Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 11. kapitola

18.04.2014 (20:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1631×

11. kapitola:

Myslela jsem, že jsem už mrtvá, když jsem ležela v tom lese, celé tělo se tak nějak chvělo, ale možná mi jen vyskakovaly oči z důlků… A pak ta dřímota, která na mě vlezla jako mor. Víčka se mi zavírala tak, že jsme měla dojem, že je někdo svírá v kleštích, abych nemohla otevřít oči – už nikdy. Takhle začíná každý spánek, uklidňovala jsem se. Ale ani tušená skutečnost mi nepomohla vidět ostře a bez clony tmy. Nakonec jsem po pár vteřinách upadla do žaláře vlastních víček.

Vlastně ani nejde poznat, jestli opravdu umíráte, pokud nemáte zrovna značné důkazy. Kudla v břiše, kulka v hrudi nebo snad jen kovová chuť na patře – to by mi postačilo, ale ani jedno jsem necítila. Nemohla jsem si být ničím jistá. Snad jen tím, že ten lovec, který mě v tom lese střelil tím šípem, měl velmi dobrou mušku. Nebo stál tak blízko a já si ho nevšimla? Všechno se mi vyjasnilo, jakmile se mi začala rozlepovat víčka a já začala znovu rozeznávat tvary a obrysy předmětů a lidí kolem sebe. Ano, jedna osoba tu vedle mne seděla – Giorgia. Starostlivě mě hladila po čele, kde jsem cítila horký pot, nohy měla skrčené v kolenou a zdálo se mi, že se lehce kolíbá. Ještě pořád jsem měla před očima zamlženo a pikantně mě pálily, dokonce jsem začala vidět červené skvrny, které se mi rozlévaly přes obraz. Konečně jsem je rozevřela jako za střízliva a na pár sekund jsem nedýchala, abych si byla skutečně jistá, že tam ty skvrny doopravdy nejsou, že je to jen tím náhlým stresem, ale začaly se zvětšovat a doslova mi klepaly do panenek.

„Ehm, Bello, jsi… živá?“ pípala Giorgia s náznakem předčasné naděje v hlase.

„Tak napůl,“ hlas mě zradil. Místo zvonivého, dunivého hlasu, který jsem v duchu vzdáleně slyšela, nastoupil přiškrcený pískot malého sviště.

„Cože?“ šeptla udiveně.

„Jo.“ Nechtěla jsme riskovat delší slovo.

„Víš, jak jsem se bála?!“ vypískla potichu a uštkla mě ukazováčkem pravé ruky. „Probudím se v jiné cele, ty jsi bůhví kde a mně nic není. Jako kdybych si poslední vzpomínky jen vymyslela, ale pamatuju si to přesně. I tu bolest, to nemohl být jen sen. Myslela jsem, že mě chtěli zmást a tebe zatím odvedli někam na popravu!“ Mluvila roztouženě, když vyprávěla její malé dobrodružství, ale spíš v tom byl náznak hněvu a strachu. Musela se cítit hrozně.

„Já…“ začala jsem, ale hned jsem v krku ucítila hranolek, který mi zabraňoval mluvit jasně.

„Máš vyschlý krk?“ zeptala se. „Neboj, za chvíli to skončí,“ řekla a letmo poukázala na špinavou kaluž vody nebo něčeho, co se za ni vydávalo. „Vypadá to jak přepálený olej, ale menu donesou prý až za půl hodiny,“ ušklíbla se.

Já jsem neměla sílu na škleb ani na úsměv. Jen jsem se ztuha doplazila k oné živé vodě – pro mě doslova. Když jsme se napila, ucítila jsem najednou vzduch v ústech, jako by tam předtím nebyla ani molekula. Chutnalo to sice jako vývar z ponožek, ale svůj účel to splnilo. Po napití jsem se vrátila do předešlé polohy a plácla sebou o zeď. Giorgia se na mě dívala bez sebemenší známky jakékoliv emoce.

„Jak to víš?“ Hlas pořád dřel, ale už mi bylo celkem rozumět.

„Slyšela jsem, že už za pár minut umřeme,“ odvětila.

„Ach, pozitivní,“ povzdechla jsem. A začala jsem pociťovat žaludeční vlnobití. I hlava se začínala pomalu točit – ta „voda“ bude spíš mrtvá než živá.

„Tak kam tě odvedli?“ ptala se nedočkavě, ale pochmurně.

„Utekla jsem.“

„Takže nakonec jsi to zvládla líp než já?“ usmála se.

„Nejspíš ne, když zase opět zpátky. Toho Donieho, nebo jak se jmenoval, jsem se zbavila hned, ale potom jsem byla naprosto dezorientovaná. Všechno vypadalo stejně, nevěděla jsem, kam jít dřív, nakonec jsem vběhla do pasti, kde mě obklíčili.“

„Čekala jsem lepší životní historku před smrtí, ale aspoň něco.“

„Počkej,“ vzdychla jsem. Snažila jsem se přetvařovat, ale teď už nabíhala i nezkrotná bolest hlavy, která mi bušila na spánky. „Když už jsem myslela, že jsem v háji, ocitla jsem se najednou venku na louce – teleportovala jsem se.“ Teď se dívala s otevřenými ústy a nevěřícným pohledem, který nakonec stočila do lehkého úsměvu. „Pak jsem utekla do lesa, chtěla jsem asi najít pomoc nebo co. A nakonec mě nějakej hajzl střelil šípem.“

„Šípem?“ podivila se. „Takže mají dost lidí i venku.“

„Edward přijde. Nevěřím, že by mě tu nechal, a už vůbec nevěřím tomu, že by mě nedokázal najít, on to dokáže.“ Hlava, břicho, teď i všechny končetiny – jako by mi těžkly svaly, asi budu za chvíli zvracet.

„I kdyby nás našel, buď se nedostane dovnitř, nebo už bude pozdě.“

Sotva to stačila doříct, přišla na mě nekontrolovatelná závrať. Hlava mě zabolela, jako kdyby chtěl mozek vyskočit ven, v žaludku započaly orchestry bolesti a ruce či nohy jsem už vůbec nedokázala koordinovat. Jen jsem se vsedě opírala o slizkou zeď našeho žaláře. Tělo začalo cukat a třepat se – to nebude z té vody. Už to začínám poznávat – onu blahodárnou kúru jedovatých šipek. Musely být napuštěné jedem, který napřed uspí a posléze zabije. Aby nezůstalo jen u pocitu naprosté prázdnoty, začaly se mi ucpávat dýchací otvory a já začala sípat.

„Bože, Bello, co vyvádíš?“ opakovala Giorgia.

„To já jsem na řadě,“ zašeptala jsem přiškrceně.

„Ale jak to? Přece…“

„Jedovaté šípy, řekla bych.“

„Neboj,“ šeptla a položila si mou hlavu na rameno a začala mě chlácholivě kolébat. „Edward přijde a zachrání nás,“ slibovala, a přestože jsem věděla, že to není pravda, nechala jsem ji to zopakovat, kolikrát chtěla, mou smrt už stejně nic nezastaví.

 Trochu delší čekání, já vím, ale čas je holt mokrý mejdlo. :) Snad někdo vyčkal a nezatratil mě, možná se dokonce i líbilo. ↓ 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 11. kapitola: