Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 1. kapitola

23.03.2010 (17:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4048×

1.      Kapitola

Ležel jsem na posteli s rukama za hlavou a poslouchal líbezné tóny klavírní hudby, vycházející z mé věže. Broukal jsem si melodii a snažil se nevnímat zvuky, vycházející z vedlejších pokojů. Všichni okolo mě měli své páry a dávali to náležitě najevo. Jakoby nestačilo, že jim čtu myšlenky. Vše, co viděli, slyšeli, cítili, jsem stejně vnímal i já.

Miloval… Měl jsem rád svou rodinu, ale tohle bylo příliš i pro mě, jakožto tvora, který lásku nikdy nepoznal. Přes sto let marného snažení. Nikdy jsem nenašel někoho, kdo by se mi třeba jen zalíbil, natož aby ve mně probudil cit tak hluboký, že jste ochotni udělat cokoliv.

Ale kvůli své rodině se snažím žít. Každý den se usmívám, bavím se s nimi a hraju hru na dokonalou rodinu. Táta je velmi schopný chirurg se smyslem pro zodpovědnost a věrnost. Máma sexy žena, milá a láskyplná. A my, vychované děti, kteří jsou něčím vyjímeční.

Přestal jsem přemýšlet, jelikož se Emmett blížil k vrcholu, což bylo znát i na mě. Mé tělo se napjalo, pod tíhou jeho citů jsem zavřel oči a v duchu počítal do deseti.

„Emmette!“ zavrčel jsem, i když jsem neměl důvod. On za to nemohl, to ta moje schopnost.

„Copak, Edíku? Zavidíš? Neboj, třeba se jednou najde ta pravá,“ zavolal na mě se smíchem Emmett, který právě ztěžka oddechoval na své posteli. Zavrčel jsem. Takhle si ze mě utahoval stále a já se mu nedivil. Byl jsem jediný, kdo neměl ženu. Nikdy.

„Zavři zobák!“ pošeptal jsem, i když jsem věděl, že to Emm uslyší.

„Ale no tak. Určitě tohle všechno okusíš na vlastní kůži. Stačí jen doufat.“ Opět se zasmál, jenže já už to nemohl vydržet. Nemohl jsem dál poslouchat ty lítostivé myšlenky ostatních členů mé rodiny, která náš rozhovor slyšela. Rychle jsem vstal, vypnul hudbu a otevřeným oknem vyskočil ven.

Běžel jsem na svou oblíbenou louku. Byla daleko od civilizace, takže byl všude klid a ticho. Cesta mi netrvala ani půl hodiny, díky mé upíří rychlosti, a už jsem doběhl na místo, kde se stromy rozestupovaly, na místo, které bylo jen moje.

Lehl jsem si doprostřed louky, ruce dal pod hlavu, zavřel oči a přemýšlel. Snažil jsem se vzpomenout, co vše jsem v životě dokázal. Napadla mě jediná věc… Nezabíjel jsem lidi. Nebyl jsem monstrum jako ostatní našeho druhu, i když už jsem párkrát uklouzl. Jenže za posledních pár desetiletí jsem se naučil ovládat. Bohužel vše má i své stinné stránky. Přece jen zabíjím živé tvory, zabíjím zvířata. To je potřeba, abych přežil já.

A stejně je to k ničemu. Žiju, ale proč?

Domů jsem se vrátil kolem půlnoci. Nespěchal jsem, tušil jsem, co mě tam čeká. A nemýlil jsem se. Byl jsem sotva pět set metrů od domu a už jsem slyšel myšlenky všech v rodině. Jak ti jsou vytrvalí…

„Jsem doma,“ zašeptal jsem nezúčastněně a sedl si v obýváku na gauč. Zapnul jsem televizi, i když jsem věděl, že tam nic zajímavého nebude.

Zrovna dávali půlnoční zprávy. Nejdřív jsem nevnímal, ale když jsem zaslechl slova vražda a Seattle, zpozorněl jsem. Zesílil jsem zvuk, abych se náhodou nepřeslechl.

„Před dvěmi hodinami se vracel Clark Warren z práce, když našel lidský orgán, přesněji srdce. Všude kolem byla spousta krve, ale nic víc. Identita oběti zatím není známá. Jediné, co je zatím jisté, je to, že nalezené srdce ještě před pěti hodinami tlouklo,“ povídal reportér.

„Slyšel jsem dobře?“ přiřítil se Carlisle, sedl si vedle mě a zapínal si knoflíky u košile. Po chvíli přišla celá rodina.

„Kdo něco takového mohl udělat? A co se stalo se zbytkem těla? Snad se brzy najdou odpovědi na všechny otázky, které si každý z nás klade. Zatím se ovšem všichni mějte na pozoru.“ Reportáž skončila a já se podíval na členy mé rodiny.

„Panebože, vydechla Esme a v duchu si představovala, co se dělo.

„Je možné, že by upír…?“ ozval se Emmett.

„Samozřejmě že ne. Bylo by tam celé tělo, jen bez krve. Jenže tam krev byla. A lidské srdce,“ řekl jsem hned.

„Tak kdo?“ zeptal se Jasper.

„Nevím,“ řekl Carlisle, „ Navíc to klidně mohl udělat člověk.“

V tu chvíli jsem zaslechl myšlenky mé sestry Alice. Byly zmatené a ustarané.

„Co se stalo, Alice?“ otočil jsem se na ni.

„Nevidím naši budoucnost,“ zašeptala, zavřela oči a zkoušela přivolat vizi.

„Jak nevidíš?“

„Prostě nevidím. Ať se snažím, jak chci, vidím jen tmu!“ vyštěkla po Rosalii. Všichni z nás věděli, co to znamená… Smrt. To ale přece není možné. Kdo by nám mohl chtít ublížit, a hlavně jak? Neklidně jsem se podíval na každého z rodiny.

„To je zvláštní. Alice, už se ti někdy stalo, že by se tvé vidění zhoršilo?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, to teda nestalo. Ale moment…“ Alice zavřela oči a a já po chvíli díky jejím myšlenkám mohl vidět její vizi.

Celá rodina seděla v obýváku, já stál v rohu a usmíval se. Pohled jsem měl nepřítomný a všichni se na mě dívali tak nějak… nevěřícně.

Pak to zmizelo.

„To bylo co?“ zeptal jsem se.

„Předtím jsem se dívala na dobu, kdy budeme ve škole. Zkusila jsem něco pozdějšího,“ vydechla Alice.

„Takže?“ ozval se netrpělivě Emmett.

„Nic se nám nestane. Ze školy přijedeme normálně, ale…“ Alice se sekla a podívala se na mě. Byl jsi šťastný, poslala mi v myšlenkách. Jen jsem zavrtěl hlavou.

Až do rána jsme pak hlasovali, jestli jít či nejít do školy. Rosalie s Jasperem byli proti, ale zbytek do školy chtěl. Nevěděli jsme, čím to bylo, že Alice neviděla naši budoucnost, ale zjistit jsme to museli. Bylo sedm hodin, když jsme se šli nachystat. Alice na nás všech udělala poslední úpravy a mohli jsme vyrazit.

Mým stříbrným Volvem jsme byli před školou do deseti minut. Vystoupili jsme a já se opřel o auto. Pohledem jsme prozkoumávali parkoviště, jestli se neobjevil někdo nový. Já prohledával každou mysl.

Stáli jsme tam alespoň deset minut, když Alice promluvila: „Měli bychom jít na hodinu.“ Ostatní jen němě přikývli, ale než jsme stačili udělat jediný krok, ozvalo se kvílení pneumatik. Každý, kdo stál na parkovišti, se podíval na příjezdovou cestu, odkud se k nám řítilo nové, červené Alfa Romeo.

Koukal jsem na něj jak na zjevení. Tohle je nové, nikdy předtím jsem to tu neviděl. A jeho řidič nejspíš bude důvodem, proč Alice nevidí. Celá má rodina si auto se zájmem prohlížela.

Zastavilo smykem asi deset metrů od nás, čímž na sebe strhlo pozornost celého parkoviště. Dveře na straně řidiče se otevřely a z nich vyšla…

Předchozí x další