Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 9. kapitola

25.08.2010 (07:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1523×

JSEM S TEBOU!

„Tak mě aspoň uveď v mdloby, ať necítím tvé doteky,“ řekla jsem v další snaze, jen se zasmál.

„Jenže já chci, abys cítila každý můj dotek, každičký polibek a chci, aby jsi se cítila bezbranná, malá, nicotná a bezcenná. Budeš prosit o to, abych tě od těchto pocitů vysvobodil smrtí. Jenže ti zase nevyhovím. Proměním tě! Přijdeš tedy nejen o svojí čest, ale i o lidství a o svého přítele, protože ten se s upírkou pachtovat nebude!“ křičel mi do tváře a mně se chtě - nechtě valily slzy do očí.

Zavřela jsem oči a uslyšela temné vrčení za Michalovými zády. Neotevírala jsem je, jen jsem cítila, jak mě pustily studené ruce a tím pohybem jsem spadla na tvrdou skalnatou zem. Slyšela jsem vrčení, trhání kovu a občasné zakňučení, až utichlo všechno a mně do tváře drkl ledový psí čumák. Nereagovala jsem, a tak se vzdálil a za okamžik se mě dotýkaly horké prsty.

„Bells, je po všem, otevři oči. Už se ho nemusíš bát, nevrátí se!“ šeptal mi do ucha medový hlas a já otevřela oči. Na Jakeových rukou se rýsovaly už vybledlé modřiny, ale jiná zranění jsem nezpozorovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, ale to už mě braly mohutné ruce do náruče a nesly mě od toho strašného místa.

„Ano, jsem,“ odpověděl a políbil mě na čelo. Běžel lidskou rychlostí a vítr mu čechral vlasy.

„Jakeu, stalo se to strašně rychle,“ řekla jsem a on se zamračil.

„Nejspíš jsi byla nějakou dobu mimo. Trvalo to dlouho. Byl mladý a nebylo jednoduché ho zlikvidovat,“ řekl a mračil se jako nebe při bouřce.

„Děkuju,“ kuňkla jsem mu v náručí a zavřela oči. Připadala jsem si tak slabá, opět tak méněcenná, bezmocná a k ničemu. Nevím, možná že jsem usnula, nebo si to nepamatuju, ale když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem v posteli, nahá a nikdo v místnosti nebyl. Začala jsem se bát.

„Jakeu?“ Zavolala jsem do chaty a v tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál on. Byl naštvaný. „Udělala jsem něco?“ Jen přistoupil k posteli a sundal ze mě deku. Celé moje tělo bylo pokryté modřinkami a já si uvědomila, kdo je způsobil.

„Za tohle bych ho zabil znovu a znovu,“ křikl a dotkl se mého zápěstí a pak spánku. >Co mám se spánkem?< „Po cestě jsi omdlela a mně se tě nepovedlo probrat, probrala ses až teď.“

„Promiň,“ řekla jsem a schovala obličej do dlaní. Nechtěla jsem se dívat do jeho rozzlobené tváře. Byla rozzlobená na mě. Nechci, aby se zlobil kvůli mně. Cítila jsem slzu, jak si razí cestičku po spánku k uchu a níž. Tu následovala další a další.

„Lásko, neplač, promiň, neměl jsem tě znovu rozrušit. Nejsem naštvaný na tebe, ale na něj. Bolí to moc?“ Pohladil mě po rukách položených na mojí tváři.

„Ne, nebolí! Jsem v pohodě, naprostém pořádku! Jen se mě pokusil znásilnit a zabít upír, ale jinak mi nic není,“ křičela jsem na něj a on si jen sedl a strhl mě do svého objetí. Hystericky jsem se rozplakala a tiskla se k jeho hrudi.

„Ššš, bude to dobré. Už tu není. Neublíží ti,“ mluvil potichu a můj pláč přehlušoval jeho slova. Potřebovala jsem ten vztek a nechuť ze sebe nějak dostat, jenže jsem se nemohla ani postavit. Jindy bych si to vybila na boxovacím pytli, ale dnes ne! Dnes je tu on a on mě objímá a dává mi najevo, že je tu se mnou, pro mě.

„Jsem tu s tebou,“ říkal a opakoval stále stejná slova. „Miluji tě!“ Zvedla jsem uplakaný obličej k tomu jeho a on mě pohladil po tváři. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a tiskla se k němu, jak jsem mohla. Držel mě kolem pasu, ale znamenalo to, že schovával skoro celá moje záda. Z peřiny jsem vymotala i zbytek těla a sedla si na jeho klín. Potřebovala jsem ho cítit co největší částí mého těla.

„Už je to dobré, jsem tady, nepustím tě, jsem tady,“ opakoval stále dokola a já mu věřila. Chtěla jsem mu říct, že je mi líto, že jsem nezůstala v chatě a neposlechla ho, ale potom mi došlo, že by to vyšlo nastejno.

„Miluju tě,“ řekla jsem a zjistila, že už mě nepřemáhají vzlyky ani slzy. Měla jsem jen zrychlený dech a tlukot srdce. „Chci s tebou zůstat napořád.“

Nemluvil, jen se mi usmál do klíční kosti a lehce mě políbil na to samé místo. Usmála jsem se. Strach a nechuť tu ale stále byly, a tak jsem se odtáhla a omluvně se usmála.

„Jakeu, promiň, ale já prostě nemůžu. Dej mi čas, ano?“ Sesedla jsem z jeho klína a zabalila se do deky. Jen mě pohladil po vlasech a mířil ke dveřím. Ještě se na mě otočil a pak za svými zády zavřel dveře. Připadala jsem si jako zrádce, ale celé moje tělo mě pálilo jen pocitem, že na mě sahal. Nešlo o to, že bych se štítila Jakeových doteků, ale připomínaly mi Michalovy. Bylo mi na zvracení.

°°°

Netuším, kdy se Jake vrátil do postele, ale v noci, když jsem se probudila zpocená od noční můry, jsem ho cítila vedle sebe. Teplo z něj přímo sálalo a spal velmi tvrdě. Nejspíš byl neuvěřitelně unavený. Rozhodla jsem se, že si dojdu opláchnout obličej. V koupelně tekla voda z řeky. Docela jsem se divila, jak to udělal, ale neptala jsem se. Byla studená, ale to mi nevadilo, potřebovala jsem si jen opláchnout obličej od potu, jehož kapičky mi stále stékaly po tvářích a zádech. Místo sprchy byl jen černý pitel s hadičkou a cedníčkem, aby to nahrazovalo sprchu. Nakonec jsem zalezla pod něj. Voda v něm byla ještě vlažná. Byla jí jen půlka, ale já tam nehodlala trávit rok. Navlhčila jsem si vlasy a pak se celá namydlila i mýdlem. Šampón tam nebyl, a tak jsem vlasy umyla mýdlem taky. Měla jsem strach, aby mi vystačila voda, naštěstí vystačila a já si bez obtíží vymyla mydlinky z hlavy.

Ještě než jsem se v ručníku vrátila do ložnice, stavila jsem se v kuchyni a nalila si vodu. Byla jsem zcela mimo chápání světa, proto mi nedošlo, kdo mě drží kolem pasu. Vyděsila jsem se a mým instinktem bylo udeřit toho dotyčného loktem pod žebra, otočit se a obdařit ho pravým hákem. Až po činu jsem si uvědomila, že je to Jake, kdo si teď mne tvář a drží se za břicho.

„Ježíš, Jakeu, promiň. Já… Promiň, jsi v pořádku. Bolí to?“ začala jsem se ho vyptávat a on jen zakroutil hlavou.

„Bude to dobrý, za minutu o tom nebudu vědět, ale máš teda páru. To jsem tě tolik vyděsil?“ zeptal se a na tváři mu hrál pobavený úsměv. Co je vtipného na tom, že jsem ho praštila?

„Nevím, co je vtipného na tom, že jsem tě praštila, ale budiž. Jo, lekla jsem se, ještě před chvíli jsi tvrdě spal vedle mě v posteli,“ řekla jsem a položila skleničku, teď bez vody, protože jsem jí vylila při mojí sebeobraně, na kuchyňský stůl. Svoji ruku mi Jacob položil na zápěstí a mě zabolela modřina.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Není ti zima, jsi zmrzlá,“ řekl a přejel mi dlaní po paži až k rameni. Uhnula jsem jeho pohybu, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal. Teda chtěla, ale hnusilo se mi to. Každý jeho dotek mi připomněl Michalovu tvář. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře a odskákala do obýváku, kde jsem se sesunula na pohovku.

„Promiň, Bells, nevěděl jsem…“ Větu nedokončil a odešel do postele. Za okamžik jsem slyšela jen jeho klidný hlasitý dech. Rvalo mi srdce, že ho tahle odmítám, že mu ubližuju, ale prostě jsem nedokázala snášet jeho doteky. Doufala jsem, že to chápe, že mi rozumí, ale je možné, že ne a že mě opustí. Jen jsem se schoulila do polštářů a přemýšlela, jak moc mu na mně záleží. Kolik toho odmítání snese, než mě opustí.

Nechtěla jsem myslet na to, co se stalo v lese za řekou, ale stejně se tam moje mysl propracovala. Cítila jsem Michalovy doteky a polibky. Kůže mě pálila tam, kde se objevily. Chtělo se mi křičet, ať mě pustí, ať se mě nedotýká, ale nemohla jsem. Jeho ruka byla přeci na mých rtech. Znovu jsem se cítila slabá a bezcenná. Opět mě tyto pocity zalily tak, že jsem nebyla schopná pohybu a celá scéna se odehrávala znovu a to tady v pokoji.

Strhl ze mě ručník a já neměla sílu se bránit, prostě to nešlo, nebyla. Jako by ze mě vyprchala energie, prostě to tak bylo a já chtěla umřít. Jeho ruka na mojí puse sklouzla ke krku a já vykřikla: „Pusť mě, nech mě jít nebo mě zabij!“ Víc jsem nestihla, protože mě začal líbat. Nikdy se mi nechtělo víc zmizet, prostě nebýt.

Přesto, že jsem kolena tiskla k sobě, jak jsem mohla, roztáhl je a bez nějakých servítek si mě vzal…

„Isabello, probuď se,“ zakřičel na mě Jacob a držel mě za tváře. „Co se to s tebou děje? Proč tolik křičíš a pláčeš?“ Co všechno jsem řekla nahlas?

Otevřela jsem oči a hleděla do starostlivých očí mého milujícího Jacoba, ale nevěděla jsem co dělat. Říci mu, co se mi zdálo nebo ho nechat v nevědomosti. Oknem sem svítilo sluníčko, takže mohlo být něco kolem osmé, deváté hodiny ranní.

„Jsem tady, neublíží ti, byl to sen!“ řekl a zvedl mě do náruče. Nesl mě do koupelny. Co to dělá?

V koupelně mě posadil na latrínu a do lavůrku napustil vodu, kterou mě polil. Co to dělá? Zastavil se mi dech a pak naběhl v pravidelném rytmu. Až teď jsem si uvědomila, že nevzlykám a nelapám po dechu.   

„No konečně! Řekneš mi, co se ti zdálo, nebo si to mám domyslet podle kýkřiků: ‚Pusť mě! Nejsem tvoje! Nedotýkej se mě! Au, to bolí. Zabij mě!‘ a ‚Vůbec se ty kolena nepokoušej dát od sebe!‘ Myslím, že si to domyslím, ale byl bych radši, abys mi to řekla,“ mluvil tak vstřícně. Klečel u mě a moje dlaně měl ve svých.

„Promiň, tohle jsem v tom snu nekřičela, lítalo mi to v hlavě. Měl svoji ruku na mých rtech. Nemohla jsem mluvit,“ řekla jsem potichu a sklopila zrak na naše ruce.

„Kdo ti zakrýval ústa? Michal? Zdálo se ti, že tě Michal znásilňuje?“ Neodpověděla jsem, jen jsem kývla svisle hlavou a on mě objal. „Už neplač ano? Jsem tady s tebou a on už ti neublíží! Nemůže, je mrtvý a shořel!“

„Promiň, že jsem tě vzbudila,“ řekla jsem a on se zasmál. „Nemáš ještě ručník? Jsem mokrá a je mi zima.“ Jake mi podal ručník a já se osušila, pak mě zvedl a odnesl do postele.

„Já nechci spát, nenuť mě k tomu, prosím,“ žadonila jsem. Nechtěla jsem spát, věděla jsem, že se mi to bude zdát znovu, akorát v jiné místnosti.

„Měla bys odpočívat, bylo toho na tebe hodně a do teď ses moc nevyspala,“ řekl, pohladil mě po vlasech a odcházel.

„Zůstaň,“ vykřikla jsem a seskočila z postele ve snaze ho zastavit. Došlápla jsem na stehy a zaskuhrala. Byla to chyba, ale já chtěla, aby Jake zůstal se mnou. Nechtěla jsem ho ztratit. Ne! Jeho ne!

„Musíš dávat pozor, víš, co říkal doktor? Nestoupat a odpočívat. Ber to tak, že když tu budu, tak si neodpočineš,“ řekl a posadil mě do postele. Znovu mě přikryl a pohladil po vlasech.

„Odpočinu! Nechci tě ztratit!“ kuňkla jsem a zadržovala slzy. Co to se mnou sakra je? „To bude psychický nátlak na tvoje nervy.“ Kdo to je? „Říká se mi různě, občas ti pomáhám v zjišťování, co je dobré a co ne.“ Svědomí? „Dalo by se to tak říct.!

„Ale ždyť mě neztratíš, budu vedle v pokoji a budu zatápět,“ řekl a vyprostil se z mého pohledu. „Hlavně neplač, prosím.“

„Hmmm,“ řekla jsem a popotáhla. >To mu asi nerozmluvím. „Tak asi dobrou.“

„Dobrou, princezno!“ zašeptal a opustil místnost. Usnout mi nedělalo problém, měl pravdu, při té noční můře jsem se moc nevyspala, ale to se nevyspím ani teď.

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 9. kapitola: