Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 14. kapitola

12.05.2011 (10:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 10389×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

14. kapitola

„To si myslíš, že jsem tak pitomá nebo co?“ Pomalu jsem rozlepila víčka a dívala se přímo to těch jeho hlubokých zelených.

Vůbec ho to nerozhodilo. Jeden koutek zvedl ve spokojeném, mírně ironickém úsměvu, ale zůstal stále nakloněný nade mnou. Naše tváře dělily pouhé centimetry.

„Uhni,“ utrhla jsem se na něj a snažila se ho jednou rukou odstrčit. Ani se nepohnul.
„Zlatíčko, říkal jsem, že příště už tě nenechám a ta chvíle je tu.“ Jednou rukou mi přejel po tváři až do výstřihu, který sotva halilo prostěradlo. Bezděčně jsem se zachvěla a srdce se rozeběhlo. Jak já to v tu chvíli nesnášela.

Jeho dech ovál mou tvář. Bylo to… opojné, omamné.

„Řekni mi, co bys teď chtěla?“ zašeptal.
„Pusť mě,“ procedila jsem skrz zuby a stálo mě to hodně námahy. V tu chvíli jsem si totiž nepřála nic jiného než znovu zkusit jak chutnají jeho rty. Jaké jsou jeho polibky, jestli jsou stejně drzé jako jeho chování, nebo vášnivé, jako on před chvílí nebo jemné a něžné, což by k němu nějak nepasovalo. Ale nemohla jsem. Prostě to nešlo. Ať už kvůli mé hrdosti nebo prostě z principu. Nebylo to správné.

Nehýbal se. Díval se mi zpříma do očí a vypadal trochu jako socha.

„Jednou řekneš ano,“ pronesl s klidem a stoprocentní jistotou. Odtáhl se a pak jsem se mohla dívat jen na jeho mizející záda.

Naštvaně jsem se posadila a pořádně se zabalila do prostěradla. Pak jsem bouchla pěstí do lehátka. Sakra. Proč mě v jeho přítomnosti všechno tak zrazuje. Mysl, tělo. Všechno je proti mně. I Alice a to jsem si myslela, že je to kamarádka.

Ani jsem nemusela moc přemýšlet o tom, jak sem šéf dostal. Vždyť mě do toho ten prcek přímo natlačil. Určitě to měli domluvené. Tohle jí nedaruju.

Rychle jsem se oblékla a po cestě domů probodla pohledem omluvně se tvářícího a právě se vracejícího Dava. On v tom jede taky.

„Dobrou,“ skoro jsem vykřikla na rodiče a okamžitě se zabarikádovala v pokoji, než je napadlo ptát se na zdroj mé "skvělé" nálady.

A nejhorší teprve přišlo.

Převalovala jsem se na posteli a nemohla usnout. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem za víčky jeho zelené oči, které se mi vpíjely až do duše.

Několikrát jsem si natřásla polštář a představovala si, že je to jeho hlava. Nakonec se mi podařilo zabrat, ale probudila jsem se ještě otrávenější, protože se mnou byl i ve snech. A že to byly živé sny.

To, co se neuskutečnilo předešlého večera, se tam stalo v několikanásobném množství. A bylo to přesně takové, jaké jsem si představovala, možná i lepší. Brněly mě rty a při doteku pálily. Při probuzení se mi pletla skutečnost se snem, ale když jsem si uvědomila, co se dělo, vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem, aby nade mnou měl takovou moc.

Abych přišla na jiné myšlenky. Zašla jsem na koníčky. Jen se podívat, protože měl mít Jasper hodiny.

„Co tak nabručená?“ zeptal se, když jsem opřená o ohradu zamračeně pozorovala Viga.
„Copak ty to ještě nevíš? Tak to asi budeš jedinej,“ odsekla jsem. „Promiň, ty za to nemůžeš,“ omluvila jsem se, protože Jasper v tom byl nevině.
„Rád bych to věděl, ale mně nikdo nic neřekne,“ pokrčil rameny s mírným úsměvem.
„Tak se zeptej Alice, ta to ví úplně přesně.“
„Ok. Kdy si přijdeš zajezdit? Mohl bych ve středu ve čtyři.“ Byla jsem ráda, že se v tom dál nehrabe, protože to pro mě bylo poněkud citlivé téma. Připadala jsem si zrazená a podvedená. Od Alice bych to nečekala.
„Jo, to bych mohla. Díky,“ pousmála jsem se a oba jsme věděli, že neděkuju jen za koně.

×××

Procházela jsem kolem skleníku s bedýnkou zeleniny pro Emmetta a co čert nechtěl. Jeho paní byla právě uvnitř. Dělala jsem, jako by nic a šla dál.

„Bello,“ ozvalo se za mnou vzápětí. Stále jsem pokračovala v chůzi. „Bello, slyší? Stůj?“ pištěla dál a za chvíli stála přede mnou. „Ahoj, kam pospícháš?“ Zamračila jsem se na ni. „Provedla jsem něco?“ zajímala se, jako by to snad nevěděla.
„Ty se ještě ptáš? Myslela jsem, že jsi kamarádka,“ nevydržela jsem mlčet.
„Samozřejmě, že jsem. Proč bys neměla být?“ Buď je dobrá herečka, nebo to prostě nechápe.
„Dobrá, nepovím ti. Ty, masáž, tvůj bratr…“
„Jo, ty myslíš tohle,“ začala zvesela a její tón postupně ubíral na intenzitě, až skoro šeptala.
„Přesně tohle. Provedla jsi snad ještě něco?“
„Ne,“ bránila se rychle.
„Jak jsi mi to mohla udělat, Alice. Víš, že ho nemám ráda a ještě ho za mnou pošleš na masáž, aby mě ohmatával.“
„Ale, Bello, udělala jsem to kvůli tobě.“
„Kvůli mně? A proč jako? Dobře víš, že jsme se vsadili. Nechci s ním nic mít a nikdy chtít nebudu.“ Kdyby tak věděla o mém snu. „Tohle všechno kolem je zbytečné a jen nám to znepříjemňuje život. Navíc to není tvoje věc. Je to jen mezi jím a mnou.“
„Asi máš pravdu, ale…“
„Žádné ale, mám pravdu. A byla bych ráda, kdyby ses do toho už nepletla.“
„Dobře, Bello, omlouvám se. Možná jsem to trochu přepískla. Budu se snažit držet zpátky,“ pronesla slavnostně.

Ještě chvíli jsem se na ni přísně dívala a pak to nevydržela a trochu se usmála. Byl na ni komický pohled. V jejím skřítkovském obličeji se odrážely obavy z toho, co bude, oči měla rozšířené a zdály se ještě větší než normálně.

„Už to nikdy nedělej,“ upozornila jsem ji a šla dál.

×××

Kontrola mé poraněné ručky byla rychlá a skoro bezbolestná. Carlisle mi vytahal těch pár stehů a propustil s tím, že to bude v pořádku. Už dlouho mě to nebolelo, takže jsem si neměla na co stěžovat. A teď se navíc můžu chlubit tím, že jsem jako válečný vysloužilec s jizvou. I když, kdo ví, jestli se to malé drobné, co mám já, dá považovat za jizvu. Asi ne, ale koho to zajímá. Já jsem prošla bojem a nesu si z něj jizvu.

Pár dní byl od šéfa pokoj. Přemýšlela jsem, jestli se stáhnul, aby mohl vymyslet něco dalšího nebo to vzdal, i když o tom si můžu nechat zdát.

Nenechal mě pochybovat dlouho. Ráno jsem si cestou do práce všimla, že mám na stole opět ten pitomý koš ve stejném stavu, jako jsem ho naposled viděla.

Nejdřív jsem nadávala na to, že mi ho vrátil a teprve potom mi došlo, že mi ten koš dal až do pokoje a to znamená, že tam musel být v noci, když jsem spala. Byla to dost znepokojující myšlenka. Mohl tu dělat, co chtěl, takhle narušit soukromí… a to si říká ředitel hotelu.

Otřásla jsem se. Ale nebyl čas to řešit, práce čekala, ale určitě si to s ním dřív nebo později vyřídím.

Nakonec to bylo dřív, o hodně dřív, než jsem původně plánovala. Potkala jsem ho totiž cestou do restaurace a ten úsměv, co měl roztáhnutý přes celý obličej, mě k tomu přímo vyzýval.

„Nelez mi do pokoje,“ zasyčela jsem. „Nikdo tě tam nepozval.“
„Nezapomeň, že je to náš hotel, já si tu můžu dělat, co chci,“ řekl bez nejmenší změny nálady.
„Takže ty můžeš všechno?“ zeptala jsem se výsměšně. Jen mírně kývnul a dál mě pozorně sledoval. „Asi tě zklamu, ale jsi na velkým omylu. Se mnou totiž ne,“ ušklíbla jsem se spokojeně a chtěla kolem něj jen projít, ale když jsem ho míjela, chytil mě za loket a zastavil.

Pak jsem se najednou opírala zády o stěnu a zblízka se dívala do jeho očí.

„Nevím, jak dlouho tomu chceš odolávat, ale vím, že to taky cítíš. To, co je mezi námi… neubráníš se tomu. Je to silnější. Vím to. Pokaždé, když se tě dotknu,“ ukazovákem mi přejel po tváři, „se zachvěješ, když se k tobě nakloním blíž,“ naklonil se, až byly naše obličeje od sebe pouhé milimetry, „se ti rozevřou rty a čekají na můj polibek. Stačí jeden pohled a srdce ti buší jako blázen,“ šeptal a přitom ze mě nespouštěl pohled a já se z něho nedokázala vymanit. Jen jsem zírala a jediné místo, kam se moje oči dostaly, a to na jeho rty, které se pomalu pohybovaly, byly jen kousíček od mých a neuvěřitelně mě vzrušovaly. Co to se mnou sakra dělá.

„Víš to ty, vím to já. Bello,“ řekl měkce, „nemůžeš, nedokážeš tomu vzdorovat.“ Pak se jeho tvář ještě přiblížila. Přestala jsem dýchat. Čekala jsem na to, co se stane, na to, co je nevyhnutelné, ale… Najednou stál tak metr ode mě a odcházel.

Chvíli jsem byla neschopna pohybu. To, co se mnou dělal, co se mnou dělala jeho přítomnost… A on to všechno věděl. Věděl to a dost toho využíval.

Proč mě moje vlastní tělo neposlouchá a dělá si, co chce? Já přece nestojím o to, aby mě tak, no dobře, řeknu to… vzrušoval, ale nemůžu to nějak ovlivnit. Má mě na háku. Do háje!

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě pokojská Connie, když kolem mě projížděla s vozíkem. Bello… On mi řekl Bello! A jak si tak uvědomuju, nebylo to poprvé. Žádná Isabella, ale normální Bella. A jak to vyslovil. Bello.

Ale jdi ty. Přece tě kluk nedostane na hloupé oslovení.

Nedostane! A pan šéf už vůbec ne! Byla jsem si tak jistá…

×××

„Dal bych si jehněčí a k tomu červené, nějaký dobrý ročník,“ objednával si host.
„Jistě,“ letmo jsem o něj zavadila pohledem a šla vyřídit jeho objednávku.

„Bello,“ drkla do mě Mary.
„Hmm,“ cvakala jsem do přístroje jako divá.
„Tamten se na tebe dívá,“ šeptala.
„Kdo?“
„Ten chlap, jak jsi ho teď obsluhovala. Je to vážně fešák,“ rozplývala se. „Ne, nedívej se tam,“ zarazila mě, když jsem se chtěla otočit. „Na,“ strčila mi do ruky láhev vína, „teď si ho můžeš prohlédnout.“

Nesla jsem tedy láhev a přitom pozorovala muže, o kterém mluvila. Byl to vážně hezoun. Tmavé delší vlasy v nedbalém účesu, oči jako dva uhlíky, být opálený, mohutný v ramenou a určitě vysoký.

Mile jsem se usmála a nalila mu trochu vína. Když ho schválil, doplnila jsem sklenici a odcházela.

„Tak co?“ vrhla se na mě hned Mary.
„Hezkej.“
„Zase tě pozoruje,“ prozradila mi.

Otočila jsem se a taky se na něj podívala. Usmál se, tak jsem mu úsměv vrátila.

Když jsem mu nesla jídlo, zastavil mě.

„Do kolika tady pracujete?“ Podívala jsem se na hodiny a odpověděla, aniž bych o tom nějak přemýšlela.
„Za půlhodiny končím.“
„Skvělé. Co kdybych vás potom pozval na skleničku?“ zeptal se. No Bello, to je příležitost!
„Ráda,“ zazubila jsem se.
„Fajn.  Kde vás mám vyzvednout?“ hodil po mně bělostným úsměvem.
„Počkejte tady, přijdu.“
„Dobře. Jason jméno mé,“ natáhl ke mně ruku.
„Bella.“
„Moc se těším, Bello,“ mrkl na mě. No páni. Tohle je fakt síla.

Ale i když jsem se na rande s Jasonem těšila - kdy se vám poštěstí jít na schůzku s tak hezkým a i milým klukem – cítila jsem, že to není ono. V mé hlavě byl někdo docela jiný. Ale tím spíš jsem na to rande šla.

Co to ta Bella zase vymýšlí? Co říkáte Jasonovi? Bude z toho něco víc?

Mám malé oznámení, co se týče přidávání kapitol. Vím, že jsem nedávno psala, že bude jednou za dva dny, kvůli škole, ale situace se změnila, zhoršila, a já mám teď na psaní minimum času. Takže tímto oznamuju, že budu přidávat nepravidelně. Bude to trvat cca měsíc, pak bych měla mít to nejhorší za sebou, aspoň doufám, a snad to půjde líp. Slibuju, že bude minimálně jedna kapitola týdně a osobně doufám, že i víc, ale jak říkám, s volným časem jsem teď na štíru. Díky za pochopné a za Vaši přízeň, která mě neuvěřitelně nabíjí a těší.:)

13. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 15. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 14. kapitola: