Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 6. část

31.10.2009 (12:00) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1835×

„Slibuju ti, že až budu připravená, tak půjdeme spolu nakupovat,“ slíbila jsem jí, aby mi už dala pokoj. Já přeci nesmím jít mezi lidi, to by skončilo masakrem.

Edward

Byl jsem s nimi na Bellině prvním lovu, ale jen proto, že jsem musel. Kdyby se něco stalo, nikdo by ji nedokázal dostihnout - jen já jsem mohl běžet tak rychle. Všichni to věděli a Alice mi to v myšlenkách dost hlasitě připomněla, když jsem zpočátku neměl v úmyslu jít s nimi. Snažil jsem se tedy alespoň, aby mě Bella neviděla. Ve vzteku by se na mě mohla vrhnout a moji sourozenci by ji museli zastavit. Po lovu jsem se vrátil do svého pokoje a už jsem nevyšel.

Když se v Bellině pokoji ozval křik, vyskočil jsem a běžel za ní. Ve dveřích jsem se však zastavil. Došlo mi, že jsem určitě poslední osoba, kterou by teď chtěla vidět. Šel jsem se zase posadit zpět na pohovku a přes mysl ostatních jsem sledoval Bellu. Po chvíli přišla dolů za ostatními.

/Edwarde, pojď se taky seznámit s Bellou,/ řekl mi v myšlenkách Carlisle a téměř ve stejnou chvíli i Esme. Ostatní také nechápali, proč se k nim nepřipojím. Jen Alice chápala...

/Vím, že se s tím musíš vyrovnat a že se bojíš, že tě bude nenávidět, ale to se nestane.../ tvrdila mi a ukazovala svou vizi jak se já a Bella smějeme Emmetovu vtipu. Vize byla zastřená mlhou, takže nebylo jisté, jestli se vyplní.  Věděl jsem, že i Alice se může zmýlit. Bella se třeba ještě nerozhodla, že mě bude nenávidět, ale až přesně pochopí, co jsem jí provedl, stane se tak.

Zaměřil jsem se na Emmetta a přes jeho mysl jsem pozoroval Bellu. U Emma jsem nikdy necítil výčitky svědomí z toho, že mu lezu do hlavy, protože on vždy řekl nebo udělal to na co myslel.

Pocítil jsem další osten bolesti a viny, když Bella řekla, že nic nemá. Ano, já jsem jí o všechno připravil. O rodinu, domov a lidský život. Doufal jsem, že mí rodiče a sourozenci časem alespoň z části dokážou zaplnit prázdné místo po blízkých, o které jsem jí připravil. Pobavilo mě, když Bella nechtěně složila Emmetta, ale nedokázal jsem se zasmát naplno. Koutky mých rtů se nedokázali zvednout do úsměvu přesně čtyři dny.

Sledoval jsem spolu s Alicí její vizi: Bella stále s očima rudýma, jež celkem dobře kryli hnědé čočky, jak se nervózně usmívá na svého otce. Překvapilo mě to stejně jako fakt, že Charlie Swan je Bellin otec. Nikdy jsem policejního ředitele neviděl na vlastní oči, ale přes Carlislovi myšlenky jsem mohl porovnat jeho obličej s Belliným - byla tu jistá podobnost s její lidskou tváří. Viděl jsem, jak Bellu rozrušilo Alicino tvrzení, že může jít v září do školy. Toužil jsem seběhnout dolů, utěšit ji a seřvat Alici za to, jak moc na ní naléhala. Copak neviděla, jak Bellu děsilo pomyšlení na to, že by někomu ublížila? I když její tvář byla prostá jakékoliv emoce - její oči jí prozradili. Viděl jsem ten strach. Pochopil jsem však, že se nebojí o sebe, ale o lidi, kterým by mohla ublížit. Asi jsem jí moc pečlivě vyprávěl o novorozených a ona se teď bojí sama sebe. Jsem hlupák...

„Asi by jste o mě rádi něco věděli,“ řekla Bella později v noci a měla pravdu. Všichni na ní byli zvědaví - já taky - ale nikdo se nechtěl vyptávat hned první den, co je Bella mezi námi.

„Jasně, že jo. Hoříme zvědavostí,“ odpověděl Emmett a objal ji okolo ramen. Věděl jsem z jeho myšlenek naprosto jistě, že to myslel jen jako přátelské gesto, ale já jsem pocítil naprosto iracionální touhu nahradit jako ruce svými. Současně mě zaplavila neznámá vlna zlosti a nelibosti vůči Emmettovi. /Proč se jí on může dotýkat a já ne?!/ Ptal jsem se sám sebe a sám jsem si i odpověděl: /Protože ty jsi jí zničil život!/ Ano, to byl dostačující důvod. Neznámé pocity vystřídali jiné - za poslední dny důvěrně známé bolest a vina. /Jsem zrůda,/ připomněl jsem si.

Bella o sobě začala vyprávět a já s dychtivostí poslouchal. Začala u svých rodičů a skončila u toho, proč byla v Los Angeles. Mluvila o své matce s takovou shovívavostí a láskou jakoby mluvila o svém dítěti. Snažil jsem se z jejího výrazu a tónu jakým mluvila o svém životě pochopit, co nejvíce, ale jediné co jsem získal, byl dojem, že nemá ráda, když je středem pozornosti. Seděla totiž jako socha s pohledem upřeným na podlahu. To mě taky hrozně rozčilovalo - to, že jsem jí nemohl vidět do očí. Svůj zrak vždy upřela jen na toho, kdo se jí na něco ptal - a tak jsem musel přeskakovat z mysli do mysli, abych mohl skrz oči své rodiny nahlédnout do těch Belliných. Vzpomněl jsem si na její krásné hnědé oči a s bodnutím lítosti, jsem si uvědomil, že už je nikdy neuvidím. Její oči teď budou zlaté. Lítost opět vystřídala bolest a vina, když mi došlo, že za to můžu já.

Čas pomalu utíkal dál. Nevycházel jsem ze svého pokoje, měl jsem strach. I když Alice tvrdila, že se to nestane, bál jsem se okamžiku, kdy v Belliných očích spatřím nenávist vůči mě. Alice za mnou pravidelně chodila a domlouvala mi, že se nemám čeho bát. Naštěstí na mě byla tak hodná, že mluvila jen v myšlenkách a tak nikdo z domu - hlavně Bella - nemohl vědět o čem je náš rozhovor, protože já jsem jí vždy odpovídal jen krátkými větami.

Všichni se mě snažili vtáhnout zpět mezi sebe. A co mě nejvíce udivovalo, že se o to pokoušela i Bella. Vždy když jsem jako střela prolétl domem - to jen když se Esme vymlouvala, že potřebuje s něčím pomoct a nikdo jiný nemá čas - se mě Bella zeptala jestli s nimi nechci zajít na lov nebo že si večer budou pouštět film a mohl bych se koukat s nimi. Nikdy jsem se jí nepodíval do očí, ani když na ně promluvila a jen jsem vždy zdvořile odmítl.

Ale nedokázal jsem jí přestat pozorovat. Téměř pořád jsem vědomě využíval svou schopnost číst myšlenky, hodiny jsem jen seděl ve svém pokoji a očima své rodiny jsem jí sledoval. Chtěl jsem jí poznat - to nádherné stvoření, které se z ní stalo. Byla neskutečně milá, nesobecká, odvážná a taky plachá. Bella ráda chodila běhat. Říkala, že si užívá tu rychlost. Bála se však běhat sama - prý co kdyby potkala nějakého člověka, a tak vždycky vytáhla někoho z rodiny sebou. Rosalie jí učila hrát na klavír, Alice jí nutila nakupovat alespoň přes internet, když se jí nepodařilo dotáhnout Bellu do města. Hrála s Jasperem a Emmett šachy, pomáhala Esmé na zahradě. Byla tak šikovná a učenlivá, ale zdála se mi stále více smutná a já nemohl přijít na to, co jí trápí, protože se zdálo, že se jí život upíra líbí. Noci trávila sama ve svém pokoji, tak jako já. V tu dobu jsem nejvíce trpěl. Nemohl jsem jí pozorovat - hádat, co se jí zrovna honí hlavou. Vždy jsem soustředěně naslouchal každému zvuku z jejího pokoje, ale nikdy se neozývalo nic, kromě hudby, kterou poslouchala - tiché, smutné melodie. Slyšel jsem její dech - zdálo se mi, že občas dýchá zrychleně a mě napadlo, že přemáhá vzlyky a že svou radost, která z ní přes den vyzařuje, jen hraje.

Jedné noci se však z jejího pokoje začali ozývat vzlyky, tiché a potlačované. Vylekal jsem se. /Co se stalo? Co jí tak rozesmutnilo, že se rozvzlykala? Co jsem provedl?/ ptal jsem se sám sebe. Bál jsem se, že teď jí došlo, o co všechno jsem jí připravil. Byl jsem si jistý, že teď mě nenávidí. Toužil jsem jí pomoct, utišit její vzlyky svými slovy a objetím, ale nemohl jsem. Nestála by o mě. S odporem by mě odstrčila. Netrpěl jsem jen tím, že jsem jí nemohl pomoct, ale i tím, že jsem přesně nevěděl, co jí trápí - mohl jsem jen hádat - třeba bych jí mohl nějak pomoci, aniž by se to dozvěděla.

Alice však za mě tuhle záhadu vyřešila, ale vytvořila jinou...

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 6. část: