Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 7. kapitola

23.08.2010 (07:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1429×

POLÉNKA

Ráno mě probudily něžné horké doteky na mých nahých zádech. Nechtěla jsem se probudit, tohle bylo tak příjemné, ale měla jsem strašný hlad, naposledy jsem jedla v letadle. Ten dokonalý muž za mnou se jen zasmál mému kručícímu žaludku. Začal se zvedat. Neochotně jsem ho zastavila pohybem ruky a on těžce polkl. >Árch, co se zase stalo?< Otevřela jsem oči a usmála se na něj.

Usměv mi oplatil a políbil mě do dlaně.Všimla jsem si modřinek kolem zápěstí a uvědomila si proč tak těžce polkl. Nohy jsem podsunula pod sebe a začala ho líbat. >Já vím, jsem nevybouřený puberťák, co ho plaší hormony, ale já to mám ráda.<

„Co kdyby ses nejdřív najedla? V žaludku máš vlka,“ řekl a zasmál se svému přirovnání. Neochotně jsem se tedy odhodlala vstát, ale moc šancí mi nedal! Jen mě povalil a začal lochtat. Smála jsem se a nemohla se bránit. Nevím, jak to dokázal, ale byla jsem oběť. Pak mě vášnivě políbil a odběhl do kuchyně, než jsem se vzpamatovala, ucítila jsem vůni palačinek. >Kde na to vzal ingredience?<

Zůstala jsem ležet v posteli a zamotala se do prostěradla, které bylo pod dekou, aby nekousala do kůže. Jake za chvíli přinesl talíř palačinek a já s těží snědla dvě. Do něj ale padala jedna za druhou. Smála jsem se, a když dojedl poslední palačinku, slíbala jsem mu marmeládu z nosu a ze rtů. >Dobře, mělo to jiný důvod.<

„Ty se nezdáš, Bellinko, včera jsi mi ale rychle usnula, tedy ani se nedivím, ale že ti stačilo osm hodin na regeneraci, to už je co říct. Koukám, že jsem tě včera držel moc pevně,“ řekl a prstem mi přejel po zápěstí. Jen jsem se usmála a políbila ho na hrudní kost.

„Nic to není,“ řekla jsem a prsty přejela po malinkých jizvičkách na ramenou. „Koukám, že bych si měla ostříhat nehty.“ Oba jsme se nahlas zasmáli a já zaklonila hlavu. Začal mě líbat na krku a sjížděl níž.

„Opravdu toho na tebe není moc? Teda, jestli to není moc často?“ zeptal se mezi polibky, kterými si razil cestu k prostěradlu. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a zasmála se.

„Taky se tomu divím, ale prostě tě chci!“ zašeptala jsem a nechala prostěradlo sklouznout k pasu. Okamžitě toho využil a povalil mě do polštářů. Líbal mě po celém trupu, laskal moje ňadra, hýčkal moje rty a nedal mi šanci mu něco oplatit, protože si mě vzal bez jakéhokoliv varování. Ne, že by to vadilo, jen mi přišlo nespravedlivé, že jediný, kdo šílel z doteků, jsem byla já.

Nevím, jak dlouho jsme se pohybovali ve vzájemné touze, ale pak vyvrcholil a chvíli po něm já. Bylo neuvěřitelné zažít stejnou věc znovu a byla jiná. Byla méně intenzivní, zato trvala déle. Zase mi dal křídla a já mohla létat.

Nějakou dobu ještě ležel vedle mě a pak se zvedl a oblékl. Jen jsem na něj koukala a mračila se.

„Budeš mít vrásky, promiň, ale musím do práce. Pracuji tady v rezervaci, hlídám turisty a klid v rezervaci.“ Jen jsem se zaškaredila. „Stejně máš odpočívat. No tak, přestaň se mračit, prosím.“

„No dobře, tak mi ale ještě dones alespoň hole,“ řekla jsem a na tváři jsem vykouzlila úsměv. Jen někam odběhl a byl zpět i s holemi.

„Ne, že se mi vydáš někam daleko. Není to tu zrovna bezpečné. Všude srázy, propasti a hlavně se tu potuluje spousta divokých zvířat,“ řekl a oblékal si tričko.

„Jakeu, jak vlastně vypadá tvoje práce? Neříkej mi, že si to neusnadňuješ,“ zeptala jsem se zvědavě a sedla si na kraj postele. >Ještě včera ráno tady ten kufr ležel, kde je?< Po tomhle zjištění jsem si lehla zpět a řekla si, že počkám, až odejde.

„Ano, dalo by se říct, že si to usnadňuji, ale tím, že teď v La Push moc času netrávím a nemám hlídky, nejsem tolik unavený. Takže ano, občas se jako vlk proběhnu.“ Zasmál se a políbil mě v odchodu.

„Jakeu, kdy se vrátíš?“ zavolala jsem ke vstupním dveřím.

„Okolo druhý, jen odpočívej,“ řekl a dveře za ním bouchly. >Fajn a co tu jako budu dělat? Kolik vlastně je?<

Až moc pomalu jsem vylezla z postele a u skříně uviděla kufr, jenže mi došlo, že tepláky a tričko mám u Jakea v autě. Prohrábla jsem tedy jeho obsah a nic jiného, než kraťasy jsem nenašla a jelikož mi i v šatech bude zima, tak jsem se rozhodla otevřít Jakeovu skříň. Nebylo to perfektní, ale alespoň dlouhé. Půjčila jsem si tepláky a vzala si svoje tričko. Byla jsem absolutně rozhodnutá, že se půjdu projít.

Vyšla jsem z místnosti a koukla na hodiny. >9.24< Jen jsem si povzdechla a vyšla z chaty. Byla dost zima a v chatě se to také projevovalo, jen jsem ještě před chvílí byla zahřátá až až. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla špalíčky dříví a špalek se sekyrkou. >No, alespoň se nějak zabavím.<

Dohopskala jsem k sekyrce a s o něco větší námahou, než je běžné, jsem ji vyndala z dřevěného špalku. Rozhodně tato jednoduchá činnost nebyla tak jednoduchá, jako když stojíte na obou nohách, ale alespoň jsem se u toho dost nasmála. Když jsem měla Polínka odnést do chaty, nastal další problém, jak to mám udělat.

Vzala jsem tedy polínka do jedné ruky a druhou rukou se opírala o berli. V půli cesty mi polínka popadala, ale naštěstí minula celé mé tělo, s obtížemi jsem je posbírala a nakonec se mi je povedlo úspěšně dopravit ke krbu v obýváku. Ve kterém byl zbytek nedohořelého dřeva z minule a nějaké chrastí. Když jsme přijeli, chtěl Jake zatopit, ale to jsem mu zatrhla.

Polínka jsem položila ke krbu a šla pro další, jen jsem očima zavadila o hodiny a zjistila, že mi tato snadná práce zabrala dvě a půl hodiny. Je teda pravda, že jsem toho naštípala víc, než jsem potřebovala, ale potřebovala jsem prostě práci, kterou bych se zabavila.

Když se mi konečně povedlo nanosit potřebné množství dříví ke krbu, hledala jsem sirky nebo zapalovač, nakonec jsem našla zapalovač a usmála se. >Kde by mohly být. Kam je Jake mohl dát. No je budu hledat, až zatopím.< Začala mi být pořádná zima. Povedlo se mi to napoprvé a za malou chvíli už byl slyšet praskot dřeva.

Rozhlédla jsem se po pokoji a na krbové římse mě strefila krabička do oka. >Mám si zapálit, nemám si zapálit?< Vzala jsem krabičku a došla před chatu, bylo vlhko, ale svítilo sluníčko a až teď jsem si všimla, jak je tady krásně. Bylo tady krásné ticho narušované jen narážením vln o skálu. Zapálila jsem si cigaretu a krabičku dala do kapsy. Rozhodla jsem se, že se projdu, přece jenom se musím nějak zabavit.

Šla jsem pomalu směrem k útesu, a když jsem došla k jeho kraji a shlédla dolů, měla jsem nutkání skočit, užít si volný pád. Tenhle pocit ale velmi rychle vystřídaly obavy co se děje za mnou. Slyšela jsem, jak se pod něčí nohou odkutálel kámen a narazil do jiného. Snažil se našlapovat tak, aby nebyl slyšet.

Otočila jsem se a spatřila ne moc příjemný obraz. Stál tam Michal. .Jak mě našel? Co tu dělá? Co chce?< Koukal na mě rudýma očima s pokožkou bílou jako sníh.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 7. kapitola: