Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happy end for us? - 1. kapitola

02.09.2010 (08:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2440×

Pohled Jane

Zastavili jsme v jednom zapadlém městečku v Kanadě. Rozhlédla jsem kolem dokola. Pořád jsem si nějak nedokázala uvědomit, že jsem volná. I když jsem to nepotřebovala zhluboka jsem se nadechla.

„Já jdu na východ. Ty si jdi kam chceš," sdělila jsem to tomu klukovi a dál se o něj nestrala.

„Ať se ti daří!" houkl na mě a zmizel.

Byla noc a nikde ani živáčka. Rozběhla jsem se dál, až jsem našla větší město. Zapadla jsem do první kavárny a sedla si do rohu. Potřebovala jsem se uklidnit a utřídit si myšlenky. Peníze mám, čočky taky. Jediné, co potřebuji, je najít si vhodné místo na žití. Kde mě Volturiovi nikdy nenajdou. Obávám se, že takové místo neexistuje. Odešla jsem na záchod a tam si nasadila nové čočky. Z tašky, kterou jsem předtím měla schovanou pod pláštěm, jsem vytáhla mikinu, kalhoty a boty. Takhle oblečená jsem vyšla ven z kavárny. V odlehlé části města jsem udělala menší oheň a spálila použité šaty. Ucítila jsem pět upírů, kteří ke mně pomalu došli. Otočila jsem se k nim čelem, neměla jsem strach, má moc mě chrání a bojovat celkem umím.

„Copak nám to sem vítr zanesl, taková pěkná tvářička," promluvil jeden z nich. Stál uprostřed, asi jejich vůdce.

„Nechceš si trochu užít?" zeptal se mě upír po jeho pravém boku.

„Na tohle opravdu nemám náladu," řekla jsem a použila na ně svůj dar. Nefungoval! Všichni vypadali normálně, žádná bolest, která by je donutila křičet. Na toho kluka v lese ještě působila, tak proč na ně ne? 

„Tvůj psychický dar na nás nepůsobí, nesnaž se. Můj dar je blokování takový darů, takže máš smůlu." Usmál se na mě ten uprostřed. Přibližoval se ke mně. Výhružně jsem na něj zavrčela.

„Koťáko se nám zlobí." Zasmál se, přirazil mě ke zdi jednoho skladiště, kterých tu bylo hodně. I na upíra měl obrovskou sílu. Tohle bude hodně mocný upír. Jednou rukou mě držel pod krkem a druhou mi zajel pod mikinu.

„Dej ty své pracky pryč z mého těla!" zařvala jsem mu do tváře.

„Měl bys ji poslechnout." Podívala jsem se směrem, odkud vycházel hlas. Byl to Riley, co ten tu dělá?

„A proč by to měl dělat?"

„Je moje."

„Nějak si hochu věříš. Přišel jsi pozdě, vypadni, než ti tu někdo ublíží."
Potom se všechno seběhlo strašně rychle. Riley přiskočil k tomu chlapovi, co mě držel a urval mu hlavu. Díky tomu má moc znovu fungovala. Zatím co Riley házel toho chlápka do ohně, já mučila ten zbytek. Postupně je všechny roztrhal a spálil.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se ho. Hned potom, jak jsme s nimi skončili. 

„Děkuji, Riley, bez tebe bych to nezvládla, jsi hodný. Nemohla bys to uznat?"

„Děkuji, ale poradila bych si."

„Pochybuji."

„Máš pravdu, bez tvojí pomoci bych to nezvládla, spokojený?"

„Už jo." Usmál se na mě.

„Můžeš mi říct, co tu děláš?"

„Sledoval jsem tě. Nech mě to vysvětlit, nechci znovu okusit tvůj dar."

„Čekám."

„Měl jsem nutkání jít za tebou. Něco mi říkalo, ať za tebou jdu. Vidíš, vyplatilo se to."

„Jo, vyplatilo. Pokud nemáš další nutkání, ráda bych šla. Sbohem." Nechala jsem ho tam stát a vydala se pryč. Doběhl mě a zastavil mě položením jeho ruky na mé rameno.

„Počkej! Mám nápad."

„Jaký?"

„Můžem cestovat spolu. Bude to pro nás oba výhodné."

„Nevidím v tom výhodu pro sebe."

„Ale je. Pokud budou další jako oni. Pomůžu ti. Umím řídit, tobě pochybuji, že dali řidičák. A vím, že před někým utíkáš. Budou hledat jen jednoho, ne dva."

Musela jsem uznat, že má pravdu. S jeho přítomností se mi zvýší naděje na žití. 

„Dohodnuto. Jestli se o něco pokusíš, schytáš to."

„Neboj, vím, jak umíš být krutá. Stejně nejsi můj typ."

„Jaký je tvůj typ?"

„To ti řeknu, až budeš větší."

„Haha, velmi vtipné."

„Kam chceš jít?"

„Uvažovala jsem o tom, že bychom našli nejbližší letiště a odcestovali co nejdál. Potom se uvidí."

„Dobrý nápad."

Pohled Demetriho:

Vrátil jsem se až nad ránem. Chtěl jsem jí dát náskok. Otevřel jsem dveře našeho pokoje. Alec s Felixem hráli karty.

„Kde je Jane?" zeptali se mě oba.

„Nevím."

„Jak nevíš? Byli jste snad spolu!" křikl na mě Alec.

„Odešla pryč od Volturiových."

„Jak odešla? Nikdo nesmí odejít od Volturiových! Za útěk ji čeká smrt!"

„Já to moc dobře vím, Alecu! Zřejmě je jí smrt milejší než život ve Volteře."

„To je hloupost! Ve Volteře se měla jako v ráji. Musela se zbláznit, káča jedna. Přoč si ji nezastavil? Víš, jak bude Aro vyšilovat! Běž ji okamžitě vystopovat a najít."

Naštvaně jsem ho zvedl do vzduchu a hodil s ním o zeď.

„Ty malý spratku! Nebudeš mi tady rozkazovat! Nepůjdu ji hledat, nikdy!!!"

Alec vstal a podíval se na Felixe. Ten se podíval na mě, já jen pokrčil rameny. Nemusí stát za mnou. Jeho se to netýká.

„Uvědomuješ si, že za to tě Volturiovi potrestají?" upozornil mě škodolibě Alec.

„Víš, že mi je to jedno. Ať mě klidně mučí nebo zabijí. Nemám žádný důvod dál setrvávat na tomto světě." Přeměřil jsem si toho malého hajzlíka pohrdavým pohledem. Došel ke mně a vytáhl mobil. Moc dobře jsem věděl, komu chce volat.

„Felixi, snaž se ji vystopovat, pokud to bude možné a ty se těš. Arova reakce na tvou neposlušnot bude pro mě velice, jak bych to řekl, zábavná a uspokojující!"

„Mně nenaženeš strach."

„Já ne, ale oni jo." Poklepal rukou na mobil a čekal, až mu to Aro vezme.

Klidně jsem si sedl do křesla a pozoroval ho. Je mi jedno, co se mnou udělají Volturiovi. Ať si mě mučí, jak chtějí. Já Jane hledat nebudu, slíbil jsem jí to a svůj slib dodržím. Nikdy bych ji nezradil. Na to ji moc miluji.

Mám dotaz? Chcete, abych pokračovala.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happy end for us? - 1. kapitola: