Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodnota ducha - Prolog

30.09.2009 (12:15) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1242×

Prolog-Libby

„Je mi to líto, Libby.“

„Ano, jasně, já vím.“

„Víš, mě to taky štve, ale tatínek bude mít opravdu skvělou práci a je to krásné okolí.“ Matka se na tom snažila hledat pozitiva, marně.

„Hmm…“

„Prosím tě, netvař se tak.“

„Mami, mě to ale vážně nevadí.“

Nechtěla jsem jí ubližovat, nemohla za to, že se zase stěhujeme, ale lhát jsem prostě nikdy neuměla. Takhle nějak jsme se s mámou dohadovaly ještě pár hodin. Alespoň mi to tak přišlo. Potom, co jsem po sté mámu ujistila, že mě vážně velice těší, že se po sedmé stěhujeme, šla jsem se zamknout do svého - brzy ex - pokoje. Ze všeho nejdřív jsem sebou hodila napostel a natáhla se po telefonu.

„Ahoj Billy, neruším?“

„Ne, v pořádku. Potřebuješ něco?“

„Ne. Vlastně... Ano. Jo, chtěla bych s tebou mluvit."

„Hele, vlastně jsem ti chtěl právě zavolat, jestli bys' nešla do parku.“

„Fajn, jo, to by šlo. Tak tedy půjdem do parku?“

„Dobře.“

„A, Billy?“ Teď to nejhorší…

„Ano?“ Podezíravý tón.

„Víš…eeh…hm…Asi se tak trochu stěhujeme...“ A je to venku… Trochu jsem se bála.

„A to mi říkáš jen tak?! Děláš si srandu? Přistěhovali jste se přece před čtyřmi měsíci!“

„Já vím, nemám na výběr. Víš, že o mě tady nejde…Moje volba to není.“

„Já vím, promiň, jen mi to vyrazilo dech. Za deset minut jsem u vás, musíš mi to vysvětlit.“

„Jasně.“

„Tak zatím. Ahoj.“

„Ahoj.“

Věděla jsem, že tohle bude velmi těžké. Vždy, když jsme se přestěhovali, dělalo mi obrovské potíže najít si přátelé. Ve skutečnosti jsem si většinou žádné nenašla. Měla jsem dobrý známky, a to jim stačilo, abych pro ně byla ‚šprt‘, ‚slušňačka‘ a podobně. Neznali mě, a ani nijak netoužili měnit to. Tady to bylo jinak, našla jsem si dva opravdové přátelé. Billyho a Yvonne. Yvonne Carltonová byla úžasná bytost. Nedala na předsudky, poznala mou pravou tvář a měla mě ráda takovou, jaká jsem. Byla můj pravý opak-já bílá ona černá…což je celkem výstižné. Tvořily jsme jednu bytost a upřímně-ona byla ta divočejší část. Tvořily jsme ďábelský tým. Ona se svou nebezpečnou mazaností něco ukula a já se svým mozkem - nechci se nějak vychloubat, ale upřímně si myslím, že na tom nejhůř nejsem - jsem to domyslela tak, že nám to prošlo bez postihu. I když všichni věděli, kdo za tím je, nic proti nám nezmohly. Dělaly jsme prostě geniální průšvihy.

S Billym Tenerem jsme si rozuměli tak nějak hned, měli jsme krásné přátelství. Nebyl pošahaný jako ostatní sedmnáctiletí kluci, a dalo s ním skvěle povídat. Zdravou logiku a vlastní jasný názor jsem řadila mezi jeho největší priority. Byl milý, přátelský, veselý, se smyslem pro humor, bez předsudků, upřímný, citlivý, chápavý, pohledný, byl takový ten jeden z mála. Neměla jsem snad ani, co bych mu vytkla. Byl pro mě vždycky nejlepší kamarád; i když -  možná to bylo moje zdání - ale někdy mi připadalo, že by možná jednou chtěl být i něco víc. Povahu měl skvělou a byl i dost hezký(místní holky by vám mohly povídat…), ale já o tom prostě takhle zatím nijak nepřemýšlela.

Žádné předchozí stěhování určitě nebylo tak těžké, jako bylo tohle. Můj otec měl skvělé místo s vysokým platem, ale když mu nabídli nějaké, třeba jen o trochu lepší, klidně se kvůli němu odstěhoval na druhý konec světa. A matka se na nic nezmohla, vždy řekla jen: „Otci na tom záleží, vždyť si najdeš nové kamarády.“  Jsem ale taky dost stydlivá, tak mi to vážně dělalo problémy. Zvuk zvonku mě probral z hlubokého zamyšlení.

„Já jdu otevřít!“ křikla jsem na mámu. Už jsem viděla, jak by to vypadalo, kdyby otevřela ona. To by bylo samé: „Billy, nám se bude tak moc stýskat! Pozdravuj maminku a tatínka…“ A tak dále, a tak dále… Nelítostně by ho zahrnula alespoň milionem keců o loučení a půl milionem objetí. Naštěstí mě poslechla a nechala mě, abych otevřela.

„Ahoj tak jdeme?“ pozdravila jsem, rádoby klidně.

„Jo.“

„Mami, jdu s Billym do parku!“ zahulákala jsem spíš do prostoru.

„Dobře, dobře.“

Myslím, že jsem v duchu doufala, že mi to nedovolí (i když k tomu bohužel neměla důvod), a já budu muset zůstat doma. Chtěla jsem se s Billym rozloučit, to je jasné, ale nebude to nic příjemného.

Vyšla jsem ven a zabouchla dveře. Podívala jsem se na Billyho a vnitřnosti se mi stáhly úzkostí. Viděla jsem jeho výraz plný bolesti a smutku. Bylo vidět, že se to snažil skrývat, ale já to viděla až moc dobře, a věděla jsem, že tenhle obličej mě bude pronásledovat ještě dlouho. Zkusila jsem nadhodit nějaké obvyklé neškodné téma.

„Slyšel jsi o tom, jak pořád mizí ty lidi, a nikdy se nenajde žádné tělo, prostě nic, jako by se o nich slehla zem?“

Byla to blbost, každý o tom slyšel, ale to mě prostě napadlo jako první.

S odpovědí si dal - zjevně neúmyslně - na čas. „Jo, je to hrůza,“ řekl, ale bylo, vidět, že pohřešovaní lidé mu teď byli úplně šumák. Byl totálně vedle. Ale já se nevzdávala šance na normální rozhovor.

„Vlastně je celkem nebezpečný, když se tu jen tak potulujeme, ne?“ pokoušela jsem se to zachránit.

„Hm.“ Naprosto mimo. Už to vzdávám. Tohle prostě nejde. Budu holt plácat dál, i když mě neposlouchá.

„Rodiče už mě nahlásili na školu kam budu chodit. Ani nevím, co to je zač… " řekla jsem zamyšleně, vážně spíš tak pro sebe, než že bych ještě počítala s tím, že by mě snad poslouchal.

„To je dobrý, no.“ Absolutně nevnímal. Ten byl dneska ale extrémně výřečný. Už mě nenapadalo, co říkat.

„Kam se vlastně odstěhujete?“ Vypadlo z něj tak rychle a nečekaně, že jsem sebou trhla a párkrát dezorientovaně zamrkala, abych poskládala myšlenky. Jistě, tohle byla příčina jeho mlčenlivosti, to bylo nad slunce jasné, stejně jako to, že jsem to věděla celou dobu a nechtěla jsem si to přiznat, dokud to neřekl. Pak to ale vyslovil a má poslední nejmenší naděje, že by to mohl vzít lépe než já, se zhroutila jako domeček z karet.

„Myslím, že do Londýna. Ty víš, že bych radši zůstala tady, v Chicagu, ale jak už jsem říkala, nemám na výběr.“

„Jo, ale je to prostě smutný. Myslím, že za ty čtyři měsíce se z nás stali hodně dobří přátelé.“ Bolelo mě slyšet jeho zničený zklamaný hlas.

„Jo, bylo to skvělý!“ horlivě jsem přikyvovala, aby věděl, že jsme na tom stejně.

„Hm…bylo.“ Cítila jsem jak se mi ten minulý čas zabodává do srdce.

„Je mi to vážně hrozně líto,“ zoufala jsem zlomeným hlasem. Až když jsem slyšela, jak mi přeskakuje hlas, uvědomila jsem si dva potůčky slz na svých tvářích. Pak bylo ticho, on ho prolomil.

„Víš, chtěl bych něco udělat a možná už nebudu mít šanci… I když vím, že nejspíš budeš naštvaná a vlepíš mi facku, nebo tak něco…stejně… Asi bych si to nadosmrti vyčítal,“ mumlal odhodlaně, spíš jako by se k něčemu dokopával… ? Byl divnej, pozvedla jsem jedno obočí a dál už jsem nic nestihla udělat. Vzal mi obličej do dlaní a políbil mě. Nejdřív jsem ztuhla jak prkno a říkala si, co to dělá, že se asi zbláznil, ale nijak jsem se mu nebránila. Vlastně jsem po chvíli natáhla ruce a za krk ho táhla k sobě, jako on mě za pas. I když u mě to bylo spíše ‚gesto‘, on na rozdíl ode mě, měl nějakou sílu a tak to mělo účinek. Překvapilo mě, jak bezstarostně a spokojeně teď můžu přemýšlet, teď, když jsou jeho rty na mých. Zdálo se to moc krátké na to, aby už přestal, ale upřímně řečeno, mi už docházel kyslík.

„Wow!... Páni… ehm, díky?" Byl udýchaný, stejně jako já a taky zněl stejně šťastně, jako jsem se já cítila.

„Eh… nemáš zač?“ Už jsem to prostě nevydržela a začala se bláznivě a hlasitě smát. Tohle bylo tak neuvěřitelné, nečekané, tak zvláštní. Pak smích pomalu přecházel do pláče.

„Co se ti stalo?! Jsi v pohodě?“ Zněl ustaraně, musela to být velká změna na mém obličeji.

„Já… já si jen uvědomila,…že na tohle všechno je pozdě…“

Tvrdě se zasmál, objal mě a začal mě utěšovat. Všimla jsem si, že už se stmívá.

„Už budu muset jí domů. Miluju tě.“ Měla jsem slabý hlas, spíš jsem šeptala.

„Dobře, tak pojď.“

Zvedli jsme se a doprovodil mě.

„Miluju tě, ale to bohužel nestačí.“řekl a odešel.

Připadala jsem si jako v hodně nepodařené telenovele. Říkala jsem si, že rodiče budou nejspíš na nákupech a odemkla jsem si. Na podlaze ležel velký papír. Výrazný tlustý nápis na něm hlásal: „Podívej se na video.“ Absolutně jsem to nechápala; proč mi rodiče nechávají vzkaz na videu? Poslechla jsem a šla k televizi, ve videu už byla připravená nějaká kazeta. Zůstala jsem stát a stiskla ‚Play‘. Z kazety na mě promlouval starší muž, ve vínovém obleku. Měl šedé řídké vlasy, různě poválené na všechny strany. Měl tmavé oči a jemný úsměv na rtech. Jeho obličej působil příjemně, vlídně. Stejně jsem neměla tušení, co mi může chtít. Sympatický dojem okamžitě přerušila jeho slova.

„Milá slečno Darenová. Teď, když sledujete toto video, jsou Vaši rodiče nejspíš už po smrti. Můžete se s nimi rychle setkat a nebo mi do šesti hodin přinést obálku z trezoru pana Todleye. Přeji příjemný den.“

„Pane Bože…“ Tohle nemohlo být možné. Tohle se vážně děje jen v těch pitomých telenovelách. Co teď mám dělat? Jak budu žít? A budu žít?! Nikdy se mi nepodaří ukrást něco Todleyovi. Mohla bych utéct! Ne, nemá to cenu. Oni si mě najdou, ať půjdu kamkoliv. Proč zrovna já? A moji rodiče…To snad nemůže být pravda. Je to hrozné. Nejhorší noční můra. A co Billy?

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodnota ducha - Prolog: