Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 5. část

28.10.2009 (11:30) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1598×

"Možná, když mi slíbíš, že se mnou půjdeš nakupovat!" Jasper si odkašlal. "No jo, vždyť už jdeme!"

Běžela jsem lesem společně s Alicí, Jasperem a Emmettem. Myslím, že někde kousek od nás byl i Edward, ale nebyla jsem si tím jistá. Dokázala jsem vnímat pouze tu rychlost. Naprosto jsem zapomněla na lov a jen jsem si užívala běh. Nikdy bych se nezastavila, kdyby na mě Alice nezakřičela. Všimla jsem si, že jsem jim trochu utekla a tak jsem se zastavila a počkala, až mě doběhnou.

"Kam až si chtěla běžet?" zeptal se mě se smíchem Emmett. Jen jsem pokrčila rameny.

"Dobře, Bello. Teď se nadechni," řekl Jasper.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem přestala dýchat. Tak moc jsem se soustředila na běh. Poslušně jsem ho poslechla a nadechla jsem se. Ach zase tolik vůní. Ale cítila jsem i jednu nádherně sladkou. Otočila jsem se v jejím směru. Znovu jsem nabrala vzduch do plic, v krku mě pálilo. Zapojila jsem i sluch. Když jsem se soustředila, mohla jsem dokonale slyšet tlukoucí srdce. Na nic jsem nečekala a běžela jsem. V další vteřině jsem již spatřila stádo srn. Vrhla jsem se na tu nejbližší. Srna si mě ani nestihla všimnout a já už jsem měla zabořené zuby v jejím krku. Chutnalo to krásně. Teplá krev proudila dolů mým hrdlem a hasila pálení, ale krev jedné srny nestačila a tak jsem se vrhla na další, která již utíkala pryč. Neměla šanci přede mnou utéct a já znovu pila. Ani druhá srna mi nestačila. Nadechla jsem se a kousek dál na severu jsem ucítila něco lepšího než je krev srny. Vydala jsem se za tím. Slyšela jsem, že někdo běží za mnou, ale volání krve bylo silnější než strach z napadení. Uviděla jsem medvěda, který stál v potoce a chytal ryby. Skočila jsem na něj, svalili jsme se do vody. Odrazila jsem se ode dna a hodila medvěda na břeh. Stihl se postavit a za mohutného vrčení se po mě ohnal tlapou. Trefil mě do břicha, ale já jsem žádnou bolest necítila. Povalila jsem ho na zem a konečně se zakousla do jeho krku. Tahle krev byla lepší než ta předchozí, taková sladčí. Cítila jsem se plná, ale pálení v krku neustalo úplně.

Pustila jsem medvědí tělo a rozhlédla se okolo sebe. Alice, Jasper a Emmett stáli asi deset metrů ode mě a smáli se. Nevěděla jsem, čemu se smějí a tak jsem se rozhlédla okolo.

"Podívej se na sebe," poradil mi Emmett. Alice šla za mnou a nesla hromádku oblečení. Poslechla jsem Emmetta a prohlédla jsem se. Kapala ze mě voda, byla jsem celá od bláta a krve a přes celý hrudník jsem měla na tričku stopy po medvědích drápech.

"Hups…" uklouzlo mi.

"Vedla sis dobře," uklidňoval mě Jasper.

"Tohle je normální. Až v tom budeš mít praxi, tak se neušpiníš," řekla mi Alice. "Chlapci jděte napřed, ať se Bella může převléknout."

"Děkuju."

Začala jsem se převlékat. Došlo mi, že vlastně nic nemám, žádné oblečení ani peníze. Nemůžu jít ani do práce, protože bych zabila svého šéfa - minimálně. Co budu dělat? Nemůžu přeci dovolit Cullenovým, aby mi všechno platili. Nemám ani domov a rodinu - k Renné se nemůžu vrátit, ublížila bych jí.

Vrátili jsme se s Alicí do domu. Všichni na nás už čekali, jen Edwarda jsem nikde neviděla. Esme se na mě mateřsky usmívala.

„Ach dítě. Jistě bys se ráda osprchovala. Rosalie, mohla bys?“ zeptala se. Rose vstala a šla ke mně. Objala mě kolem ramen.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ řekla a už mě táhla do schodů.

„Ehm... Já mám vlastní pokoj?“

„Jistě, že ano! Začali jsme ho s Esme zařizovat hned, jak jsme se vrátili z Los Angeles. Přece sis nemyslela, že bysme tě nechali bydlet v pokoji pro hosty? Od teď patříš do rodiny - teda jestli budeš chtít,“ vysvětlila mi Rose a otevřela dveře do mého pokoje. Nestihla jsem jí odpovědět, protože začala zase mluvit: „Vím, že to není dokonalé - měly jsme na to jen dva dny, ale Alice říkala, že se ti to bude líbit. Stačí říct a můžeme cokoliv změnit nebo to všechno vyházej a zařiď si to podle sebe.“

Zůstala jsem stát ve dveřích s otevřenou pusou. Pokoj byl laděn ve světlých odstínech béžové, jen černá pohovka tomu dokonale kontrastovala. Stěny byli bílé a jedna z nich byla celá ze skla, byl z ní krásný výhled na hory. Dále tu byla obrovská skříň na oblečení a u ní další dveře, které nejspíš vedly do koupelny, hifi-věž s prázdnou policí a stolek s notebookem. Taky tu byla prázdná knihovna.

„Nevěděli jsme, co máš ráda za hudbu a knihy, takže si to budeš muset dokoupit sama, ale to snad nebude problém...“ řekla omluvně.

„Já... Je to tu dokonalé. Děkuju, za všechno.“

„Nemáš zač. Ve skříni najdeš oblečení, mělo by ti to padnout, ručníky jsou v koupelně. Nebudu tě rušit, jistě se potřebuješ rozkoukat.“

„Díky.“

Rosalie odešla a já konečně zůstala sama. Přešla jsem ke skříni a otevřela jsem jí. Překvapilo mě to množství oblečení. Tohle všechno má být moje? Vybrala jsem si obyčejné černé tílko a rifle. Vzhled koupelny mě už tolik neohromil, protože jsem čekala něco přepychového. Světle modré dlaždičky, sprchový kout, toaletní skříň a umyvadlo se zrcadlem. Všechno to vypadalo nádherně. Budu muset Esme a Rose pořádně poděkovat. Zchodila jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla jsem si pod sprchu. Tekoucí voda mě vždycky uklidňovala, ale dnes to nepomáhalo. Umyla jsem si důkladně vlasy a pak se zabalila do ručníku. Chtěla jsem si rozčesat vlasy, tak jsem se dala do hledání hřebenu. Pohledem jsem se však zastavila na zrcadle. Spatřila jsem svůj odraz a pak...

Pak jsem začala křičet...

Ve vteřině u mě byla Alice, Rosalie i Esme. Alice mě objala. Odtrhla jsem pohled od zrcadla a zabořila jsem jí hlavu do ramene.

„Co se stalo, Bello?“ zeptala se mě Esme a začala mě hladit po vlasech.

„Mé oči...“ zamumlala jsem.

„To se spraví. Za rok je budeš mít zlaté jako my,“ uklidňovala mě.

„Opravdu?“ zeptala jsem se a ona jen přikývla. „Promiňte, že jsem tak vyváděla. Lekla jsem se.“

„Nic se nestalo,“ ujistila mě Rose.

„My teď půjdeme, aby si se mohla obléknout, ano? Jestli budeš chtít, tak potom za námi přijď dolů,“ nabídla mi Esme.

„Děkuju.“

Počkala jsem, dokud neodejdou a pak jsem se znovu podívala do zrcadla. Moje karmínově rudé oči mě děsili. Vypadala jsem s nimi hrozivě. Raději jsem se zaměřila na zbytek mého obličeje. Byla jsem krásná. Chvíli jsem si dokonce myslela, že se koukám na obraz nějaké jiné dívky, ale když jsem se podívala pořádně, našla jsem i znaky mě samotné. Něco bylo ve tvaru mých rtů... Ano, byla jsem to já, ale mnohem krásnější než kdy dřív. Ještě chvíli jsem se prohlížela a snažila jsem se představit si sama sebe se zlatýma očima. Moc mi to nešlo a tak jsem si začala vysoušet vlasy. Poté jsem se oblékla a šla jsem dolů za ostatními. Čekali na mě. Opět tu byli všichni až na Edwarda, začínalo mi to být divné.

„Jak ti je?“ zeptala se mě Esme.

„Už jsem v pořádku,“ odpověděla jsem.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat…“ řekl Carlisle a já jen přikývla. „Edward ti vyprávěl, že můžeš žít i jinak a my tě nebude do ničeho nutit, takže se tě ptám: Chceš s námi zůstat a žít jako my?“

„Nechci nikomu ubližovat.“ To jediné jsem věděla jistě.

„A chceš s námi zůstat?“ zeptala se mě Esme.

„Já... Chtěla bych, ale nevím, jestli můžu...“

„Proč by si nemohla?“ zamračila se Esme.

„Nemám nic - nemůžu se vám nijak odvděčit. Už jste toho pro mě udělali tolik a to jsem tu jen chvíli...“

„Ale my po tobě nic nežádáme. Kvůli naší neopatrnosti, jsi ztratila rodinu. Chceme jen, aby jsi byla šťastná,“ přesvědčoval mě Carlisle a já mu věřila.

„Takže tu můžu zůstat?“

Nikdo mi nestihl odpovědět. Emmett se ke mně se smíchem přihnal a zdvihl mě do vzduchu.

„Máme novou sestřičku!“ zakřičel a vyhodil mě nad sebe. Všichni se začali smát a já s nimi.

„Dej mě dolů!“ zakřičela jsem, ale on neposlechl a znovu mě vyhodil do vzduchu. „Prosím!“

„Když slíbíš, že nikam neutečeš!“ řekl Emmett.

„Slibuju!“ Slíbila bych cokoliv jen, aby mě postavil na nohy. Když jsem ucítila zem, chtěla jsem si jít sednou zpět na pohovku, ale on mě nepustil.

„Hej, slíbila si, že nikam nepůjdeš!“ zasmál se. Jednou rukou mě objal okolo ramen a druhou rukou mi začal cuchat vlasy.

„Přestaň, Emmette!“ napomenula ho Esme.

Chtěla jsem ho odstrčit, abych se konečně dostala z jeho dosahu. Opřela jsem se do něj plnou silou. Zapomněla jsem však, že jako novorozená upírka mám obrovskou sílu a Emmett odletěl vzduchem. Skončil v protějším rohu té velké místnosti. Rychle jsem k němu běžela a pomáhala mu na nohy.

„Promiň, já jsem zapomněla! Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?“ strachovala jsem se o něj. Ale když se Emmett zatvářil uraženě, všichni se začali zase smát.

„Nic mu není, Bello. Patří mu to,“ řekla Rosalie.

„Tohle jsem od tebe nečekal,“ zamlouval to Emmett, když se postavil na nohy. Naštěstí jsme nic nerozbili.

„Myslím, že s tebou si užijeme hodně srandy…“ řekl Jasper a zkoumavě si mě prohlížel. Posadila jsem se zpět do křesla, kde jsem seděla předtím.

„Jsem tak ráda, že s námi zůstaneš! Forks si zamiluješ... Skoro tu nesvítí slunce," vyprávěla Esme, ale já se zasekla na názvu města - to přece není možné - určitě jsem slyšela špatně!

„Říkala jsi Forks? Ve Washingtonu?“ zeptala jsem se.

„Ano, děje se něco?“ ptala se mě a všichni se na mě podívali.

„Já... nemůžu tu zůstat... Charlie - můj táta - tady bydlí. Je šéfem u policie,“ zašeptala jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že se vrátím do toho mokrého města, které jsem neměla ráda.

„Charlie Swan je tvůj otec?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ty ho znáš?“

„Občas s ním mluvím, když přivezou do nemocnice nějakou bouračku.“

„Takže se budeme muset stěhovat?“ zeptala se otráveně Rose.

„Myslím, že ne,“ ozvala se Alice. „Bello, přemýšlej nad tím, že ho půjdeš navštívit.“

„Ale Alice, její otec nejspíš zemře stářím, než bude mít dostatečné sebeovládání,“ řekl Jasper.

„Ona je silnější než si myslíme... Hned jak se probudila, měla začít trhat Emma na kousky, ale ona se okamžitě uklidnila, takže-“

„Ehm? Proč bych měla trhat Emmetta na kousky?“

„Protože tě naštval,“ odpověděl mi Jasper. „Bello, ty se vůbec nechováš jako novorozený upír. První na co jsi měla po probuzení myslet, byla krev, ale ty jsi se s námi normálně bavila. Měla by jsi být nebezpečná a nevyzpytatelná, ale ty se chováš, jako by ti byly nejméně dva roky. Mám mnoho zkušeností s novorozenými, ale nikoho jako jsi ty, jsem ještě nepoznal.“

„Takže jsem zase divná?“

„Samozřejmě, že ne,“ uklidňovala mě Alice s úsměvem. „Jsi jen výjimečná. A teď se soustřeď na to, že někdy v budoucnosti půjdeš navštívit svého otce.“

Poslechla jsem jí a myslela jsem na to, jak zvoním na zvonek v Charlieho domě. Část mé mysli pozorovala Alici, jak zírá do prázdna. Potom se zkoumavě podívala na mě.

„Bello, za jak dlouho si ho chtěla jít navštívit?“ zeptala se mě.

„No asi tak za měsíc. Proč?“

„On by tě nepoznal - to je jisté, ale co je zajímavější - ty by jsi ho nenapadla. I jako novorozená dokážeš odolávat lidské krvi.“

„Jsi si jistá, Alice?“ zeptal se Carlisle.

„Ano, reakce novorozeného na blízkost člověka je tak automatická, že bych jí ve svých vidění spatřila, ale Bella ho nenapadla. Myslím, že v září s námi můžeš nastoupit do školy,“ prohlásila Alice.

„Já nevím, Alice. Edward říkal, že se nedokážu ovládat možná i několik let a ty mi říkáš, abych šla za dva měsíce do školy? Vždyť tam bude tolik lidí! Co když někomu ublížím?!“

„Ty nikdy nikomu neublížíš, Bello. Důvěřuj mi. Příští týden půjdeme nakupovat-“

„Alice, možná by jsi neměla na Bellu tak spěchat. Jestli se na to necítí, tak ji nebudeš do ničeho nutit, ano?“ zastal se mě Carlisle.

„Dobře, ale když říkám, že není nebezpečná, tak nebezpečná prostě není,“ stála si na svém Alice.

„Děkuju za důvěru, ale nebudeme nic riskovat, jo? Slibuju ti, že až budu připravená, tak půjdeme spolu nakupovat,“ slíbila jsem jí, aby mi už dala pokoj. Já přeci nesmím jít mezi lidi, to by skončilo masakrem.

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 5. část: