Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodná mrcha - Prolog + 1. kapitola

16.06.2010 (15:15) • NillyBellaSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1918×

Prolog

Ahoj, jmenuji se Isabella Swan, ale říkejte mi Bella. Je mi 17 let, teda aspoň na ně vypadám. Ve skutečnosti mi to táhne na 70. Asi si říkáte, jak to? Hm, tak já vím to povím, jsem poloupír, takže prakticky nestárnu…

Barva mých očí je tyrkysově-zelená, na poloupíra dost netypické, jenomže to bych nebyla já, kdybych měla něco normálního. Mám je takové, protože můj dar je voda a trochu země. Někdy se to hodí, ale má to i své stinné stránky, třeba to, že jsem jak to říct… už to mám „nestabilní“ a to jak fyzicky tak psychicky. Například není dne, kdybych se nenaštvala, nerozbrečela a nejásala radostí minutu po sobě, ale to není všechno, ještě tu je ta fyzická stránka; taky pořád padám… Jsem jako magnet a zem je jako feromagnetická látka, prostě mě přitahuje…

Mé vlasy jsou blonďaté, místy až zlaté, ale nebojte se, namyšlená nejsem, to jenom hraju na okolí aby se mi vyhýbalo. Jinak jsem asi 168 cm vysoká a celkem štíhlá. Mojí vášní je nakupování a malování. Teď momentálně bydlím v České Republice, ale za týden se stěhuju do Forks, to je v USA. Maminka mi umřela, když mě rodila. Tátu jsem nikdy nepotkala a žádné příbuzné na světě nemám. Jediný koho mám je Rosalie Hale.

Je to upírka, která mě našla v našem domě těsně po porodu a protože nemůže mít svoje vlastní děti, tak se mě ujala. Je též blonďatá, ale má zlaté oči jelikož je vegetarián jako já. Máme spolu vztah jako matka s dcerou. Rose nemá žádného přítele, protože se jí každý chlap doposud snažil dostat jenom do postele.

Rose žádný dar nemá… ale když tak o tom přemýšlím, tak vlastně jo; dokáže si každého omotat kolem prstu, ale na mě stejně nemá, protože dokážu ovládat vodu, tím myslím, že s ní můžu dělat cokoliv Vás napadne. Zato se zemí je to horší, tu neumím moc ovládat. Zatím jsem zjistila, že umím vyrvat pomocí mysli od 1mm až do 100 m velký kámen, ale to není vše ještě můžu nechat cokoliv vyrůst kdekoliv (proto taky máme perfektní zahradu) a mnoho dalších věcí…

Kapitola 1.

Stěhování a náš nový domov

Pohled: Bella

„Bello!... Beeellooooo!!!“ Slyšela jsem ze zdola.

„Ano, mamí?“ zařvala jsem na ní a snažila jsem se znít co nejbděleji.

„Okamžitě vstaň,“ Aha, takže to moc nezabralo. „A sbal si ty věci, za půl hodiny vyrážíme na letiště!“

Ježiši!!! Já úplně zapomněla!!! Rychle jsem vstala, ustlala postel a hned zapadla pod sprchu - musím přece vonět, ne? Co kdyby tam byl nějaký stevard k nakousnutí? Hned potom jsem naházela všechno oblečení s knížkami a dalšími drobnůstkami do mého mega kufru a udělala ze sebe člověka, pardon poloupíra. Seběhla jsem dolů, kde stála dokonalá Rose a klepala nohou o zem…

„Tobě to ale trvá!“ vyřkla Rose, načež jsem si odfrkla a schválně pustila kufr na zem, který s žuchnutím spadl na Rosaliinou nohu. Její výraz byl k nezaplacení.

„Já na rozdíl od někoho, kterého nebudu jmenovat, se musím mýt obden!“ odsekla jsem.

„No dobře,“ řekla Rose a ukázala na garáž. ,,Jdeme naskládat kufry do auta!“

A jak řekla, tak se taky stalo, jenomže jak jsem Vám před chvílí říkala, prostě jsem musela spadnout.

„Hahaha.“ Ozval se za mnou zvonkový smích.

„Mě to vtipný nepřipadá…“

„Ale kdyby ses viděla.“ Další nával smíchu. „Takový držkopád!!“

„O co jsem to zase zakopla?!“ zeptala jsem se rozhořčeně.

„O-o svoj-je vla-astní nohy-y!!!“  vykoktala ze sebe.

„Aha…“ Kouknu na nohy a vidím tu pitomou tkaničku, která se tam tak hezky kejve ze strany na stranu… „Houby nohy, tkanička!!!"

Zvednu se ze země, když v tom zazvoní zvonek a já se tak leknu, že jsem znovu na zemi.

,,Rose, běž prosím otevřít,“ zakňourám.

„Když tě tak vidím, tak radši jo…“ Chytře konstatovala a šla ke dveřím, ale u dveří se zastavila a pro jistotu zavětřila. Najednou strnula, rychle se na mě otočila a pošeptala mým směrem: „Upír!“

Já jsem Vám to ještě asi nevysvětlila, ale já jsem vlastně jediná svého druhu, takže se jiných upírů hodně bojím, protože nechci skončit jako nějaký pokusný králík…

„Jdu se schovat!“ A než byste řekli máslo, tak jsem byla nahoře ve svém pokoji a bedlivě poslouchala rozhovor dole.

Pohled: Rose

Jen co zmizela Bella nahoře, tak jsem otevřela dveře našemu neznámému.

„Dobrý den,“ řekla jsem slušně.

„Do-dobrý d-den,“ vykoktal ze sebe zřejmě nějaký vandráko-upír.

„Přejete si?!“ řekla jsem o poznání chladněji, protože nestrpím, aby se mi tohle stvoření koukalo do výstřihu.

„Já jenom, promiňte. Už jsem nebyl na lovu hrozně dlouho a slyšel jsem tu bít srdce… vlastně pořád slyším!“ Seshora jsem slyšela tiché zajíknutí.

„To je můj pes!“ řekla jsem rychle a pomalu zavírala dveře, když mi tam strčil nohu.

„Ne, není,“

„Ale je!“

„Není a teď Vás poprosím, abyste opustil můj pozemek!“

„Ale, ale slečinko! Co tak hrubě?!“ A vrhl se na mě. Najednou jsem cítila jeho nechutně slizké rty v mém dekoltu, ruku od kolene sunoucí se stále výše, ale znenadání přestal, vypadal jako by se něčeho lekl; brejlil na schody na nichž stála Bella celá rudá vzteky a u rukou měla obrovské kapky vody s kusy zeminy. Vymrštila kouli směrem na neznámého, která  těsně minula jeho nadmutý rozkrok. Neznámý se toho lekl a vystřelil ze dveří jako Bella, když vidí slevy ve svém oblíbeném obchodě.

A bylo po všem.

„Rose, Rose!“ Slyšela jsem naléhavé volání mého jména, ale nedokázala jsem se vzpamatovat z toho, co se teď málem stalo.

„Rose, drahoušku,“ To mě trochu probralo. „Seš ok?!“

„Asi ne,“ odpověděla jsem na mě skřehotavým hlasem.

„No táák, Rose vstávej, musíme na letiště, za chvíli nám to letí!“ A nojooo!

„Už vstávám, ty zatím běž skládat ty věci do auta, ale buď opatrná, může tam ještě někde číhat,“ Měla jsem o ní hrozný strach.

„Neboj, já se o sebe umím postarat!“ A odešla.

Pohled: Bella

Potom co jsem viděla Rose ve stavu „mimo“, jsem radši odešla a šla naskládat kufry do našeho autíčka. Páni, mi jich fakt máme dost, nevím, nevím jestli to letadlo pobere.

Když jsem měla svoji prácičku skoro hotovou, tak přišla Rose s posledními kufry a zamkla náš teď už bývalý dům. Bylo na čase udělat papa.

Na letišti jsme byly hned. Jen co jsme zastavily před terminálem, tak už se nám nabízeli odnašeči kufrů. Do gatu jsme přišly na poslední chvíli, no co, měla jsem hlad. V letadle to uteklo strašně rychle, možná to bylo tím, že jsem usnula…

Jen co jsme vystoupily z letadla, tak jsme se rozdělily, já šla vyzvednout naše autíčko Maserati, zatímco Rose šla pro kufry.

Když jsem došla k pultu, tak tam na mě čekalo velmi milé překvapení v podobě hezkého pronajímače aut. Byl vysoký, blonďatý s krátkým sestřihem, svalnatý a s modrýma očima - prostě kus. Teď je čas na moji akci jménem Ulov si ho. Takže krok č.1: Narovnat, krok č.2: Stáhnout výstřih trochu níže a krok č. 3: Navázat oční kontakt.

„Dobrý den,“ řekla jsem mile.

„Dobrý den slečno.“ Usmála jsem se. „Mohu Vám nějak pomoci?“

„Mám tady objednané Maserati na jméno Swan.“ No co se divíte? Na auta jsem expert já!

„Oh, jistě, to jste Vy!“ To jsem já? Copak jsem tu nějak známá nebo co?!

„Promiňte, jak jste myslel, že to jsem já?“

„No víte, já bydlím ve Forks, tam jak se stěhujete a no mluví o Vás celé město.“

„A proč o mně mluví?“ Pořád to nechápu.

„Slečno, Forks je velmi malé město, takže se tam nic neutají a navíc je tam velmi malá populace, tím pádem se všichni těší na nové občany!“ Kristova noho.

„A i vy se na mne těšíte?“ Začervenal se.

„S takovou kráskou jako jste Vy nikdo nepočítal!“ A mám ho.

„Děkuji.“ Usmála jsem se koketně.

„Nemáte za co, to všichni žáci forkské střední by Vám měli děkovat!“ řekl vážně.

…delší odmlka…

„A, už to mám!“ řekl radostně a podával mi klíčky se všemi různými papíry od auta.

„Děkuji moc a doufám, že se uvidíme ve škole!“ konstatovala jsem doufajícně a odešla jsem.

„No kde seš?!“ Slyšela jsem za zády Rosaliin naštvaný hlas.

„Jsem tady,“ řekla jsem.

„Haha, mooc vtipný, ale já myslela jako kde se tak dlouho couráš!“

„U pultu s auty byl moc pěkný kluk, který chodí na forkskou střední a…“

„No dobře…“ Asi mě pochopila. „Tak pojď, jdem naskládat kufry do auta.“

„Jasně!“

Hned co jsme je naložily, tak jsme vyjely směr náš nový domov. Míjely jsme různá města, ale co mě znervózňovalo, bylo to, že čím jsme jely dál a dál, tak houstly mraky a pršelo čím dál tím víc. A aby toho nebylo málo, tak za náma od Port Angeles jelo takový stříbrný zašlý auto, myslím že Volvo, které jakoby nám závidělo naše autíčko, tak se na nás pořád lísalo!!

„Jsme tady!“ Probudilo mě zvonkové trylkování Rose.

„Už?“ Zívla jsem si a protáhla jako kočka.

„Ano! Koukni, vidíš támhle ten bíločervený dům?“ Zamžourala jsem očima a kupodivu tam opravdu něco takového stálo! A nebylo to vůbec špatné!

„Jooo, vidím ho! Ten je ale krásný Rose!“ zavýskla jsem.

„No ještě aby ne! Vždyť jsem ho vybírala já!“

„Líbí se mi tvá skromnost,“ řekla jsem ironický.

„Hmm, to jsem ráda,“ řekla sarkasticky a zastavila auto.

Jen co vypla motor, tak jsem lezla ven z auta a začala náš nový domov obhlížet. Dům byl moc hezký, ale čeho jsem se docela bála, byla zahrada a okolí domu. Na zahradu jsem radši šla pomalu, aby to se mnou případně neseklo, ale bylo to zbytečné! Zahrada byla krásná a prostorná. Všude byly samé kytky, které ladily s barvou domu a stromy, které splívaly s okolím. Okolo našeho domu byl les, nádherný, zelený, vykvetlý les. Tady bude jedna báseň lovit večeři! A nakonec jako třešnička na dortu byl fakt, že jsme neměly žádné sousedy!

Dojetím mi vyklouzla slza z oka.

„Nelíbí se ti to tu?“ zeptala se mě vystrašeně Rose, když viděla moji slzu.

„Ne,“ řekla jsem skřehotavě. „To mě to jenom dojalo, jak je to tu dokonalý!“ A dodala jsem k tomu ještě nejkrásnější úsměv jaký jsem dokázala vykouzlit.

„To jsem fakticky mooc ráda!“ vybafla na mě úlevně Rose a padly jsme si do náruče.

Asi po 5 minutách jsem se v našem objetí začala klepat, přece jenom jsem měla na sobě jenom svetřík a tady bylo okolo 10 stupňů. Rose to hned vycítila a poslala mě s klíčky do domu.

„A ty se mnou nepůjdeš?“ zeptala jsem se.

„Já už jsem to tu viděla,“ řekla a naznačila mi ať už jdu.

U dveří jsem se zastavila a pořádně se nadechla… Tak do toho… Otevřela jsem dveře. Hned co jsem vešla, tak mě do nosu uhodila vůně šeříku a meruňky. Rose ví, co miluju. Za dveřmi se roztíral obývák, ve kterém dominoval veliký kulatý bílý gauč s plazmovou televizí na stěně + veliké vázy v každém rohu pokoje, ve kterých byly fialové šeříky. Stěny obýváků byly bílé s černými ornamenty a koberec byl též bílý. Z pokoje vedly prosklené dveře do kuchyně.

Kuchyň byla v barvě bílé a tmavě dřevěného materiálu.

Jen co jsem to uviděla, tak mě napadlo, jak asi vypadá můj pokoj. Vyšla jsem tedy schody. Naproti mně byli 4 pokoje.

1. pokoj zleva byla koupelna, která podle přípravků na vlasy a make-upu byla Rose.

Za 2. dveřmi byl pokoj Rose, který nes růžovofialovou barvu.

3. dveře byli určeny našim koníčkům, takže třeba malování, kytara, počítače…

A konečně přišla řada na můj pokoj. Bože, ten je nádherný! On má i balkónové dveře na zahradu! Je ve fialové barvě s tmavohnědou až černou dřevěnou podlahou. Postel je železná v černé barvě s bílými nebesy. Koberec je hodně chlupatý a fialovobílý. Úložné prostory jsou v barvách bíle a nakonec, to úplně nejlepší je, že moje skříň na šaty se táhne po celé stěně je taky bílá a má zrcadlo na každém druhém křídle! Vzdechla jsem si zamilovaně. To je ten nejhezčí pokoj na světě!!!

Ani jsem si nevšimla, že Rose stojí za mnou, až do tý doby, než si decentně odkašlala. Já jsem se tak lekla, až jsem vyskočila metr nad zem. To mi udělala schválně!

„Tak co?“ zeptala se.

„Nádherný, boží, naprosto dokonalý!“ odpověděla jsem jí láskyplně a padla jí do náruče… Dneska už po druhý.

„To jsem moc ráda… ale teď si jdeme vybalit věci, a ty pak umýt do tvé koupelny...“

„Cože? Já mám svojí koupelnu?!“

„Ano, máš!“ A ukázala na dveře v mém pokoji, které jsem úplně přehlídla.

„No to je úžasný!“ vykřikla jsem a letěla k těm dveřím, když v tom mě Rose zastavila.

„Ještě jsem ti nedopověděla to, co jsem ti před chvilinkou říkala.“

„Tak pokračuj!“ Pobízela jsem jí, protože jsem chtěla už vidět svoji koupelnu.

„Kde jsem skončila… jo, už vím, jdeme si vybalit věci, ty pak umýt, protože jdeme zítra do školy.“ Pořád mi to nedocházelo.

„Jako my budeme chodit do školy?!“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, to budeme.“

„To si ze mě děláš sradnu!“

„Ne, nedělám Bellinko!“

„Já do školy nejdu!“

„Jdeš, pokud chceš mít svoje vlastní Maserati!“ Ááá zasáhla do mého slabého místa.

„No dobře, tak jo, co já pro Maserati neudělám!!“

Po vyložení věcí konečně přišel čas na prohlídku mé koupelny. Dveře byly smetanové barvy s kouřovými skly. Když jsem otevřela dveře, tak první, co mě zaujalo, byla sprchovana, která se nacházela v rohu koupelny. Místnost byla zbarvena do tyrkysova s bílými tečkami. Naproti vaně bylo umyvadlo, které bylo zabudováno do takové větší skříně. Vedle něho byly různé šminky a make-up.

Hned co jsem vše důkladně prozkoumala, tak jsem se šla vysprchovat a umýt vlasy.

Ještě večer jsem si připravila oblečení a tašku s věcmi do školy.

Jen co jsem si lehla do postele, tak se mě zmocňoval pořád víc a víc ten pocit, který Vám naznačuje, že zítra to neproběhne tak hladce, jak si přejete.

                            <<    Shrnutí    >>

Autor: NillyBellaSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodná mrcha - Prolog + 1. kapitola: