Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 3. kapitola

12.04.2011 (09:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 9061×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

3. kapitola

Setkání s dalším členem Cullenovy rodiny bylo absolutně nečekané. Šla jsem si do kuchyně pro oběd, sice trochu pozdní, ale přece jen. Poslala mě tam Rosalie, která se v restauraci na chvíli zastavila a pak už prý můžu jít. Zítra budu v práci už celou směnu a to od dvou do desíti. Ale byla jsem celkem spokojená. Práce mezi lidma byla přesně to, co mě bavilo. Nemohla bych sedět v kanceláři za stolem cvakat čísla do počítače.

No tak jsem prostě šla do kuchyně. Nebyla tak velká, jak bych na tak velký hotel očekávala, ale i tak to bylo něco. Všechno v nerezy, spousta moderních přístrojů a všude vládl ruch a shon, i když tak to nejspíš přišlo jen mně, protože se zdálo, že všichni vědí, co dělat a jak. Nacházelo se tam šest lidí, jeden krájel, druhý míchal a tak dále. Kolem sporáku obratně motal… obr. Jo, to je to správné slovo. Pod bílým rondonem se rýsovala hora svalů, na hlavě se mu vlnily krátké černé vlasy a vesele se na všechny šklebil.

„A helemese, kdo se na nás přišel podívat,“ zasmál se, když mě zahlídl. „Že ty budeš ta malá Swanová?“ hádal a rovnou se trefil do černého
„Známe se?“ zeptala jsem se.
„No, osobně ještě ne, ale jsi tu teď čerstvá novinka, celebrita.“ Opět po mně hodil zářivým úsměvem, ve kterém odhalil bílé zuby.
„Aha, tak to bych měla vyžadovat nějaký spešl zacházení, ne?“ nadhodila jsem. „Takže…“ natáhla jsem k němu ruku hřbetem nahoru a on pochopil.
„Madam,“ chytil mě za ni a dvorně ji políbil.
„A vy jste, pane?“
„Emmett Cullen, k vašim službám.“
„Takže další část rodinky. Já jsem Bella, ale to už víš,“ pousmála jsem se.
„No jo, jeden z nezvedených synů,“ zazubil se. „Takže Bello, co bys ráda?“ Konečně jsme se dostali k jádru věci.
„A co všechno mi můžeš nabídnout?“ zeptala jsem se laškovně.
„Co jen si budeš přát, jsem celý tvůj,“ zavyl a chytil se za srdce. Pak šeptem jen ke mně dodal: „Ale před Rose ani slovo, pšt.“ To jsem moc nepochopila, ale když myslí.
„Jsem jako hrob.“ Imaginárním klíčem jsem si zamkla pusu a pak ho odhodila. „A teď bych si dala něco k jídlu.“
„Tak to jsi tu správně, puso. Co by to mělo být?“
„Cokoliv bez té pusy,“ upozornila jsem ho.
„Jasný, chápu. Myslím, že si budeme rozumět. Takže vítej na Tentationu,“ mrkl na mě a na talíř mi nakládal hromadu nějakého jídla.

×××

Druhý den ráno jsem si konečně vybalila. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale už to bylo nezbytné, přehrabovat se v kufru nebylo zrovna nejpohodlnější. Takže jsem všechno vyházela na postel a pak se to pokoušela uklidit. Byl to boj. Najednou mi přišlo, že toho mám nějak moc. Pořád na té posteli něco zůstávalo. Ale jsem holka šikovná a nakonec boj s těma krámama vyhrála.

Byl opět krásný den, a protože jsem měla volné dopoledne, hodlala jsem si to počasí užít. Kdo ví, jak dlouho ještě vydrží. Hodila jsem na sebe legíny a tričko a rozhodla se pro trochu sportu.

V Londýně mě spolužáci donutili běhat po Hyde Parku, bylo to tam nějak moderní a já tomu po čase taky přišla na chuť. IPod jsem přicvakla na lem trička, zavázala boty a byla jsem připravená.

Neměla jsem žádný cíl, prostě jsem jen běžela. Nebála jsem se, že bych se mohla ztratit. Jak už jsem jednou řekla, všechny cesty vedou do Tentationu.

Zaběhla jsem do lesa a užívala si vůni jehličí a krásného rána. Tohle v Hyde Parku neměli. Moje nohy se tiše odrážely od měkké hliněné země a do uší mi vyřvávala moje oblíbená kapela. Asi by bylo poetičtější poslouchat zpěv ptáků, ale potřebovala jsem něco, co mi rozproudí krev v žilách.

Fajn, když jsem mluvila o rozproudění krve, měla jsem na mysli pohyb ne lidi!

O jedno takové rozproudění se postaral jeden idiot jen, co jsem se vrátila do hotelu. Doma jsem se osprchovala a šla za paní Cullenovou, abych s ní vyřídila potřebné papíry.

Ještě jsem se předtím chtěla stavit za mámou, která by měla podle všeho pracovat ve druhém patře, protože jsem usoudila, že pohybu bylo pro dnešek dost a musela jsem se trochu šetřit do práce, zavolala jsem si výtah.

Dveře se s cinknutím otevřely a vycházel pár. Tedy on vycházel pozadu a oblejzal platinovou blondýnu. Nějak jsem neodhadla jejich směr a tak nebylo divu, že do mě vrazil. Byla to rána jako z děla a já skočila na zemi a ještě si narazila loket. To snad není možný, ti lidi nemají žádný vychování, byla moje první myšlenka, která následně získala na ostřejších slovech.

Dotyčný se ke mně otočil, a jestli jsem čekala omluvu, tak jsem se hodně pletla. Ten ignorant mi začal nadávat!

„Jsi snad slepá?! Nevíš, že se nejdřív vychází?“ utrhl se na mě.
„Já to vím, ale někdo nejspíš nekouká,“ začala jsem zlehka a myslela si, že to je všechno.
„Nekouká? Co tím jako myslíš? Moje přítelkyně měla problém, tak jsem jí pomáhal. Nemůžu za to, že lezeš, kam nemáš!“
„Nevěděla jsem, že tvůj jazyk v její puse je problém, ale jestli jo, tak to není moje starost, spíš její. Měla by si najít někoho, kdo umí líbat.“ Za řeči jsem se zvedla a třela si loket, bolelo to, ale byla jsem si jistá, že to přežiju.
„Ty jedna… já ti ještě ukážu. Nevíš, s kým si zahráváš,“ vyhrožoval a mračil se jako deset čertů.
„Jasný, chápu. Nějak si ego léčit musíš. Má úcta.“

Nechala jsem ho tam stát s otevřenou pusou a blondýnu, která si mě měřila zlobným pohledem. Chudák holka, takovej… debil.

Mámu jsem našla hned. Domluvila jsem se s ní na zítřejší večeři. Chtěla jsem být taky trochu užitečná, a protože jsem měla mít volno, plánovala jsem uvařit nějakou Anglickou specialitu.

Pak už jen návštěva u paní Cullenové a bylo to.

Ve dvě jsem vcházela do restaurace připravená pustit se do práce. Všechno šlo jako po másle, byla dokonce sranda. Zase jsem sloužila s Keithem a sem tam zaskočila do kuchyně za Emmettem, jehož hlody mě dostávaly do kolem. Moc jsem nechápala, jak někdo takový může dělat kuchaře. Vlastně šéfkuchaře. Byl velmi oblíbený, jak jsem si všimla. Ještě aby ne. Musí být fajn pracovat pod takovým šéfem.

Ne, že by Rosalie byla špatná. To rozhodně ne. Odpoledne se na nás přišla podívat a hlavně nám sdělit, že na večeři přijde její bratr s přítelkyní. Prý Edward, vzpomněla jsem si, že o něm máma mluvila jako o osobě, která vede tento hotel. I paní Cullenová ho dneska zmiňovala. Prý se vrátil z cesty i s dalšími dvěma sourozenci.

Zdálo se, že je celá rodina pohromadě. Byla jsem na ty zbývající tři zvědavá. Budou taky tak krásní jako ti, co jsem zatím potkala. Nemohla jsem si nevšimnout, že Emmett má taky takové zvláštní oči. Pořád mi to nešlo do hlavy, ale nebyla jsem schopná tu záhadu vyřešit.

Dostalo se mi té důvěry, že jsem mladému panu Edwardovi připravila stůl, podle pokynů Rosalií to upravila ta, aby to bylo dokonalé, a pak jsem je měla celý večer obsluhovat. Zdálo se, že je jedná o romantickou večeři, normálně na stůl svíčky nedáváme.

Všechno se lesklo, nikde ani jedna šmouha. Rose se zdála být spokojená a odešla, aby bratrovi oznámila, že je stůl připraven.

Emmett pro ně připravoval speciální jídlo a já měla chvíli pocit, že přijel sám prezident Ameriky.

No… čekala bych všechno, možná i toho prezidenta, ale ne to, co přišlo. Respektive kdo přišel.

Když… ehm… Když Edward, s přítelkyní a Rose v závěsu, vešel, zatmělo se mi rudě před očima. S těmi bledými rysy, zelenýma očima a hnědými vlasy jsem už měla tu čest. Sakra Bello, tohle není dobré. Sice jsem na něj byla naštvaná, ale byl to šéf a ten mě mohl kdykoliv dát padáka a to jsem zrovna nepotřebovala.

Rychle jsem se pustila do umívání skla na baru, i když to nepatřilo k mé práci, ale bylo to zády k restauraci, takže mě nemohl zahlédnout.

„Bello,“ zavolala Rosalie a mě to došlo. Já je mám obsluhovat! To bude průšvih.

Pomalým krokem jsem se k nim blížila a viděla jsem, jak se Edwardovi začíná objevovat poznání.

„Edwarde, Sylvie, tohle bude pro dnešní večer vaše číšnice. Jmenuje se Bella a je to dcera Swanových,“ řekla. Proč všichni dodávají, čí jsem vlastně dcera?
„Takže Isabella,“ protáhl Edward a zlověstně se mu blýsklo v očích.
„Bella,“ opravila jsem ho vzdorovitě a raději se pustila do práce. „Co si dáte k pití?“
„Hm, miláčku, co bys řekla šampaňskému?“ zeptal se té platinové blondýny, s dokonalou pletí, jak jinak než zlatavýma očima a hlavně velkýma prsama.
„Výborný nápad,“ zavrkala ta… osoba a pověsila se mu na krk. Těmi balóny se tak tiskla na jeho ruku a mě napadlo, komu to asi dělá dobře, protože mě se z toho zvedal kufr.
„Dobře, hned jsem zpět.“
„Isabello,“ zarazil mě ještě Edward. Zaťala jsem čelist a s přesladkým úsměvem se otočila.
„Ano?“
„Nezeptala ses, jestli je to všechno,“ usmál se, ale nevěřila jsem mu to.
„A je to všechno?“
„Ano, ale nemuselo by. Příště si na to dej pozor. Nepotřebujeme tu personál, který neví, jak se chovat k hostům.“
„Pardon, už se to nestane, omluvte mě,“ procedila jsem skrz zuby a odcházela.
„Ty jsi tak laskavý,“ zaslechla jsem tu bloncku.

Ta večeře pro mě byla jako procházka samotným peklem. Edward… idiot, kretén, debil, imbecil, jak jsem mu ve svých myšlenkách přezdívala, nenechal nic, co jsem udělala bez komentáře. Nejdřív jsem mu nalila málo šampaňského, pak moc a musela jsem pro čistou skleničku, aby to napravila. Jídlo jsem servírovala špatně, dobrou chuť jsem popřála špatně… prostě bylo všechno špatně, teda podle něj a bylo vidět, jak se tím ten kretén baví.

Ale držela jsem se. Ze všech sil jsem se ho snažila ignorovat a myslet na kytičky a včeličky a motýlky… Nejvíc mě iritovalo, jak vyslovoval moje jméno. Isabella. Tak divně to protahoval. Vrrr. Za ten večer bych měla dostat medaili za trpělivost, protože jsem vydržela a vybuchla až doma.

Hned, jak za mnou zapadly dveře, lítala ze mě slova, která bych normálně nebyla schopná vyslovit bez červenání.

Naši mě vykuleně sledovali, a když jsem viděla, že chce táta něco říct, zarazila jsem ho zvednutou rukou a odkráčela do koupelny, kde jsem se vysprchovala a pak si šla rovnou lehnout.

Bože, takhle vytočená jsem nebyla hodně dlouho.

×××

Od té hrozné večeře jsem se s panem šéfem raději míjela. Ne, že bych se ho nějak bála, to rozhodně ne, měla jsem jen obavu, že se jednou neudržím a pořádně mu vynadám, což jsem si nemohla dovolit.

Měla jsem v plánu ho prostě ignorovat, dělat, že neexistuje, což se zdálo jako nejjednodušší řešení. Bohužel, i když se hotel zdál obrovský, nebyl, a občasným střetům jsme se nevyhnuly. Při takových příležitostech jsme se propalovali pohledy, on řekl moje jméno: Isabello, co jsem naprosto nesnášela, mlčela jsem a bez zbytečných řečí ho obešla. Je možné nesnášet někoho koho ani neznáte? Asi jo. Ale zdálo se, že jsem byla jediná.

Máma básnila o tom, jak je Edward úžasný, neznala náhodou jiného?

Konečně jsem se taky sešla se Sue. Jak ráda jsem ji viděla. Ona byla další osoba, která k tomuhle hotelu neodmyslitelně patřila. Pořád měla tmavé vlasy po ramena, oválný obličej s vlídnýma tmavěhnědýma očima, vysokou postavu se širšími boky a dlouhatánské nohy, v době puberty jsem jí je neuvěřitelně záviděla. Musela jsem uznat, že jí to pořád moc slušelo.

„Sue,“ pevně jsem ji objala. „Tolik jsi mi chyběla.“
„Ty mě taky, Bello. Ale co tady děláš? Babička mi říkala, že studuješ v Evropě.“
„Bývávalo, vrátila jsem se do vlasti. Tady je moje místo, ale zjevně nejsem jediná, co?“ mrkla jsem na ni.
„No jo, patřím sem. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila, ale život ve velkém městě není nic pro mě. Musíš se u nás stavit, babička tě moc ráda uvidí.“
„To já jí taky,“ usmála jsem se. „Kde vůbec bydlíte?“
„Ve vesnici.“
„Vesnice?“
„Ano, je tu spousta zaměstnanců a bylo by složité, aby sem všichni dojížděli ze Seattlu nebo Port Angels a taky nemůžou bydlet v hotelu, takže Cullenovi za lesem postavili vesnici. Měla bys to vidět. Je to krásné. Spousta malý domků, obchod… je tam všechno, co bychom mohli potřebovat a pokud ne, tak stačí říct a oni to zařídí. Ty lidi nám seslal sám pánbůh.
„Ty Cullenovi znáš osobně?“
„Moc ne, jen když mě přijímali. Viděla jsi už Edwarda?“ ptala se mě zvědavě.
„Jo,“ zavrčela jsem, „ani mi to nepřipomínej.“
„Je sladkej, že. Nikdy jsem neviděla krásnějšího chlapa. Je tak sexy, a kdybys ho viděla v plavkách… Škoda, že má tu blonďatou kouli,“ zalitovala.
„Tys ho viděla v plavkách?“
„No… jo, občas chodí do bazénu,“ řekla s trochou zahanbení v hlase a tváře se jí zarděly.
„Je vždycky tak protivný?“ zajímala mě mnohem podstatnější věc než to, jak vypadá v plavkách.
„Protivný? Edward je úžasný. Někdo jako on nemůže být protivný,“ rozplývala se. Ta holka je ztracená. Nechápala jsem, jak se někdo může zakoukat do někoho takovýho. Vždyť byl naprosto hroznej!

Moji drazí čtenáři, moc a moc Vám děkuju za krásné komentáře, které jste mi nechali u minulé kapitoly. Jako vyjádření díků, berte tuhle kapitolu. Chtěla jsem ji dát až zítra nebo ve středu, ale Vaše komentáře mě přemluvily.:) Takže ještě jednou díky...

Seznámili jsme se s panem šéfem. Nebylo to zrovna nejpříjemnější, co?;)

2. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 4. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 3. kapitola: