené, vlasy ledabyle pohozené a ruce vzpažené, koukala se na oblohu skrz své prsty a mírně se usmívala. Také jsem se usmál a udělal pár váhavých kroků.

„Jsi tu brzy,“ řekla, aniž by se na mě podívala.

„To ty taky. Sluší ti to.“ Došel jsem k zídce, Isabella si sedla a natáhla ke mně ruku. Uchopil jsem ji, Isabella si mě přitáhla k sobě, své nohy obtočila kolem mého pasu. Srdce se jí rozbušilo, tváře zčervenaly. Svýma rukama jsem ji objal a za zadeček si ji přitáhl blíž do klína.

„Děkuji, že jsi přišla,“ pošeptal jsem jí.

„Já děkuji. Bála jsem se, aby ti to rodina nezakázala.“

„Neví, že jsem tu. Víš… Oni momentálně truchlí.“ Isabellina tvář posmutněla. Pak se mi podívala do očí.

„Neměl bys tu být, že? Nechtějí, abys byl se mnou.“ Jen jsem zavrtěl hlavou. „Tak proč tu jsi?“

„Copak jsem ti to už neřekl? Miluji tě, Isabello.“

„Proto jsi u mě v noci byl? Jak ses tam dostal?“ Povzdechl jsem si. Musel jsem jí říct pravdu, ale zároveň jsem nechtěl, aby věděla, co jsem zač.

„Vylezl jsem oknem.“

„Jak?“

„Prosím, neptej se. Oba dva máme svá tajemství, o kterých se dozvíme, až bude vhodná chvíle. Teď ještě ne,“ řekl jsem a doufal, že s otázkami přestane. Nemohl jsem se na její krásu vynadívat. Byla tak nádherná, i když měla smutné oči. Stále mě nohama objímala a já cítil obrovskou horkost na bocích, které svými stehny tiskla. Dýchala nevyrovnaně a já její opojný dech vdechoval, jako poslední zásoby kyslíku na světě. Její dlaně jsem sevřel ve svých a na hřbet každé ruky jsem ji políbil. Isabella se začervenala. Tak moc jí to slušelo… Povzdechla si.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí.

„Nevím. Já… Jsem zmatená.“

„Z čeho?“

„Z toho, co k tobě cítím.“

„A co ke mně cítíš?“ Konečně jsem položil otázku, která mě pronásledovala od samého začátku…

„Cítím k tobě to, co nesmím. Kdybych nebyla tak sobecká, nevytrhávala bych tě z náruče rodiny. Nenávidím se za tu sladkou slabost, která se mi usídlila v srdci a žene mě bezmyšlenkovitě kupředu…. Pověz mi něco…?! Co se stane, pokud zjistí, že jsi tu teď se mnou?“ zašeptala s bolestí v hlase.

Nepatrnou chvíli jsem přemýšlel zda-li lhát, aby se nebála, ale dopustit, že bude žít v nevědomosti toho, co se kolem ní děje není fér. Proti mně stojí přesila, a i kdybych odešel z jejího života já, odstěhoval se od rodiny a začal živořit jinde. Ano živořit, život bez Isabell není. Až teď, když jí držím pevně v náručí si uvědomuji, jak bídně jsem žil. Kdo mi zaručí bezpečí pro ni? Že se Rosalie ještě ten den nesebere a nepůjde srovnat účty? Nejsem naivní, to, proč zůstávám u rodiny, není z lásky, i když nemůžu opomenout roky, co jsem strávil po jejich boku.

Jsem tam dále, abych je hlídal, abych nedopustil, že někdo dostane chuť na odplatu a když… Zabráním mu v tom… Už nežijeme, jako rodina, za kterou nás všichni považují. Čím dál víc vypadáme jako kterákoli jiná upíří smečka, žijící pospolu pro výhody… Nechutné…

„Isabell, teď mě poslouchej, to, že spolu toužíme být, možná vypadá sobecky, ale ani jeden z nás to neplánoval. Zamiloval jsem se do tebe naprosto samovolně a nelituji toho, udělám cokoli, abys byla v bezpečí a pokud to půjde i semnou, ale… nechci ti lhát,“ sklopil jsem studem zrak. Ano styděl jsem se za rodinu, za sebe, za bezmoc. Nikdy bych nebyl radši člověkem než teď. Nyní bychom si užívali naší lásky beze strachu, bez výčitek, bez… hrozby.

„Jestli zjistí, že tu jsme spolu, zabijí nás oba,“ polkl jsem. Tolik jsem se o ní bál. Vypadala tak bezbranně, když se tulila k mé hrudi a žmoulala límeček od mé košile.

„Myslela jsem si to…“ zašeptala do ticha.

„Bojíš se?“ musel jsem se zeptat. Jak pak by se nebála, hrozí nám zničení. Hloupá otázka.

„O tebe,“ vydechla smutně.

„Blázínku můj, o mě se neboj nějak to spolu zvládneme… musíme,“ tak rád bych tomu věřil. Mít nepatrnou naději.

„Věříš mi?“ Odtáhl jsem se o kousek a pozvedl ji dlaní tvář, abych viděl její oči.

„Věřím…“ usmála se nepatrně, zvedla ruku a jemně, jako by se bála, že mi ublíží mě pohladila po vlasech.

Projel mnou úžasně vzrušující pocit, prsty mi vjela do vlasů a pročísla mi je až ke krku. Její horká dlaň spočinula na mém týlu, kde jej sotva nepatrně sevřela. Začal jsem dýchat zrychleně a můj dech soupeřil s rychlým tepem srdce mé sladké lásky. Pochopil jsem, oč žádá, její rty se chvěly a já dostal nesnesitelnou chuť vpít se do těch božských úst. Podržel jsem si její tvář dlaní a chladil její rozpálenou líci. Pomalu jsem se začal naklánět, aby dostala šanci uhnout, kdybych pochopil špatně její náznaky. Neuhnula. Přivřela oči ve slastném očekávání a já byl odhodlaný ukončit naše utrpení…