Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 5. kapitola

5. kapitola

„Ahoj Sue,“ mávla jsem na kamarádku, když kolem mě projížděla s vozíčkem plným ručníků, mýdel a tak podobně, a utíkala dál. Šla jsem pozdě. Budík selhal, máma selhala, táta selhal.

V šatně jsem se rychle převlékala, ale všimla jsem si, že mám flek na košili, takže jsem se zdržela cestou do prádelny pro čistou.

Do restaurace jsem dorazila s jazykem na vestě a to doslova. Kolem baru už se motala Lucy a u stolu seděl pan šéf.

A sakra! Neříká mu něco otevírací doba? Já vím, je syn majitelů, ale i tak, mohl by… jenže je to pan šéf.

Hned jak jsem vešla, ucítila jsem na sobě jeho pohled. Zamířila jsem k baru, abych Lucy pomohla s přípravou stolů, právě skládala ubrousky a leštila příbory. Modlila jsem se, aby šéf mlčel a nechal mě.

Ale to by tam musel sedět někdo jiný.

„Isabello,“ ozvalo se dřív, než jsem k Lucy vůbec došla. „Pojď sem,“ přikázal. Měla jsem chuť dodat, že existuje slovíčko prosím, ale neřekla jsem nic a vydala se k němu.
„Ano? Máte nějaké přání?“
„Nezačíná ti pracovní doba v šest hodin?“ zeptal se, jako by to snad nevěděl. Pak se dlouze zadíval na Rolexky na svém zápěstí a řekl: „Je dese minut po půl sedmé, co mi k tomu řekneš?“ Hajzlík jeden. Jako by věděl, že přijdu pozdě a čekal na to, až mě bude moct pokárat. Pěkně si mě vychutnával.
„Vám nic, mojí nadřízenou je Rosalie,“ ušklíbla jsem se.
„Snad slečna Cullenová, ne?“
„Slečna Cullenová,“ papouškovala jsem.
„Jestli se to bude ještě někdy opakovat, dostaneš napomenutí,“ podíval se mi vyzývavě do očí. Bylo to kdo s koho a já nebudu ten, kdo uhne první.

Jeho zelený pohled na mě měl nějaké magnetické účinky nebo co, i kdybych chtěla, nemohla jsem se podívat jinam. Připadala jsem si přitahovaná, hypnotizovaná. Měl krásné oči, takové… Ne, Bello, na co to sakra myslíš? Je to idiot!

Rychle jsem se podívala vedle a pak jsem se raději dívala na jeho vlasy, i když ani ty nebyly k zahození. Bello, fuj!

„Rozumíme si?“
„Jak jinak,“ zakřenila jsem se, co nejsladčeji to šlo, a pak nahodila otrávený pohled. „Můžu už jít pracovat?“
„Ano,“ propustil mě. „A Isabello?“
„Ano?“ zaskřípala jsem zuby. Za tu Isabellu mu jednou vrazím.
„Tvař se na naše zákazníky příjemně.“ V odpověď jsem se zatvářila co nejvíc otráveně a šla konečně prostírat stoly na snídani.

Pan šéf tam ještě chvíli okouněl, v sedm se zvednul a odešel. Volejte sláva a tři dny se radujte!!

„Není on nádhernej?“ přitočila se ke mně Lucy.

Protočila jsem oči. K tomu není co víc dodat.

×××

„Bello, jak bylo v práci?“ zeptal se táta, když jsem se zastavila na recepci. Opřela jsem se lokty o pult a hlavu složila do dlaní.
„Ale jo,“ zamručela jsem a houpala se na patách. Den by ušel, kdyby nebyl oběd, při kterém jsem opět měla možnost potkat pana šéfa a jeho přísavku, jak ji nazývala Alice. Mimochodem, nějak neměla chuť k jídlu holka jedna, sotva si zobla a už jídlo odnášeli. S takovou z ní bude anorektička. Tak abych se vrátila k věci… Opět si neodpustil pár chytrých poznámek a ta jeho koza ho jen podporovala. Edí má pravdu, byla věta, kterou opakovala pořád dokola, jako by to bylo nějaké zaklínadlo. Možná by se pak přísavka mohla proměnit v žábu… ne, oba by se mohli proměnit a byl by svatej klid.
„To nezní moc nadšeně.“
„Potkal jsi někdy někoho, kdo ti pil krev? Ale strašně,“ zeptala jsem se.
„Jo, bylo to ještě ve škole,“ přiznal.
„A co jsi s tím dělal?“
„Bojoval, ale teď vím, jak to bylo dětinské a jednal bych jinak. Prostě bych ho ignoroval a hotovo,“ radil mi.
„Jenže co když on nedá pokoj?“
„Časem by ho to určitě přešlo, kdyby z tvé strany neviděl odezvu,“ usoudil. „Mluvíme o někom konkrétním?“
„Jo,“ zavrčela jsem.
„A je jím?“
„Pan šéf Edward.“
„Edward?“ podivil se. Že já se tu namáhám.

„Dobrý den,“ řekla starší paní směrem k tátovi a ten se tak přestal starat o mě a věnoval se hostovi. Tím byla debata na téma pijáků krve uzavřena.

Měla jsem volné odpoledne, což bylo při ranní směně výhodou. Šla jsem nejdřív domů s tím, že si na chvíli hodím nohy nahoru.

Natáhla jsem se na postel, skopla boty a přemýšlela o tom, co mi řekl táta. Ignorovat… to jsem dělala, ale nezdálo se, že by ztrácel zájem, spíš naopak. Já se snažila nereagovat nebo reagovat co možná nejslušněji, ale… když ono to bylo tak těžké.

Chtěla jsem mu vykřičet do ksichtu, jaký je to idiot, a že na ty jeho rady a připomínky není nikdo zvědavej a ať si hledí svého a nestrká nos tam, kam nemá…

Byla jsem silná, ale asi ne dost. Rozhodla jsem se, že mu dám poslední šanci. Poslední šanci se mi vyhnout velkým obloukem, a jestli ještě řekne něco na mou adresu, tak ať si mě nepřeje. Já se sebou zametat nenechám, a pokud se mu to nelíbí, má smůlu. Nejsem jeho otrok, ale číšnice, toť vše.

Měla jsem ze sebe radost. Chovám se jako rozumná dospělá osoba, na rozdíl od někoho.

Hned jsem měla lepší náladu a stačilo k tomu tak málo.

×××

Brzy jsem měla příležitost ověřit si svoji rozumnou dospěláckou úvahu v praxi. Stačilo, aby mě táta poslal s něčím do kanceláře za paní Cullenovou.

Zaklepala jsem a vešla.

„Isabello,“ ozvalo se od stolu a já málem zaskučela. Kde je paní Cullenová? Tohle není paní Cullenová. Tohle je zrada!

„Isabello, nevíš, že když zaklepeš, měla bys počkat na vyzvání?“ mluvil se mnou jako s malý dítětem. Bello, klid. Moje chyba, měla jsem počkat.

Seděl za stolem jako král, na sobě oblek šitý na míru, v zelených očí hromy blesky, které byly určeny jen pro mě. Co by za to jiné holky daly… jenže…

„Omlouvám se, už se to nestane. Přinesla jsem něco pro vaši matku,“ oznámila jsem mu a hodila mu na stůl papíry. „Posílá to můj táta. Když mě omluvíte, šla bych.“

Myslela jsem, že prostě odejdu a bude to. Všechno v pohodě, všichni budou spokojení, ale to bych tam nemohla být s panem šéfem.

„Kam ten spěch?“ podivil se a zlomyslně se ušklíbl. To nebude jen tak.
„To není vaše starost,“ odpálkovala jsem ho.
„A to řekl kdo? Je mou starostí, co provádějí mí zaměstnanci.“
„To si nemyslím,“ řekla jsem klidně, ale začínalo to ve mně vřít. On je tak arogantní a panovačný.
„Mýlíš se,“ řekl, jako by to snad byla pravda.

A to byla poslední kapka. Všechnu svou dospělost jsem hodila za hlavu, vykašlala se na nějaké čekání a prostě… „Tak hele,“ vyjela jsem. Přešla jsem ke stolu, dlaněmi se o něj opřela a naklonila se k němu blíž. „Nechápu, co máš za problém, ale ať už je to cokoliv, není to můj problém, takže mě z toho vynech. Mám toho plný zuby. Chováš se jak rozmazlenej fakan. Nikdo tady není zvědavej na ty tvoje výlevy, takže bych byla ráda, kdybys mě toho ušetřil.“

Díval se na mě trochu překvapeně, tohle nečekal a musím přiznat, že já taky ne, ale muselo to ven.

Takhle zblízka byly jeho oči ještě zelenější, sytější, s jemnými zlatými vlákénky.

Najednou vstal, trochu jsem se lekla, a napodobil můj postoj.

„Ty jedna malá… myslím, že nejsi v postavení něco mi tady vyčítat nebo nařizovat. Jsi jen moje podřízená a to znamená, že tě můžu kdykoliv vyrazit a věř, že nebudu váhat ani minutu,“ cedil mezi zuby. „Já si můžu dělat, co chci, a je mi fuk, jestli se ti to líbí nebo ne. Ještě jednou a letíš,“ varoval mě a nakonec se zatvářil vítězně. Omyl hochu, ty vítěz rozhodně nejsi.
„Fajn,“ otočila jsem se k odchodu.
„Fajn.“

Já budu mít poslední slovo: „Fajn!“ řekla jsem a zavřela za sebou.

Od teď se budu bránit, ať si trhne protézou, mám taky svá práva. Šéf nešéf… kašlu na to.

Vystrčila jsem bradu nahoru a šla ven.

Brouzdala jsem se kolem hotelu a snažila se trochu uklidnit. Ten ignorant mě přece nemůže rozházet.

Sem tam jsem kopla do kamínků a představovala jsem si, že je to hlava pana šéfa. A hned mi bylo líp.

Ve skleníku jsem zhlédla Alice, tak jsem si řekla, že za ní zajdu, dlouho jsem ji neviděla a někdo na pokec se zrovna hodí.

„Ahoj,“ řekla jsem a strčila dovnitř hlavu.
„Bello, ráda tě vidím, pojď.“ Vstoupila jsem dovnitř a obklopilo mě vedro, opravdu velké a těžká neidentifikovatelná vůně. Alice se motala kolem nařezaných květin a různě je aranžovala.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se zvědavě, vzala do ruky květ chryzantémy a přičichla.
„Výzdobu do haly. Jak se máš?“ Přimhouřila oči a zapíchla do pugétu růži.
„Ale jo…“ povzdechla jsem si.
„Copak?“ všimla si, že se něco děje.
„Alice? Co si myslíš o svém bratrovi?“ začala jsem opatrně.
„Záleží na tom, kterého bratra máš na mysli,“ usmála jsem, ale řekla bych, že to byla jen řečnická otázka, protože to dobře věděla.
„Edwarda,“ zavrčela jsem.
„No jo, Edí,“ nazvala ho jako přísavka a ještě dokonale napodobila její hlas.
„Jo, Edí. Štve mě a asi jsem jediná. Všichni jsou z něho paf a jediné křivé slovo o něm neřeknou, ale já… jen ho vidím nebo slyším, mám chuť ho uškrtit,“ přiznala jsem se.
„On má teď takové špatné období.“ Odfkla jsem si. To je vážně blbá výmluva. „No vážně. Přísavka na něj má nějaký špatný vliv. I dřív byl trochu drzejší a sebevědomější, ale teď je to extrém.“
„Alice, nemusíš ho omlouvat. Prostě jsme si nesedli. Bohužel to není všechno. Je to jedno. Nebudu tě zatěžovat svými strašnými problémy.“ Slovo strašnými jsem doprovodila gestem uvozovek.
„Klidně zatěžuj, ale víš co? Mohla bys mi tu pomoc, abys tu jen tak nestála.“

A tak jsem aranžovala květiny. Poprvé v životě. Alice mě párkrát opravila, napomenula, že tyhle dvě květiny k sobě rozhodně nejdou, ale jinak to celkem ušlo. Možná bych se tím mohla živit, až mě vyhodí z restaurace kvůli drzostem na šéfa.

Když jsme skončily, ještě zbývalo zalít rostliny ve skleníku a pak jsem s Alicí prošla park, jestli zahradníci udělali, co měli.

Podle mě bylo všechno dokonalé, ale Alicinu bystrému oku nic neuniklo. Tady byl špatně zastřižený živý plot, zapomenutý plevel, špatně uhrabaný písek, špinavá lavička, zlomený květ a tak dále.

A jako vyvrcholení společného odpoledne jsme šly do sauny a do bazénu. Jako zaměstnanci jsme to měli zakázané, ale Alice nedala jinak. Prý je taky z části majitelem a má právo pozvat si, koho chce.

Byla to paráda. Krásně jsem si odpočinula, uvolnila se a zapomenula na všechno nepříjemné.

Zrovna jsem se ráchala v krásně teplé vodě bazénu, plavala sem a tam a pak jsem ho uviděla.

Stál opřený o sloup a sledoval mě. Oči měl přimhouřené, na dálku se mi zdály tmavé a tvářil se nebezpečně. Ironicky se pousmál, odlepil se od sloupu a popošel blíž. Nic neříkal, ale zrak ze mě nespustil.

Čekala jsem, co bude, tohle určitě vyvolá nějakou hádku.

Ale mlčel. Jen zvedl ruku a naznačil, abych šla blíž. To určitě… dlabu na tebe.

Změnila jsem směr a plavala pryč od něj. Nebudu jako pejsek, který přiběhne na zavolání.

Po nějaké době jsem se nenápadně otočila a byl pryč. A je to. Sice bylo divné, že to proběhlo takhle v klidu, ale proč ne. Třeba přišel k rozumu.

Další omyl.

Když jsem se v šatně oblékla a rozloučila se s Alice, vyšla jsem na chodbu a šla domů. Mohla bych udělat něco k večeři, aby máma nemusela ještě vařit, uvažovala jsem.

„Isabello…,“ ozvalo se za mnou a já ztuhla. Takže to nebude v klidu.

Opět Vám moc a moc děkuju za krásné komentáře. Mám z nich ohromnou radost a mohla bych je číst pořád dokola. :D

No a k dnešnímu dílu... Bude další potyčka s Edwardem, nebo už toho bylo dost?