Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 1

01.11.2009 (08:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6610×

BELLA

Sedím v letadle a přemýšlím nad tím, proč to vlastně dělám. Kdy jsem se uchýlila k tomuto kroku. Kroku, který mě přivede do jediného místa na světě, kde nechci být. Místa, které z duše nenávidím a hlavně za člověkem, kterého nenavidím víc, než tohle místo. V duchu jsem si přehrávala včerejší rozhovor s mojí milovanou maminkou.

,,Bello, nemusíš to dělat.“

,,Já to chci udělat,“ stála jsem si včera paličatě za svým. Nechtěla jsem, aby mě ještě chvíli přemlouvala, věděla jsem, že dlouho to nevydržím a kývnu jí na cokoliv. Nechtěla stejně jako já, abych odjížděla, ale stejně tak jako já věděla, že je to v tuto dobu nejlepší možný nápad, alespoň než se s Philem někde usadí.

,,Vím, že ho nemáš ráda.“ Pokývala mamka smutně hlavou.

,,Nic se neděje, až přijde správný čas, tak zase přijedu.“ Ano věděla, že ho nemám ráda. Nikdy jsem jí ovšem neřekla, proč tomu tak je a nejsem si jistá, že to někdy někomu řeknu.

A tak jsem teď tady – v letadle, které míří do nejdeštivějšího městečka ve státě Washington, do městečka, tak malého, že každý ví o kažném všechno a nic se tam neutají déle, než pět minut. Do městečka Forks, které se stane mým novým domovem.

Mimochodem, jmenuji se Isabella Swanová a je mi 17 let. Do této chvíle jsem bydlela ve Phoenixu se svojí lehce střeštěnou mamkou a jejím novým manželem Philem. Od té doby, co se mamka znovu vdala, byla neskonale šťastná. Phil byl moc milý a hodný a já věděla, že i když odjedu, bude o maminku skvěle postaráno.

,,Vážení cestující, prosíme, připoutejte se,“ oznámil nám hlas letušky z reproduktoru.

Poté, co jsem uposlechla pokynů, jsem vykoukla z okýnka. Naposledy jsem se podívala na můj milovaný Pheonix, když se kola letadla odlepila od země. Pohled z okénka při pomalu vzlétajícím letadle, byl nesmírně uklidňují.

Ze sedačky vedle té mojí jsem uslyšela menší rachot. Otočila jsem se za původcem toho hluku. Seděl tam kluk asi ve stejném věku jako já. Měl nakrátko střižené blonďaté vlasy a modré oči. Vypadal docela vyděšeně. V ruce svíral papírový sáček a v pravidelných intervalech do něho dýchal. Otočil se na mě a rozpačitě se usmál.

,,Ahoj, já jsem Tom,“ představil se mi.

,,Bella,“ odpověděla jsem spíš z donucení. Neměla jsem moc chuť se s ním vybavovat. Chtěla jsem se spíš koncentrovat a připravit na následující shledání s Charliem – mým otcem.

Otočila jsem se znovu k okýnku, že to snad pochopí a nebude chtít pokračovat v nějakém delším rozhovoru.

,,Vážně tě obdivuju,“ promluvil znovu Tom. Takže můj přístup asi nepochopil.

,,Cože?“ Nechápu, co tím myslí, ale jestli je to nějaký úchyl, tak chci vyměnit místo.

,,Jak dokážeš, tak bezstarostně koukat z okna. Já jsem na prášky už jen z toho, že tu sedím.“ Podíval se na mě s trpitelským výrazem.

,,Aha,“ kývla jsem. ,,No mě to potíže nedělá, jako malá jsem musela tenhle let absolovovat několikrát.“ Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem každé léto musela jezdit za Charliem a lehce jsem se otřásla.

,,Je ti zima?“ ptal se hned Tom.

,,Ne, jen špatné vzpomínky.“

,,Asi je hloupost ptát se jaké?“ Mile se usmál a já pokývala hlavou. ,,Tak se tě aspoň zeptám, kam letíš.“

,,Letím do Seattlu a pak mě čeká ještě jeden hodinový let,“ odpověděla jsem.

,,Tohle dnes taky není můj poslední let,“ přitakal.

,,A kam letíš?“ zeptala jsem se.

,,Ze Seattlu rovnou do Port Angeles. Jedu tam navštívit babičku. Rodiče už tam jsou, já musel jet až dnes kvůli škole,“ rozpovídal se. ,,A kam letíš potom ty?“

,,Taky do Port Angeles,“ odpověděla jsem mu.

,,To je báječné!“ zajásal. ,,Alespoň si nebudu uvědomovat, že letím stejně jako teď.“

Podívala jsem se z okýnka a skutečně; pomalu jsme se blížili k letišti v Seattlu. Ani ne za minutu nás letuška znovu požádala o připoutání a my začali pomalu klesat.

Jakmile jsme opustili kabinu, tak z Toma opadla nervozita a začal vtipkovat. Vážně jsem se dlouho nezasmála, zrovna jako dnes.

Počkali jsme na zavazadla a šli vystát menší frontu na letadlo do Port Angeles. Jak se fronta zmenšovala, tím se zvětšovala Tomova nervozita.

,,Neboj se.“ Pokoušela jsem se ho uklidnit.

,,Já vím, já vím,“ opakoval dokola. ,,Stačí mi sehnat papírový sáček.“ Hlubokými nádechy vyrovnával svůj strach.

Hodinová cesta nakonec utekla rychle. Má snaha Toma rozptýlit byla úspěšnější hned, jak se dostal ke svému vysněnému pytlíku. Dokonce potom trochu vtipkoval, ale ne tak uvolněně, jako venku.

Po přistání jsme se rozloučili.

,,Tak se měj hezky Bello a mockrát děkuju. Cesta s tebou byla mnohem snesitelnější a kdybys byla teď někdy v Port Angeles, tak zavolej.“ Podával mi svoje telefoní číslo. ,,Můžem něco podniknou a nebo tě aspoň provedu po městě.“ Naposledy mi zamával a vydal se za svými rodiči.

Rozhlédla jsem se po letištní hale a uviděla Charliho ve svém typickém šerifovském oblečení. Usmál se na mě a nejistým krokem ke mně přišel.

,,Ahoj, Bells, tak rád tě vidím.“ Natáhl se, aby mě mohl obejmout.

Mé ruce automaticky vystřelily přede mě do obraného, odmítavého postoje. Charlie svoje ruce svěsil dolů a dál to nekomentoval. Asi už si zvykl, že ho zrovna dvakrát nemusím – při každé návštěvě jsem mu to dávala náležitě najevo. Teď ale budu muset svoje zvyky malinko změnit, přece jen máme spolu bydlet pod jednou střechou.

,,Taky tě ráda vidím tati,“ vydolovala jsem ze sebe podle mě milou odpověď.

Charlie se usmál a popadl mé kufry. Společně jsme se vydali k jeho autu.

EDWARD

Ležel jsem na sedačce u sebe v pokoji a přemýšlel nad životem nebo bych měl spíš říct – nad neživotem. Musel jsem se nad mou úvahou usmát.

Už je to pěkných pár let co jsem se vyrovnal s tím, co jsem. Ano navždy budu monstrum. Budu něco, čeho se lidé bojí, ale přesto je to přitahuje. Jsem ten, kdo v hororových filmech čeká v temné uličce a vyhlíží svou oběť. Ano jsem zabiják, přesto jsem jiný než mě vykreslují ony filmy. Možná jsem jeden čas byl taky takový, než jsem si uvědomil, že tak žít nechci. Můžu být jedině rád, že mám tak milující rodinu. Rodinu, která mě podrží a dokázala mi odpustit ty hříchy, které jsem spáchal.

Znovu jsem se zamyslel, když někdo zaklepal na mé dveře.

,,Pojď dál Alice.“

Do pokoje vplula má malá černovlasá sestřička. Na tváři šibalský úsměv a očima mi předváděla svůj kouzelný psí pohled.

,,Edwarde?“ zeptala se opatrně.

,,Ani mě nenapadne!“ odpověděl jsem trochu prudčeji.

,,To je taková potíž, že umíš číst myšlenky,“ stěžovala si. ,,Nemůžu se ani zeptat a ty už mě odmítáš.“

,,Stejně jsi věděla co ti odpovím, tak proč to zkoušíš?“

,,To, že vidím budoucnost neznamená, že si to nemůžeš rozmyslet.“

,,Alice, já s tebou na žádné nákupy nepojedu.“

,,Ale no tak Edwarde. Nikdo se mnou jet nechce a zrovna ty bys potřeboval provětrat šatník nejvíc.“

,,Tak mi kup něco pěkného. Stejně bych ti byl jen na obtíž, beze mě si to užiješ mnohem víc.“ Viděl jsem, že ji má slova přesvědčila.

,,Užij si lov,“ dodala než opustila můj pokoj.

,,A pak kdo je v nevýhodě,“ zašeptal jsem. Vím, že mě slyšela.

Vyskočil jsem z okna a nechal se ovládnout zvířecími smysly. Už je to docela dlouho, co jsem nebyl na lovu a v krku mě začalo pálit hned, jak jsem zavětřil svou kořist.

Běžel jsem za její vůní, která byla s každým mím krokem intenzivnější. Poznal jsem, že je to srna. Nakonec jsem ji spatřil. Byla u malého jezírka a pila vodu. Nemohla mě zpozorovat. Pomalu, ale přesně jsem se k ní blížil. Otočila se a když mě zahlídla, pokusila se o útěk. Ten jsem jí nedovolil a už jsem byl u ní. Zakousl jsem se jí do krku a pil tu horkou tekutinu až v ní nebyla ani kapka. Tělo jsem zahodil a vydal se jinam.

Vypil jsem ještě dvě další srny, než jsem se cítil plný. Potom jsem běžel, kam mě nohy unášely.

Doběhl jsem na mou louku, kde jsem si lehl do trávy. Znovu jsem se zamyslel.

Zítra měla do školy nastoupit nová studentka. Nějaká Isabella Swanová. Všichni věděli, že je to dcera šerifa Swana. A pro ostatní ve městě byla atrakcí už měsíc dopředu – docela jí lituju. Chudák holka, jen co přijede, všichni se kolem ní seběhnou, jak vosy. Je ale pravda, že já jsem na ní taky docela zvědavý, tak uvidíme zítra.

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 1: