Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodnota ducha - 2. kapitola

10.05.2010 (07:45) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 944×

2. kapitola - Dívka, která se nebála

Všechno je v pohodě. Nic se nestalo, všichni jsou zdraví a šťastní... Zvláštní, že si to opakuju každých pět minut. Sakra! Je to sugesce a já ji potřebuju, tak proč ne. Ne, štve mě to. A to velmi mimořádně.

A hele, balíček. Co to asi je? Taková mrňavá krabička... Zamhouřila jsem oči a luštila adresu. Nebo jsem se o to spíš pokoušela? Proč je to tak naškrábané... Sklonila jsem se blíž... Ale!

Balíček byl určen panu Todleymu. To mi něco říká. Aha, už vím. Tak to nejsem extra nadšená, ale bohužel - i divný lidi dostávají poštu. A stejně divnou poštu. Říká se, že je kriminálník. Nekolují o něm hezké věci a i když můj černý humor asi není na místě, nejlepší na tom je, že je to snad nejbohatší chlápek Chicaga a bydlí tady, v náší čtvrti, kde čirou náhodou postupně mizí lidi. No není to náhodička? Všichni tady z něj mají ohromný respekt, ne, to není výstižné. P"rostě se ho normálně bojí. Já se ho nebojím ani trochu. Zaprvé, pořádně ho ani neznám a místní babky mají vážně sklony přehánět a přibarvovat (Mluvím z vlastní zkušenosti. Pořád dělají, že potřebují brýle a nevím, co všechno, hlavně, že vždycky přísahají, že ten a ten problém viděly páchat zrovna mě...) a za druhé, je to jen člověk. Ubohý člověk, stejně jako já, která mi v podstatě nemá co vzít. Může mi vyhrožovat, může mi ublížit... A co dál? Je to jen člověk.

Nasedla jsem na svůj ohromně vytuněný bicykl. Dojela jsem k Todleyově ,skromné' vilce, sesedla a vzala balíček do ruky. Hledala jsem to něco,  vydávající drnčící zvuk, čemu se běžně říká zvonek, ale to tady pán zjevně nevedl. Říkala jsem si, že tedy zkusím zaklepat a přemýšlela, jestli tu má třeba nějaké triky, jako že například vstoupím a automaticky mi na hlavu spadne sekera nebo něco takového. Představila jsem si, jak to pak jednou spadne na hlavu jemu a začala se potichounku pochichtávat. Nešlo to zastavit. Chytala jsem ale zvláštní pocit. Po páteři mi přejel mráz a stahoval mě podivný tlak. Byl v tom jistý adrenalin, napětí. Přesně takové to napětí, když nějak podvědomě víte, že můžete přijít o život.

Vzala jsem za mosazné studené klepadlo, tvořé nějakou fakt zrůdnou hlavou a chtěla klepnnout, při mém zabrání však dveře rovnou povolily a ukázalo se, že vůbec nejsou zamčené. Zvědavě jsem vklouzla dovnitř a adrenalin se ve mně hromadil k prasknutí. Bylo ode mě velmi drzé sem jen tak vlézt. Ale popravdě - bylo mi to absolutně u zadnice.

Nemusela jsem být žádný expert, abych si dokázala udělat alespoň zdálenou představu o ceně jen třeba jedné z věcí, co tu byly. Byly tu miliardy misek, mís, váziček, dekorací, ozdob, cetek... Všechno to působilo přepláceně, přervaně a kýčovitě. Vlastně z toho trochu bolely oči. Všechno se to lesklo, žářilo a třpytilo. Fuj! Vážně to bylo hnusně přepleskané, přestože samotná vstupní hala musela být větší než náš dům. Ten musí být asi dost nafoukaný. Ale teď bych měla najít jeho, abych stihla všechnu poštu. Rozhlížela jsem se. Bylo tu tolik dveří! Jedny velké schody vedly do druhého patra, kde byl jakýsi balkon, ze kterého by teď byl výhled na mě a další tucet dveří. Tak zaprvé, zase tak neslušná nejsem, abych mu prolézala všechny dveře a zadruhé, bych asi dřív chcípla, než bych to stihla. Chodila jsem přemýšlivě sem a tam pomalými krůčky po velké hale a ozvěná mé chůze se odrážela od vysokých stěn. Tak zkusíme nejjednodušší věc.

,,Haló?" křikla jsem do útrob domu. Odezva však žádná. Bylo mrtvé ticho. Po chvíli jseem si ale uvědomila, že to není pravda. Slyšela jsem hlasy. Šla jsem po zvuku ke dveřím hned asi deset metrů ode mě. Dveře byly na pár centimetrů otevřené, tak jsem do nich jenom strčila a otevřela je dokořán. Vyrušila jsem pana Todleye 'v práci'... Tentokrát jsem se na místní babky vážně nemohla zlobit. Nebyly to žádné drby, co o tomhle pánovi kolovaly po celém Chicagu. K mé smůle to je šechno pravda. Dva páry očí na mě upřely zrak. Jeden ustrašený a prosebný, druhý rozzuřený. Ten první se však stal do pár vteřin skelným. Ozval se výkřik. Ohlédla jsem se přes rameno, nikdo tam ale nebyl. Trvalo mi uvědomit si, že jsem vykřikla já. Připadalo mi to totiž až trochu moc nezvyklé. Asi poprvé v životě jsem pocítila něco, čemu normální lidé nejspíš říkají strach a nebylo to vůbec příjemné. Je to vůbec možný? Mtvý muž na zemi byl celý smočený svou vlastní krví. Na obličeji i jinde na těle měl nesčetně velkých modřin, jistojistě tu nebyl na náštěvě poprvé. Stálý host. Stálá oběť. Jenže zřejmě nedal Todleymu to, co po něm chtěl. A nebo mu to už naopak dal...

,,Co tady chceš?!" Měl hrubý řezaný hlas, nyní zavánějící výhružkou.

,,Přinesla jsem Vám balíček." Za to můj hlas byl naprosto klidný, vyrovaný, bez zájmu, jako kdybych mluvila s naší sousedkou o počasí. I na něm bylo vidět, že se diví.

,,Oh!" vydechl. ,,Tak se s tebou konečně setkávám?! S Nebojsou v dívčím vydání. Se slavnou dívkou, která se ničeho nebojí?..." řekl náhle zvědavě, ale posměšně. Co to jako má být za kecy? Pozvedla jsem jedno obočí.

,,Máš pravdu, milá Yvonne, o to tady vůbec nejde. I když jsem se s tebou vždycky chtěl setkat, protože mi přišlo vážně nemožné, že by se malý spratek jako ty, ničeho nebál. Hmm, možná je to tedy pravda. Ale to zase odbočuji od tématu. Tobě teď spíš asi záleží na tom, že když o tom, co jsi viděla někomu jen cekneš, bude po tobě. A věř, že já se to dozvím." Asi se mi to s tím strachem předtím jenom zdálo, jelikož tu právě mluvil o mojí smrti a já na něj s klidem zírala.

,,Jestli to tu bude ještě na dlouho, ráda bych si sedla, bolí mě nohy." Nestihl zakrýt údiv v svých očích, který mu tam probleskl, vzápětí pokynul na pohovku kousek od nás. Posadila jsem se na ní a protáhla si nohy.

,,A teď k tomu, co jsem říkal," pobídl mě dychtivě.

,,Hmm... Jo jasně, myslíte to, jak zemřu? No, ne, že by mě to nějak potěšilo. Ale tak to se holt někdy stává. Spíš si ale říkám, že Vy by jste měl mít starost. Připadáte mi trochu psycho," odpověděla jsem upřímně a u poslední věty se trochu zašklebila. Zlatej dramatickej kroužek!

Jeho obličej nabíral nebezpečnou rudou barvu, hned se ale zklidnil. Doopravdy v klidu vůbec nebyl, ale snažil se tak na mě působit. ,,Nemyslíte, že je trochu nebezpečné urážet mě v mém vlastním domě? Mám tu zbraně, o ktrých jste ani neslyšela a umím být velmi přesný." Očima na chvíli schválně spočinul na mrtvole muže, podívala jsem se na ni. Ne, že bych byla necitlivá, ale teď jsem byla zalezlá ve svém ochraném krunýři a emoce jsem si nepřipouštěla. Podívala jsem se zpět na něj a pokrčila rameny. Byl kvůli mě už slušně vyvedený z míry.

,,Co teď teda mo mě vůbec chcete? Já nemam čas do večera," zeptala jsem se, takhle mě z práce vyhodí. Ještě jsem si prohlídla své nehty jako gesto, že už je tu vážně trochu nuda.

,,Chci abys držela jazyk za zuby! Jestli nebudeš, vymstí se ti to a sama zaplatíš. A víš, co je nejlepší? Tohle říkám všem. Nikdo to nevydrží. Taky to jednou nevydržíš a uděláš chybu a já se budu nepokrytě smát. Lidé jsou všichni tak čitelní a předvídatelní."

,,A proč mě nezabijete rovnou? Tak trochu to nemá logiku. Sicde pak umřu, ale stihnu to říct někomu dalšímu. To je pro Vás trochu nevýhodný, ne? Jsem teda myslela, že jste inteligentnější..." Opět se naštva la z očí mu šlehaly blesky, div jsem neuhýbala. Začal si něco  mumlat pro sebe. Velmi rozzuřeným hlasem si mrmlal nesrozumitelné věci, vypadalo to, jako by mě proklínal. No, to už je trochu moc.

,,Hele, do teď jsme v klidu kecali, ale teď už jste fakt divnej. Sorry, já se bavím jenom s lidma normálníma. Takže peace s Váma, já radši letim!" Zvedla jsem se a šla ven. Zakroutila jsem hlavou nad tím, co je to dneska za lidi a nasedla na kolo. Roznesla jsem všechnu zbývající poštu a jela do Douglasova parku. Bydeli jsme na West Side. Nebyla to zrovna nejbohatší čtvrť, ale rodičům to vyhovovalo a mě ostatně taky. My jsme měli peněz docela dost, ale nechtěla bych žít mezi zbohatlickými rozmazlenými dětmi. My jsme byli normální. Právě do Douglas parku jsme s Libby chodily téměř každodenně. Bylo tu krásně, Libby to tu milovala. Často jsme spolu taky jezdívaly k Michiganskému jezeru. Byla to její oblíbená místa.

Věděla jsem, že není dobře, když o ní mluvím v minulosti, ale už jsem si víc nedokázala nic nalhávat. Říkat si, že to bude dobré. Protože nebude! Nemusela bych věřit novinám, které oznamovaly, že je mrtvá. Ale byla jsem nucena věřit prázdnému otvoru ve své hrudi, který jsem cítila. Ve svém srdci jsem cítila, že Libby už tu víc není se mnou; živá, veselá a optimistická, jako bývala. Unikla mi jedna jediná slza. Věděla jsem, že si zasloužila víc, že bych jí měl vyplakat jezero a třeba ho po ní pak pojmenovat. Zasloužila by si to víc, než nikdo jiný. Ale stejně dobře jsem si byla jistá, že kdyby mohla, přišla by ke mně a začala mě utěšovat. Řekla by mi, že já byla vždycky dost silná holka a že to zvládnu. Řekla by jdi dál a žij za nás obě.

Tak jsem se sebrala a jela domů. Na skříňce jsem měla dost našich společných fotek. Vlastně všude, km jsem se po svém pokoji podívala, do mě bodaly vzpomínky na ni. Tak jsem všechno změnila. Schovala jsem všechny naše fotky do krabice, dárky od ní dala do další. Vše, co mi ji připomínalo, jsem schovala. A pak mi zbylo to poslední. Zastrčit své vzpomínky do nějakého velkého šuplíku v koutě mé mysli, ke kterému už se nikdy nevrátím. Přesně tam jsem je dala, pevně uzamkla na několik západů a klíč pohřbila společně s Liberty Darenovou.

Nikdy jsem skutečně nevěřila, že se k té povídce vrátím. Ale jsem ráda, že se to stalo. Otázka zní: Jste rádi taky? =)

Shrnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodnota ducha - 2. kapitola: