Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 28. kapitola

23.07.2011 (17:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 65× • zobrazeno 9962×

28. kapitola

Do práce jsem šla s cílem Přísavku prostě neobsluhovat. Číšníků je tam víc, tak se o ni postará někdo jiný. Jo, tak to udělám.

Od návratu z ráje už uplynul nějaký ten den a všechno bylo stejné, jako když jsme odjížděli. Přísavka se mi snažila co nejvíc znepříjemnit život. Chodila do restaurace na snídaně, obědy i večeře, takže na mě narazila, ať už jsem měla jakoukoliv směnu.

Nikdy nic nesnědla, pořád jen opruzovala a byla prostě na ránu a to hodně velkou. Všichni zaměstnanci měli sto chutí zakroutit jí krčkem. Představte si toho nejhoršího hosta… a přidejte k tomu deset dalších a máte Přísavku.

Snad jedině Rose ji dokázala trochu uklidnit, hlavně jediná Rosalie si to mohla dovolit. A na Přísavce bylo vidět, jak jí to vadí. Ale na Rose si nevyskakovala, nejspíš usoudila, že musí s někým zůstat za dobře. Ale asi jí to bylo prd platné, protože i na mé šéfové bylo vidět, že jí má plné zuby a nejednou se nám za její chování omlouvala. Měla jsem pocit, že jsem to já, kdo by měl říct pardon, protože se tak chovala kvůli mně. Jistě, i předtím byla řádně protivná, ale tohle byl extrém.

Edwardovi jsem to nechtěla říkat, tohle bylo jen mezi mnou a jí, ale hotel je prostě hotel a drby se šíří rychlostí blesku.

Jeho rozhovor s Přísavkou jsem neslyšela, ale holka se pak zdála ještě víc nabroušená. Nechtěl mi říct, co jí pověděl, ať jsem se to z něho snažila dostat jakkoliv.

Nechala jsem to být. Ale jen pro tentokrát. Stejně jsem nevěřila, že by to na ni nějak platilo. Ta bude otravovat tak dlouho, dokud nedostane na budku. Jenže já si stěžovat nebudu, nebude a nebudu. Třeba ji to pak nějak odradí.

Do toho se mi hlavou honila tátova avantýra. Zatím jsem nenašla odvahu podívat se do dalšího dopisu. Bála jsem se toho, co bych tam mohla najít. I když jak strašné by to mohlo být. To základní už vím. Leda, že by těch milenek bylo víc. Brrr. I jedna je hrozná představa.

Nedokázala jsem být s tátou v jedné místnosti. Nemohla jsem s ním mluvit. Prostě to už nebyl můj táta. Teda byl jím pořád, ale nebyl takový, jakého jsem ho znala. Najednou to byl cizí člověk. Co jsem o něm věděla? Nic. A máma? Ta žije ve sladké nevědomosti.

Nemohla jsem to pochopit. Jak někdo může něco takového provést osobě, kterou miluje? Takhle někomu ublížit. I když je otázka, jak to s tátou vůbec je. Ta… žena mu v dopise psala, že ho miluje. Říkal nebo psal jí on to samé?

Měla jsem chuť posbírat si svých pět švestek a zase někam vypadnout. Zdálo se mi, že na mě leží příliš mnoho zodpovědnosti. Znala jsem tajemství, které mělo být nejspíš uschováno před světem navždy. Ví ho ještě někdo? Nebo jsem jediná?

Bylo mi z toho do breku.

×××

„Děje se něco?“ zeptal se mě Edward, když jsme se byli v podvečer projít po zahradě.
„Ne, proč?“
„Protože ti tu něco vykládám a ty mě vůbec neposloucháš.“
„Oh, promiň,“ pousmála jsem se. V hlavě mi ležely ty dopisy, co jiného. Došla jsem k závěru, že bych se měla podívat i na další, ať už v nich bude cokoliv. Mohla bych se tak dozvědět o koho šlo. Kdo byla ta ženská, která mi ukradla tátu. I když jen na půl. Ukradla ho mé mámě.
„Co je s tebou?“
„Já ti to nemůžu říct,“ povzdechla jsem se. Nebylo to nic, čím bych se chtěla chlubit. A tohle musí zůstat utajeno. Nesnesla bych, kdyby se to nějakým nedopatřením dozvěděla mamka. Moc by jí to ublížilo.
„A proč ne? Můžu ti pomoct,“ nabízel se.
„Opravdu to nejde. Musím se s tím nějak vypořádat sama.“
„Jak myslíš, ale víš přece, že za mnou můžeš přijít kdykoliv.“
„Jasně.“ Schovala jsem se v jeho náruči a zavřela oči. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem si myslela, že když zavřu oči, ostatní mě neuvidí. Byla jsem neviditelná a přesně to jsem si teď přála.

„A helemese, hrdličky,“ ozval se z povzdálí vysoký hlas. Bohužel, neviditelná nejsem. Ona byla ta poslední osoba, na kterou jsem měla náladu. Stiskla jsem víčka, zhluboka se nadechla a otočila se za jejím hlasem.
„Sylvie,“ řekl Edward a znělo to skoro varovně.
„Krásný podvečer, že? Jako stvořený pro romantickou procházku ve dvou. Půjdeme, Edwarde?“ Ta zmije. Vlasy jí vyškubu!
„Já už společnost mám, jak sis jistě všimla,“ odpověděl jí Edward na můj vkus až moc klidně.
„Myslela jsem, jestli ses třeba nerozmyslel. Víš, že na tebe čekám.“ Halo, já jsem tu taky. Ale ta káča mě dobře viděla a užívala si to.
„Sylvie, je mi líto, že to nechápeš, ale já jsem teď s Bellou a k tobě se nevrátím. Měla bys jet domů.“ Znělo to skoro jako žádost. Měl jí to nařídit. Moment, ona má domov? Tak co pořád straší tady?
„Ale já jsem doma tam, kde jsi ty a to je tady,“ usmála se sladce. Zvedal se mi z toho pohledu kufr. Ona je cvok.
„Ne, nejsi. Jeď domů!“ řekl tentokrát tvrději. Chytil mě kolem ramen a odváděl pryč.

„Omlouvám se za ni. Ono ji to přejde.“ Opět ta samá písnička.
„Obávám se, že ne. Ona na tebe má spadeno a nepřestane, dokud tě nedostane,“ pronesla jsem kysele.
„To se nikdy nestane.“ Ráda bych měla jeho jistotu, ale bohužel. Jsem jen obyčejná nejistá holka.

×××

Myslela jsem, že až dorazím domů, půjdu rovnou do postele. Byla jsem po celém dni unavená jako kotě. Jenže jsem se mýlila. Rodiče seděli v obýváku a nedali jinak, než že si musím na chvíli přisednout a popovídat si s nimi.

Trochu problém pro někoho, kdo nedokáže říct svému otci ani slovo. Kdybych na něj promluvila, asi bych musela ječet a začít s obviňováním, ale to jsem zatím nechtěla.

Odpovídala jsem na máminy otázky, mluvila k ní, ale tátu ignorovala, což se neobešlo bez komentářů.

„Je ti něco, Bello?“ zeptala se mě máma.
„Ne,“ řekla jsem jakoby nic.
„Tak odpověz tatínkovi.“
„Jsem unavená, půjdu spát. Dobrou.“ Zvedla jsem se a nechala tam rodiče celé udivené sedět.

Když jsem se asi posté převalila na posteli, vzdala jsem to.

Nemohla jsem zabrat, pořád se mi hlavou honily různé scénáře toho, co asi bylo a toho, co snad nebylo.

Rozsvítila jsem lampičku. Z nočního stolku jsem vytáhla Hrozny hněvu a s odhodláním otevřela další dopis.

Byl skoro jako ten předešlý. Samá vyznání lásky, stýskání si a žádný podpis. Kdo to krucinál byl? Na známce bylo razítko Seattlu. Což není vůbec žádná nápověda.

Pustila jsem se do čtení dalšího dopisu a údivem mi padla sánka.

Miláčku, nevím, co mám dělat. Jsem těhotná. Ano. Konečně se splnilo mé přání a budu mít miminko. Jsi první, komu to říkám. Protože je nejspíš Tvé. S ním už jsem dlouho nic neměla. Nemůžu být s ním, když myslím na Tebe. Lásko, budeš otcem!

Panebože. Otcem?! Ježiši!

Nevěděla jsem, co mám děla. Ruce se mi samovolně rozklepaly a dopis spadl na zem.

Schovala jsem obličej do dlaní a čekala, až ten šok přejde, pokud je to vůbec možné.

Táta má někde dítě. Dítě, které má s cizí ženou. Dítě, které je mým sourozencem! Panebože. Tohle bylo vážně moc.

Seděla jsem na posteli a nevěděla, co dělat. Ale musela jsem něco udělat. Nešlo to hodit za hlavu, tohle bylo vážné. Najednou to nebyla jen obyčejná aféra. Avantýra, na kterou se zapomene. Tohle bylo něco víc. Vzniklo z toho dítě!

Asi to bylo zbabělé. Ne, ono to bylo zbabělé, to vím jistě, ale nemohla jsem si pomoct. Nemohla bych se ráno tátovi podívat do očí. Ne po tom všem.

Sbalila jsem dopisy, tašku s pár kousky oblečení a ani brzká ranní hodina mi nezabránila v útěku. Přes kraťasy a tílko, ve kterých jsem spala, jsem přehodila lehkou mikiny, obula boty a šla.

Nikde nikdo nebyl. Všude byl naprostý klid, který rušily jen moje kroky. Abych se vyhnula setkání s nočním recepčním, vzala jsem to přes skleník, který byl sice zamčený, ale věděla jsem, kde Alice schovává klíč.

Pak už jsem jen proběhla zahradou a běžela do lesa. Na pěško byl srub trochu z ruky, ale nenapadlo mě jiné místo.

Byla ještě tma, ne taková ta úplná noční, ale stejně jsem houby viděla, takže jsem klopýtala a dokonce i padala. Byla mi zima. Zuby mi cvakaly a to mě hnalo kupředu. Představa tepla byla víc než lákavá.

Bála jsem se, že jsem srub minula, protože to trvalo nějak dlouho, ale s prvním svítáním jsem ho uviděla. Ve velkém květináči u vchodu jsem nahmatala klíč a vešla.

Od naší návštěvy s Edwardem tu nikdo nebyl. Tašku jsem pustila na zem a rozhlédla se. Najednou na mě padla taková únava, že jsem sebou flákla na gauč a odmítala se hnout. Stočila jsem se do klubíčka a ještě na sebe stihla stáhnout deku z opěradla. Najednou nebyl takový problém usnout.

Ve snech mě pronásledoval táta. Chtěl vědět, co se se mnou děje. Proč s ním nemluvím. Proč jsem utekla. Neodpovídala jsem. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.

Pak se scéna změnila. Byla jsem před hotelem. Stála jsem tam v pyžamu a bála se. Ze skleněných dveří vyšel táta a osoba bez obličeje. Otevřela jsem pusu, abych zařvala, ale nešlo to.

„Tohle je moje nové dítě,“ řekl táta a vlídně se na toho člověka usmál. Na hladké tváři se objevila jakási vráska podobná úsměvu. Vypadala tak zlomyslně.
„Zmiz.“ Ne, já jsem tvoje dcera, chtělo se mi křičet.

Po tváři mi tekly slzy bezmoci. Byl to můj táta, ne jeho. Nedovolím, aby mi ho vzal! Rozběhla jsem se k nim a chtěla tátu obejmout a odvést pryč. Ale nedovolil mi to. Odstrčil mě a já spadla na zem. Ruce jsem si o kamínky rozedřela do krve.

„Tohle je mé dítě,“ řekl znovu a tu osobu objal. Křičet, to bylo jediné, co mě v ten okamžik napadlo, ale nemoha jsem promluvit. Stočila jsem se na zemi a plakala. Nic jiného se dělat nedalo.

I při probuzení jsem měla mokré tváře. Klepala jsem se jako ratlík, oblečení se na mě nepříjemně lepilo a tváře mi hořely.

Byla jsem tak unavená. S námahou jsem se otočila na druhý bok a zase usnula.

Snad jsem Bellinu reakci moc nepřehnala, ale ona prostě neví, jak s tou informací naložit a utéct je to nejjednodušší.

Chtěla bych Vám taky poděkovat za komentáře, které mi u povídky necháváte. Strašně ráda je čtu, jsou hnacím motorem, takže Vám můžu říct jediné... jen tak dál. :)

27. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 29. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 28. kapitola: