Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate And Roses - 1 (1/2)

14.08.2010 (18:45) • Wildrose • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1533×

První kapitola (1/2)

 ZACHRÁNCE

„Mám to chápat tak, že tě dostala? Přehrála tě obyčejná holka? Chápu, že je to kus, ale kams dal oči, Edwarde?“ utahoval si ze mě Emmett celou cestu domů. Esmé, která právě na zahrádce přesazovala nejnovější růže odněkud z Andory, o nichž každý na první pohled prohlásil, že jsou nizozemské (což Esmé vytáčelo k nepoznání), zdvihla oči a už sám pohled vyzýval k vysvětlení. Povzdechl jsem si a vypadl po schodech nahoru. Dobře jsem věděl, k čemu se to schyluje. Ti práskači to na mě okamžitě všechno vyklopí. Samozřejmě jsem neměl úplný klid - slyšel jsem je v myšlenách, ale alespoň jsem nemusel být přítomný.

„Tak jak to bylo? Co se stalo?“ udeřila Esmé na Alici. Rosalie, vytočená tím, že jí tu nikdo nevěnuje pozornost, odtáhla s Emmettem do obýváku a horlivě mu vykládala o všech těch telefonních číslech, které dostala od fotbalového týmu.

„Byla to hrůza. Katastrofa. Ve škole se objevila nějaká... no... jak to říct... prostě nejde ani pomyslet. Ta holka měla lepší oblečení než já a vlastní auto. Pořád Carlisleovi říkám, že by mi mohl taky jedno pořídit, ale on pořád ne... a ne... a ona si tam přijede v takovým fáru, že to ani není možný,“ začala Alice udýchaně a rozhořčeně. Esmé vyprskla smíchy, ale schladil ji Alicin rozzuřený pohled. Jasper jemně své partnerce přiložil dlaň k ramenu, aby ji zklidnil.

„Přehrála Edwarda v basketu. Nedal ani míč a ona strefila každý koš,“ vyslovila konečně podstatu věci. Esmé zavrtěla hlavou a sehnula se k jedné z růží, aby jí zastřihla úponky.

„Třeba basket hrála a tak je v něm dobrá,“ namítla nezrušeným tónem.

„Dobrá? Dobrá?! To je dost slabý slovo, když přemohla i upíří superzrak, supersluch a veškeré reflexy, které nám naše nadpřirozenost dává!“ začínala se Alice dostávat do hysterie. Naštěstí se tam v tu chvíli objevil Carlisle.

„A o kom se mluví?“ vmísil se do hovoru.

„O spolužačce. Jmenovala se... Lisabel? Isabell? Bella? Tak nějak... Tannerová. Je celá divná. Prostě mi nejde a nejde z hlavy. Zvlášť ne Edwardovi. Vidím, jak si ji pořád představuje...“ (Tahle připomínka mě zamrzela. Jak to Alice věděla?... No, jasně, viděla mi do hlavy v budoucnosti, ale... To to musela prohlásit veřejně? Byl jsem rudý až za ušima a tvářil se jako puberťák přistižený při týrání zvířat, navzdory tomu, že mě nikdo neviděl, jak sedím v pokoji na posteli a odposlouchávám.)

„Je na ní něco zvláštního? Podezřelého?“ vyptával se Carlisle. V tu chvíli to Rosalie nevydržela a celá rozlícená přiběhla k nim.

„Jasně, že není. Je úplně normální. Zbytečná. Tuctová. Nechápu, proč se o ní pořád bavíte.“ Chudák Rose, byla to zřejmě vada jejího charakteru, že byla tak ráda středem pozornosti a nesnášela ty, co jí o ni připravovali. Slyšel jsem, jak v duchu Bellu Tannerovou zabíjí na dvanáct způsobů a musel se tiše smát.

„A co ta věc s tím, že na ni neplatí naše schopnosti?“ houkl z obýváku Emmett.

„Cože?“ vyhoukli Esmé s Carlislem zároveň. Rosalie se kysele zaksichtila a zase zalezla někam do kouta. Carlisle rychle vyhrabal z kapsy mobil.

„Tak to se musí prověřit,“ mumlal si, když vytáčel číslo. Muž na opačné straně telefon zdvihl.

„Ahoj, prosím tě, potřebuju, abys mi něco zjistil o jedné holce...“ Dál už jsem nic neslyšel, vrhnul jsem se z okna ven do lesa na lov.

***

Byla už noc a já byl plný, ale nechtělo se mi vracet se domů. Věděl jsem, že až přijdu, bude tam na mě čekat salva otázek. Sledoval jsem hvězdy a toulal se sem a tam. Až do chvíle, kdy mi něco podrazilo nohy. Na setinu vteřiny jsem ztratil rovnováhu, ale během chvíle jsem ji dokázal získat nazpět. Shlédl jsem dolů na to, co mi ji ukradlo a můj dech nebezpečně zakolísal při pohledu na krev. Lidskou krev. Na zemi, pod listy kapradin, nánosem hlíny a mechem, bylo schované tělo. Téměř jsem neslyšel bušící srdce, slabý ťukot kolísal a často se zarazil a klopýtl, jako kdyby už neměl sílu pokračovat v maratonu.

„Panebože,“ vydechl jsem. Když jsem odhrnul zacuchané vlasy z tváře, poznal jsem ji. Tohle byla Bella Tannerová. Nikdo jiný to být nemohl. Navzdory svému zdevastovanému stavu připomínala anděla. V jejím případě anděla zkázy. Síla a pach její krve mě vábily a mámily. Věděl jsem, že nedokážu odolávat dlouho. Měl bych zmizet. Ale nechat ji tu na pospas zvěři? Nechat ji zemřít? Nikdy! Rychle jsem ji popadl do náručí a rozběhl se směrem, kde byl poslední opuštěný dům.

Nemýlil jsem se. Svítilo se. Dům Tannerových stál kousek od útesu na opačné straně, než byste hledali La Push. Vypadal téměř přízračně a každou chvíli za ním prořízly kapky z vln vzduch. Jakoby to všechno bylo kouzlo. Nemít ji v náručí, necítit v krku rozžhavený uhlík a nebýt tak vyděšený, stál bych tam a uchváceně tu scenérii pozoroval, ale to mi nebylo dopřáno.

V tu chvíli se totiž otevřely dveře, jako kdyby ten za nimi měl jasnovidecké schopnosti. Nedivil bych se, kdyby tam stála Alice. Ale nebylo tomu tak. Žena v nich byla stará, měla toho hodně za sebou, ale nebylo to znát. Stále vypadala mladě a byl z ní cítit životní elán. Měla rysy neskutečně podobné těm Belliným, jen její vlasy již byly mírně prošedivělé a sem tam se jí v obličeji objevila vráska. Tvářila se překvapeně, ale i starostlivě. Okamžitě mi ustoupila z cesty a já vnesl Bellu dovnitř a položil ji na sedačku. Pořád byla celá špinavá a od krve, ale nehodlal jsem se za zničený nábytek omlouvat. Carlisle koupí nový.

„Našel jsem ji v lese, krvácela...“ koktal jsem. Stará paní mě ale nevnímala, přiklekla ke zraněné dívce a roztrhla umazané tričko. Těsně pod levým ramenem se skvěla řádná rána po kousnutí. Okamžitě jsem ho poznal. Nebylo pochyb, že šlo o upíra. A tenhle se s tím nemazal. Očividně si krmení užíval.

„Já... zavolám otci - je to doktor, pomůže vám...“ nabízel jsem, zděšen pohledem na potrhanou kůži mé krásky. Žena ale zavrtěla prudce hlavou.

„Nestojíme o pomoc tvého rodu. Nestojíme o žádnou pomoc od takových, jako jsi ty. Opusť náš dům a už se nevracej. My se o sebe postaráme sami.“ Její hlas nezněl výhružně ani drsně, mluvila stále stejným tónem, ale vycítil jsem v něm hrozbu. Na jeho pozadí byla jasně znát nějaká síla. Neznal jsem ji. Dosud jsem se s tím nesetkal. Zmateně jsem vyrazil předními dveřmi pryč. Dveře za mnou se zaklaply a ukončily tak můj výhled na postavu shrbenou nad zuboženým tělem dívky. Zdrceně jsem se vracel domů.

Co jsou zač? Co to do té ženy vjelo? Rodu? Takových jako jsme my? Vědí snad o nás? O naší existenci? Nemožné! Ale přece... Ta jejich nenávist k nám... Tím by se vše vysvětlovalo... Nic z toho pro mě ovšem nebylo podstatné. Jedna otázka byla důležitější.

Přežije to Bella a pokud ano, uvidím ji ještě někdy?

Autor: Wildrose (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate And Roses - 1 (1/2):