Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 11. kapitola

01.05.2011 (20:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 10082×

11. kapitola

Nandala jsem si pořádný kus dortu a uvelebila se s ním u televize. Měly jsme s mámou takový dámský večer, jelikož měl táta noční. Pustily jsme si film a užívaly si klidu a pohody.

Protože byla máma vysazená na filmy o lásce, musela jsem to přetrpět. Co s tím pořád všichni mají? Ale nevydržela jsem to. Když se hlavní hrdinové se slzami v očích rozcházeli, protože on musel tohle a ona tamto, zabalila jsem to. Dostala jsem místo toho skvělý nápad. Ukrojila jsem dort, vzala lžičku a šla na recepci udělat tátovi radost. A možná bych se mohla stavit za Emmettem. Jo, dobrý nápad a určitě užitečnější než čumět na takovou kravinu. Tohle se v životě prostě neděje.

„Víš, že jsi ta nejlepší dcera na světě?“ rozplýval se táta, když dlabal dort.
„Vím,“ ujistila jsem ho. Jsem prostě dobrá.
„A co že nejsi s mámou? Plánovala na večer dámskou jízdu,“ vyptával se s plnou pusou.
„To sice plánovala, ale asi mám slabé nervy, ale ten slaďák se prostě nedal vydržet.“
„Konečně někdo,“ vykřiknul, chytil můj obličej a dal mi mlaskavou pusu. „Dřív jsem se na to musel dívat já, mučila mě každý večer…“
„A teď jsem se stala obětí já. To ti pěkně děkuju.“

Zazvonil telefon, táta rychle polkl, odkašlal si a profesionálním hlasem pronesl: „Recepce, prosím.“

Znuděně jsem kreslila kolečka po hladké ploše pultu a zcela neslušně poslouchala hovor.

„Ano, zařídím to. Jistě.“ Táta položil sluchátko a znovu se chopil talíře.
„Skoč, prosím tě, do kuchyně. Edward mě poprosil o večeři.“ Pan šéf, óóó.
„Já? Proč já? Teď nepracuju, vůbec bych tu neměla být.“
„Co bys neudělala pro stařičkého otce. Stejně se nudíš a těch pár kroků tě nezabije,“ rozhodl a už si mě nevšímal.

Tohle je vážně nespravedlivé. Chudák Bellinka. Ale stejně jsem k Emmettovi chtěla zajít, tak to vezmu jedním vrzem.

Do kuchyně jsem vletěla jak velká voda. Moc lidí tam nebylo, aby taky ne, bylo skoro půl desáté. To si pan šéf vzpomněl vážně brzo.

„A heleme se, zločinec se vrací na místo činu,“ přivítal mě Emmett a mrkl na mě. „Co tě přivádí do těchto končin?“
„Nazdárek. Tvůj povedený bratr. Má hladeček a chce, aby ho Emmett nasytil.“
„Povedený bratr? Že ty mluvíš o Edíkovi?“
„Bingo. Tak mu nasyp nějaký ten jed na krysy a je to. Nač se s tím zdržovat,“ navrhla jsem tu nejsnazší variantu. No nebylo by nám hned líp?
„Jed na krysy by mu asi nechutnal. Možná by to mohl být pořádný steak, co ty na to?“ ptal se na můj názor.

Jen jsem pokrčila rameny, mně je to šumák.

Jestli jsem si myslela, že Emmett něco připraví a pak mu to odnese, pletla jsem se. Můj úkol ještě neskončil. Když mi strkal tác do ruky, pořádně jsem se ohradila.

„Já na to nemám čas, ale ty tu okouníš a nemáš do čeho píchnout.“ Jak na to přišel? Copak se proti mně dneska všichni spikli? Já mám jít k panu šéfovi do pokoje a posloužit mu… ani omylem.

„No tak, holka, nemám na to celý den. Práce čeká, tak dělej. Však on tě neukousne,“ domlouval mi. Neukousne, ale já bych mohla. Přece za ním nebudu sama lízt a dávat mu tak příležitost k tomu, aby mě mohl otravovat.

Emmett nasadil štěněčí pohled, bylo to opravdu dojemné, a jak už jsem jednou řekla, mám slabé nervy. Popadla jsem tác a zavrčela: „Tohle mám u tebe.“

Ještě jsem se stavila u táty, abych zjistila, kam to mám vlastně doručit. Modlila jsem se, aby to byla kancelář, ale… jo, jo, pěkně do jeho pokoje. Ach jo.

Zaklepala jsem kotníkem na dveře apartmánu, čekala jsem na vyzvání nebo až mi někdo otevře, ale nic. Tak jsem si otevřela sama a vplula do prázdné místnosti. Kde je jeho pokoj jsem si dobře pamatovala. Před zaklepáním jsem trochu zaváhala. Vážně jsem na něj neměla náladu. Nejraději bych ten tác nechala přede dveřmi a zmizela. Ale copak jsem nějakej srab? Nejsem.

Dvakrát jsem bouchla a dveře se vzápětí rozletěly.

„Isabella,“ protáhl pan šéf jako obvykle.
„Na,“ strkala jsem mu jídlo a hodlala se zdekovat.
„Polož to na stůl.“
„Nemůžeš si to tam dát sám?“ zeptala jsem se kysele.
„Ty jsi to přinesla.“ Tenhle mě chce vážně balit? A takhle? Zatnula jsem zuby a vešla do pokoje. Postel byla opět rozházená, jako by právě vstal, ale kolem byl celkem pořádek. Odložila jsem tác a chtěla odejít, ale když jsem se otočila, narazila jsem do něj. Musí se mi pořád stavět do cesty?

Oči jsem měla v úrovni jeho krku. Sklopila jsem je níž a pak zase zajela výš. Trochu mi poskočilo srdce. To byl ale pohled. Košili měl u krku rozhalenou, sako se válelo po židli. Kalhoty na půl žerdi a vlasy rozcuchané, jako by se jimi neustále pohraboval. Cítila jsem se podivně omámená. Sálalo z něj teplo.

Na tváři se mu objevil posměšný úsměv, což mě trochu probralo. Zavrtěla jsem hlavou, abych si to všechno pořádně urovnala a přestala blbnout. Tohle není nic pro mě.

„Vyvádím tě z míry, co?“
„Ani omylem. A teď bych šla, když dovolíš.“
„Isabello, nedokážeš tomu vzdorovat. Možná si myslíš, že jo, ale pleteš se, nakonec podlehneš a ráda.“ Hahaha. To je vtipálek.
„Toho se nedočkáš.“

Ale stejně jsem se na chodbě musela na chvilku opřít o zeď a zhluboka dýchat. Co se to se mnou, sakra, děje?

×××

Poslední dobou nám počasí moc nepřálo. Jaro se podezřele podobalo podzimu. Celé dny nás provázel déšť nebo mrholení, těžké mraky se táhly skoro po zemi. Stálo to prostě za prd. Nedalo se nikam jít, aniž by člověk neriskoval, že zmokne.

Moje nálada přesně kopírovala venkovní klima. Byla jsem protivná a podrážděná a vůbec nebylo radno mě třeba jen potkat. Nejhorší to bylo v práci, kde se nacházeli samí otravní hosté. Aspoň takový pocit jsem měla, protože to bylo pořád něco. Vím, že jsem profesionál a musím dělat jako by nic a navíc, host má vždycky pravdu, ale bylo to těžké.

Právě jsem se procházela okolo hotelu, naštvaně kopala do kamínků a nadávala jako špaček. Pan Foster, který byl v hotelu na čtrnáct dní, mě dneska při obědě vytočil do nepříčetna. Třikrát vrátil porci, takže naštval i Emmetta, a dvakrát si stěžoval na víno, že to rozhodně není to, co si objednal. Někteří lidi jsou naprosto otravní.

„Ahoj Bello,“ ozvalo se. Vzhlédla jsem a viděla, jak ke mně míří paní Cullenová. Mile se usmívala a rukama si chránila vlasy před protivným mrholením.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a doufala, že kolem mě jen projde.
„Copak, špatný den?“ Jak to mohla poznat, vždyť jsem se snažila o normální tón.
„Tak trochu,“ přiznala jsem. „Nejen dnešní den.“
„To znám, občas člověku všechno leze krkem. Co kdybys šla teď se mnou. I když ti není hej, nemusíš moknout.“

Chtěla jsem protestovat, ale čapla mě za ruku, až mi naskočila husí kůže a postranním vchodem vedla do hotelu. Netušila jsem, kam jdeme, ale nechtěla jsem se s ní hádat. Myslí to dobře, aspoň doufám.

Zavedla mě do kanceláře, která byla k mé úlevě prázdná, ale místo, abychom tam zůstaly, otevřela další dveře. Ocitla jsem se v takové malé místnůstce se dvěma okny, které ji krásně prosvětlovaly. Byla útulně a hlavně pohodlně zařízená. Uprostřed stála pohovka s dvěma ušáky, byl tu i krb, sedátko pod okny, knihovna…

Paní Cullenová se hned chopila sirek a zapálila dřevo v krbu.

„Je to taková moje zašívárna. Doma je nás trochu moc a tady mám prostor jen sama pro sebe. Sundej si tu mokrou bundu a posaď se někam. Za chvíli jsem zpět.“ Nechala mě tam samotnou, tak jsem ji poslechla a odložila si. Křeslo nejblíž krbu vypadala opravdu lákavě. Shodila jsem i boty a nohy složila pod sebe.

Krb se rychle rozhořel a teplo postupně zaplňovalo celou místnost. Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči. Poslouchala jsem praskání dřeva a postupně upadala do spánku. Netrval však dlouho. Paní Cullenová se vrátila a lehké vrznutí dveří mě probralo.

„Promiň, nechtěla jsem se vzbudit,“ omlouvala se vzápětí a na stolek postavila mohutný hrnek s bílou nadýchanou čepicí posypanou něčím hnědým, nejspíš skořicí, usoudila jsem. „Tohle je specialita mého syna. To nejlepší na špatnou náladu,“ ukázala na hrnek, „ale pozor, je horká, ať se nespálíš.“

Usadila se na gauč a vřele na mě pohlédla.

„Tak copak se děje?“ Krátce jsem se na ni podívala a pak vzala do rukou hrnek, který byl opravdu horký. Nevím proč, ale její hlas a vůbec celá její přítomnost, mě uvolňovaly a uklidňovaly.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Nějak nejsem ve své kůži.“ Lžičkou jsem si nabrala šlehačku a ochutnala. Byla výborná.
„Tak mě napadlo… nemysli si, že se do toho nějak pletu, ale… nemá to něco společného s mým synem? Myslím s Edwardem?“ Překvapeně jsem zvedla hlavu.
„Jak o tom víte?“ vypadlo ze mě. Čímž jsem jí jen potvrdila, že se tady něco děje. Sakra, Bello, je to jeho matka. Té bys to rozhodně vykládat neměla.

Pod tím kopcem šlehané smetany se skrývala horká čokoláda. Ale jaká. Její lahodná chuť se mi pomalu rozlévala po jazyku a stékala do krku. Lepší čokoládu jsem nikdy nepila. Další důvod, proč si vzít Emmetta.

„Tohle není zas tak velký hotel. Vím o všem, co se tu šustne. A vaše roztržky s Edwardem nejsou žádným tajemstvím. Nechápu moc, o co jde, ale nemohla jsem si nevšimnout vaší vzájemné, ehm, nevraživosti.“
„Já to taky nechápu. Nic jsem mu neudělala, ale on je…“ zarazila jsem se. Tohle jí nemůžu říct.
„On je? Mně to můžeš říct, Edward je občas trochu náladový.“ Trochu?
„On je tak panovačný.“ Připlácla jsem si ruku na pusu, což paní Cullenovou rozesmálo.
„Zlatíčko, to je každý muž. Oni si prostě myslí, že jsou pány tvorstva. Musíš je nechat, aby tomu uvěřili, ale přitom dělali to, co si sama přeješ,“ poradila mi. „Myslím, že se Edwardovi líbíš,“ mrkla na mě.
„Vy taky? Proč o tom každý uvažuje. Je to naprostá blbost, nesnášíme se, nevydržíme spolu v jedné místnosti a navíc má př… Sylvii.“
„Taky se ti líbí, že?
„Mně? Jak vás napadla taková hloupost?“ Tohle nemůže myslet vážně.
„Dobře, tak ne.“ Ale řekla to takovým tónem, že jsem věděla, že si o tom myslí své. „A jak se ti tu líbí? Nebylo to v Londýně lepší?“
„Nebylo. Tady jsem doma. Moc mi to tu chybělo. Sem patřím, Londýn byl omyl. Nevím, co mě to napadlo studovat ekonomii.“
„Musí se zkusit všechno, aby se zjistilo, co je nejlepší. A pro tebe je nejlepší být tady. A my jsme rádi, že tě tu máme. Tví rodiče o tobě často mluvili, stýskalo se jim. To že tu s nimi jsi, pro ně hodně znamená,“ pohladila mě po ruce. „Jak ti chutná čokoláda?“
„Vynikající.“

Pak jsme tam seděly a prostě si povídaly. Paní Cullenová byla neskutečně milá osoba. Chovala se ke mně jako k dceři. Vyslechla mě, poradila mi. Mohla jsem jí říct cokoliv, dokonce si postěžovat na pana šéfa. V tu chvíli se nechovala jako jeho matka, ale jako kamarádka. A byla to první osoba ženského pohlaví, která při hovoru o něm nevzdychala blahem a netvrdila mi, že Edí je dokonalej a úžasnej a tak dále. Bylo to příjemné osvěžení. Konečně někdo normální.

Paní Cullenová byla prostě skvělá. Ani jsem se nedivila, že mají tolik dětí, ona byla stvořená pro to být matkou a starat se o ostatní. I o cizí, jak je vidět. Byla jsem ráda, že jsem dostala šanci ji poznat.

„Budu už muset jít,“ omlouvala jsem se, ale moc se mi nechtělo. V pokoji bylo příjemné teplo, do oken bubnoval déšť a všechno to lákalo k jediné věci - lehnout si ke krbu s knížkou a zůstat tam navždy.

„Pozdravuj rodiče, a kdyby sis někdy potřebovala popovídat, tak přijď.“
„Moc vám děkuju, paní Cullenová.“
„Jen Esmé,“ usmála se a zamávala mi.

Zvesela jsem vykročila k našemu bytu a po předešlé trudné náladě nebylo ani vidu ani slechu.

Moji nejdražší čtenáři, chtěla bych Vám moc a moc poděkovat za hlasy v povídce měsíce. Jen díky Vám jsem se dostala na krásné druhé místo, což se mi za dobu mého působení na těchto stránkách zatím nestalo a ani mě nenapadlo, že by někdy mohlo. Vážně jsem Vám neskutečně vděčná, nemáte ani tušení, jak moc mě to potěšilo.:) Díky

Dál bych Vám chtěla oznámit, že vzhledem k ubývajícímu času, blíží se zkoušky a musím dopisovat spoustu seminárek, budu teď kapitolky přidávat zhruba ob dva dny.

To je ode mě dnes asi vše. Ještě jednou moc děkuju za podporu a doufám, že se Vám povídka bude líbit dál.

10. kapitola ϰ SHRNITÍ ϰ 12. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 11. kapitola: