Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka od koní - 4. kapitola

25.03.2011 (10:45) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2192×

„Nesmíš mě zklamat, chlapče,“ zašeptala jsem Ediemu do ucha a pobídla ho.

„A poslední účastnicí je Isbell Swanová, trojnásobná vítězka těchto závodů, s koněm Ediem,“ ozval se protivný hlas.

Začali jsme cválat a hnali se na první překážku. Přeskočili jsme ji a blížili se na další. Cítila jsem svobodu a vítězství. Další překážka a další. Všechny jsme skočili bez problémů a dopady byly dokonalé. Zbývají už jenom dvě poslední. Přeskočili jsme předposlední a já chtěla pobídnout ke skoku, ale místo zrychlení se Edie prudce zastavil. To jsem nečekala a letěla přímo na dřevěnou hranu překážky.

Uslyšela jsem praskání dřeva, Hned na to mě čekal tvrdý dopad. Zatemnilo se mi před očima. Když jsem se pohnula, projela mnou ostrá bolest.

„Nehýbej se, Isabello,“ promluvil hlas doktora Cullena.

„Má hlava, to bolí,“ snažila jsem se ze sebe dostat, ale nešlo to. Vydala jsem jenom slabý skřek.

„Zavolejte sanitku, musí hned na sál,“ rozkřikl se doktor.

„Už jsem ji volal,“ ozval se taťka a chytil mě za ruku.

Zakřičela jsem bolestí.

„To se ti povedlo,“ slyšela jsem něčí hlas a otočila se za ním. Než jsem však uviděla majitele hlasu, přestala jsem vnímat okolí. Byla tu jenom temnota.

***Pohled Edwarda***

Nastala sobota, pro někoho zasloužilý den volna, pro mě další sobota v mém osobním moři věčnosti - a navíc dnes se konají ty závody.

„Rodino, jdeme na lov,“ zahulákal Emmett.

Vyběhli jsme z vilky a zamířili za volání krve. Neběželi jsme dlouho. Emm jako pokaždé dorážel na medvěda. Alice a zbytek rodiny se soustředil na stádo srn a já se vytratil. Srny ani medvědi mě nebrali. Věděl jsem, co chci, klid soboty a horkou a lahodnou krev pumy.

Běžel jsem dlouho, ale nakonec jsem na dvě narazil. První jsem skolil hned, ale s druhou jsem si pohrával.

Jsem jak Emmett, pomyslel jsem si a konečně se dal do poslední dávky krve.

Vydal jsem se zpátky k vilce.

„Připravila jsem vám oblečení,“ vřeštila Alice a já jenom protočil oči.

„Moc se netvař a dělej,“ křikla na mě a já raději zmizel ve svém pokoji.

Vlezl jsem do sprchy a nechal po sobě téct studenou vodu. Vylezl jsem z koupelny a koukl po oblečení. Bylo normální: džiny, košile, kabát a boty.

Oblékl jsem se a sešel dolů. Všichni tu byli, a tak jsme mohli vyrazit. Jeli jsme mým Volvem, teda já, Carlisle a Esmé. Alice, Jasper, Emmett a Rose si vzali Mercedes.

Neptal jsem se na cestu, vyčetl jsem to Carlisleovi v hlavě. Jeli jsme potichu, až na Esmé, která se vyptávala Carlislea na onu pacientku.

,Co takhle závody?' vyčetl jsem Jasperovy myšlenky, když mě předjížděl.

Zrychlil jsem a předjet se nenechal. Tak to bylo celou dobu až na parkoviště.

Když jsme zaparkovali a vystoupili, byli tu cítit lidé a koně. Jenom jsem si povzdychl a vydal se za Carlislem. Koně se zdáli být jen nepatrně podráždění z našeho pachu, ale i tak se ošívali.

Došli jsme až k jedné dívce, která byla oblečena do dresu a uklidňovala koně. I přes pach toho zvířete byla cítit po jahodách a seně.

„Dobrý den, Isabello,“ pozdravil ji Carlisle a ona se viditelně lekla, i když se to snažila skrýt. Otočila se a já se začal topit v jejích hnědých očích.

„Zdravím, doktore,“ odpověděla mu a věnovala pozornost nám ostatním. Prohlížela si každého zvlášť. Nejprve Esmé, Rose, Alice, Jaspera a poté Emmetta. Pohledem spočinula na mně a já se snažil něco vyčíst z její mysli, ale nešlo to. A navíc mě to k ní nějakým způsobem lákalo.

„Pane doktore,“ ozval se chlap, který právě přišel. Podle Carlisleových myšlenek její otec.

„Dobrý den,“ otočil se na něj Carlisle a začal nás zdvořile představovat. Já pořád koukal na tu hnědovlasou krásu, co stála přede mnou, ale ona se věnovala jen svému koni.

„…a Edward.“

„Dobrý den, já jsem Charlie a toto je moje dcera Isabella,“ řekl Charlie a já se zaradoval, konečně znám její jméno. Vlastně její překrásné jméno, které se k ní skvěle hodí.

„Isbell,“ opravila do hnedka Isabella a já se usmál. Taková zkratka jejího jména by mě nenapadla, ale vystihuje ji.

Když nastal trapný okamžik usmívání se na sebe, ten kůň začal jako naschvál podupávat. Skoro jako by mi nechtěl dát více času dívat se do jejích očí. Isbell se k němu otočila:

„Klid, to je v pořádku, Edie.“

Při tom jméně se začal Emmett smát a já měl co dělat, abych ho na místě nepraštil.

„On se jmenuje Edie?“

„Jo, proč?“ Nechápala, ale já to moc dobře věděl. Edie mi Emmett říkal, když mě chtěl naštvat.

Isbell začala kolem Edieho chodit, tím rozvlnila vůni jahod kolem sebe. Najednou se vyšvihla do sedla a já se podivil nad ladností a rychlostí toho pohybu, jakožto člověka.

„Co třmeny?“ vyhrkl její otec a to mě probralo ze snění.

„Jsou dlouhé, o jedno zkrátit,“ řekla a já jsem měl nutkání se k ní přiblížit. Podlehl jsem.

Sehnula se, aby si ho spravila, ale jakmile si mě všimla, ucukla a koukala na mě jako na něco nečekaného.

„Potřebuje pohyb,“ ozval se Charlie a ona pobídla. Edie se pohnul a já se zařadil ke své rodině, kde se Alice hihňala.

„Co je?!“ Ale nestačil jsem nic vyčíst, cosi překládala do španělštiny.

„Helmu,“ křikl Isbellin otec a ona zastavila. Nasadila si ji a znovu se rozešla. Byl jsem rád, že ji její otec upozornil. Nerad bych, aby se mému andělovi něco stalo. Kroužila kolem nás, až nakonec zrychlila. Kůň se začal uklidňovat a ona zastavila. Seděla tam jako bohyně, která si své ovečky prohlíží z nebes.

Bože, co to melu?! okřikl jsem se.

„Závodníci se připraví,“ ozvalo se a já věděl, že budeme muset jít na tribunu. Pryč od ní.

,Bože, ta se nese, jako hovno na lopatě.' uslyšel jsem ještě dotěrnější hlas ve své hlavě.

„Máš čas, jedeš poslední,“ ozval se znovu nahlas a k nám přišla jakási holka.

Podle myšlenek Charlieho jsem zjistil, že je to Isbellina bývalá nejlepší kamarádka, Jessica.

„Taky tě ráda vidím,“ oplatila jí mile pozdrav, ale mile to rozhodně nevyznělo.

„Zlom vaz,“ řekla jí ‚ze zdvořilosti‘ a v myšlenkách se začala zaobírat mojí dokonalostí. Rozhodně nebyla první ani poslední - a už vůbec neměla žádnou šanci.

„Káča pitomá,“ Charlie si mumlal pro sebe a Isbelliny rty ozdobil překrásný úsměv.

„Nech to plavat,“ nechala Edieho, aby ho podržel její otec a odešla od nás.

„Omluv nás, Charlie, půjdeme se posadit na tribunu,“ rozloučil se Carlisle a my odešli.

Celou cestu jsem přemýšlel o Isbell. Posadili jsme se a já uslyšel Jesiccu.

„Corin, kdybys ho viděla, byl boží. Strašně sladký. A je můj,“ vyhrožovala jí.

Dál cosi kecala, ale přestala hned, jak se ozval hlasatel:

„Vítáme vás na osmých parkurových závodech v Corcordii. Jmenuji se Dave a dnes vás budu provázet děním na závodišti. Závodit bude sedm jezdců, takže se máme na co těšit. První závodnice se jmenuje...“ Já koukl po Isbell. Rozhodně nevypadala nervózně, ale to bude zřejmě tím, že už jela hodně parkúrů.

Nevšímal jsem si jízdy ostatních, nedočkavě jsem čekal, až pojede můj anděl.

„Nesmíš mě zklamat, chlapče,“ promluvila právě na svého koně a on se rozešel.

„A poslední účastnicí je Isbell Swanová, trojnásobná vítězka těchto závodů, s koněm Ediem,“ rozneslo se z reproduktorů.

Ve společné harmonii s Ediem se hnali na první překážku. Vypadala šťastně. Tyto překážky pro ni zřejmě nebyly žádný problém. Všechny ji Edie skočil bez problémů a ona ho výborně ovládala. Zbývají už pouze poslední dvě překážky, ale já už předem znal svého vítěze.

,Kéž by slítla - a ještě líp, kéž by zemřela,' uslyšel jsem Jessicu a zavrčel.

Právě mířili na poslední překážku, ale Edie před ní prudce zabrzdil. Isbell tento pohyb nečekala a padala na překážku.

3. kapitola ** 4. kapitola ** 5. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 4. kapitola: