Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hra na schovávanou - 5. kapitola

01.02.2011 (13:45) • enchantress • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4348×

Zaparkovala jsem svého miláčka v podzemní garáži a vydala se nakupovat. Prvně jsem zamířila do nábytku, kde jsem si vybrala nádherný nábytek do kanceláře. Samozřejmě polovina byla knihovna, protože se hodlám v Paříži zdržet. Ještě jsem si domluvila, že doma budu kolem páté hodiny. Paní si to vše zapsala a já mohla začít nakupovat nové oblečení, doplňky a boty. Bylo toho strašně moc, takže jsem každou hodinu chodila k autu to tam dávat. Když jsem usoudila, že by mi to mohla prozatím stačit, tak jsem se vydala domů. Vynesla jsem všechny své tašky nahoru a vše si uložila do šatny. Vybrala jsem si šaty a zamířila do sprchy, kde jsem po dlouhé době zůstala hodinu. Vím, že je to dlouho, ale ten pocit byl nádherný. Osušila jsem se a oblékla si ty nádherné šaty. Vlasy jsem načesala do pěkného účesu a decentně se nalíčila…

Vydala jsem se do nemocnice se ucházet o místo doktorky na dětském oddělení. Jela jsem povolenou rychlostí, což u mého auta byla minimální rychlost, ale užívala jsem si to, protože jsem si to tady hned zamilovala. Mé myšlenky zabloudily i za rodinou. Co asi teď dělají? Určitě jsou na lovu nebo u Cullenových, ale co teď dělá má nejlepší kamarádka? Ví, že jsem to byla já, nebo to neví? To byly otázky, na které jsem raději nechtěla znát odpověď. Podívala jsem se před sebe a zabočila jsem na nemocniční parkoviště. Vystoupila jsem a ještě přes sebe přehodila letní kabátek, abych nebyla podezřelá, že chodím oblečená jak v létě. Dodala jsem si odvahu a vydala se k nemocnici. Na budově byl plánek, kde co najít. Dětské oddělení je v prvním patře, takže jsem nejela výtahem, ale šla normálně po schodech.

Objevila jsem se na dlouhé chodbě, kde bylo skoro prázdno. Jen některá volná místa byla obsazena maminkami a nervózními dětmi. Usmála jsem se a šla dál. Našla jsem dveře primáře a zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se za dveřmi. Vešla jsem a rozhlídla se po pracovně.

„Dobrý den,“ usmál se na mě primář.

„Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli nehledáte doktorku,“ řekla jsem svou připravenou řeč.

„Zázrak,“ usmál se na mě. Já se na něho nechápavě dívala.

„Už dva měsíce hledáme dětskou doktorku a vy najednou přijdete a o to místo se ucházíte,“ usmál se.

„Aha, no já můžu nastoupit hned zítra,“ odpověděla jsem.

„To by bylo úžasné, zajděte si ještě prosím k panu řediteli, paní?“ zeptal se.

„Slečna Bella Swanová,“ odpověděla jsem mu.

„Dobře, takže pan ředitel je v přízemí snad tam trefíte,“ řekl mi.

„Určitě jo, takže zítra,“ usmála jsem se a odešla…

O hodinu později

Jdu z nemocnice ke svému autu. Zítra nastupuju na osmou ráno do práce. Byla jsem šťastná. Chtěla bych to někomu říct, ale nemám komu, protože jsem všechny opustila a bude to tak lepší. Jak pro mě, tak pro ně. Nasedla jsem a vyjela jsem domů. Bylo půl páté. Za půl hodiny mi dovezou mi nábytek. Šlápla jsem na plyn a jela o hodně víc, než bych měla, ale bylo mi to momentálně jedno. Za čtvrt hodiny jsem byla doma a já vyběhla nahoru do svého bytu. Zamířila jsem rovnou do obývacího pokoje, kde jsem se posadila na pohovku. Nevím, co to do mě najednou vjelo. Byla jsem smutná a chtěla jsem cítit slzy na mých tvářích. Byla to strašná změna naproti té radosti, co jsem prožívala před chvílí. Že by mi dělal problém nějaký dar? Možná, ale jak to mám sakra vědět? Zazvonilo. Šla jsem dolů otevřít. Tam stáli dva muži, kteří mi říkali, že mi dovezli nábytek. Odnesli mi ho nahoru a ptali se, jestli ho chci složit, ale já řekla, že ne. Dala jsem jim peníze a šla se vyřádit na pracovně, ale nejdříve jsem se převlékla do tepláků a trika.

Vešla jsem do místnosti, kde má být pracovna a začala pracovat. Během hodiny bylo vše na svém místě a mně se to strašně líbilo. Opravdu to bylo nádherné…

Alice

Po dlouhé době jsme přišli domů, abychom jim řekli, že odjíždíme. Byla jsem trochu nervózní, ale můj anděl mě uklidnil. Stiskla jsem mu ruku a šla. Vešli jsme do obývacího pokoje, kde byli všichni až na toho grázla. Jasper mě objal kolem pasu a šli jsme si stoupnout před rodinu.

„Děje se něco?“ ptal se Carlisle.

„Ano,“ špitla jsem.

„Copak se děje?“ ptala se ihned Esme.

„Chceme jet na nějakou dobu do Francie,“ řekl můj anděl, kterého jsem tolik milovala.

„Proč?“ ptala se ho Esme.

„Chceme být chvíli sami, ale slibujeme, že se vrátíme,“ řekla jsem za něj.

„Dobrá, ale ať se vám nic nestane,“ řekla Esme a objala nás.

Zbytek rodiny se k tomu nevyjadřoval, protože věděl, že je to zbytečné nám to rozmlouvat. Ještě ten večer jsme letěli do Paříže. Byl to přímý let a to znamenalo, že tam budeme co nevidět…

Nastoupili jsme do letadla a já s Jasperem zamířila do první třídy. Moc lidí v první třídě nebylo a to bylo dobře. Sedli jsme si na svá místa a já si hlavu položila Jazzovi na rameno. Usmál se na mě tím krásným úsměvem.

„Bude to dobré, uvidíš, lásko,“ řekl mi a políbil mě do vlasů. Usmála jsem se a podívala se do těch jeho krásných zlatých očí. Topila jsem se v nich, byl to nádherný pocit ho mít jen pro sebe. Usmála jsem se a zapnula si pás. On udělal to samé. Samozřejmě, že by se nám nic nestalo, ale to ta hra na lidi. Položila jsem si znova hlavu na jeho rameno a přemýšlela o Belle, co asi teďka dělá? Bude ráda, když nás uvidí? Nebo nás vyhodí? Otázky tohoto typu mi naskakovaly v hlavě.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě.

„Nad Bellou. Mám strach, že nás vyhodí,“ špitla jsem.

„Ale prosím tě, vždyť víš, že tě má ráda,“ usmál se na mě a tím mě trochu uklidnil.

„Já vím, ale stejně je to 21 let,“ špitla jsem.

„Ano, to je, ale myslím si, že tě má pořád ráda,“ usmál se na mě.

„Věřím ti,“ usmála jsem se na něho a políbila ho. On se usmál a kreslil mi uklidňující kolečka na ruku. Podívala jsem se na východ slunce, který byl opravdu nádherný. Byl to nezvyk, být mezi lidmi a netřpytit se. Tomu jsme vděčili Belle. Je talentovaná a úžasná a ten její styl oblékání. Začínám pochybovat o svých schopnostech. Musí jít se mnou na nákupy, protože já naléhavě potřebuji obměnit svůj šatník.

„Nad čím zase přemýšlíš?“ ptal se mě můj anděl.

„Nad tím, že mě bude muset vzít Bella na nákupy. Má lepší styl oblékání, než já,“ řekla jsem pravdu. On se začal smát a já taky. Na Bellu se těším a snad nás přijme a nevyhodí…