Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka od koní - 26. kapitola

19.08.2011 (07:30) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1679×

Zaparkoval jsem na obvyklém místě a vystoupil. Nešel jsem do třídy, šel jsem do kabinetu pana Varnera.
Narazil jsem na něj přímo ve dveřích.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil jsem ho.
„Pane Cullene, copak potřebujete?“
„Týká se to vaší studentky Isabelly Swanové, víte, že měla nehodu a leží v nemocnici. Přišel jsem se zeptat, zda by se mohla nechat přijet přezkoušet.“
„Myslíte, že by si oné známky nezhoršila?“ podíval se pochybovačně.
„Určitě ne,“ vyvrátil jsem jeho domněnky.
„Proč myslíte?” začalo ho to zajímat.
„Sám jsem ji doučoval,“ řekl jsem a tím mu vzal vítr z plachet.
„Dobře, dnes v půl čtvrté ať se zastaví,“ přitakal a odešel učit.
Vydal jsem se tedy na první hodinu a s jistotou věděl, že naše profesorka Goffová - profesorka španělštiny - učí Bellu angličtinu. Hned jsem se jí optal a souhlasila, ale musí to být dneska.
Teď už zbývá jen dějepis.
Hned po hodině jsem zašel za panem Jeffersonem a tomu spíše vyhovovalo v půl třetí.
Podle mého rozvrhu se budu muset ulít ze školy – zase.
Další hodinu jsem měl v budově C a to algebru. Dalších 55 minut nudy. A tak to šlo podobně celý den.
Až na biologii a tělocvik jsem nešel.
Nasedl jsem do auta a vyjel k nemocnici. Doufal jsem, že se Bells učila. Na zadním sedadle bylo oblečení se štítkem: Pro budoucí sestřičku…

*** Pohled Belly ***
Ráno jsem vstala a nasnídala se. Nakonec jsem se přemluvila i na opakování předmětů, ze kterých mám být zkoušena. Jen pro jistotu.
Kolem desáté za mnou přišla Nana a začaly jsme posilovat moje nohy. Nejprve zlehka, ale po půl hodině jsme trošku přitvrdily.
Po hodině jsem už byla schopna unést polovinu své váhy.
„Pro dnešek stačí, určitě tě to dost vysílilo,“ řekla Nana a vzala si pomůcky. Naposledy se na mě usmála a odešla.
Lehla jsem si a vzala do ruky učebnici dějepisu. Edward mě doučoval denně po dobu 14 dní, není možné, abych si nic nepamatovala. No teda lépe se mi pamatují věci ohledně koní, ale škola je taky důležitá.
Vyrušili mě až na oběd a poté jsem, ani nevím jak, usnula.
„Bells.“ Moje jméno vyřkl ten nejkrásnější hlas na světě.
„U-hum?“ vydala jsem ze sebe a otevřela oči.
„Ahoj, zlato, přišel jsem tě unést od té hrozné nudy,“ usmál se na mě.
„No konečně,“ rýpla jsem si a posadila se.
Dělal, že moji poznámku neslyšel, a podal mi oblečení.
„Alice ti toto posílá,“ vysvětlil to.
Dobře, tak si to obléknu, řekla jsem v duchu.
„Počkám na chodbě a pošlu ti sestřičku,“ řekl po chvilce a chystal se odejít.
„Ne, počkej. Když se otočíš, mohu se obléct a ty mi potom pomůžeš,“ řekla jsem a on se otočil.
Přetáhla jsem si přes hlavu vrchní část mého pyžama a oblékla si podprsenku. Na to jsem přes vrchní část těla přehodila tričko.
Skopala kalhoty a nasoukala se do riflí. Kdo to oblečení vybíral? Lehla jsem si a zapřela se, abych ty kalhoty zapla.
Poposedla jsem blíž ke kraji, ale to už mi Edward nazouval boty.
„Já bych to zvládla,“ obořila jsem se na něj.
„Ticho, opakuj si spíše dějiny,“ okřikl mě.
Zavřela jsem tedy pusu a nechala ho došněrovat mi tkaničky. Podal mi kabát a já si ho bez reptání oblékla.
Popadl mě do náručí a vyšel z pokoje.
„Pane Cullene, co to vyvádíte?“ začala breptat hlavní sestra, ale umlčel ji Edwardův otec.
„To je v pořádku,“ usmál se na ni.
Dál kráčel chodbou se mnou v náručí, jako bych nic nevážila. Dotaz, zda budeme chtít vozík, jenom odbyl. Došel k stříbrnému Volvu a mně záhadným způsobem otevřel dveře. Posadil mě na sedadlo spolujezdce a chystal se mě… připoutat?
„Já to zvládnu,“ řekla jsem, on se jen usmál a dodělal svou práci.
Zavřel dveře a oběhl auto. Nastoupil a nastartoval.
Když se neměl k připoutání sama sebe, natáhla jsem se a pás popadla do ruky a přetáhla ho přes něj. Když jsem se mu podívala do očí, usmívaly se.
Nic neřekl a vyjel. Jeli jsme tiše, a tak jsem se řídila Edwardovými radami a přehrávala si v hlavě všechno popořadě.
Zastavil na školním parkovišti a já se podívala kolem. Byli tu všichni, ještě měli hodinu.
„Jdeme na to?“ optal se mne a já nepatrně přikývla.
Jen se pousmál a vystoupil. Došel až ke mně a otevřel. Pomohl mi se postavit, teda spíše mě udržoval na nohou.
„Ty to zvládneš,“ šeptal mi do ucha a objal mě.
„Jakby taky ne, když jsi mě učil, že?“ usmála jsem se na něj.
Chtěl mě uchopit do náručí, ale já se vzepřela.
„Ne, chci se projít,“ řekla jsem a on mě více přidržel.
Udělala jsem krok a pak další. Bylo super znovu chodit. Potom se mi ale roztřásly kolena, a tak mě vzal do náručí.
Otevřel si dveře a prošli jsme dovnitř budovy A. Jelikož byla hodina, nikdo na chodbě nebyl. Nikdo si to nedovolil, jinak by ztratil tak vzácné kredity.
Postavil mě a zaklepal na dveře od kabinetu. Byl to kabinet učitelky angličtiny.

„Ano?“ vykoukla ven profesorka Goffová. „A, slečna Swanová.“
„Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravila jsem ji a ona ustoupila.
„Pojďte dál,“ vyzvala nás a Edward mě více podržel. Nejistým krokem jsem došla až k židli a posadila se.
„Slyšela jsem, že se necháte přezkoušet. Je mi moc líto, co se stalo,“ začala, ale já chtěla, aby začala.
„Dobře, ale teď už začneme, dobře?“ řekla konečně a položila přede mne papír.
„Máš na to deset minut,“ oznámila mi a já začala.
Bylo to celkem lehké, teda po 14 dnech strávených s Edwardem.
Odevzdala jsem jí plně popsaný papír a ona ho okamžitě zkontrolovala.
„Teda, Isabello, zaskočila jsi mě,“ povytáhla obočí.
„Je to špatně?“ Vyvalila jsem na ni oči a začala se bát, že jsem to jako obvykle celé pomíchala.
„Ne, máš to všechno dobře,“ usmála se a dala mi Ačko.
S tím mě propustila. Edward mě popadl do náručí a vyšel se mnou z kabinetu.
„Vidíš, to. Zvládla jsi to,“ řekl Edward a nesl mě na další zkoušku. Dějepis.
„Dobrý den, pane Jeffersone,“ pozdravila jsem, ale byla jsem nervózní jak nikdy dřív.
„Slečno Swanová, konečně jste nás poctila svoji návštěvou. Nebudu zdržovat,“ řekl a podal mi papír.
Další test, další popsaný list a další kontrola, ale pak se mě zeptal na pár otázek:
„Chci vědět přesné datum a jména lodí, které vypluly s Christopherem Columbusem,“ zadal otázku.
„Byly to Nina, Pinta a Santa Maria. Vypluly v roce 1492 a to 8. 3.,“ odpověděla jsem.
„Bylo to 3. 8. Máte Béčko, slečno. Přeji vám brzké uzdravení,“ řekl a otevřel dveře. Tento profesor se s nikým nemazlil.
S podpěrou Edwarda jsem vyšla na chodbu. Popadl mě do náručí a nesl mě do budovy C.
Tam mě postavil a zaklepal na dveře profesorova kabinetu. Dveře otevřela jakási studentka, která mohla na Edwardovi oči nechat.
Pocítila jsem… osten žárlivosti?
„Tati, máš tu nějaké studenty,“ řekla a vyzvala nás dál.
Vešli jsme a profesor nás pozdravil.
„Slečno, jak již víte, algebra je váš nepřítel, soudě podle známek. Ale pan Cullen mě ujistil, že jste se učila. Tak mi to dokažte,“ řekl a podal mi papír.
Na něm byly předtištěné příklady.
Začala jsem počítat.

25. kapitola ** 26. kapitola ** 27. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 26. kapitola: