Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 4. část

23.10.2009 (08:30) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1912×

"Nic se nezměnilo," odpověděla mi. Posadil jsem se k Alici. Nezbývalo nic než čekat.

Bella

Nevím, kde jsem byla. Ani kdo jsem byla. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že hořím. Nedokázala jsem otevřít oči a nevím proč, ale něco mi říkalo, ať nekřičím a tak jsem nekřičela. Nechtěla jsem, aby mě někdo slyšel. Co kdyby mi způsobili ještě větší bolest? I když si nejsem jistá, že existuje něco horšího, než je toto. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli můžu křičet, ale nechtěla jsem to zkoušet. Nejspíš bych nedokázala přestat. Hořela jsem už strašně dlouho. Mé tělo už muselo být snad tisíckrát na prach, ale bolest neodcházela.  Dokázala jsem vnímat pouze ji. Nic jiného pro mě neexistovalo, na nic jiného jsem se nedokázala soustředit. Chtěla jsem, aby to už skončilo. Chtěla jsem zemřít. Tak moc jsem po tom toužila, ale smrt nepřicházela. Možná, že když poprosím, tak zemřu a tak jsem v duchu tisíckrát vykřikla ty slova, ale nic se nestalo. Napadlo mě, že jsem v pekle. To by vysvětlovalo tu nekonečnou bolest. Ale nemohla jsem si vzpomenout na žádný skutek, za který bych si zasloužila tohle.

A najednou se něco změnilo. Bolest zůstala stejná nebo se možná i zvětšila, ale něco bylo jiné. Prostor v mé hlavě byl větší a já se dokázala soustředit i na jiné věci. Mohla jsem bolest odsunout do kouta mé mysli, ale nemohla jsem jí přestat vnímat. Začínala jsem slyšet a cítit. Cítila jsem růže - nebyly daleko možná jen v jiné místnosti. A taky jsem cítila les a vodu. Cítila jsem tu vůni tak silně, že jsem prostě musela být v lese, ale ostatní vůně mi říkaly, že jsem v nějakém domě. Rozpoznala jsem vůni bavlny a saténu, a taky kovu a lakovaného dřeva. Ano, musela jsem být v  nějakém domě. Nasvědčovali tomu i zvuky, které jsem slyšela. Slyšela jsem televizi - taky byla v jiné místnosti, jako ty růže. Dále jsem slyšela, jak tu někdo dýchá, několik osob, asi pět nebo šest. Nebyla jsem si jistá. Snažila jsem se odpoutat od bolesti, kterou jsem cítila, a tak jsem se chtěla zaposlouchat do televize, ale dávali tam nějaký sport a to mě nikdy nebavilo. Snažila jsem se najít něco, co by dokázalo rozptýlit mou mysl. Nemohla jsem najít nic dost zajímavého. A tak jsem se zaposlouchala do svého blízkého okolí a zjistila jsem, že u mě sedí dvě osoby. Slyšela jsem, jak dýchají sotva metr ode mě. Soustředila jsem se pouze na jeden dech a ten mě začal podivně uklidňovat. Měla jsem pocit, že bolest jednou ustoupí a já budu zase moct být šťastná. A pak někdo otevřel dveře mého pokoje.

"Její pocity se změnili. Myslím, že už vnímá," řekl někdo andělským hlasem.

"Ona je klidná?" zeptal se nevěřícným hlasem další anděl, který měl snad ještě nádhernější hlas. Byl to ten, co u mě seděl.

"Říkala jsem ti, že bude zvláštní." Tenhle hlas byl taky andělský, ale tentokrát to byla dívka.

Chvíli bylo ticho a já dostala strach, že spadnu zpět do toho moře bolesti. Jejich hlasy mě dostatečně zaměstnávaly a taky uklidňovali. Mohli by říci něco důležitého, třeba jak dlouho budu ještě hořet? /Prosím, začněte mluvit! Prosím!/ křičela jsem v duchu panicky.

"Mluvte na ní. Vypadá to, že ji to uklidňuje," promluvil znovu ten první anděl.

"Nechte mě tu samotného, prosím…" řekl druhý anděl s tím nádherným, ale podivně dutým hlasem. Napadlo mě, že jsem asi v nebi, když slyším andělské hlasy, ale v nebi přece nemůže být tolik bolesti? Nevím, teď jsem si nebyla jistá. Slyšela jsem, jak dva andělé opustili místnost. Potom ten, co tu semnou zůstal, začal mluvit a já pochopila, že nejsem v nebi.

"Omlouvám se za tu bolest, je to má vina…" řekl anděl a já z jeho tónu poznala, že toho opravdu lituje. Nedokázala jsem se na něj zlobit.

"Jmenuju se Edward Cullen. Nacházíme se v domě mé rodiny. Celkem je nás sedm. Má matka se jmenuje Esmé a můj otec Carlisle. Mám dvě sestry, Alici a Rosalii, a dva bratry, Jaspera a Emmetta. Všichni jsme upíři. A ty se jím stáváš taky. Je to kvůli mně. Nechtěl jsem to udělat, ale tehdy v parku jsem neodolal tvé krvi a Alice mě zastavila, takže začala tvá přeměna. To proto tě všechno bolí a cítíš jakoby  jsi hořela. To se tvé tělo mění na upíří. Přeměna je téměř u konce, už to bude trvat jen jeden den. Chápu, že mi nejspíš nevěříš, ale až se probudíš, uvidíš, jak jsi se změnila. Budeš silnější, rychlejší a také krásnější a tvé smysly se zbystří. A budeš toužit po krvi.

Bude záležet na tobě, jestli s námi zůstaneš. Nikdo tě nebude do ničeho nutit. Moje rodina je odlišná od ostatních našeho druhu. Upíři se obvykle živí lidskou krví, ale my se živíme jen krví zvířat. Začalo to naším otcem Carlislem..." začal vyprávět o tom, jak vznikla jeho rodina. Věřila jsem mu, i když to znělo neskutečně, ale andělé přece nelžou, ne?

Vyprávěl mi i tom, jak moc je silné volání lidské krve. Slíbil, že když budu chtít, tak mi pomohou, abych nikomu neubližovala, a já jsem mu věřila. Mluvil o divokosti a nebezpečnosti novorozených, o tom, jak se budu cítit, až se probudím. Vyprávěl mi také, jaký může být nesmrtelný život krásný, když si zvyknete na žízeň. A pořád se mi omlouval. Za každým příběhem, který mi vyprávěl, se začal omlouvat. Říkal, jak moc ho mrzí, že mi zničil život, ale já se na něj nezlobila…

Anděl semnou zůstal celý ten zbývající den a neustále mi něco vyprávěl. Byly to nádherné příběhy plné rodinné lásky a já se těšila, až otevřu oči, abych se mohla seznámit s ním i s jeho rodinou.

Poznala jsem, že mi nelhal, když říkal, že bolest přestane. Bylo to přesně tak, jak mi to popisoval. Bolest začala ustupovat od konečků prstů, ale směřovala do mého srdce, kde se stále stupňovala. Trvalo to dlouho, ale nakonec byl oheň jen v mém srdci. Chtěla jsem si ho vyrvat z hrudi, opět jsem toužila zemřít. Hlas anděla mi už nepomáhal. Ale věděla jsem, jak moc ho trápí, že mi ublížil a tak jsem nemohla křičet. Srdce mi tlouklo hrozně rychle, až to vypadalo, že mi vyskočí z hrudi. A pak vynechalo jedno své tempo, jakoby už bylo unavené. A pak vynechalo znovu. Nakonec přestalo tlouci úplně a já otevřela oči.

První co jsem spatřila byly nádherné topazové oči. Utápěla jsem se v jejich hloubce. Nikdy jsem od těch očí nechtěla odtrhnout pohled. Dokázala bych se do nich dívat celou věčnost, ale někdo nás vyrušil. Do dveří vstoupili i ostatní Cullenovi, jak jsem pochopila. Edward vstal a šel se postavit ke své rodině. Posadila jsem se a ten pohyb byl hrozně rychlý. Díky Edwardovi mě to však nepřekvapilo. Všichni se na mě usmívali až na dva z nich. Edward vypadal zmučeně. Vysoký, štíhlý a svalnatý kluk s medově blonďatými vlasy si mě prohlížel spíše obezřetně - to musel být Jasper. Podle Edwardova vyprávění jsem ke každé tváři dokázala přiřadit jméno.

"Ahoj, já jsem Alice," usmála se na mě malá černovláska a chtěla jít ke mně, ale Jasper jí chtěl zadržet. "Neboj se, ona mi neublíží," řekla jen a sedla si vedle mě na pohovku.

"Opravdu je to všechno pravda?" zeptala jsem a překvapil mě můj hlas. Zněl tak krásně.

"Jistě, že ano. Edward ti v ničem nelhal," odpověděla mi a usmála se na mě. Jen jsem přikývla. Nevěděla jsem, co říct. Nesměle jsem jí oplatila úsměv.

"Ale nemusím zabíjet lidi, že? Pomůžete mi v tom?" raději jsem se zeptala.

"Samozřejmě."

"Jak se cítíš, Bello?" zeptal se mě nejstarší muž. To by mě být Carlisle, alespoň myslím.

"Docela dobře."

"Nemáš žízeň? Nepálí tě v hrdle?" zeptal se mě Jasper. Jen se o tom zmínil, ucítila jsem to. Ano, měla jsem žízeň. Hroznou, jako bych nepila celé století.

"Teď už ano…" odpověděla jsem.

"Jak to myslíš: ´Teď už ano´?" zajímal se.

"No... dokud jsi o tom nezačal mluvit, tak mě v hrdle nepálilo," řekla jsem a on se na mě nevěřícně podíval. Vlastně se na mě všichni koukali nevěřícně, jen Alice se pořád usmívala.

"Pojď, půjdeme na lov," řekl nakonec. Přikývla jsem a vstala. Byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, jestli mi to půjde. Nikdy jsem to nedělala. A navíc jsem byla tak nešikovná. Co když nedokážu nic chytit? Věděla jsem sice, že teď budu neuvěřitelně rychlá, ale přece jenom s mojí nešikovností... Jasper se na mě tázavě podíval. Ano, jeho schopnost rozpoznat pocity ostatních - musel vědět, jak jsem nejistá.

"Ehm... Nevím, jak na to..." zamumlala jsem. A ten velký, svalnatý s tmavými vlasy se začal hrozně smát. Emmett, napadlo mě. Edward mi vyprávěl, že se dokáže smát za každé situace. Naštvalo mě, že se mi směje. Slyšela jsem, jak se mi z krku dere tiché, ale hrozivé zavrčení.

"Pozor," zasyčel Jasper. Alice se na něj jen zamračila.

"To nic, Bello. Emmett je hlupák, nevšímej si ho," promlouvala ke mě a položila mi ruku na rameno. To mě zase uklidnilo. Jasper vypadal překvapeně a všichni na mě divně koukali.

"Co je?" zeptala jsem se. Jejich pohledy byly až moc zkoumavé a to mě znervózňovalo.

"Nic." Zavrtěl hlavou Jasper. "Pojďme už na lov."

Podívala jsem se na Alici a hledala jsem u ní podporu. "Neboj, bude to instinktivní. Půjde ti to," řekla mi a já jsem jí věřila.

"Viděla jsi to?" zeptala jsem se jí, protože jsem si vzpomněla, že Edward mi vyprávěl, že vidí budoucnost.

"Samozřejmě. Viděla jsem toho mnohem víc…" řekla tajemně.

"Budeš mi to vyprávět?"

"Možná, když mi slíbíš, že se mnou půjdeš nakupovat!" Jasper si odkašlal. "No jo, vždyť už jdeme!"

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 4. část: