Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 3.část

20.10.2009 (15:15) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1850×

„Promiň," zamumlal jsem zlomeným hlasem plným lítosti, že jsem podlehl. Věděl jsem, že tohle mi nikdy nikdo neodpustí, ani já sám sobě.

Zavřel jsem oči a nechal jsem zrůdu uvnitř mě ovládnout mé tělo a ve zlomku vteřiny se má ústa naplnila krví. Nikdy jsem neochutnal nic tak lahodného. Byl jsem v extázi. Chuti této krve se nic nemohlo vyrovnat. Lačně jsem pil dál a dál. V tuto chvíli neexistovalo nic kromě mě a té lahodné tekutiny, která mě hřála uvnitř mého těla.

„Edwarde!" zakřičel někdo kousek ode mě. Nejspíš Alice. Nevěnoval jsem jí pozornost a užíval si té jedinečné chuti. Něco do mě narazilo a odhodilo mě to.

/Edwarde, uklidni se!/ promlouval ke mně Jasper a já se cítil klidný. Všechny pocity odešly a zůstal jen klid. Jasper stál v obranné pozici před Alicí, která se skláněla u dívky, kterou jsem zabil…!

/Bello... Budeš v pořádku a já budu mít novou sestřičku.../ radovala se Alice v myšlenkách. Takže jsem tu dívku nezabil, bude z ní upír… Alice mě zastavila včas, nebo příliš brzo… Až teď jsem si pomalu začínal uvědomovat co jsem to vlastně udělal. Jsem zrůda!!
      „Co jsem to udělal…“ zašeptal jsem velmi potichu vlastně jen sám pro sebe, ale věděl jsem, že Alice a Jasper mě stejně slyšeli moc dobře.

„Bude to dobré," uklidňovala mě Alice nahlas. „Jděte se s Jasperem za ostatními do hotelu a zabalte si. Vracíme se domů.“

Jasper jen přikývl a pomohl mi na nohy. Poslouchal jsem Aliciny myšlenky. Nemohla se vrátit do hotelu pro auto s Bellou v náručí, takže si šla ukrást nějaké jiné. Odjede rovnou do Forks a tam na nás počká. Přeměna už začala, takže se nemůže nikde zastavovat. Ta dívka bude trpět - kvůli mně! Jasper mezitím zavolal ostatním, aby se vrátili do hotelu. Běželi jsme pomalým lidským tempem do Carlislova pokoje v hotelu. Jasper přemýšlel o tom, že jsem zrovna já podlehnul své žízni. Vždycky si o mně myslel, že jsem ten nejsilnější z nás - hned po Carlislovi.

„La tua cantante," zašeptal jsem jako svou chabou obhajobu. Oba jsme věděli, co to znamená, protože se to stalo už i Emmettovi. Její krev mi zpívala. Ostatní už přišli a byli zmatení.

"Co se stalo?" zeptal se Carlisle a všichni čekali, co jim povím.

"Já..." těžko se mi přiznávalo k tomu, že jsem selhal. "Napadl jsem jednu dívku, co byla v parku."

Všichni překvapením vydechli. Slyšel jsem jejich překvapené a zděšené myšlenky.

"Jak se to stalo?" zeptal se Carlisle, když překonal své překvapení.

Všechno jsem jim vyprávěl. Od okamžiku, kdy mě pozdravila až k vysvětlení, proč tu Alice není. Nikdo se na mě nezlobil, když jsem řekl o tom, jak moc mi voněla její krev. Dokonce ani Rosalie na mě nebyla naštvaná, že jsem jí zkazil svatbu. Těšila se na novou sestřičku, ale nebyla by to Rosalie, kdyby si nepomyslela: /Doufám, že není hezčí než já.../

Emmett začal vzpomínat, jaké to bylo, když se to stalo jemu. Pamatoval si tu vůni, tak dobře, jako by jí cítil právě teď a já s ním.

"Emmette…“ zasténal jsem pod náporem jeho vzpomínek.

"Promiň... Bylo to stejné?" zeptal se mě Emmett a snažil se nemyslet na tu vůni.

"Řekl bych, že silnější..." zašeptal jsem mu v odpověď.

Carlisle se v myšlenkách zabýval spíše tím, jak se s tím vyrovnám já a vymýšlel teorie, proč jsem nemohl slyšet nic z jejích myšlenek. Nevěřil jsem ani jedné z nich.

Esme také měla starost o mě, ale i o tu dívku, které jsem ublížil. /Budu mít další dcerušku - tedy jestli s námi bude chtít zůstat…/

Nikdo naštěstí příliš nekomentoval mé selhání, takže jsem se odebral do svého pokoje a do dvou minut jsem měl zabaleno. Nechtělo se mi čekat na ostatní, takže jsem jel napřed. Přemýšlel jsem o tom, co jsem udělal - o svém selhání. Zničil jsem té dívce život! Odsoudil jsem jí k věčnému zatracení! Co jsem to za příšeru? Zasloužil bych si smrt, ale to by bylo moc jednoduché. Musím nést následky svých činů. Určitě mě bude nenávidět.

Vzpomínal jsem na její tvář - ve světle měsíce byla krásná. Vzpomněl jsem si i na její vůni - nebylo dost slov, abych mohl popsat dokonalost té vůně - jakoby byla stvořená přímo pro mě. Ač jsem nechtěl, vybavila se mi i chuť její krve. Raději jsem začal přemýšlet o tom, proč jsem nemohl slyšet její myšlenky. Bylo to frustrující, takovéhle selhání. Kdybych jí slyšel, mohl jsem včas odejít a nic z toho by se nestalo. Ale nemohla selhat má schopnost - něco nebylo v pořádku s ní. Už tak bylo zarážející, že se mě nebála a dokázala přijít tak blízko, a to dokonce v noci. Lidé nikdy nechodili tak blízko. Jejich přirozený pud sebezáchovy jim napovídal, že jsme nebezpeční. I když by si to sami sobě nikdy nepřiznali, báli se nás. Ta dívka byla jedinečná v mnoha odhledech. Její vůně a to, že se mě nebála, dokazovalo jak je jiná. Třeba její odlišnost způsobovala to, že neslyším její myšlenky. Její mysl musela pracovat jinak, než mysl ostatních lidí.

Už začalo svítat. Měl jsem o něco rychlejší auto než Alice, takže jsem jí kousek od Forks dohnal. Opět jsem slyšel pouze její myšlenky, i když dívka ležela na zadním sedadle.

/Celou dobu ani jednou nezakřičela, ale přeměna dopadne dobře,/ poslala mi Alice v myšlenkách, když mě spatřila a ukázala mi svou vizi. Bella bude jako upír nádherná.

Zvláštní, že nekřičela. Přeměna je neuvěřitelně bolestivá záležitost. Pro mě i pro ostatní je to nejsilnější lidská vzpomínka.

Když jsem Alici předjížděl, zahleděl jsem se jí do očí, aby pochopila, že se má podívat do mé budoucnosti. Netrvalo to ani chvíli a věděla, co po ní chci. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že se zahleděla někam do neznáma. Její nepřítomný pohled tomu nasvědčoval. Trvalo to jen setinu vteřiny, takže tu nebyla šance, že by s autem nabourala. Viděl jsem v její hlavě sám sebe na lovu.

/Souhlasím,/ odpověděla mi prostě, když zjistila, co mám v plánu.

Tohle bylo lepší než telefon. Co bych jí asi řekl? /"Zajdu si ještě na lov, když jsi mě nechala vypít tu dívku celou?"/ Ano, to by jistě vystihovalo situaci. Napadlo mě, že kdybych Alici předtím poslechl a šel jsem na lov, když mě k tomu pobízela, nic z toho by se nestalo... Ach Bože, proč jen musím být takový idiot?! Podíval jsem se na sebe do zpětného zrcátka. Vyděsilo a naštvalo mě, to co jsem spatřil. Mé oči…

Přitlačil jsem plynový pedál k podlaze a jel jsem do našeho domu ve Forks. Zajel jsem rovnou do garáže, vystoupil jsem a upíří rychlostí vběhl do lesa na lov. Musím se zbavit té odporné jasně rudé!

Ulovil jsem si dvě srny a medvěda. Jejich krev voněla odporně a i tak chutnala. Musel jsem se hodně přemáhat, protože jsem stále měl v paměti chuť krve té dívky. Nejspíš bych o ní měl začít přemýšlet jako o Belle, nebyla to jediná dívka pod sluncem. Do domu jsem se vrátil před setměním. Alice přijela chvíli po mě, takže měla dost času uložit dívku - Bellu v pokoji pro hosty. Šel jsem rovnou za ní. Seděla vedle postele, na které byla Bella.

"Jak je na tom?" zeptal jsem se.

"Nic se nezměnilo," odpověděla mi. Posadil jsem se k Alici. Nezbývalo nic než čekat.

Předchozí kapitolky:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/hate-or-love-1-cast/

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/hate-or-love-2-cast/ 

Vždy stačí změnit číslo části povídky

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 3.část: