Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hra na schovávanou - Epilog

21.03.2011 (10:45) • enchantress • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4528×

Byla temná noc a já pořád ležela v posteli. Alice s Jasperem tu nebyli, protože se šli projít po městě a já se začala utápět ve vzpomínkách na Edwarda. Nevěděla jsem, proč ho pořád miluji. Vždyť on mě nesnáší a hlavně mě nemiluje. Jak moc bych chtěla, aby vše bylo jako dříve, ale nebude. Nic nebude jako dřív.

Otočila jsem se na bok a zamuchlala jsem se do deky. Možná by bylo nejlepší, kdybych tu nebyla. Tak mě napadá, jestli si poloupír může podřezat žíly… Možná to půjde a mně to za tu zkoušku stojí.  Soustředila jsem se na svůj dar, který jsem v životě nezkusila. Možná se to zvrtne a zemřu hned. Nemám důvod být v tomhle obrovském světě, který pro mě skončil ten den, co mě opustil a nechal mě v lese samotnou.

Cítila jsem zvláštní pocit. Mým tělem začala proudit krev, ale kde se vzala? To opravdu nevím, ale hlavní je, že tu byla. Dokonce jsem slyšela, jak mé srdce bije na poplach. Byl to ohromný pocit, který jsem nepocítila dlouhou dobu. Chtělo se mi spát, plakat a radovat, že se to povedlo. Ale teď přišel čas, abych odešla z tohoto světa.

Opravdu nemám nic. Tolikrát se mi zachtělo mít dítě a milujícího manžela, ale nemám nic. Vstala jsem z postele a přešla do koupelny, kde jsem rychle našla mou záchranu v podobě žiletky. Můj zrak zůstal na zrcadle. Stála tam dívka, která měla zase ty hnědé oči, akorát byly tmavější, ale co mě překvapilo víc, byla má podoba. Nebyla jsem bledá jako upír nebo jako člověk. Spíše jsem se teď podobala Jacobovi. Vypadala jsem jako… vlkodlak! Sakra!

No, to je super. Zkusila jsem se soustředit na počasí a chtěla jsem, aby pršelo. Vrátila jsem se do pokoje a roztáhla závěsy. Venku opravdu začalo pršet… Byla tu jedna jediná otázka. Co jsem zač? Muselo to být velice komplikované. Podle všeho jsem napůl upírka a napůl měnič. Což je opravdu bezvadné… Jaká to je ironie. No, ale můžu si za to sama.

Otevřela jsem dveře od terasy a vyšla ven. Kapky deště dopadaly na mé tělo a já se měla najednou nádherně. Bylo mi všechno jedno a hlavně jsem byla rozhodnuta, že do nemocnice se nevrátím. Došla jsem k zábradlí a podívala se dolů. K domu zrovna přicházeli mí jediní přátelé… V podstatě bych je mohla brát jako sourozence. Usmála jsem se a šla dovnitř. Mokrá jsem byla dost. Došla jsem do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu. Kapky horké vody dopadaly na mou pokožku, která příjemně hřála. Bylo to něco jiného. Bylo to úplně jiné, než kůže upíra. Upírská kůže byla pevná a ledová, ale tato hřála na dálku. Musela jsem se usmát…

Chtěla jsem vědět, jak budu vypadat, když se proměním. Strašně mě to zajímalo, protože Jacob byl zrzavý. Jak dlouho jsem ho neviděla? Měsíc určitě…. Budu ho muset jet navštívit a ukázat se mu, protože bude hodně překvapený. Vypnula jsem vodu a pořádně se osušila. Jen v županu jsem přešla do šatny, kde jsem si oblékla spodní prádlo a obyčejný top s tmavě šedými džíny. Vypadala jsem dobře, a to se mi líbilo…

Zamířila jsem do kuchyně, kde zrovna byli ti dva. Trochu jsem znervózněla, ale zatím se to dalo snést. Ti dva se na mě vyděšeně podívali.

„Bello?“ zeptala se Alice a já se usmála.

„Co se ti stalo?“ ptal se pro změnu Jasper.

„Skoro nic. Jen jsem napůl upír a napůl měnič,“ usmála jsem se jako andílek a oni pořád zírali.

„Bello, měla bys něco vědět,“ řekla vystrašeně Alice.

„Ano?“ začínala jsem mít strach.

„Edward jede do Volterry,“ řekla a já na ni zírala jako pitomá. Nevěděla jsem, co říct. Mám být ráda nebo vyděšená k smrti? Nevěděla jsem momentálně nic, akorát jsem pořád vystrašeně zírala na Alici.

„Alice, že si děláš srandu?“ dostala jsem ze sebe šeptem. Ona zakroutila hlavou a já začínala mít opravdový strach. Proč tam jede? Vždyť nemá důvod, aby se zabil.

„Bello, mu došlo, co udělal…“ špitla a já v ten moment vyletěla do patra a vzala na sebe kabátek a kabelku. Naházela jsem do ní doklady a vše potřebné. Sletěla jsem dolů, kde oni pořád stáli ve stejné pozici.

„Já ho musím jít zachránit. Pohlídejte to tady,“ řekla jsem jim a soustředila svou mysl na jediné. Musela jsem se hned teď přenést do Volterry. Netrvalo to dlouho a za chvíli jsem byla v jedné uličce, kde nikdo nebyl. Bylo tu prázdno a ticho. Právě vycházelo slunce a já měla nejvyšší čas, abych došla k upírům, kteří nemají city.

Edward

Byl jsem tady. Na místě mé smrti. Tohle městečko jménem Volterra mě zachrání. Pozdě jsem si uvědomil, co jsem udělal Belle. Ona byla jedinou, kterou jsem miloval. Když jsem po odjezdu Alice odešel pryč, tak jsem začal přemýšlet o všem, ale nejvíce mě tížily vzpomínky. Vzpomínky na dobu, která nejde vrátit. Musel jsem se usmát nad vzpomínkou usmívající Belly nebo její červené tváře, když se styděla. Věděl jsem, že jsem kretén, ale proč jsem to udělal? Proč jsem opustil lásku mé věčnosti?

Chtěl jsem pro ni jen to dobré a ona místo toho zemřela hned ten den, co jsem ji opustil. Chtěl jsem křičet a něco rozbít, ale teď to nešlo. Stál jsem před nimi. Před třemi vládci, kteří rozhodnou o mé budoucnosti…

Bella

Šla jsem docela rychle, ale nemohla jsem letět, protože by mě viděli lidi a opravdu nestojím o prozrazení. Škoda, že jsem se nepřenesla rovnou do síně. Aspoň by to byla lepší podívaná. Holka, která měla být mrtvá, se najednou objeví v síni živá a zdravá. Musím uznat, že nápad to špatný rozhodně nebyl. Byla jsem rozhodnuta ho vyplnit. Chvíli jsem se soustředila a za chvíli jsem byla v síni.

Viděla jsem Edwarda, jak čeká na rozsudek a hlavně jsem viděla ty tři vládce, kteří si o sobě moc myslí. Kdybych chtěla, tak zabiju všechny naráz a nic mi to neudělá. Oni mocní vůbec nebyli. Kdyby neměli gardu a své ochránce, tak jsou někde jinde. Znova jsem svůj zrak stočila na Edwarda, který se na mě díval, jako bych byla duch. Rozešla jsem se k vládcům, abych jim řekla své…

„Bello?“ vyrušil mě Edward. Neměla jsem teď chuť mu odpovídat, protože bych se uklidnila. Došla jsem před trůny a oni čekali, že se pokloním a představím se. No, to si mysleli moc. Nejsem žádná slaboška, abych se jich bála. Místo toho jsem nasadila neutrální masku. Místností se rozezněl šepot upírů a Aro se na mě díval, jako kdybych byla nevychovaná.

Dokonce si to i myslel a to je na mě moc. Nikdo si o mně nebude myslet, že jsem nevychovaná. Mě vychovávala ta nejúžasnější osoba na světě. Samozřejmě mluvím o mé mámě, která bohužel nežije. Nikdo z mé opravdové rodiny už nežije. Jen má mladší sestra, která má zrovna dvacet. Viděla jsem ji jednou v životě a to tajně.

„Aro, nejsem nevychovaná, jak si myslíš. Jen se nebudu uklánět upírům, kteří si myslí, jak jsou silní, a přitom by mě nedokázali zabít,“ řekla jsem na svou obranu a on na mě zíral.

„Další čtenář myšlenek?“ zeptal se někdo v sále.

„Kdo jsi?“ zeptal se mě Marcus.

„Jsem Isabella Marie Swan Denali, ale také jsem Elizabeth Denali nebo prostě Bella,“ řekla jsem schválně i tu Elizabeth. Ať jen Edward ví, kdo mu vylil kávu do rozkroku a koho nazval mrchou. Rychle jsem se podívala na Edwarda. Hleděl na mě jako vyoraná myš, ale i přes to ho pořád miluju. Jsem tvrdohlavá.

„Zajímavé… Čteš myšlenky a upírkou nejsi. Kdo jsi?“ optal se pro změnu Caius.

„Nečtu jen myšlenky, ale mám spoustu darů. V podstatě všechny,“ oznámila jsem mu.

„Ale upírka nejsi, tak kdo jsi?“ začal na mě křičet Caius.

„Ještě včera jsem byla upírkou, ale v noci jsem ze sebe udělala napůl upíra a napůl měniče. Můžu se měnit na vlkodlaka, ale nevím, jak budu vypadat,“ zakřičela jsem taky, protože mě naštval. Přeci na mě nebude řvát. Najednou se Aro začal šíleně smát. Začínala jsem si myslet, že mu hráblo…

„Bello, nechceš se k nám přidat?“ zeptal se mě a já jsem zájem opravdu neměla.

„Aro, nechci!“ řekla jsem trochu klidněji. On začal zuřit a pak bylo všechno moc rychlé. Nestačila jsem se divit. Do sálu se nahrnula hromada upírů a vrhli se na mě a na Edwarda. Rychle jsem Edwarda zaštítila, oběma štíty. Pak začal boj na život a na smrt. Šlo do tuhého. Já vrhala ohnivé koule a trhala hlavy. Edward jen trhal, ale nešlo mu to tak dobře jako mně. Je výhoda mít hromadu darů, které jsou silné a dokážou zničit.

V síni byli jen tři upíři, a to vládci. Poslední upíři, kteří zbyli. Všichni jsou mrtví. Nikdo netušil, že jsem tak silná a talentovaná na boj. Povzdechla jsem si a přiblížila se k nim. Jenže jsem se proměnila. No, to je skvělý. Zrovna teď, když jsem je chtěla zabít mučivou smrtí. Edward na mě zíral jako na zjevení, ale to neměl dělat. Marcus se na něho pokusil vrhnout. Sice byl zaštítěný, ale i tak. Naštěstí ho ihned roztrhal a hodil do plamenů. Já se vrhla na Ara, kterého jsem si chtěla vychutnat. Začala jsem ho kousat a trhat. Za chvíli byl v plamech stejně jako ostatní.

Byla jsem pořád ve vlčí podobě a Edward na mě zíral. Proměnila jsem se nazpět, ale nějak mi nedošlo, že budu nahá, ale štěstí bylo na mé straně. Oblečení bylo bez jediné dírky. Oddychla jsem si a podívala se na Edwarda, který se dostával ze šoku.

„Bello, opravdu jsi to ty?“ zeptal se mě a já kývla na souhlas.

„Odpusť mi, prosím,“ řekl mi s prosebným hlasem. Co jsem mu na to měla říct? Že ne? To bych byla pěkně blbá…

„Edwarde, myslela jsem si, že to řekneš,“ usmála jsem se a šla k němu. On se na mě usmál a objal mě. Lehce mě políbil a já se cítila jako v pohádce. Jenže tu byla otázka… Kdo bude vládnout? To mi teď bylo vcelku jedno. Hlavně že jsem zase s Edwardem…