Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 8. kapitola

24.08.2010 (07:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1794×

NEPŘÍJEMNÝ POHLED

„Co chceš?“ zeptala jsem se a v hlase nebyl znát strach. Jen se usmál a ukázal mi tak bílé zuby. Děsivý pohled na něj byl. Pak byl pryč, bez jakéhokoliv náznaku zmizel. Sesypala jsem se na zem a těkala očima po okolí, nikde nikdo. Cigareta ležela daleko ode mě a dohořívala. >Asi to nebyl tak krátký okamžik, jak se zdálo.<

Zavřela jsem oči a objala si kolena, za mými zády hučelo moře a přede mnou někdo těžce oddychoval. >Sakra, co jsem komu udělala?< Pomalu jsem otevřela oči a uviděla obrovského rudohnědého vlka, jak mi leží u nohou a má nastražené oči.

„Jakeu?“ zeptala jsem se obezřetně a když jemně pokýval hlavou, vrhla jsem se mu kolem krku. Ztěží jsem ho objala. Byl to můj Kacen, můj Jakob, který mě hlídal. Měl pronikavé oči a jeho srdce mi pomáhalo se uklidnit. Křečovitě jsem se ho držela a když se zvedl, postavil mě tak na nohy. Nechtěla jsem ho pouštět.

Sklonil hlavu a dal mi tak signál, ať mu vlezu na záda, podivila jsem se tomu, ale udělala to. Když jsem se posadila a pevně se držela jeho srsti, rozeběhl se směrem do lesa a běžel čím dál rychleji, nakonec doběhl k řece a nechal mě slézt.

Odběhl do křoví a z něho potom vystoupil lidský Jacob, ten, který mě schová do náruče. Měl nerozeznatelný výraz ve tváři, a když přistoupil až ke mně, objal mě ve své horké náruči.

„Už tě nenechám samotnou, alespoň dokud ho nezastavím,“ řekl a políbil mě do vlasů. Zachvěla jsem se a začaly mi téct slzy. Připadala jsem si tak zranitelná, tedy ne teď, ale předtím, když tam stál Michal. Schovala jsem se v jeho ochranitelských rukách, které se mnou kolíbaly. Do ucha se mi omlouval, že nedodržel slib. Pro mě ale bylo hlavní, že je tu se mnou teď a nedovolí nikomu, aby mi ublížit.

„Ššš, Jakeu, přestaň se už omlouvat,“zašeptala jsem už bez slz. Jen mě více stisknul a zvedl moje oči ke svým. V jeho očích jsem viděla nenávist a touhu po boji. Nemohla jsem mu dovolit, aby se zvednul a šel s ním bojovat. Jaké měl šance, že prohraje? Michal uměl bojovat a bojoval i nedovolenými způsoby. Vždycky! Pokaždé, když jsme byli v ringu, jsem jeho trik odhalila, ale Jake ho nezná!

„Ale já jsem ti slíbil, že tě budu chránit,“ řekl a odvrátil pohled.

„Jacobe, ale mně se nic nestalo, odešel a pak jsi tam byl ty! Zachránil jsi mě,“ řekla jsem a vzala si jeho tvář do dlaní. Nechtěl se mi dívat do očí, a tak je radši zavřel.

„Mohl jsem přijít pozdě, nebyl jsem si jistý, co je to za pach. Neznal jsem ho. Mohl jsem si pomyslet, že jde jen o nomáda, který tudy prochází. Vůbec mi to nemuselo trknout v hlavě. Pak jsem si to pospojoval… Našel tě, nebál se tvého táty, viděl tě, aniž bys ty viděla jeho, já jsem ho neviděl. Byl daleko… Dneska jsem tě mohl ztratit. Promiň,“ řekl a otevřel oči. Pohleděl mi do očí a vše, co v nich bylo před pár okamžiky, teď nahradila láska a starost.

„Ale nic se nestalo, jsem tu a nic mi nikdo neudělal, takže se tím přestaň trápit,“ řekla jsem i přesto, že jsem byla stále vyděšená. Jemně jsem přitiskla svoje rty na jeho bradu a vymotala jsem se z jeho objetí. Pokusila jsem se postavit, ale Jakeovy ruce mě strhly na jeho teď ležící tělo.

„Kampak, chceš skákat po jedné noze? Broučku?“ zeptal se pobaveně Jacob a políbil mě. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a prohloubila polibek. Po chvíli jsem se odtáhla a zářivě jsem se usmála.

„Do chaty, běžel jsi jen chvíli,“ řekla jsem a Jake se rozesmál z plných plic.

„Čemu se směješ?“ zeptala jsem se Jacoba naštvaně. Trošku se uklidnil a jen se usmíval.

„No, jsme asi tak čtyřicet kilometrů od chaty, pochybuju, že bys tam doskákala,“ řekl a já se rozesmála. Nemohla jsem skoro dýchat a Jake mě musel hodně uklidňovat, abych se nadechla.

„Dobře,“ řekla jsem v nádechu, „tak jak se tedy dostanu domů?“ Jake si mě změřil pohledem a usoudil, že myslím chatu. Když jsem si uvědomila, co jsem řekla, otevřela jsem pusu, ale Jacob mě předběhl.

„Řekla jsi domů?“ Položil otázku Jacob, a když jsem kývla na souhlas, tak mě políbil tak, až se mi zadrhávalo srdce pod náporem vášně a touhy, která mnou lomcovala od hlavy až k patě. Hladila jsem jeho nahou hruď a obkreslovala všechny její křivky, prohlubně a výstupky. Byl tak dokonalý, byl stvoření z jiného světa a mně to bylo úplná putna. On patřil mně, kvůli mně stál na zemi. Nebyla to gravitace, ale já!

Stejně jako já, tak i on prozkoumával moje tělo, jako už tolikrát. Vždycky to bylo krásné a potom přestal a z ničeho nic stál přede mnou a celý se klepal.

„Co chceš?“ zařval do lesa před námi. Nic se neozvalo, jen z jeho temné barvy vystoupil muž, kterého jsem neznala, ale měl bílou barvu a rudé oči. Jen si odfrkl a zasmál se.

„Já chci tu dívku. Moc krásně voní! Její vůně se nedá nechat bez povšimnutí,“ řekl a v mžiku stál metr od Jacoba, ten vyskočil do výšky a proměnil se v obrovského vlka, který se začal prát s tím mužem. Já však řešila jiný problém. Mě objaly ledové ruce a zabránily mi výkřiku, jen mě nadzvedly a utíkaly se mnou pryč.

Za pár minut? Možná vteřin. Byla jsem dezorientovaná. Mě postavily na zem a odstrčily mě ke skále. Když jsem se vzpamatovala, poznala jsem Michala. Využil Jacobovi nepřítomnosti a unesl mě.

„Co chceš?“ zeptala jsem se s hlasem beze strachu odhodlaným se bránit.

„Pokaždé stejná otázka,“ řekl a stál u mě. „Ale dnes je jiná odpověď.“

„Jaká odpověď, Michale? Jaká?“ Nebála jsem se, snad to byl pud sebezáchovy či co. Nevím.

„Chci to, co jsi mi minule nechtěla dát,“ řekl a ruce mi sevřel ve dlani.

„Nechci ti to dát ani teď, pusť mě. Nebo…“ křikla jsem a hlas se mi roztřásl. Bylo to zpět. Znovu jsem byla zranitelná a jemu neublížím, je upír. Až moc dobře jsem si pamatovala ty staré legendy. I kdybych byla nejrychlejší člověk, neutekla bych. I kdybych byla nejsilnější, nepřemohla bych ho. Je nesmrtelný, silný, rychlý. Má bílou kůži a pije lidskou krev. Budu jeho další oběť, ale ještě před tím si mě vezme a nebude mít servítky.

„Nebo co? Přijde za mnou tvůj přítel a zabije mě? Pochybuju! Má dost práce s Joshem,“ řekl se samolibým úsměvem a začal mě líbat. „Neuvěřitelně krásně voníš. Bude těžké tě nezabít.“

„A nechceš mě nejdřív zabít a až potom dokonat sexuální akt? Buď alespoň trošku ohleduplný,“ řekla jsem ve snaze obejít pocit zmaru a nechuti. Nechtěla jsem vědět o tom, že mě znásilňuje.

„Nejsem zvrhlík!“ křikl a strhl ze mne tričko. >Zase to začíná!<

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 8. kapitola: