Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledání - 3. kapitola Cesta, polibek a problémy

09.12.2009 (19:00) • SharylMoon • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1078×

3. kapitola Cesta, polibky a problémy

,,Já tě nechápu.“ řekl když jsem dopila. Velká zvířata tu byla vzácná a tak jsem musela nějakému statkáři ukrást mulu asi z toho nebude nadšený.

,,Co přesně nechápeš?“ zeptala jsem se znuděně. Trval na tom, že se semnou půjde podívat jak lovím. Úplně ho fascinovalo a divilo jak… a hlavně proč to dělám.

,,No… to máš jedno. Chceš se podívat jak lovím já?“ zeptal se, ale to nepřipadalo v úvahu.

,,Ani náhodou. Pokud tedy nechceš, abych ti za to neurvala hlavu.“ zavrčela jsem. On se jen uchychtl a beze slova byl pryč. Zamyšleně jsem se posadila na kámen.  Od té doby co Stephan souhlasil, že mi pomůže, uběhl asi měsíc. Čas pro mě neznamenal nic a pravděpodobně bych si ani nevšímala jak plyne,  kdybych neměla jen omezený čas na nalezení Jaspra. Za tu dobu jsme skoro nepostoupili. Stephan chtěl pořád lovit, ale už jsme nebyli v jeho teritoriu a tak to bylo nebezpečné. Se mnou nikdo problém neměl. Jestli ubývají zvířata, bylo všem jedno. Ne jednou jsme, ale  před těmi blázny museli utíkat.  V tu chvíli se Step, jak jsem mu říkala, vrátil. Byl docela milí. Vize ohledně něho byli, ale zmatené a  hlavně otřesné.

Buď jsem ho viděla lovit zvířata nebo jindy zase lidi. Jako by pořád měnil názor. Asi uvažuje nad tím stát se vegetariánem, ale zatím měl jen jedno zvíře. Moc dobrý vegetarián to nebude. V duchu jsem se zasmála. Už jsem si začínala na tu krev vysávající sebranku zvykat.

,,Tak jsem tu.“ usmál se. V době proměny byl i docela mladý… možná o rok starší než já.  Úsměv jsem mu oplatila.

,,Můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se.

,,Jo klidně.“ A už jsme běželi. Nebylo to nijak namáhavé ani pomalé, ale sem tam bych řekla, že i nudné. Musela jsem se zase zasmát, nejlepší a jediný způsob jak uspat upíra… běh.

,,Něco je vtipné?“ zeptal se.

,,Ani ne… jen si užívám běh.“ trochu jsem zalhala.

,,A proč toho Jaspra hledáš?

,,To je složitý.“ snažila jsem se to zamluvit.

,,Máme spoustu času.“

,,To by tě nezajímalo.“ utla jsem jeho spekulace poněkud ostře.

Cestovali jsme dlouho… mohl uběhnout tak týden neustálého běhu Možná i víc, popravdě netuším. Už nechtěl tolik lovit. Zastavili jsme se až v hraničním městě  Neuvo Laredo. Nebylo to velké město, ale pro lov ideální. Asi proto, že zde byl další statkář, se spoustou krav. To se hodilo. Za nedlouho jsem byla plná a Step taky až na to, že on si pochutnal na jednom ze statkářových synů. O to se bude asi zajímat víc než o úbytek krav. V noci se ale objevili komplikace:

Dva upíři v čele a další dva divocí za nimi. Hledali nás… věděli, že tu jsme a chtěli nás zabít. Zachytili naši stopu a míří sem. Budou tu asi za hodinu…

Step mi zrovna něco říkal a když viděl jak ztěžka oddechuji zastavil se v půli slova.

,,Co se stalo? Cítíš nějaký pach?“ sám se zhluboka nadechl. Ale zatím nic necítil.

,,Musíme vypadnout a to hned.“ skoro jsem šeptala, ale dala jsem na slovo zvláštní důraz. Stephan se zamračil a řekl:

,,Co se děje?“

,,Upíři, kterým patří toto území nás našli. Budou tu asi za hodinu. Musíme zmizet!“ naléhala jsem.

,,Klid… nemůžou vědět kde jsme a jak tě to vůbec napadlo?“ kousla jsem se do rtu. Co teď? Mám mu to říct? Od doby kdy jsme vyrazili se jeho přístup ke mně změnil a můj názor na něj taky… třeba mě nezradí nebo neuvězní.

,,Vidím budoucnost.“ Vyhrkla jsem tak rychle, že by tomu člověk nerozuměl.

,,Co? Jako fakt? To je skvělé! Takže jsi viděla jak nás tu objevili?“ byl evidentně užaslý.

,,No jo tak něco, ale spíš mám pocit, že vidím akorát jejich rozhodnutí.“ uvažovala jsem.  Přemýšlel nad tím, nebo nad něčím jiným? Pak se taky kousl do rtu. A zni čeho nic,  přitiskl své rty na mé. Chvíli jsem byla překvapená, ale pak jsem mu polibek vrátila.

,,Fajn… teď můžeme zdrhnout.“  Zasmál se. Byla jsem stále zaskočená a tak jsem jen přikývla. Plnou rychlostí jsme se rozeběhli na jihozápad (byla jsem si jistá, že od tam na nás nejdou a navíc je to po směru na montrrey). Ale vyběhli jsme pozdě… už jsem je cítila… a Step taky.

,,Dostihnou nás!“ vykřikl.

,,Já vím!“ odsekla jsem.

,,Můžeme rovnou zastavit!“

,,Ne nebudeme zastavovat. Radši přidej!“ poslušně se pokusil vymáčknout ze sebe něco víc než je jeho maximální rychlost. A povedlo se. Ale nestačilo to přibližovali se. Sice byli jen dva, ale byli čím dál blíž.

,,To jsou novorození. Jsou rychlejší a silnější než dospělí. Bojuj s nimi hlavou ne silou. Chytré chvaty a hlavně ať tě nechytí mezi paže a hruď. Rozdrtili by tě.“ Upozornil mě. Bylo jasné, že jim neutečeme. Byli jako hladoví psy puštění ze řetězů. Byli tak divocí.

,,Lepší bude když na ně tady počkáme. Utíkat nemá cenu.“  Stejně jako se psy. Pomyslela jsem si. Chvíli jsem uvažovala jestli na ně platí, uhození do čumáku a  pořádný řev. Ale to asi ne. V duchu jsem se zasmála. Když jsme zastavili, zeptala jsem se na můj nápad:

,,Takže s nimi mám bojovat, jako člověk se psem?“ zasmál se.

,,No teoreticky, ale spíš ne. Prostě, ať tě nechytí do náruče.“ Taky jsem se zasmála. Bylo zvláštní, jak jsem byla připravená na boj, i když jsem o něm nic nevěděla.

A byli tu: semlelo se to tak rychle, že si nejsem jistá jestli to dokážu popsat, ale pokusím se. Byli krvelační a bojechtiví. Okamžitě se na nás vrhli a my jim bez problémů uhnuli. Náhodnému pozorovateli by se zdálo, že jsem se ani nehnula. Spíš by to vypadalo jakoby mnou proletěl. Ještě víc zuřivý než předtím skočil znovu. Zase nic. Usmála jsem se. A přešla do protiútoku.  Ale o boji jsem toho moc nevěděla a tak jsem skončila na zemi. Budu muset trénovat. Ale budu mít možnost? Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Vrátila jsem se k původní taktice, až na to že jsem ho při jednom jeho skoku prudce chytila za krk a trhla s ním k zemi. Ozvalo se křupnutí a na hlavě novorozeného se objevila  prasklina. S zuřivou rychlostí a silou se vymrštil a mě odrazil dozadu najednou jsem ho měla nad sebou. A začal mi páčit ruku. S hrůzou jsem si uvědomila, že to samé se děje Stephanovi. Proklatě. Musím s tím něco udělat. Vzepřela jsem veškerou svou sílu a pokusila se nadzvednout. Šlo to ztuha, ale šlo. Namáhavě jsem se překulila a vysmekla se mu. Co nejrychleji jsem se rozběhla a narazila ramenem do novorozeného nad Stepem. Další křupnutí. Tentokrát v mém rameni a jeho zádech. Výsledek byl, ale ohromující. Tělo novorozeného se vzneslo do vzduchu a dopadlo až pět metrů od nás. Bylo nehybné. To už mě, ale svíral na hrudi můj novorozený. Děsivou silou mě drtil. Netrvalo dlouho a odhozený novorozený taky vstal a chystal se chytit Stepa.

,,Dost!“ ozval se neznámý hlas. Novorozený mě přestal drtit a Stephan se postavil.

,,Pusť ji!“ zavrčel. Novorozený chvíli otálel a pak se jeho paže uvolnili. A já se od něj odpotácela. Na břichu jsem měla několik prasklin. Doufám, že se to zahojí.

,,Díky.“ řekl Step.

,,No není zač.“ zašklebila jsem se.

,,Co tu chcete?“ přerušil náš rozhovor, neznámí upír. Po boku mu stála překrásná žena. Měla blonďaté dlouhé vlasy. Menší postavy.

,,Jen tudy procházíme.“ ujala jsem se slova.

,,Vaše jména?“ zeptal se.

,,A vaše?“ opáčil pohrdavě Step. Neznámý zavrčel.

,,Moje družka Barbra a já jsem John.“ představil se.

,,Já jsem Stephan a moje družka Alice.“ Nedala jsem na sobě znát údiv a menší rozhořčení, že mě označil za jeho družku.

,,Nejste tu vítáni!“ zavrčel, místo klasického: Rád vás poznávám.

,,Jak jsem řekla, jen tudy procházíme. Jsme cestovatelé. Nemáme zájem o bitvy o území.“ promluvila jsem.

,,Vážně? To je divné. Lovili jste zde?“ John vypadal podrážděně.

,,Ano, ale my lovíme jen zvířata. To vám snad nevadí nebo ano?“ odsekla jsem příkře.

,,Říkal jsem si, že máš divné oči, ale ty…“ ukázal na Stephana. ,,… je takové nemáš.“

,,Jsem v tom nový. Ještě se to u mě neprojevilo.“ odvětil Step okamžitě. Johnovi a Barbaře to jako vysvětlení stačilo.

,,Fajn, co takhle kdyby jste se usadili? Přidali se k nám? Máme velké území. Budete moct lovit lidi.“ navrhl John a Barbara jen kývla, že je to dobrý nápad.

,,Ne, to je v pořádku… myslím, že už půjdeme, co ty na to?“ kývla jsem na Stepa.

,,Ne tak rychle!“ ozvala se poprvé Barbra.

,,Co je?“ zeptala jsem se znuděně. Falešně se na mne usmála.

,,Pokud ještě jednou vstoupíte na naše území, už se s vámi nebudeme bavit.“ Znovu se usmála jako by právě řekla něco krásného, ale ten úsměv byl asi jako úsměv pijavice.

,,Dobrá už nás zde neuvidíte.“ odsekl Step. A už jsme běželi po planině pryč.

,,Nestačila jsem se tě zeptat co tě to s tím polibkem napadlo?“ zeptala jsem se když jsme o několik mil dál zastavili na lov.

,,Jestli chceš mohu to zopakovat.“ zašklebil se. Já jsem se jen uculovala.

,,Myslíš, že by to byl dobrý nápad?“ zamrkala jsem na něj.

,,Ale jistě!“ objal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě.

,,Ale, ale…“ ďábelsky jsem se na něj usmála. ,,…snad se ti nelíbím?“

,,Hmm… asi ano.“a pak mě políbil. Dlouho jsme tam stáli a líbali se. A když se jemně odtáhl zašeptal:

,,Díky, že jsi mi zachránila život.“

Autor: SharylMoon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledání - 3. kapitola Cesta, polibek a problémy :