Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Help me, please! - 4. kapitola

26.06.2010 (20:15) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2829×

4. kapitola

Bella

Zjistila jsem, že můj otec po mně nechal vyhlásit pátrání. Ale mé matce to bylo úplně jedno. Nezajímalo ji jestli se mi náhodou něco nestalo, byla jsem jí naprosto „ukradená“.

***

A tak dny plynuly, měnily se v týdny a ty nakonec v měsíce. Asi druhý týden jsme se museli přestěhovat, kvůli mně. Někteří byli nadšení, některým to nevadilo, ale Rose mě za to nesnášela mnohem víc než předtím. Přestěhovali jsme se někam na Aljašku, do hustých lesů hodně na sever. Říkali, že tu mají nějaké známé, ale pokud se na to necítím, nemusíme k nim. S tím jsem naprosto souhlasila.

***

„No tak, Bello, pojď už! Proč ti to tak trvá?“ křikla na mne Alice ze zdola. Jen jsem se pousmála a vydala se za ní. Nákupy už čekají. Jako jediná, jsem dobrovolně jezdila s Alicí nakupovat. Dřív jezdila Rose, ale to jsem s nimi ještě nežila. Od té doby, co tu jsem, se Rose nějak odřízla od ostatních, ale oni mě milují! Je to vidět na jejich tvářích, kdykoli si s nimi povídám nebo hraji a nebo když přijdu z lovu, to se na mě hrnou jako medvědi na med. Nechápala jsem proč jí tak vadím, ale neřešila jsem jí. Pokud mě nemá ráda, nebudu se jí vnucovat.

„No konečně, myslila jsem si, že tu zapustím kořeny,“ spustila Alice, když mě zahlédla na schodech.

„Promiň,“ omluvila jsem se jí, „ale nějak jsem se zapomněla.“ Znělo to pobaveně a legračně - zapomněla - jako kdyby to u upíra šlo. Zavzpomínala jsem, jak se na to Emm nedávno vymluvil…

Byli jsme venku na lovu a Emmett si „hrál“ s medvědem, když na něj Rose křikla: „Emme, dělej, nemáme na to celý den.“ V tu chvíli se všichni rozesmáli. Netušila jsem, proč se smějí, ale přidala jsem se k nim.

„Emm a Rose mají dneska výročí svatby, víš. A Rose si to chce náležitě užít,“ řekla mi Al a mrkla na mne. Najednou se Emm zvedl od nedopitého medvěda a zpozorněl. Na jeho tváři se vystřídalo tucet výrazů a nakonec tam zůstal překvapený.

„Tys na to zapomněl?“ zeptala se ho Rose.

„Já… Ne… No, vlastně… Nezapomněl… Ne rozhodně jsem na Tebe nezapomněl, to bych Ti nikdy, ale nikdy neudělal!“ A ovinul jí paži okolo pasu.

„Co se děje? Na co jsem zapomněl?“ Otočil se na nás s vyděšeným pohledem. Na to jsme se všichni rozesmáli a on schytal pohlavek od Rose. A poté, co jsme se vrátili domů, jsme zjistili, že Emmett jako usmiřovací metodu a jako důkaz, že „nezapomněl“,  požádal Rose znova o ruku.

***

Když jsme se vrátili domů, vydala jsem se do svého pokoje a tašky s oblečením hodila do skříně. Měla jsem nějak divnou náladu. Lehla jsem si na postel a pokoušela se nevnímat přivítací výbor tam dole. Neměla jsem nikoho, kdo by tu na mě čekal se zamilovaným pohledem. Přála jsem si, aby se našel někdo, kdo by mě miloval. A pak se v mých dveřích najednou objevila mužská populace naší rodiny. Dívali se na mě… jako kdyby… nevěděla jsem, jak to popsat… zamilovaně? Ano, dívali se na mě zamilovanými pohledy. A tehdy mi došlo, co jsem udělala. Rychle jsem si utřídila myšlenky.

Předtím v tom lese, kdy jsem poprvé uviděla Cullenovi, jak jsem unáhleně vykřikla a bála se jich, že by mi mohli ublížit, když se tam dostali ti ostatní, tak jsem si přála, abych nebyla tak zbrklá a kontrolovala své emoce důkladněji, abych se ke Carlisleovi mohla dostat bez vykřiknutí, stalo se to. Nějak se vrátil čas a já to mohla udělat tak, jak jsem původně měla. A teď… Přála jsem si, aby mě někdo miloval a náhle se u mě ve dveřích objevil Jazz, Emm a Carlisle. Když jsem si ale přála, aby se vrátil Edward, nestalo se tak, proč?

A než jsem si stačila jakkoli odpovědět, dole v hale se otevřely dveře. Okamžitě jsem vylítla z pokoje a sešla ze schodů do přízemí.

„Edwarde“ vykřikla jsem úplně stejně jako tenkrát v lese a vrhla se mu do náruče. Nečekal to, a tak jsme nezavřenými dveřmi proletěli až ven. Rozesmála jsem se mu v náručí a on se začal smát s se mnou. Nic nám tuhle chvíli nemohlo pokazit. Ovšem něco ano, byli tu tři strašně žárliví upíří, kteří mě milovali pod náporem mé chtivosti. Okamžitě jsem se zvedla z Edwarda, aby mu neublížili, postavila jsem se před něj, ale on to tak nejspíš nechtěl.

„Co se dě…“ Nedopověděl to a začal vrčet. Tušila jsem, že je to kvůli jejich myšlenkám, a tak jsem se začala soustředit, abych jejich lásku vrátila těm, komu patří. Cítila jsem, jak se za mnou Edward napjal ke skoku. Opravdu by se popral se svou rodinou? Otočila jsem se na něj a pohlédla mu do očí. Měli naprosto černou barvu a byla v nich lehce viditelná chuť do boje.

„Edwarde, nedělej to. Prosím, přestaň. Podívej se na mě! Nesmíš jim ublížit, rozumíš? Oni za to nemohou, to já.“ Snažila jsem se ho vzpamatovat, ale moc se mi to nedařilo. Sice se narovnal, ale jeho postoj byl pořád dost strohý a nedokázal přestat vrčet. Vzala jsem mu obličej do dlaní a donutila ho, podívat se mi do očí.

„Edwarde, přestaň. Nesmíš jim ublížit!“ řekla jsem mu a on mě poslechl. Tentokrát ano. Netušila jsem, jestli to bylo darem nebo mnou, ale doufala jsem v tu druhou možnost.

Tentokrát jsem chytila Edwardovu ruku a otočila se směrem k mým bratrům a otci. Přála jsem si, aby se Jezzova láska opět vrátila k Alici, Emmova k Rose a Carlisleova Esme. A tak se stalo.

***

Jelikož už bylo všechno v pořádku, šla jsem do svého pokoje. Pochopila jsem, že bych si už neměla nic přát. Jinak by to mohlo dopadnout katastroficky. Otevřely se dveře a v nich stál můj anděl.

„Bello, moc mě mrzí, že jsem ti vzal tvůj lidský život, ale…“

„Neomlouvej se, jsem moc ráda, že jsi to udělal. Víš, já vlastně ani nevím, jak ti za to poděkovat…“ Nadechoval se k námitce, ale já mu to musela všechno vysvětlit. „Nech mě prosím domluvit. Můj život nebyl nijak krásný. Moje matka si našla milence, protože můj otec na nás neměl moc času, ale on… On nebyl ten pravý, to ovšem moje matka nevěděla. Phil mě týral a…“  Poté, co jsem dovyprávěla svůj příběh o mém životě, cítila jsem slzy v očích, ale žádné nepřicházely, byla jsem za to ráda, alespoň se tu před Edwardem nerozbrečím. Ale on udělal něco, co jsem rozhodně neočekávala. Vzal mě do náručí a objal mě silnými pažemi, kterými mi třel záda. Začal broukat nějakou melodii a já si přála usnout. Jen na chvíli opustit tuhle věčnost klidným spánkem v náručí svého vyvoleného. A moje přání, bylo splněno…

3. kapitola → Epilog
Shrnutí

Tenhle dílek se mi docela líbí. Ale pořád jsem zvědavá na váš názor! :)

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Help me, please! - 4. kapitola: