Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 36

18.03.2010 (20:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4701×

EDWARD

,,Co bylo načase?“ zeptal jsem se, když jsme byli v koupelně.

,,Hned ti to ukážu,“ usmála se. Stoupla si na špičky a přitiskla své rty na mé. Na sobě měla díky její předchozí akci jenom kalhoty.

,,Jsi si jistá?“ podíval jsem se jí zpříma do očí a hledal v nich odpověď.

,,Jediné čím si teď nejsem jistá…“ řekla laškovně.

,,Ano?“ pozvedl jsem obočí.

,,Jestli si dáme sprchu nebo koupel. Tak?“ zeptala se a nechala mě tím vybrat.

,,Koupel?“ odpověděl jsem otázkou.

,,Skvělý nápad,“ očka se jí rozzářila. Došla k vaně a nahnula se, aby ji mohla zašpuntovat. Kouzelně přitom vrtěla zadečkem. Nesmírně mě to škádlilo, ale snažil jsem se udržet. Nechtěl jsem ji nějak vylekat.

,,Bell,“ zašeptal jsem, když nalévala do vany pěnu.

,,Copak, lásko?“ zeptala se rozpustile.

,,Děláš to naschvál, že jo?“ konečně jsem pochopil, o co jí jde.

,,Co si to o mně myslíš? Tohle bych přeci nikdy neudělala,“ koutky jí cukaly a já měl jasno.

,,Bello!“ řekl jsem přísně.

,,Funguje to?“ zeptala se a přešla ke mně.

,,Ani nevíš jak,“ zašeptal jsem jí do ouška a políbil na krk.

,,To jsem ráda,“ vydechla a začala mi sundávat košili. Zlehka mě hladila po břiše, čímž mi způsobovala obrovskou rozkoš. Chtěl jsem jí to taky trošku oplatit, tak jsem se začal věnovat jejím rtům.

,,Počkej,“ odtrhla se ode mě a já na ni nevěřícně koukal, ,,je to strašně nevyrovnané, když já mám jenom kalhoty. Měl bys mi dovolit sundat ti aspoň tu košili.“

,,Když ti to udělá radost.“ Sundala mi košili a odhodila ji někam do kouta. Za krk si mě přitáhla k sobě a vydechla mi do tváře.

,,Udělalo mi to radost.“ Tvář mi ovál její sladký dech a já slastně přivřel oči. Stoupla si na špičky a lehce otřela své rty o mé. Tímto pohybem se natiskla na mou nahou hruď a slastně vydechla. Na těle jí vyskákala husí kůže.

,,Možná by nebylo od věci přemístit se,“ nasměroval jsem nás a pár kroky jsme došli k vaně. Vzal jsem ji do náručí a opatrně ji postavil do vany. Sám jsem si sundal kalhoty i boxerky a přidal se k ní.

Nedočkavě mě pozorovala, a jakmile jsem byl u ní, tak si na mě lehla. Políbil jsem ji na čelo a pak své rty přemístil na ty její. Nejdřív jsme se jenom oťukávali, ale naše polibky začínaly nabírat na intenzitě. Jazyky spolu hrály nekonečnou hru, kterou ani jeden z nás nechtěl ukončit.

Po menší chvíli se mi Bell začala vrtět v náručí a svými boky dorážela na můj klín. Pochopil jsem, o co žádá, tak jsem jí milerád vyhověl. Zpříma jsem se jí podíval do očí a spojil naše těla v jedno. Bella vydechla a začala se na mně pomalu pohybovat. Maličko se vyhoupla a i já se víc posadil a opřel se o čelo vany. Jak se stupňovalo napětí mezi našimi těly, tím Bella zrychlovala své přírazy.

Jednou rukou jsem držel okraj vany a druhou si za její heboučký bok přidržoval Bellu. Šťastně vzdychla a přidala na tempu. Myslel jsem, že to snad už není možné, ale má láska mě opět překvapila.

Naklonila se, aby mě mohla políbit, a v tu chvíli jsem vybuchnul. Ještě párkrát ostře přirazila a pak se na mě vyčerpaně svalila.

Chvíli jsme jen tak leželi na sobě a oddávali se odeznívajícím stahům našich těl. Lehce jsem rozpojil naše těla a připustil do vany teplou vodu, která se při našich hrátkách ochladila.

Bella si namočila vlasy a začala si je mydlit šamponem. Navzájem jsme si umyli záda a docela se u toho i pobavili. Nebo spíš já se pobavil. Bella byla na mě pak trošku naštvaná. Místo mytí zad jsem jí nejprve škádlil drobnými polibky, což u ní vyvolalo novou dávku touhy.

,,Už toho nech, Edwarde!“ vztekala se roztomile má Bell.

,,Dobře, už budu hodný,“ naposledy jsem ji políbil na rameno a vzal ji z vany. Zabalil jsem ji do županu a sám si kolem pasu omotal osušku. Vypustil jsem vanu a přemístil se za Bellou ke mně do pokoje.

Leželi jsme na posteli. Bella na sobě stále měla župan. Její vlasy už byly skoro suché přesto se mezi nimi našly mokré pramínky.

,,Škoda, že už zítra musíme do školy,“ vydechla a překulila se blíž ke mně. Opřela se zády o mou hruď a já ji vzal kolem pasu. Propletla prsty na našich rukou a ještě víc se na mě namáčkla.

,,Chceš být ještě doma? Jsem si jistý, že by to Carlisle nějak zařídil,“ pošeptal jsem jí do ouška a jemně ji na něj políbil.

,,Charlie by se to dozvěděl a o to vážně nestojím,“ řekla smutně.

BELLA

Byla to poklidná chvíle. Leželi jsme s Edwardem na posteli a vnímali přítomnost toho druhého. Nejraději bych tu ležela celý den, ale ještě raději bych tu zůstala i zítra. Edward mi navrhnul, že to nějak zařídí, ale já nechtěla. Zítra musím do školy. Měla jsem strach. Věděla jsem, že Kyle je v nemocnici a nehrozí tak setkání s ním. Já se ale děsila samotného vstupu do školy. Věděla jsem, že už jen samotná budova mi bude připomínat můj hrůzný zážitek.

Edward o mém strachu nevěděl. Nechtěla jsem mu zbytečně přidělávat starosti. Už tak si vyčítal, že je to všechno jeho vina. Snažila jsem se ho přesvědčit snad milionkrát, ale on si pevně stál za svým názorem. Podle mě špatným názorem. Jenže on je prostě tvrdohlavý a nedá si říct.

Byla jsem docela unavená, tak jsem si šla po večeři lehnout. Alice jela k nám domů a vyzvedla mi tam věci na zítra. Usnula jsem Edwardovi v náručí. Spala jsem docela tvrdě bezesným spánkem, který byl pro mě neskonale uvolňující.

,,Broučku, vstávej, musíme do školy,“ budil mě líbezný hlas u mého ucha. Přetočila jsem se na bok a hodila si přes hlavu peřinu.

,,Zlatíčko, jestli tu chceš zůstat, stačí říct,“ ozval se znovu sametový hlas.

,,To bych vážně chtěla, ale vím, že to nejde,“ zasténala jsem a odhodila peřinu. Edward se mému počínání zasmál a nechal mě v pokoji samotnou se slovy, že mi udělá něco k snídani.

Došla jsem si do koupelny udělat ranní hygienu. Pohled mi padnul na rohovou vanu a do tváří se mi nahrnula červená. Vzpomněla jsem si na naše včerejší hrátky, což jsem neměla dělat, neboť se červená barva v mém obličeji znásobila. Pro jistotu jsem vyklidila koupelnový prostor. Oblékla jsem si oblečení, které bylo připraveno na posteli. Alice mi přichystala béžový rolák ke krku, protože modřiny byly stále vidět. K tomu mi přihodila tmavě modré rifle a modrý svetr. Na nohy jsem si obula tenisky a vydala se dolů za Edwardem.

V kuchyni na mě čekala hora lívanců, až jsem si říkala, jestli je Edward normální, protože tohle jsem vážně nemohla sníst. Snědla jsem sotva polovinu a už jsem se cítila plná.

,,Nemáš ještě hlad?“ ptal se mě Edward nejmíň po páté.

,,Pokud chceš, abych praskla, tak mě klidně ještě nacpi, ale říkám ti, že to dlouho nevydržím,“ zašklebila jsem se na něj a nasedla do jeho auta.

Stála jsem u Edwardova Volva, který se o něčem zarytě bavil s Alice. Koukala jsem na školní budovu a přemítala, jestli by nebylo lepší odjet zpátky domů. Rozhodla jsem se, že svůj strach musím překonat. Udělala jsem první krok a Edwarda s Alice nechala někde za sebou.

,,Bello,“ zaslechla jsem Edwarda.

,,Počkej,“ zarazila ho Alice. Možná věděla, o co jde možná ne, ale já jí byla vděčná. Čím blíž jsem byla škole, tím víc se můj strach zvětšoval, což znamenalo, že se mi musel odrážet i v obličeji. Nechtěla jsem, aby mě takhle Edward viděl.

Překonala jsem poslední vzdálenost, která mě dělila od vchodových dveří. Hrdlo jsem měla stáhnuté do malé trubičky. Těžko se mi dýchalo a moje srdce začalo sprintovat. Sáhla jsem po klice a opatrně ji stiskla. Bylo to skoro jako okamžik, když jdete do školy poprvé. Tehdy vás ale doprovází vaši rodiče. Ujišťují vás, že bude všechno v pořádku a nic vám nehrozí. Dřív jsem si to myslela, dokud jsem nepotkala toho zmetka. Nyní jsem tu stála s rukou na klice a s nepopsatelným strachem.

Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila do školních prostor. Rozhlídla jsem se kolem dokola. Nevěděla jsem, proč to dělám. Moje podvědomí mi radilo, ať to udělám. Otřásla jsem se odporem a vydala se ke svojí skříňce.

,,Bello!“ ozval se za mnou Jessicin rozjařený hlas.

,,Ahoj, Jess,“ pozdravila jsem slušně.

,,Kde jsi v pátek byla? Snažila jsem se tě na plese najít, ale viděla jsem tě pouze, jak jsi přišla s Edwardem a potom už ne,“ zeptala se a tím rýpla do otevřené rány.

,,Já… jela jsem domů dřív,“ špitla jsem.

,,Ale proč? Vždyť to byla úžasná zábava,“ vyprávěla nadšeně a mě se udělalo špatně. Cítila jsem, jak se mi v očích tvoří slzy.

,,Jsem ráda, že sis to užila,“ řekla jsem skoro neslyšně a po tváři mi stekla první slza. Už jsem to nemohla vydržet. Otočila jsem se na podpatku a vyběhla ven. Běžela jsem pryč z téhle zpropadené budovy, která mi přivodila tolik ošklivých chvil.

,,Bello?!“ zaslechla jsem za sebou překvapenou Jessicu.

Běžela jsem, dokud jsem nenarazila do něčeho tvrdého. Hlava se mi zamotala a já zavrávorala dozadu. Přes slzy jsem neviděla a nové přívaly mého skoro hysterického pláče smáčely můj obličej.

,,Bello, co se děje?“ zeptal se Edward, který mě silně objímal.

,,Vezmi mě domů,“ šeptla jsem.

,,Bello?“ zeptal se zmateně.

,,Já to nedokážu, Edwarde, celá ta budova mi to připomíná.“

,,Dobře, pojedeme.“

EDWARD

Vzal jsem ji kolem pasu a pomalu šel k autu. Bella nepřestávala plakat. Naopak se mi zdálo, že byl její pláč pořád větší. Hladil jsem ji po paži a snažil se ji uklidnit.

Pomohl jsem jí nasednout a vůbec jsem se nerozmýšlel nad něčím jiným. Hlavní úkol byl, odvést Bellu pryč z tohoto místa, aby se alespoň trošku uklidnila.

Zaparkoval jsem před domem a čekal, co se bude dít.

,,Bello, lásko, už jsme tady.“ Bella vůbec nereagovala. Seděla na sedadle jako v nějakém transu.

Rozepnul jsem jí pás, ale ani na tohle nic neudělala. Pláč se jí během cesty podařilo utišit. Zdálo se, že vzlyká uvnitř sebe. Nejspíš zadržovala slzy, protože si myslela, že mě to bude trápit. Ano, měla pravdu. Trápilo by mě to a to hodně. Radši se ale budu trápit, než koukat na Bellu, jak se snaží ovládnout něco, co musí pryč.

Jednou jsem slyšel, že plakat je zdravé. Pláč prý odplaví všechno špatné. Je to jako bouřka, po které vysvitne slunce. Země se taky musí občas omýt, a proto prší. Déšť smývá vše špatné a slunce to potom znovu vysuší. Věděl jsem, že to slunce musím být pro Bellu já.

,,Prosím, nezadržuj to v sobě,“ řekl jsem a pohladil ji po tváři.

,,Nechci, aby ses trápil,“ zašeptala.

,,Trápí tě to. Nechci, abys byla jediná, kdo se trápí,“ pověděl jsem a přetáhnul si ji k sobě na klín.

,,Tak moc to bolí,“ pípla. ,,Nemyslím nějak fyzicky. Je to spíš u mě v hlavě. Nevím, co s tím mám dělat,“ mluvila nešťastně.

,,Prostě se vyplač,“ řekl jsem tu prostou větu a nechal si máčet košili jejími slzami.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 36: