Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 12

08.12.2009 (18:15) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4217×

EDWARD

Chvíli jsem dělal, že spím, co by si asi pomyslela, kdybych hned odpověděl.

,,Edwarde spíš?“ zeptala se znovu a začala se štrachat z postele.

,,Hm,“ zamručel jsem, jak nejospaleji jsem dokázal. U její postele se rozsvítila lampička a ona na mě zamžourala.

,,Promiň, jestli jsem tě vzbudila,“ omlouvala se.

,,To nevadí. Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se.

,,Je to taková kravina a vůbec se nebudu divit, když mě odmítneš. Nejspíš si budeš myslet, že jsem dětinská…“

,,Co to je?“ nenechal jsem jí domluvit.

,,No prostě potřebuju na záchod a ty záchody jsou tak daleko…“ znovu nedokončila, protože jsem jí odpověděl.

,,Jestli vážně chceš, tak tam s tebou dojdu.“

Cesta od naší chatky byla vážně trošku delší a tak jsem se zeptal na první věc, co mě napadla.

,,Doufám, že se můžu zeptat, ale proč jsi vlastně na ty záchody nešla sama?“

,,Protože mám strach. Jednou jsem viděla jeden pitomý horor a od té doby se bojím chodit ve tmě sama. Teda alespoň na místech, kde to neznám,“ odpověděla mi.

,,Takže jinak strach ze tmy nemáš?“

,,Ne to ani ne. Je to asi tímhle místem neznám to tu a tak nevím, co mě tu může potkat. A tys byl v tý chatce taky takže… no… prostě jsem se zeptala.“ Poslední slova z ní lezla, jak z chlupatý deky, ale bylo to milý.

Čekal jsem na Bellu před záchodky. Na cestě zpátky mi ještě několikrát poděkovala a v chatce zaplula do postele a během dvou minut usnula. Zkusil jsem se nadechnou. Od příjezdu jsem dýchal, jen když to bylo nezbytné, takže skoro nikdy. Po prvním nadechnutí mě do nosu praštila její vůně v koncentrovanější formě, než jsem čekal. Hrdlo se mi stáhlo do malé škvírky, ale já dýchal dál. Pokud tohle nevydržím, tak se k ní budu muset zase chovat hnusně a to se mi opravdu nechce. Dýchal jsem asi čtvrt hodiny a už toho na mě začínalo být moc. Rozhodl jsem se, že na to půjdu pomalu a tak jsem vyběhl ven na menší lov.

Do chatky jsem se vrátil kolem půl šesté. Bella stále spala, ale neklidně se převalovala. Vzbudila se ve čtvrt na sedm.

,,Dobré ráno,“ pozdravila a usmála se jak sluníčko.

,,Dobré, jak ses vyspala?“ Protáhla se a pak se na mě znovu otočila.

,,Celkem to ušlo.“

,,Takže připravená na dnešní projekt?“

,,Řekla bych, že jo.“ Vstala a vyndala si věci na převlíknutí.

,,Počkám venku, ať se nemusíš převlíkat v umývárce.“

,,Díky.“ Znovu se usmála.

BELLA

Poté co jsem se převlékla, jsem si skočila vyčistit zuby a pak jsme se s Edwardem vydali na snídani. Během snídaně jsme se rozmýšleli, jak odstartujeme náš projekt. Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do lesa a prozkoumáme, jaké zde rostou stromy.

Při cestě do chatky jsme navštívili pana Bannera, abychom ho obeznámili s naším plánem a ten celý šťastný, že mu nechystáme další vzpouru, souhlasil a vyslal nás do hlubin tmavého lesa.

Na naší chatce jsem na sebe hodila ještě jeden svetr a pak už jsem byla připravená na cestu.

,,Tak jak se těšíš do lesa?“ zeptat se Edward.

,,Ani moc ne,“ odpověděla jsem mu se strachem v očích.

,,Čeho se bojíš?“ řekl a propaloval mě pohledem.

,,Kořeny, mokré listí, větve a tak podobně.“

Cesta pak probíhala v tichosti doprovázená občasným křupnutím větviček pod našima nohama.

,,Co kdybychom se na chvíli rozdělili?“ zeptal se Edward.

,,Když myslíš, že je to dobrý nápad, ale jak se potom najdeme?“

,,Pojď.“ Edward mě chytil za ruku a v tu chvíli, jako bych dostala menší elektrickou ránu. Jeho ruka byla ledová jako rampouch, ale mně to nevadilo.

,,Kam mě to vedeš?“ Ani už mi nemusel odpovědět, protože jsem uviděla začátek lesa, přes který bylo vidět do našeho kempu.

,,Tady zůstaň a zkoumej ty listy tady v okolí. Já zajdu hloub do lesa,“ řekl mi a už byl pryč.

Chvilku jsem bloumala po okraji lesa a pak jsem se i přes jeho slova vydala hloub. Až později jsem si uvědomila, že jsem to neměla dělat. Pod nohy se mi připletl nějaký kořen a já o něj zakopla. Jak jsem se snažila zbrzdit pád, natáhla jsem ruce před sebe. Dlaň se mi ošklivě roztrhla o ostrý kámen a nejspíš mi v té ruce i něco křuplo. Podívala jsem se na svojí ruku, ze které vytékala krev. Zamotala se mi hlava. Rána byla docela hluboká, nejspíš bude potřebovat zašít. Vyškrábala jsem se na nohy a začala hrabat v baťohu. Ruka mě pálila jako čert.

,,Kurnik,“ vykřikla jsem, když mi obvaz vypadl z rukou. Za mnou se ozval šramot a pak se někdo vynořil z lesa. Byl to Edward, ale jeho pohled byl jiný. Koukal na mě zase tím nenávistným pohledem, až mě to vyděsilo. Najednou zatřásl hlavou a pomalými kroky došel ke mně. Sebral ze země obvaz a začal mi jím zavazovat ruku.

,,Můžeš mi říct, co jsi to zase vyváděla a proč nejsi na začátku lesa?“ zeptal se naštvaně.

,,Zkoumala jsem stromy.“ Sykla jsem, když obvaz trochu víc utáhl.

,,Promiň,“ omluvil se. ,,Bude to chtít vyčistit a nejspíš i zašít.“ Určoval diagnózu a vytahoval telefon.

,,Žádné šití,“ protestovala jsem.

,,Carlisle,“ řekl do telefonu. ,,Mohl bys, co nejdřív přijet někdo se tu zranil.“ Chvíli čekal a hned jak mu hlas v telefonu odpověděl, tak zavěsil. Zkoumavě si mě prohlížel a pak začal odcházet do kempu. Když uviděl, jak za ním pajdám, vzal mě do náručí a odnášel mě k nám do chatky.

,,Skočím si k ošetřovatelce pro nějakou dezinfekci,“ řekla jsem mu a šinula jsem se ke dveřím.

,,Znám někoho lepšího, bude tu asi za půl hodiny, on ti to zašije. Zůstaň tady, já ti pro tu dezinfekci skočím.“ Dveře bouchly a byl pryč.

Za půl hodiny se otevřely dveře do naší chatky a v nich stál mladý blonďatý muž. Byl velmi krásný a působil na mě velmi mile.

,,Ahoj jsem doktor Carlisle Cullen,“ představil se a došel ke mně. Začal mi prohlížet mojí teď už vyčištěnou ruku a vyndával si přitom z kufříku potřebné věci.

,,Bella,“ představila jsem se mu trošku opožděně a on mě obdaroval zářivým úsměvem.

,,Ruku ti teď umrtvím a zašiju. Nejspíš ji máš taky nalomenou, potřeboval bych, abys se mnou jela do nemocnice, abych si byl jistý.“

,,Hlavně ne do nemocnice,“ lamentovala jsem, když mi do ruky vpichoval injekci. Chvilku to nechal působit, a když začal šít, klaply dveře a v nich stál Edward.

EDWARD

Potom co Bella tak nešťastně upadla, jsem jí ruku pomohl vyčistit. Už jsem nemohl déle vydržet v její přítomnosti, ta krev byla až moc lákavá a já se bál, že se neudržím.

Nechal jsem jí čekat na Carlisle a zaběhl jsem si něco ulovit. Do chatky jsem se vrátil, až když jí Carlisle začínal tu ruku zašívat. Měl to hotové během chvilky a pak jí na ruku ještě upevnil dlahu.

,,Tu dlahu moc nesundávej, až skončí tenhle váš výlet, okamžitě se mi ukážeš v nemocnici a vyndáme stehy. Pak ti ještě udělám rentgen.“

,,Dobře,“ odpověděla mu Bella a podívala se na svojí ruku.

,,Tady si vem ještě prášek na bolest, až ti ta ruka začne přicházet k sobě, tak by to mohlo být nepříjemné.“ Bella si od něho vzala prášek a zapila ho vodou, kterou měla ve skleničce na nočním stolku.

,,A ty se o ní starej,“ kouknul na mě. ,,Potřebuje teď hlavně klid. Měla by sis lehnout,“ poradil Belle Carlisle a vyšel ven z chatky.

Šel jsem se rozloučit s Carlislem k autu.

,,Bylo to od tebe vážně statečné,“ řekl mi, když uklízel nemocniční kufřík. ,,Vím jak je pro tebe těžké odolávat zrovna její krvi, ale tohle bylo úžasné.“ Chválil mě a poplácal mě po rameni.

,,Hm,“ houknul jsem.

,,Co se děje? Vždyť jsi překonal sám sebe, dokázal jsi to.“

,,Nedokázal jsem nic, jen jsem zjistil, že jí budu muset zase donutit, aby mě nesnášela.“

,,Edwarde dobře víš, že je to pitomost. Dokázal jsi to vedle ní vydržet a ještě jí tu ránu vyčistit.“ Hádal se se mnou Carlisle.

,,Kdo mi ale zaručí, že jestli se stane ještě něco takového, že po ní neskočím.“

,,Tak si to rozhodni sám.“ Přestal se se mnou dohadovat a nastoupil do auta. ,,Jo a Edwarde utíká ti pacient,“ řekl a kouknul někam za mě. Otočil jsem se tím směrem a uviděl Bellu, jak se potácí k záchodům. Rozloučil jsem se s Carlislem a utíkal jsem za ní.

,,Jé Edwarde,“ vykřikla, když mě uviděla stát před záchody. Doklopýtala až ke mně a začala se hrozně smát.

,,Co je tu k smíchu?“ zeptal jsem se odměřeně.

,,Ale nic jen tě vidím rozmazaně.“ Začala se znovu smát a nebezpečně se nakláněla na stranu. Chytl jsem jí těsně předtím, než přistála na zemi. Vzal jsem jí do náruče a donesl jsem jí do chatky.

,,Víš, Edwarde s tebou je dneska taková sranda.“ Začala se znovu smát a došla k mojí posteli.

,,Nepovídej.“ Lehla si na mojí postel a zabořila hlavu do polštáře.

,,Ten polštář ale hezky voní, musíš používat nějaký dobrý parfém co? Řekni mi co to je?“ škemrala a podívala se na mě. V tu chvíli mi docvaklo, co se tady děje.

,,Bello měla jsi už někdy prášky na utišení bolesti?“

,,Nee, jak jsi to poznal?“ ptala se zaujatě, ale nevydrželo jí to ani dvě vteřiny, protože se začala znovu smát.

,,Tak víš, co nejspíš bude lepší, když se vyspíš.“ Přikryl jsem jí dekou.

,,Kam jdeš?“ chytila mě za ruku a zatáhla.

,,Jdu vedle za Emmettem, ty si potřebuješ odpočinout.“

,,Nemysli si, že mě tu necháš samotnou.“ Zatáhla mi za ruku, a protože jsem to nečekal, seděl jsem vedle ní. Přitáhla si mojí ruku blíž a potom usnula.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 12: