Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 10. kapitola

Kytička fialek…

Tak tu jsem našla minimálně jednou denně na různých místech. Fialky se staly mými oblíbenými květinami. Dávala jsem je do jedné vázy, která byla za chvíli plná, takže jsem musel shánět další.

Nejdřív jsem dumala nad tím, kdo by mohl být tajemným dárce, protože se nikdy nepodepsal, nechal jen nic neříkající vzkaz.

Krásný den…

Myslím na tebe…

Tahle květina je krásná, ale tvé krásy nedosahuje…

A tak dále. Bylo to tajemné a musím přiznat, že i příjemné, kytku jsem ještě nedostala, když teda nepočítám ty od našich k narozeninám.

Napadlo mě, jestli to není Keith, ale po tom, co mě naprosto ignoroval při jedné směně, jsem tu myšlenku zavrhla. Budu ráda, když se mnou vůbec promluví, takže kytky nepřicházely v úvahu.

Mé vedení je možná dlouhé a já si na něm i často stojí, přesto mi to v hlavně občas cvakne a rozsvítí se tam. A to se stalo, když jsem s Rose řešila něco v kanceláři a ona tam měla papírek s poznámkou, která by napsaná úplně stejným písmem jako ty vzkazy a tak jsem začala nenápadně vyzvídat.

„Hezké písmo, kdo to psal?“ ukazovala jsem na lístek.
„Edward,“ odpověděla a dál se věnovala směnám na další týden.

Jsem hloupá… ne, jsem pomalá. Po čase by mi to určitě došlo.

Takže se přece jen dal na cestu "svádění". Ale to se přepočítal chlapeček. Jestli si myslel, že mě to nějak… obměkčí, tak se plete. Má sice extra body za nápaditost a snahu, ale to nestačí.

Nevím, co by se muselo stát, abych začala mít byť jen malinkatý zájem. Ne, to by se prostě nikdy nestalo.

Šla jsem s čistou uniformou a náručí plnou bílých nadýchaných ručníků, které jsem měla dodat masérovi. Připadala jsem si trochu jako vánoční stromeček. Chvíli jsem přemýšlela, čím otevřu a nakonec jsem jen zaklepala, respektive zakopala, nohou.

Otevřel mi Dave, převzal náklad a já za tichého prozpěvování zamířila do šatny uniformu uložit, abych ji ještě někde něčím nepokecala.

Odpoledne jsem měla volné, protože měla máma narozeniny a taťka ji chtěl vzít na večeři do Seattlu, abychom to pořádně oslavili.

U Alice jsem měla objednanou kytku a na dně skříně ležel můj speciální dárek. Původně jsem chtěla koupit pejska, ale to by asi neprošlo, tak jsem živé věci vynechala a koupila mixér, po kterém máma tajně toužila. Viděla jsem ji prohlížet tuny katalogů a zachytila jsem i tekoucí sliny. Tak jí snad udělám radost.

Zamkla jsem skříňku a běžela za Alicí do skleníku. Byla jsem nějaká rychlá, protože tam ještě nebyla, ale zato jsem tam narazila na někoho jiného.

„Isabello,“ přivítal mě s jedním koutkem zvednutým v úsměvu.
„Hmm,“ protáhla jsem celá radostí bez sebe, že ho vidím. Myslela jsem, že ho objedu a půjdu si po svých, ale on se zastavil a vypadalo to, že si chce povídat. Ach jo, co jsem komu udělala?
„Už máš po práci?“ Blbá otázka vzhledem k tomu, že určitě věděl, kdy sloužím, ale když chce.
„Ne, zdrhla jsem dřív. Máš s tím nějaký problém?“ zeptala jsem se vyzývavě.
„Ehm, zlato, nevím, jestli sis toho nevšimla, ale já jsem šéf tohohle hotelu,“ upozornil mě.
„Já to vím,“ hrála jsem naivku. „Máš s tím snad nějaký problém?“ Chce mě balit, ne? Tak ať se předvede, chlapec.
„Tak trochu, musím tě požádat, abys to už nedělala,“ řekl diplomaticky.
„Nebude vyhazov?“ divila jsem se. Normálně bych to totiž čekala, ale teď byla zřejmě jiná situace.
„Ne, ale už to nedělej.“ Hodila jsem po něm škleb a nasadila svůj normální, čili totálně otrávený výraz.
„Tak hele, z práce jsem neodešla, to by mě ani nenapadlo, a jestli si myslíš, že mě tak náhlou změnou přístupu nějak okouzlíš, jsi na omylu, velkým. A co se týče toho zlata, nech si to laskavě od cesty. A teď mě omluv, mám nějaké zařizování.“

Otočila jsem se a odcházela jako dáma. Dlabu na něj.

„Bello, promiň mi to zpoždění,“ omlouvala se Alice, kterou jsem potkala cestou. „Kytku už mám připravenou.“
„Nevadí, stavím se potom, čeká tam na tebe bratr.“ A toho už dneska vážně netoužím vidět, dodala jsem v duchu.
„Myslela jsem, že už spolu vycházíte.“
„A na to jsi přišla jak?“ Kam na to ta holka chodí, jsem nechápala.
„No, tak ne, no,“ trhla rameny. „Pak se u mě stav pro tu kytku.“

Proč se pořád tolik snaží o to, abychom spolu vycházeli? Copak na tom záleží? Ne, je to fuk. Stejně spolu budeme vždycky bojovat. Nesedli jsme si už od začátku a tak to zůstane. Ona ani nikdo jiný s tím nic nenadělá.

×××

Restaurace, kam nás táta vzal, byla opravdu krásná. Mámě zářily oči nadšením a spokojeností. Seděli jsme u kulatého stolu, který byl prostřený jako pro královnu a jedli humry, zdejší specialitu.

Předávání dárků se neobešlo bez slz, obzvlášť když od táty dostala nádhernou zlatou brož vykládanou rubíny. Já svůj super dárek nechala doma, sem jsem donesla pouze pugét od Alice, který předčil všechna moje očekávání. Když má někdo talent, tak se mu neubrání.

Připili jsme si šampaňským a dali si dezert s kávou. Dort bude taky doma, Emmett mi slíbil nějakou extra třídu, tak jsem byla zvědavá a modlila se, aby to nebylo nějaké závodní auto nebo snad vesmírná raketa. Ne, že bych mu nevěřila.

Při návratu do hotelu na nás čekalo velké překvapení v podobě nastoupené Cullenovy rodiny. Stáli vyrovnaní u recepce. Carlisle držel kytici, Esmé nějaký balíček a Emmett monumentální dort.

Koukala jsem na to s otevřenou pusou. Hlavně na ten dort. Čekala jsem hodně, ale tohle vážně ne. Měl tak pět pater, jestli jsem to dobře spočítala, byl potažený bílým a fialovým marcipánem a ozdoben živými orchidejemi. Vážně se vytáhl.

Máma byla velmi dojatá. Při příchodu si přitiskla ruce na hruď a překvapeně vydechla. Carlisle za celou rodinu vystoupil vpřed, popřál ji mnoho zdraví, štěstí a další krásná léta v hotelu, předal kytku, pak byli na řadě další členové rodiny. Mamka dostala maličkost od Esmé, přání od Alice, Jaspera, Rosalie, pana šéfa, který se usmíval a vypadal neuvěřitelně mile, což bylo více než podezřelé a nakonec přišel Emmett s dortem. To už si máma nenápadně utírala slzy dojetí.

Když byl celý ten "ceremoniál" ukončen, navrhl táta, že bychom si mohli jít všichni sednout na kávu do restaurace a nakrojit dort, protože něco tak velkého nemůžeme sami sníst.

Cullenovi se zatvářili trochu rozpačitě, ale nakonec Carlisle kývnu. Mňam, takový krásný dort, já bych to klidně zdlábla, stačí říct.

Emmett šel zařídit kávu a já došla pro talířky, vidličky a velký nůž, kterým by se dal dort nakrájet.

Mamka se jako oslavenec chopila nože a už pokládala jednotlivé kousky na talíře a podávala je přítomným.

S chutí jsem se pustila do svého přídělu a těšila se na nášup. Hned při prvním soustu jsem se tetelila blahem. Piškot se úplně rozplýval na jazyku a krém lehce lechtal na patře. Byla jsem rozhodnutá. Vezmu si Emmetta. Je fuk, že má Rose. Já ho chci. A pak mi bude každý den péct a vařit všelijaké laskominy.

Nad svým uvažováním jsem se pousmála a vrátila se do reality, kde jsem si o Emmettovi ve své kuchyni mohla nechat jen zdát.

Zdálo se, že našim dort taky chutná. Do táty to padalo jako vojáci do krytu, máma si užívala celou tu atmosféru a dort zobala po mini kousíčkách. Z Cullenových se dortem ládoval jen pan šéf. Ten má teda apetit. Mlaskal si, až se mu dělaly boule za ušima. Ostatní si sem tam užďobli a hlavně se snažili být nenápadní, řekla bych. Emmett, kdykoliv si nabral, udělal takový škleb, jakoby do něj cpali citróny horem dolem. Oni jsou vážně nějací divní.

Zachytila jsem na sobě pohled pana šéfa, byl takový zpytavý. Měla jsem chuť vypláznout na něj jazyk a pak utéct jako malá holka, ale ovládla jsem se a pouze uhnula pohledem.

Byla jsem zvědavá, jestli mě i dneska čeká dar v podobě kytičky fialek. Měla jsem jich už plný pokoj a tak nějak jsem si na tu malou pozornost zvykla a bez ní by to prostě nebylo ono. Co na tom, že je od něj. Ty kytky za to nemůžou.

Když bylo více, u některých spíš méně, dojedeno, rozloučili jsme se a vydali se domů. Tam jsem mamce předala svůj dárek, který ji ohromně potěšil, což zase potěšilo mě.

Pak jsem šla navštívit svůj pokoj, abych se převlékla a… Na polštáři přesně uprostřed ležela kytička, ale tentokrát malých zvonečků.

Hned jsem se k ní vrhla a přivoněla.

Byla to krásně sladká vůně, skoro jako ta jeho, utekla mi myšlenka, za kterou bych si nejraději nafackovala. Samozřejmě, že se mi nelíbí, jak voní, vždyť ani nevím, jak voní.

Vyhodila jsem fialky, které vypadaly nejvíce žalostně, a nahradila je novými zvonky. Pak mě napadlo, že chyběl vzkaz. Mohly být i od někoho jiného… Jenže jsem věděla, že jsou od něj.

×××

Šla jsem do vesnice za Sue. Bylo deštivé odpoledne a každý normální člověk byl zalezlý někde v suchu. Z toho vyplývá, jak špatně na tom jsem. Vzala jsem si nepromokavou bundu, ale i přesto se mi z kalhot valily proudy vody. Oběma nám vyšlo na dnešek volno, tak jsme se rozhodly strávit ho příjemným povídáním a možná zhlédnutím nějakého filmu. Trochu jako za starých časů.

Když jsem zaťukala na dveře žlutého domku, otevřela mi rozesmátá Sue a hned mě vedla do koupelny, abych si sundala mokré oblečení a půjčila mi své kalhoty. Trochu jsem v nich plavala a navíc mi byly hodně dlouhé, ale stejně budu sedět, tak je to jedno.

Rozdělaly jsme si láhev bílého, otevřely pytlík brambůrek a s těmito pochutinami se posadily na zem v Sueině pokoji.

Probraly jsme celý hotel od střechy až po sklep. Sue toho věděla hodně, myslím, co se týče hotelových drbů, hosty nevyjímaje. Dozvěděla jsem se kdo s kým, kde a kdy. Možná by mohla vydávat hotelový drbák. S informacemi by neměla problém. Došly jsme tak trochu na práci a od ní neočekávaně k tématu kluci. V této oblasti jsem nemohla moc přispět. O své sázce s panem šéfem jsem neřekla nikomu a nehodlala jsem na tom nic měnit.

Zkusila jsem tedy něco vytáhnout ze Sue, která nebyla nijak skoupá na slovo, a nakonec z ní vypadlo, že si začala s Davem – mladý kluk, pracující jako portýr, znala jsem ho jen letmo, ale byl to fešák, to zase jo.

Došli spolu docela daleko, takže to nejspíš bylo vážné. Sue bych to moc přála, zasloužila by si někoho hodného, kdo by ji měl rád. Ale zase, kdo ne.

Jenže Sue… Pamatovala jsem si, jak zamřeli její rodiče. Osobně jsem je neznala, ale paní Johnsonová o své dceři hodně mluvila, vyprávěla mi o ní a o její rodině a své povídání dokreslovala fotkami. Byla jsem malá, takže jsem si to pamatovala jen matně, ale na některé věci se nezapomíná. Její dcera Dillie žila dřív také v hotelu, dokonce i s manželem po svatbě, ale těsně předtím, než se narodila Sue, se odstěhovali skoro na druhý konec států. Paní Johnsonová o tom nemluvila, ale bylo vidět, jak jí chybí. Vidívala je jednou za rok, když za mini odletěla na Vánoce, ale to bylo vždy jen na pár dnů.

Jednoho dne přišla s pláčem, že její dcera se zetěm měli těžkou nehodu. Byla to dlouhá noc se strašným zakončením, kdy zavolal doktor, že oba zemřeli. Paní Johnsonová byla zničená. Jediné dítě. Není nic horšího, než když musí rodič pohřbít své dítě.

Když se vrátila domů z pohřbu, přivezla sebou pětiletou holčičku. Byla v mém věku a tak jsme si po počátečních rozpacích začaly rozumět. Kontakt jsme omezily, když tu ani jedna z nás nebyla, ale teď jsme se obě vrátily a jsme zase kamarádky.

Sue si prostě zaslouží jen to nejlepší a já snad taky.

Kdo ví, proč mi při myšlence na to nejlepší vytanula na mysli jedna určitá tvář. Byl to jen záblesk. Raději jsem ji rychle zahnala, protože to byla naprostá hloupost.

Edward se zatím moc neprojevuje. Je to snad jeho taktika?

Lidičky, moc a moc a ještě jednou moc Vám děkuju za komentáře. Vím, že to píšu pořád, ale nevím, jak jinak dát najevo svou vděčnost. Jste skvělí!