Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 10. Kapitola

01.06.2010 (16:15) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4635×

10. kapitola

Mezi stromy se mihlo první světlo velkého města. Ještě více jsem zrychlil a rozhlížel se všude okolo. Stále jsem viděl pouze stromy a občas jsem zahlédl běžící siluetu někoho z rodiny. Poslouchal jsem všechny myšlenky a díval se tak, co kdo našel.

Pak jsem zaslechl myšlenky Iriny a její srdceryvný výkřik protkaný žalem.

Cuknul jsem sebou a přimrzl na místě. V jediný okamžik se moje mysl stihla vyprázdnit zděšením a zároveň rozjet na plné otáčky. To není možné… Tanya… To je blbost… Jak… Ne…

Mé nohy se rozešly k místu, od kterého se ozýval uši rvoucí vzlykot. Po zádech mi přejížděl mráz a křik Iriny na mě působil jako škrábání nehtů po tabuli. Nechtěl jsem věřit tomu, co se stalo, jedna moje část už by byla nejradši na místě a věděla, co se tam odehrálo, a druhá se děsila výjevu, který mě čeká.

Prokličkoval jsem kolem stromů. Ve vzduchu už byla cítit Tanyina vůně, máty a vřesu. Byl jsem si jistý, že to nemohlo být více než pár minut, když tudy prošla. Přede mnou se začaly objevovat opuštěné staré baráky a jizby, ve kterých občas přespávali bezdomovci, přistěhovalci a dětské gangy utečených dětí.

Každým krokem mi nohy těžkly. Došel jsem až do celkem úzké zvlhlé uličky mezi kamennými zdmi, od kterých se odrážela bolest Tanyiny sestry jako ozvěna. Zvuk, který vás přiková na místě a vy toužíte celým bytím schoulit se do klubíčka a poddat se neviditelnosti. Nejhorší bylo, že se odrážela jen její… Tanya…

Podlomily se mi kolena a já se skácel na studenou dlažbu, zíral jsem beze slov před sebe, kde klečela Irina v drobných kouscích bílého mramoru rozesetého po celé uličce.

Kámen byl silou zakleslý do fasády domů a rychlostí šrapnelu zapasovaný do všeho, co bylo v dosahu.

Nejhorší na tom bylo, že to nebyl mramor ale… Tělo, tělo rozcupované tak na drobno, že ke zničení upířího života nebylo zapotřebí ohně.

Náhle mi zdi připadaly strašidelné a svět kolem černobílý, až se mi stáhlo hrdlo. Jakoby v každé kamenné zdi bylo pohřbeno tělo.

Moje noční můry ožily a byly připraveny mě pohltit.

Pamatuji si každou tvář zmařeného lidského života, o který jsem se postaral. Vázalo se to sice k mé takzvané době temna, ale život už to nikomu nevrátí. Měl jsem pocit, že mě pronásledují duše mých obětí a pokouší se o mé duševní zdraví. Ironie. To my jsme vynalezli strach, tak proč jsem nyní strachem bez sebe.

Věděl jsem to předtím, než na mě dolehl tíživý pocit a vím to i teď. Vina. Strašlivý pocit zoufalství a sebelítosti, za vše, co se tu odehrálo, můžu jen já…

Vzlykal jsem vedle krčící se Iriny, prsty zabořené v kusech těla.

Jakoby se mi ďábel vysmíval a našeptával mi, to jsi přece chtěl. Ne, nechtěl… nechtěl jsem, aby se mojí vinou Tanye něco stalo, jak bych mohl.

Přes to všechno obviňování a sebemrskačství se mi do mysli vkrádal malý protivný hlásek. Bál jsem si přiznat, že ten hlásek jsem já a bál jsem se zjištění, že mě vlastně více tíží fakt, že jsem odpovědný za vraždu vzdáleného člena rodiny, než lítost nad ztrátou člověka – upíra… Sakra, vždyť je to jedno. Je mrtvá a já z její smrti cítím… úlevu, která se mi vlévá do žil, jako opiát. Stydím se, nenávidím se za svou bezcitnou část mého krutého Já.

„Ty šmejde, za to můžeš ty! Jenom ty! Kdybys Tanyu tak nenaštval, mohla být má sestra živá!“ Vtrhla na místo posledního odpočinku Kate… Odpočinku? Tady nikdo neodpočívá. Tady je místo brutální vraždy.

„Jsi spokojený? Už jsi spokojený?!“ vzlykala a řvala bolestí. Vrhla se na mě a po těle mě proběhla obrovská bolest elektrického výboje. Věděl jsem, co se děje. Kate u mě stála a s bolestným úsměvem zadostiučinění mě škvařila rukama pod proudem.

Dostával jsem jeden šok za druhým a svíjel se na ledové dlažbě. Nekřičel jsem. Zasloužil jsem si to a v hlouby mé masochistické dušičky jsem byl Kate vděčný a každým dalším výpadem jsem se cítil o něco lépe, jakoby vyháněla čerta ďáblem.

Můj malý osobní exorcismus by zřejmě pokračoval, dokud bych zůstal při vědomí, kdyby jí neodtáhly silné paže rodiny, kteří nejednou klesli v kolenou pod sílou Kateiného elektrického šoku.

Jasper nebyl schopný tišit rodinu, byl vzteky bez sebe. V srdci měl čirou nenávist k mé osobě, co jsem to za zbabělého a krutého tvora, který dopustil toto dílo zkázy.

Stál v obraně před maličkou Alicí, mou maličkou sestřičkou, které se každým nádechem čím dál více vzdaluji.

Všichni plakali bez slz a největší ránou pro mě byl bolestný výraz Esmé, která se na mě nedokázala ani podívat.

Zhluboka jsem se nadechl, hledajíc vhodnou omluvu pro neomluvitelné, když moje oči rapidně zčernaly.

Cítil jsem, jak se moje tělo napjalo, a smysly zachytily výrazný pach krve. Podíval jsem se na ostatní, kterým to v tu chvíli jako mávnutím proutku také došlo.

Vystřelil jsem včele za sladkou vůní kolem skladů a nahromaděných sutin až k místu vábivé tekutiny. Naskytl se nám pohled, který už jsem jednou viděl. Spousta krve, kusů těla, tkaniny a teplé srdce povalující se v louži průmyslového oleje.

„Co - to - sakra…“ vykoktal ze sebe Eleazar a podíval se na Carlislea. Jasper s Rosalií to nevydýchali a jejich polovičky se oporou přidaly k nim.

Kate, Irina a Carmen, neschopné zaměstnat mozek něčím jiným než bolestí ze ztráty, zůstaly u zbytků z Tanyi.

V té hrozné chvíli jsem dokázal myslet jen na ukrutný strach o můj život. Na mé osobě mi ani moc nesejde, ale můj život je anděl spící pár kilometrů na sever odsud. Dostal jsem neukojitelnou touhu zjistit, že jí nic není, že je v pořádku a nikdo ji nezkřivil ani vlásek.

„Edwarde, ty magore, ani se neopovažuj odsud vypadnout. To ti nestačí, co jsi způsobil? A to jdeš ještě za ní? Otočíš se k rodině zády jen pro tu bestii?“ křičela Alice. Musela vidět náhlé zmizení mé budoucnosti, když jsem se rozhodl zkontrolovat Isabell.

„Alice, já…“

„Ty co, Edwarde? Ty co… bratře?! Myslíš si, že jsme všichni úplně pitomí? Myslíš si, že mi nedošlo, že za tohle může ona? Pche, ty jsi takovej pokrytec, přiznej si to! Sám to víš… Budoucnost mi mizí jen, když se někdo dostane k ní,“ ječela hystericky a oči se jí leskly slzami, které nemohla ronit.

Tolik mě bolelo, co říkala. Nikdy jsme spolu tak hnusně nemluvili, jsem padouch, vím to, ale nutkání jít… potřeba lásky, být s Isabell, je mnohem větší, silnější než svědomí.

„Promiňte,“ zašeptal jsem a sklopil zrak k zemi. Podrážky bot zanechávaly purpurové stopy v rozvodněné zemině, a ač se moje nohy nezarývaly do bahna, otisky byly důkazem mé hamižnosti. Dychtění po ženě, která je zřejmě tak nebezpečná, že zničí naši rodinu, a přesto jí bude patřit mé srdce tak sobeckým způsobem, že záhubu naší rodiny vlastně dovolím.

„Co – pro - sím?“ procedila skrz zuby Rosalie, která se objevila po boku Alice, sotva si vyslechla, kam se chystám po tom všem vypařit.

„Omlouvám se…“ zašeptal jsem znovu a zacouval do stínu budov, které tvořily nepropustnou tmu, ve které bych se utopil nebýt upír.

Všichni se na mě dívali tak opovržlivě, jako nikdy. Ani když jsem se vrátil po mém pubertálním vyřádění novorozeneckého věku, se na mě nedívali s takovým zdrcením zradou nejstaršího bratra – syna – zrádce…

Otočil jsem se od jejich strnulých tváří a běžel pryč. Nemusel jsem přemýšlet kam, nohy mě samy nesly. Nečekal jsem pokus o zastavení, byly tak zaskočení a stejně… Nedohnali by mě…

Až teď jsem si všiml, že prší, první známky mrholení musely začít ještě, když jsme „s nadějí“ hledali Tanyu.

Tenkrát jsme si naivně mysleli, že jí najdeme vzteky bez sebe, možná vraždící z pomsty nějakou nevinnou oběť.

Tanya nebyla svatá a fakt, že občas uklouzla, nebyl tajemstvím. Měl jsem na ni ohromnou zlost za ten výstup ve sprše. Ani se neptám, co čekala, i slepý by se dovtípil o jejích úmyslech, spíše se nabízí otázka, jestli si opravdu myslela, že se jí to povede.

Ale to už je teď stejně jedno, běžel jsem silnými řetězy deště směrem k Forks a zlost vystřídalo zoufalství. Jsem takový chudák… místo, abych se omlouval pozůstalým, plazil se a nenáviděl se… běžím si prakticky pro útěchu.

Musel jsem se řítit jako zběsilý, ani ne za patnáct minut jsem míjel vítající ceduli města. Nehledal jsem Isabellin dům, věděl jsem naprosto přesně, kde se nachází, výhoda čtenáře myšlenek.

Nezaváhal jsem. Proběhl jsem po příjezdové cestě kolem upravených záhonů růží, ze kterých odkapávala dešťová voda. Okvětní plátky se povalovaly na rozmočené hlíně… déšť je ubil. Všechno umírá. Oheň - voda. Predátor  – kořist… Smrt a slzy.

Vyskočil jsem do pootevřeného okna. Byl jsem celý od deště, voda mi odkapávala z vlasů a šaty se na mě lepily, jako by mě chtěly za mé činy spoutat.

V tenhle moment mi bylo všechno jedno, nezáleželo na Tanye, nezáleželo mi na rodině, už vůbec mi nezáleželo na mně, ani na nebi, které plakalo s námi… jen na ní.

Ležela zcela nahá uprostřed lože a mělce oddechovala, srdce ji tlouklo v pravidelných  intervalech a víčka se jí chvěla sny.

Nezajímalo mě, co se jí zdá. Bylo mi naprosto fuk, jestli se jí zdá o mě či ne. Potřeboval jsem její obětí, toužil jsem utišit svůj hlad po citu, po kterém jsem sto let hladověl.

Vkradl jsem se do jejího snu, ať chtěla nebo ne, už nejsem hodný hošík, který jedná vždy slušně podle pravidel. Jsem bezcitný vrah a na rukou mi spočívá krev. Ač jsem se Tanyi ani nedotkl, vina onoho činu je nepopiratelná.

Došel jsem zničeně ke svému andělovi. Uvědomoval jsem si krásu a hebkost jejího těla. Její dlouhé nohy barvy nejdražšího bílého porcelánu, s chodidly zamotanými v prostěradle. Její překrásné štíhlé tělo vybízející, abych poklekl a vtísnil se mezi její hebká stehna. Bylo by tak snadné si ji vzít, dotýkat se jejích plných ňader, laskat její narůžovělé bradavky a poslouchat steny ozývající se z nejkrásnějších rtů na světě.

Ale nebyl jsem až taková zrůda, abych si hanebně uzmul něco, co mi nepatří. Ani jsem nepomyslel na milovaní s ní, jen jsem potřeboval obejmout.

Přiklekl jsem na její vysokou kovanou postel těsně vedle jejího těla, drobné pěstičky svíraly saténový polštář a vlasy měla divoce rozházené podél zrůžovělých tváří.

Nahnul jsem se nad ni a přikryl její tělo, dlaněmi jsem vklouzl pod její záda a obalil na kříži její drobný křehký ženský hrudník.

Nevím, co jsem čekal, křik, pláč, zděšení…? Přikrást se v noci k nahé dívce? Minimálně facku.

Kolem těla se mi obmotaly něžné paže mé milované krásky a její řasy mě pošimraly na krku, kam přitiskla svou tvář.

Bylo mi nádherně, přesně po tom jsem toužil, nabídla mi utěšující náruč plnou citu a kolíbala mě jako malé dítě, když se mi skrz semknuté rty prodral vzlyk.

Nepotřebovali jsme slova, ke štěstí mi stačila její pevná náruč a trpělivá povaha, když jsem jí smáčel tělo mokrým oblečením.

Zachvěla se… zimou? Jistě, vůbec jsem nemyslel. Chlad mého těla a ke všemu promočený deštěm, jsem hlupák.

Chtěl jsem se odtáhnout, ale překazila mi to její hebká horká ručka, která mi vklouzla pod košili. Přetáhla mi ji přes hlavu a její oči prozrazovaly smutek a… lásku? Možná se mi to jen zdálo a vidím, co chci vidět…

Rozepnul jsem si kalhoty a setřepal je z postele, ležel jsem na ní natisknutý jen ve spodním prádle.

Isabell se párkrát zavrtěla a uvelebila se v mém náručí, než zase upadla do říše snů.

Ležel jsem na boku a zlehka jí zakrýval polovinu těla. Stále nebyla přikrytá a já ji něžně s lehkostí pampeliškového chmýří hladil po těle. Usmívala se ze snu a šeptala mé jméno. Umíral jsem láskou k dívce, která mi důvěrně oddechovala v náručí a nechala se ode mne laskat pohledem.

Touha dotýkat se jí výrazněji, s vášní, se ve mně mísila s touhou ji ochránit a střežit jako poklad.

Nedalo se opomenout, že pokaždé, když jsem přejel bříšky prstů rýhou mezi jejími prsy, mi projel žilou tekutý oheň.

Přísahal jsem si, že ji před vším ochráním. Třebaže položím život, nedovolím, aby jí někdo ublížil, i kdybych se měl stokrát postavit každému z rodiny. I kdybych měl mého protivníka roztrhat na kusy… nikdo se mé dívky nedotkne!

Za okny už začala světlat obloha a svítání bylo nevyhnutelné. Musel jsem ležet hodiny na měkkém polštáři, který byl zahříván mým andělem. Přesto, kdybyste se mě zeptali, typoval bych minuty.

Ač nerad, musel jsem domů, musím čelit zlobě a nenávisti, kterou si jistě zasloužím. I kdyby s tím vším měla Isabell něco společného, budu jí zbožňovat stejně, v mých očích se nezmění.

„Miluji tě…“ zašeptal jsem do ouška mé lásce. A se rty skroucenými k polibku, jsem jako vánek zafoukal od jejího spánku, levé lícní kosti až k božským ústům zakulacených v roztomilém úsměvu.

Tak dokonalý výjev by nedokázal namalovat ani Michelangelo. Potichu, abych jí nevzbudil, jsem se oblékl a po špičkách doběhl k oknu. Naposledy jsem se zadíval na svůdnou krásku zabořenou v lesklém bílém saténu jako Venuše a vyskočil oknem ven na trávník.

Už bylo po dešti, běh domů mi usušil provlhlé oblečení, které na podlaze nestihlo uschnout. Byl jsem tolik zaměstnán hltáním každého okamžiku v náručí ráje, že jsem se k praktické činnosti ani nedostal.

Musel jsem se přiblble usmívat, jak lehce ta myšlenka zní. Vše bylo najednou tak jednoduché a nádherné, až jsem se styděl, v jakém nejméně vhodném okamžiku se cítím šťastný.

Domu jsem, ač nerad, doběhl až moc rychle. Z obýváku se ozývaly šílené rány a křik. Doběhl jsem ke dveřím a polila mě vlna pocitů a myšlenek z domu. Denalijští balili věci a odjížděli. Jasper byl na lovu spolu s Alicí. Emoce a krev ho vyhnaly do zelených útrob lesa a Rosalie vyváděla jako fúrie.

„Ty šmejde jeden! Jak se vůbec opovažuješ vracet!“´ zařvala na mě hystericky, jen co jsem prošel skleněnými dveřmi. Hned po milém přivítání mi kolem hlavy proletělo křídlo z mého klavíru. Ani se jí nedivím, jsem parchant! Zasloužím si to, ale noc s Isabellou bych nevyměnil za nic!

Rosalie seběhla schodiště a vrhla se na mě. Proletěl jsem po místnosti až do kuchyně, kde se pode mnou zřítil jídelní stůl. Nikdo se mě nezastal, ani jsem to upřímně nečekal.

„Víš co, Edwarde, teď už mám té tvé Isabelly akorát tak dost! Co si o sobě oba myslíte? Že můžete jít přes mrtvoly? Tak to tedy ne, mrtvola bude z ní a to hned!“ zařvala. Okamžitě jsem byl na nohou.

„Co jsi to řekla?“ procedil jsem skrz zuby. Ani se neobtěžovala s ironickým úšklebkem, v tváři měla zuřivé odhodlání.

„Že jdu za Isabellou a jedna z nás neodejde živá,“ mluvila smrtelně ledovým hlasem.

„Ani se neopovažuj!“ Cítil jsem jak se celé mé tělo chvěje zlostí a vidění se mi zbarvilo do ruda.

Chytil jsem jí ruku, kterou držela kliku od dveří a sundal jsem ji z kovu, který jí zůstal pokroucený v dlani.

,“To si, sakra, piš!“´ zaječela mi do tváře. To už jsem se přestal ovládat. Uchopil jsem jí hrubě za loket, až sykla bolestí a prorazil s ní díru do Carlisleovi pracovny.

Stál jsem nahrbeně u dveří naproti šokované rodině. Ani Emmett nebyl schopen pohybu, aby se došel podívat, zda je jeho žena v pořádku.

„Jestli se kdokoli opováží vztáhnout ruku na ženu, kterou miluji, přísahám na vše, co je mi svaté, že to bude to poslední, co udělá!“ zavrčel jsem na sedm upírů, kterým hněvem zčernaly oči.

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 10. Kapitola: