Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledači pokladu - 2. kapitola

26.04.2011 (19:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1538×

2. kapitola

Bella:

Seděla jsem v nejtemnějším koutě cely a skrz mrňavé okénko sledovala dění na palubě lodi. Byl naprostý klid. Všichni chodili lidskou rychlostí - což bylo docela neobvyklé - a nikdo nikam nespěchal. Námořníci rytmicky zabírali pádly a tím posunovali obrovskou loď po klidném moři. Zaujal mě až můj - naprosto děsný - otec. Mluvil s nováčkem, ale rozuměla jsem pouze útržkům.
„Mocný... dar... ona... ty... svatba... plánu... věřím...“ rozuměla jsem otci. Svatba? Pochopila jsem to dobře, že nějaká holka si bude muset vzít toho mamlase, krypla a idiota... Chudák holka, opravdu jí nezávidím. Takového nafoukance bych teda nechtěla. Já toužila po lásce. Po takové, jako píší v románech. Kde jsou si dva naprosto oddáni. Budoucí žena toho nováčka nebude moc šťastná. Je hrubý a nemá úctu k ženám.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo zaskřípání mříží od cely. Podle pachu jsem poznala otce a... nováčka? Co ten tady dělá?
Opovržlivě jsem si odfrkla, aniž bych se na jediného z nich podívala. Cítila jsem však na sobě těžký pohled.
„Isabello, začneme od začátku. Rád bych si s tebou o něčem promluvil, budeš nadšená, až si to poslechneš,“ mluvil otec nepřirozeně milým hlasem.
Za tím něco bude.
Postavila jsem se a obrátila se k nim. Nováček se na mě usmíval a otec se šklebil.
„Nestojím o to tě poslouchat, můj drahý tatínku,“ řekla jsem s co největší ironií. Otec se zamračil, jak ho znám, tak na mě teď začne ječet nebo mě uhodí. On se však tvářil stále vyrovnaně a mile. To je divný...
„Isabello, rád bych ti představil Edwarda. Edward je synem mého důvěrného přítele a také mocného vládce,“ pyšnil se otec. Pozvedla jsem jedno obočí.
„A co já s tím?“
„Když ses narodila, tak jsem s ním udělal dohodu. Jeho syn si vezme mou dceru a bude příměří. Jinak řečeno - Edwarda si vezmeš!“ řekl už rázně otec. Mně spadla brada a tupě jsem na otce zírala.
„Nikdy!“ křikla jsem a zavrčela na nováčka, teda idiota, teda vlastně Edwarda. Ten zmetek se na mě stále usmíval.
„Nikdo se tě na nic neptá!“ křikl otec a já na něj divoce zavrčela. Už nejsem ta poslušná holčička! Už nade mnou nemáš moc!
„To je možný, ale já si ho nevezmu! Je to barbar nejhorší úrovně! I prase vyválené ve zvratkách je lepší než on!“ křičela jsem. To už mi přilítla facka.
„Co si to o sobě myslíš! Okamžitě se Edwardovi omluv!“ řval na mě otec. Já se usmála.
„To bych radši byla zbičovaná,“ řekla jsem.
„Jak myslíš. Stráže! 25 ran!“ křikl otec.
Dva upíři mě odvlekli do temné místnosti, která byla osvětlena jen pár svíčkami. Společně s námi do místnosti přišel i můj drahý otec a ten hnusnej parchant, který si říkal Edward.
Jeden z upírů mi strhl košili a surově pohodil na stůl. Dva upíři mě chytli za končetiny a tím zabránili útěku.
Uslyšela jsem hvízdání vzduchu, a pak ostrou bolest na mých zádech. Odmítala jsem projevit svou bolest a nevydala ani hlásku. Jen jsem se prohnula v zádech. To už ale přilítla další rána bičem.
Stále a stále se objevovala ta známa bolest. Jednou jedinkrát jsem omylem pohlédla na své publikum. Otec se usmíval a radoval se z mé bolesti. Edward se tvářil zmučeně, ale když zahlédl můj pohled, okamžitě se jeho tvář zkroutila do opovrhovaného úšklebku. Divoce jsem na něj zavrčela a odvrátila pohled. Na svých zádech jsem cítila studený pot mísící se s horkou a čerstvou krví.
Konečně rány ustaly. Upíři už mě nedrželi a já se bezvládně zhroutila na zem. Pohltila mě tma.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Edward:

Dnes byl den, kdy jsem odcházel z Voletrry.
Z mého lidského života si nepamatuju vůbec nic. Aro mě našel v lese, když jsem se proměňoval. Zaujal ho můj dar a vzal mě s sebou na hrad, kde jsem proměnu dokončil. Naučil mě vše co mohl a ukázal mi krásy upířího světa. Bral jsem ho jako otce a on mě jako syna. Byl jsem šťastný, ale v mém životě stále něco chybělo.
Jednoho dne mě Aro povolal do své pracovny.
„Vítám tě, synu. Abych to zkrátil. Před mnoha lety jsme se s mým důvěrným přítelem rozhodli, že si můj syn vezme jeho dceru. Má prý být velice krásná, ale život mezi upířími piráty jí nadělil trochu prořízlou pusu. Ona je totiž poloupírka. Je bilogická dcera mého přítele a lidské dívky, která po porodu umřela. Vím, že žádám hodně, ale on má velice mocnou armádu upírů a boj mezi námi by nám přinesl oběti, ne-li víc. Odjedeš ještě dnes na pirátskou loď, kde najdeš mého přítele Charlieho a jeho půvabnou dceru Isabellu. Svatba se uskuteční hned po výpravě, kam právě jedou, a ty pojedeš s nimi. Rozumíš mi, synu?“
„Rozumím, otče,“ řekl jsem a vyrazil z Volterry.
K přístavu jsem dojel časně.
Zrovna jsem hledal Charlieho, když jsem do někoho narazil. Osobu jsem povalil na zem. Byla to dívka, a neuvěřitelně krásná. Její mahagonové vlasy se jí lehce vlnily do poloviny zad, měla štíhlou postavu a plné rty. Nejvíc mě ale zaujaly ty oči. Měla je jako tekuté zlato. Nedívala se na mě, ale i tak je měla neuvěřitelně hluboké a krásné. Rozhodně to byla vegetariánka. Stejně jako já.
Celkový dojem pokazilo až to, jak mi začala nadávat. Měla lehký hlas jako dotek motýlích křídel, ale její slova byla ostrá jako čepel meče.
Byl jsem zvyklý na to, že si mě každý vážil a téměř i uctíval díky tomu, že jsem byl Arův oblíbenec. Tahle holka však po mně žádala omluvu. Byla tvrdohlavá a drzá, ale neuvěřitelně krásná. Bohužel, mé arogantní ego zvítězilo a já se s ní začal hádat. Vyvrcholil jsem to tím, že jsem ji rozcuchal vlasy jako pětileté holce. To jsem však nedomyslel důsledky.
Chytla mě za ruku a švihla se mnou o zem. Okamžitě jsem se narovnal a divoce na ni zavrčel. Plnou rychlostí jsem se k ní rozběhl a chtěl jí napadnout, ale uhnula a já vypadl z lodi.
Slyšel jsem její zvonivý smích. To mě naštvalo ještě víc. Tak ona se mi směje?
To jsem se už ale vyškrábal na palubu a uviděl, jak jí nějaký muž dává facku. Píchlo mě u srdce. Nechtěl jsem, aby jí někdo ubližoval. Ale proč? Proboha Edwarde, prober se! Je to jen drzá holka! Navíc ji znáš sotva minutu, a už jste se stačili pohádat! Ta holka není pro tebe!
Ten muž, který jí dal facku, na ni začal křičet. Oslovoval jí Isabello a já ztuhl. To je ona? Ta Isabella, kterou si mám vzít?
Nejděsivější na tom všem bylo, že se mi ta představa líbila. Že by ta drzá dívka patřila jen mně. Představoval jsem si, jak ji držím kolem pasu a ona se na mě zamilovaně usmívá. Sakra, Edwarde, prober se!
Bella... Přesně tak jí budu říkat. Je to nevinné jméno, úplný přesný opak té drzé dívky.
Bella vylezla na nejvyšší stožár a se slzami v očích pozorovala západ slunce. Ty slzy mě nepřekvapily, právě ji zavrhl vlastní otec. Musela hrozně trpět. Tolik jsem si přál ji jít utěšit. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak je k ní její vlastní otec hnusný.
Zachytil jsem její pohled. Byl plný nenávisti a opovrhování. Měla plné právo se na mě zlobit. Nejdřív ji srazím a pokládám to za její chybu a hned na to ji kvůli mě zavrhne otec.
Znechuceně odvrátila zrak a dál sledovala slunce.
Pak ale její obličej ztvrdl a ona ladně seskočila ze stožáru. Došla ke svému otci a hádka začala nanovo, jen s tím rozdílem, že když ji chtěl otec zase uhodit, uhnula. To ho samozřejmě ještě víc naštvalo a začal na ni řvát ještě daleko víc.
Najednou kolem nich začal vřískat vítr a pohrával si s jejími vlasy. V Charlieho obličeji byl vidět strach, křičel na ni, ať přestane. Moment! To dělá ona?!
Chtěla po něm omluvu. V záchvatu paniky se jí omluvil. Když se ale vítr zase uklidnil, začal ji mlátit. Tiše jsem vrčel a zatínal pěsti. Znám ji jen tak drobnou chvilku, ale i přesto mě nějakým způsobem očarovala.
Nechal ji odvést do cel.
Přes noc jsem zalezl do pokoje, který mi byl přidělen. Charlie se o mě dobře staral, přece jen si nechtěl Ara rozezlit. Celou noc jsem přemýšlel o Belle. Byla jiná než ostatní dívky, ale svou odlišností upoutala mou pozornost.
Ne, nesmím o ní takhle přemýšlet. Je to jen holka, která se nemá ráda se svým otcem, nic pro mě neznamená. Navíc... nemůžu projevit slabost. Charlie by pak mohl zapochybovat o mocnosti Volterry a na mého otce a ostatní zaútočit. Máme sice mocnou armádu, ale jak jsem si přečetl v myslích ostatních, skoro každý tady má nějaký dar. Měli bychom hodně velké ztráty, nebo bychom byli úplně poraženi. Ne! Ani skrze Bellu nemohu ukázat slabost!
Vyrušilo mě zaklepání na dveře. Stál tam nějaký sluha, prý se mám s Charliem setkat na palubě. Povzdechl jsem si a vyšel nahoru.
Charlie už na mě čekal.
„Ah, Edwarde. Rád bych ti představil svou dceru. Ale nejdřív bych ti o ní měl něco říct. Jak jsi sám pocítil, je drzá, tvrdohlavá a nevychovaná, ale s pevnou rukou bys ji měl zvládat. Také má velice mocný dar. Ovládá vítr, ale to nikomu neříkej. Nechci, aby se to na palubě moc rozkřiklo. Jsem velice rád, že zrovna ona a ty budete mít svatbu. Hned jak se vrátíme z této výpravy, tak by se měla uskutečnit. Vše jde podle plánu. Věřím, že si ji zkrotíš, a když ne, tak se neboj použít trochu násilí. Ona lecos vydrží.“
Z jeho slov mi bylo na zvracení. Já a používat násilí na Bellu? Ani náhodou! Musel jsem si ale alespoň před ním hrát na tvrdého Arova syna.
„Jistě, nebojte se. Já si ji zkrotím.“
Charlie se spokojeně usmál a zavedl mě do tmavé části podpalubí. Za mohutnými mřížemi se v rohu krčila Bella. Bylo to utrpení ji takhle vidět... Edwarde! Nezapomeň, seš drsňák! Opakoval jsem si a nasadil škodolibý úsměv.
Charlie na Bellu mluvil milým hlasem - asi ji chtěl obměkčit -, ale ona se přelstít nenechala. Když jí řekl o naši budoucí svatbě, ztuhla a zírala na nás s otevřenou pusou. Po chvíli se vzpamatovala.
„Nikdy!“ křikla, a její slova mnou projela jako nůž. Ale nic jsem na sobě nenechal znát. Tak ona mě nechce... Ale co jsem čekal?
To už jí Charlie zase uhodil. Normální dívka by se rozplakala a nic nenamítala. Ona však bojovala do poslední chvíle.
Charlie rozhodl, že bude zbičována. Jenom ta slova mě bolela. Bella a bič. Tolik jsem chtěl ji chránit vlastním tělem, ale v sázce bylo příliš mnoho.
Charlie mi nabídl, ať jdu na tu podívanou s ním. Prý, abych se přiučil, kolik toho vydrží. Nešlo odmítnout, ale ta jeho slova mě tolik dráždila! On snad nemá žádné city?! Nechat zbičovat vlastní dceru...
Charlie se usadil na židli a já zůstal stát za ním, aby mě nemohl vidět.
Jeden z upírů Belle strhnul košili a mně se naskytl pohled na její nahou hruď. Kdybych nevěděl, co ji teď čeká, byl bych unesen tímto výhledem. On ji ale surově pohodil na stůl a začal ji švihat bičem. Bella nekřičela. Bylo hodně vidět, že ji to bolí. Její tělo se svíjelo v křečích a prohýbala se pod každou ránou.
Ten upír se v tom vyloženě vyžíval. Podle myšlenek se mu Bella jednu dobu hodně líbila, ale odmítla jej. Teď měl příležitost jí tu bolest, kterou cítil, oplatit.
Po dvacáté páté ráně Bella omdlela a sesunula se na studenou podlahu. Upír se usmál a odešel z místnosti.
Charlie si k ní dřepl a jedním prstem setřel pramínek krve, který jí stékal po zádech.
„To máš za zabití mé ženy!“ sykl a odešel z místnosti. Když jsem si byl jistý, že tu nikdo není, přispěchal jsem k ní. Sundal jsem si svou košili a oblékl ji do ní. Košile se okamžitě zalila krví. Rychle jsem ji odnesl do svého pokoje. Položil jsem ji na svou postel a přetočil na břicho. Sundal jsem jí košili a roztrhal ji. Jednotlivé kousky látky jsem vymyl v horké vodě a přikládal na její zkrvavená záda.
Zmučeně jsem si povzdechl. Jak je možné, že jsem se za tak krátkou chvilku dokázal zamilovat?
Řekl jsem zamilovat?
Ano!
Je to tak. Zamiloval jsem se do té křehké a drzé dívky.
Najednou se rozrazily dveře a v nich stála nějaká černovlasá upírka. O-oh! Takto by mě neměla vidět!
„Super, postarej se o tu holku, už mě dost otravuje. Já se jdu bavit!“ řekl jsem a zvedl se z postele.
„Přede mnou nemusíš nic hrát. Vím, co pro tebe znamená. Mám dar. Umím předpovídat budoucnost, a můj přítel vycítí city,“ řekla tiše a zavřela dveře. Já se uvolnil a sedl si k Belle zpět na postel. No co? Stejně už to ví a navíc z té holky byla cítit pozitivní energie. Znal jsem ji sotva pár vteřin, ale hned jsem ji bral jako kamarádku.
„Donesla jsem pár obvazů,“ řekla a vysypala na postel obvazy. Společně jsme Bellu obvázali. Smutně jsem si povzdechl a ta černovláska pozorovala každý můj pohyb.
„Upřímně tě nechápu. Když ji miluješ, tak proč ses jí nezastal? I tak to tu má těžké.“
„Nejde to. Jsem synem Ara. Jenomže tahle loď je plná talentovaných upírů, kdybych ukázal slabost, Charlieho může napadnout na Volterru zaútočit a já nechci přijít o otce a své přátele,“ řekl jsem smutně a zmučeně se na Bellu zadíval.
„Chápu tě. Mimochodem, jsem Alice,“ představila se.
„Edward.“
„Proč jsi vlastně tady? Měla jsem vizi, že přijdeš, ale nechápu důvod.“
„Mám se s Bellou oženit,“ řekl jsem a usmál se na bezvládné tělo budoucí manželky.
„Týjo!“ kvíkla Alice.
„Řekni mi něco, dostává se často do takových potíží?“
„Ano, často. Charlie je velice krutý, nemá s Bellou slitování. Obviňuje ji za smrt svojí ženy, kterou velice miloval.“
„Alice, to že jsem jí pomohl, to se nesmí nikdo dozvědět! Prosím, že to nikomu neřekneš?“
„Neboj se, neřeknu,“ odpověděla Alice a já se na ni usmál. Byla to velice sympatická upírka.
„Víš co? Řeknu, že jsi mi pomohl odnést ji sem, ale že ses pořád choval chladně a tak. A pak sis to vedle v pokoji se mnou rozdal?“ ptala se Alice. Já na ní vykulil oči. Cože?!
„Hele, chceš vypadat jako hnusný prase? Tak řekni, že si mě znásilnil a Bella tě bude zaručeně nenávidět a Charlie bude spokojený." Zamračil jsem se.
„Ale já nechci, aby mě nenáviděla,“ řekl jsem smutně.
„Edwarde, nemáš na výběr. Buď budeš bránit Bellu, nebo si proti sobě poštveš Charlieho.“
Zmučeně jsem si povzdechl.
„Dobře, ale moc to nepřeháněj,“ řekl jsem a políbil Bellu na ruku. Chtěl jsem odejít z pokoje, není dobré, abych na takovou dobu zmizel.
„A Edwarde? Vím, že jednou budeš dobrým manželem. Bella má štěstí,“ řekla Alice a usmála se na mě. Její myšlenky se mi líbily. Nemyslela na moje tělo tak jako ostatní holky. Ale na mou povahu. Přála Belle štěstí a okamžitě si tím získala mou přízeň.
Děkovně jsem se na ni usmál a vyšel na palubu.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledači pokladu - 2. kapitola: