Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 46. kapitolka

26.05.2011 (16:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1554×

Bello, nejezdi...

Alice:

„Bello, no, tak. Edwarde, pusť ji!“ volala jsem do patra a věděla, že mě slyší oba dva. Bella si u mne velmi rychle vydupala nakupování. Já se jí nedivím, prý se chce vrátit zpět do svojí kůže. Je těhotná, je to tak strašně krásné, že tomu nemůžu ani věřit. Probíhá to normálně, naštěstí. Nemůžu se dočkat, až jí ukážu ty svatební šaty.

„Ne, ona nikam nejede, teď byla nemocná, je to dva týdny, co chodí bez berlí a bude lítat po obchoďáku, ani náhodou!“ odpověděl Edward a Bella se začala vztekat, ať jí okamžitě pustí, že to zvládá.

„Edwarde, okamžitě mě nechej dělat si, co uznám za vhodné, nebo se začnu prát a něco si udělám!“ křikla a Edward ji okamžitě pustil. Jsou komický pár. On se tak bojí, aby si něco neudělala a ona toho patřičně využívá.

„Bells, nejezdi tam, pojedeme spolu, třeba zítra,“ řekl a podal jí svetr, jemně ji políbil a ona se mu vypletla z objetí. Já ten svůj dar prostě miluju. Vyběhla z pokoje a za chvíli stála přede mnou stejně, jako Edward.

„Neboj se, vrátím ti ji stejnou, jen ji budou bolet nohy, což jí nevadí, že ne?“

„Ne, vůbec ne. Rok jsem je necítila, těším se, až budou unavené,“ řekla Bella a hrnula se do auta. Edwarde, promiň, ale víš moc dobře, jak já miluji nakupování a jak je Bella tvrdohlavá. Neboj, ohlídám ji. S těmito myšlenky jsem zavřela dveře u spolujezdce. Bella prostě musela řídit.

„Jeďte opatrně,“ řekl Edward a stiskl ovládání garážových vrat.

„Neboj, lásko, já jezdím opatrně vždycky!“

Bella:

Ve zpětném zrcátku jsem ho viděla, jak se dívá, dokud mu nezmizíme z dohledu. Stál tam a čekal. Soustředila jsem se na cestu a Alice mě raději moc nevyrušovala a samolibě se usmívala. Bylo vidět, že se moc teší na nákupy a hlavně na to, až mi ukáže svatební šaty. Ono já mám co říkat, nejraději bych skákala do nebe, že mě Edward pustil z domu užít si bez něj pár chvilek jenom s Alice.

Užívala jsem si plnými doušky ten skvělý pocit. Můžu řídit, jsem na moment od Edwardových starostlivých očí a jedu na nákupy, se kterými neskončím dokud nepadnu.

„Ještě že víš, jak na Edwarda,“ usmála se Alice, když se po zapípání mobilu podívala na displej. „Alice, postarej se o to, aby se jí nic nestalo! Díky, E.,“ citovala.

„Jo, to jo, kdybych mu nepohrozila, snad by mě nepustil. A to předtím zase nechtěl být vůbec se mnou, abych odpočívala. Najednou by se mnou mohl být. Kdo se v tom má vyznat.“ Alice se zase začala smát.

„Alice, pověz, jaké jsou ty šaty?“ otočila jsem se na ni.

„Bello, víš, že ti to nepovím a dívej se na cestu.“

„Ale proč? Alice, vdávám se přeci já, tak musím vědět, jak ty šaty budou vypadat!“

„Bello, nečerti se. Uvidíš je. Dneska. Jenom ti je nebudu popisovat, chci tě vidět dokonale překvapenou. O to tady jde,“ usmála se a já věděla, že všechny pokusy o vyzrazení jsou marné. A já že jsem tvrdohlavá.

Opět zavládlo ticho a mě se v hlavě honily různé představy o tom, jak by moje svatební šaty měly vypadat. Popravdě, o tohle jsem se nikdy nezajímala a těch pár šatů, co jsem viděla na stránkách v časopisech, jsem většinou s nezájmem otočila. Edward mě prostě změnil. Kdo by řekl, že se já budu vdávat a ještě se na to těšit.

„Alice, řekni mi alespoň, jakou mají barvu,“ žadonila jsem.

„Ne a ne a ne.“ Vyplázla jazyk. Super, tak mám ve snění volnou ruku.

Ačkoli jsem si myslela, že tahle myšlenka mě neopustí po celou dobu cesty do Port Angeles, po pár minutách jsem to vzdala. Nemá cenu si vysnít šaty, protože ty, co vybrala Alice, zahanbí všechno oblečení na světě. Vím, že budou nádherné, a to mi stačí, protože chci být nádherná. Nádherná pro Edwarda.

Za hodinku už jsme míjely ceduli, která oznamovala náš příjezd do Port Angeles, a já si to rovnou zamířila k největšímu nákupnímu centru, které tu je.

Zaparkovala jsem kousek od hlavního vchodu a div jsem neběžela dovnitř.

„Bello, zpomal, ty obchody ti neutečou.“ Chytila mě Alice za paži. „Stejně jsem tě nejdříve chtěla vzít na oběd, musím se o tebe dobře starat.“ Zamyslela se.

„Né! Alice! Já nemám hlad! Je teprve půl jedenáctý!“

„No dobře.“ Usmála se. Už byla myšlenkami v obchodech a táhla mě do toho prvního, jehož jméno bych zaručeně správně nepřečetla ani po létech francouzštiny. Uvnitř jsem se dostala teprve do té správné euforie. Okamžitě jsem se nahrnula k věšáku se svetříky. Popadla jsem jeden v bílé barvě a obcházela věšáky dál.

Kousek ode mě jsem viděla Alice a pomalu, prohlížejíc si další oblečení, jsem se blížila k ní. Když jsem viděla, jaká sekce před ní začíná, vrazila jsem jí ramínko se svetrem do rukou a vyrazila. Sekce spodního prádla. Ne, sekce francouzského spodního prádla!

„Věděla jsem, že tu na tebe nám počkat.“ Šibalsky se usmála a vydala se za mnou.

***

„Ták, a teď šaty!“ řekla jsem vzrušeně, nesouc v rukou asi pět plných tašek oblečení, převážně spodního prádla a košilek, které mi pomohla Alice vybrat. Také jsme ukořistily jedny úžasné minišaty barvy smaragdu a i když nevím, kam si je obleču, musela jsem je mít. Taky jsme sehnaly jedny úžasné úzké jeansy, uvidíme, jak dlouho je budu moct nosit, než je nebudu moct dopnout.

„Ne! Nejdřív oběd!“ řekla Alice rázně a já jsem dostala pocit, že tohle se mi snad jenom zdá! To mě chce umučit?

„A žádný odmlouvání! Prcek už má určitě hlad a co bych to byla za tetu, co? A jak bych mohla být tetou, kdyby mě Edward doma rozcupoval na kousíčky, že jsem se o tebe špatně postarala? Tůdle!“ vyplázla jazyk.

„Skvělý!“ řekla jsem si naštvaně víc pro sebe než pro ni. Když to slyšela, zasmála se. „Tak jdeme, ať to máme co nejdřív za sebou!“

Alice mě zatáhla do bistra, kde mě usadila ke stolu a s úsměvem mi oznámila, že jde odnést tašky do auta, že si mám mezitím objednat. Nezapoměla dodat, že ještě nejsem vdaná, což jsem nechápala, dokud jsem nezahlédla dva mladé čísníky, kteří hráli kámen, nůžky, papír o to, kdo mě bude obsluhovat.

„No to snad ne,“ zaklela jsem v duchu, když jeden z nich přicházel s úsměvem na tváři.

„Dobrý den.“ Div se neuklonil. „Copak si budete přát, krásná dámo?“

„Ehm,“ odkašlala jsem si a pak mě něco napadlo. Já mu na tu hru přistoupím.

„No tak, dala bych si sodovku a zeleninový salát s dvojitou dávkou kuřecího masa a potom...“ Zamyslím se. Mám chuť na něco hříšně sladkého. „Čokoládový koláč!“

„A pro druhou dámu? Nebo vás byla pouze doprovodit?“ zeptal se se zájmem.

„Ne, kdepak, už se támhle vrací. Ale jíst nebude, přineste jí taky sodovku.“ Číšník posmutní, ale jenom do doby, co se na něj zazubím a párkrát mrknu očima.

„Hned to bude!“ Byl zase plný elánu. Páni, člověk se zasnoubí a najednou by mu muži leželi u nohou.

„Ty mu dáváš, chudák. On už se s tebou vidí na svatební cestě,“ začala se smát Alice, která právě dorazila a usedla naproti mně.

„Na to já mám už ale někoho jinýho. To mu ale povím až potom. Zasnoubené a těhotné slečny se přeci nebalí.“ Zaksichtila jsem se.

„Jak to má ale vědět? Tvoje bříško je jenom o malinko větší, než bývalo,“ začala Alice uvažovat, ale pak si uvědomila, na čí straně je. „No, to je jedno. O mojí sestřičce si nemůžou kluci jako on nechat ani zdát.“

Číšník za pár minut donesl pití a potom i jídlo a já se rychle pustila do salátu. Už jsem to tady chtěla mít za sebou, chtěla jsem vidět jenom ty šaty! Sakra! Proč jsem si brala ten koláč?

„Bello, udávíš se tím, jestli to do sebe budeš takle házet,“ smála se mi Al. Bylo jí jasné, proč najednou tolik chvátám.

„Ať se třeba udávím, hlavně, když už uvidím ty šaty,“ mluvila jsem mezi sousty a Alice se chichotala smíchem, který připomíná zvonění zvonečků na Vánoce.

„Jsem ráda, že se aspoň těšíš.“

„Aspoň?“ Málem jsem vyplivla sousto, které jsem zrova měla v puse. „Mám přímo abstinenční příznaky, i když jsem je ještě neviděla, a ty řekneš tohle?“

Alice už mi raději neodpověděla v obavách, že bych se dalším rozčílením mohla udusit.

„Tak,“ vzdychla jsem, když jsem polkla poslední sousto. V tu ránu tu byl onen číšník a odnesl prázdnou misku.

„Ten koláč mi nakonec nenoste,“ usmála jsem se a začínala sbírat svoje věci po stole – mobil, sponka do vlasů a tak.

„Nechvátejte!“ zalekl se najednou.

„Musíme jít, máme důležité povinnosti.“

„Tak co kdybych vám tady napsal svoje telefonní číslo a vzal si na oplátku to vaše a zašli bychom spolu někdy na víno?“ zeptal se. Podal mi papírek s číslem a já mu to své vážně nadiktovala.

„No, na víno asi ne, neprospívalo by to miminku,“ pohladila jsem si téměř ploché bříško a číšník vyvalil oči. „Ale když bych si dala džus, tak bych šla moc ráda. Ještě se poradím s přítelem. Eh, pardon, vlastně snoubencem,“ zasmála jsem se jakože v rozpacích. Pohled mu sjel na mou ruku, na které se blýskal zásnubní prstýnek. Ztěžka polkl. Alice hodila na stůl bankovky a táhla už mě pryč.

„Ahoj, těšilo mě, kdyžtak se vám ozvu!“ zamávala jsem mu ještě. Jakmile jsme byly za rohem, vyprskly jsme smíchy. Ten jeho pohled! Na to nezapomenu.

Alice mě vedla k autu a já se tentokrát posadila na místo spolujezdce, protože jsem netušila, kde ten svatební salon je. Asi po deseti minutách jízdy jsme zastavily a já jsem neklidně vystoupila z auta.

„Připravená?“ zeptala se Alice a usmála se.

„To jsem už od rána, sestřičko,“ zakřenila jsem se a následovala Alice do salonu.

Pozdravily jsme a Alice si začala povídat s mladou paní za pultem.

„Určitě už to tady znáte. Paní Cullenová, vy byste mě klidně tady mohla nahradit, myslím, že mě ani nebudete potřebovat. Kdyby přece jenom ano, stačí zavolat,“ dodala paní za pultem nakonec.

„Myslela jsem, že si snad budete povídat do nekonečna,“ vyčetla jsem Alice, když mě vedla někam dál. Všude okolo byly věšáky plné svatebních šatů a botníky převážně plné lodiček. Rozhlížela jsem se všude kolem a najednou jsem zjistila, že mě Alice zatáhla až úplně dozadu. Počkala, než ve vzpamatuju, a potom z věšáku s asi pěti šaty sebejistě vytáhla ten správný.

Vrhla jsem se na něj, ale Alice mě zastavila. Jedním pohybem rozepla zip a sundala ho ze šatů. V ten moment jsem asi přestala dýchat. Ne že bych za život viděla tolik šatů, abych mohla tvrdit, ale tvrdím. Tyhle šaty jsou ty nejkrásnější! Sněhově bílé, bez ramínek, korzet zdobený drobnou krajkou a obrovská, rozšířená sukně. Přejela jsem opatrně po perličkách na korzetu.

„Páni,“ vydechla jsem po nekonečně dlouhé době a nemohla z těch šatů spustit oči.

„Myslela jsem si, že se ti budou líbit,“ usmála se Alice.

„Myslela? Líbit? To jsou dost slabý slova, Al. Jsou překrásný! Můžu si je vyzkoušet?“

„Musíš!“ vyplázla na mě jazyk. Postrčila mě směrem k plentě a já ze sebe v rekordním čase sundala oblečení. Potom mi Alice pomohla do šatů. Nechápu, jak je to možné, ale na mě byly snad ještě krásnější. Korzet nádherně přecházel do nabírané sukně, všechny detaily více vynikly. Neuvěřitelné. Dokonalé.

„Ještě je k tomu závoj, ale myslím, že ho asi dám přešít a uděláme z něj jenom malý závojíček do drdolu,“ začala uvažovat a než jsem se stihla mrknout, česala mi jednoduchý drdol.

„To je jenom pro představu,“ dodala. No neboj Al, jsem si jistá, že na mojí svatbě se vyřádíš, takže nečekám, že mi na hlavě událáš jenom tohle.

Alice tam připevnila závoj a poupravila všechny detaily. Tak, ne předtím, ale teď je to dokonalé.

„Alice, je to perfektní!“ Padla jsem jí okolo krku.

„Já vím, zlato. Jenom pozor na ty šaty,“ lehce se strachovala, ale mě to bylo v tu chvilku naprosto ukradené. Budu nádherná pro Edwarda. A díky Alice.

Po asi půl hodině, co jsem měla šaty na sobě, jsem je musela chtě nechtě sundat. Dohlédla jsem na to, aby šaty Alice uložila do vaku s největší opatrností. Byl nejvyšší čas vyrazit domů a Alice se opět vybavovala s prodavačkou. Moc jsem se do debaty nezapojovala, proto jsem se rozhlížela po různých špercích, které tam měli vystavené.

Najednou mi to padlo do oka. Prostě jsem věděla, že tohle je to, co chci dnes přinést Edwardovi.

„Prosím vás, dá se tohle koupit?“ Ukázala jsem na stříbrnou sponu na kravatu a neslušně přerušila hovor Alice a té paní.

„No, běžně ne, ale pro budoucí členy rodiny Cullenových,“ usmála se a vyndala sponu z police pod pultem a podala mi ji do ruky.

Zamilovaně jsem se podívala na ten obyčejnou i neobyčejnou věc a měla jsem chuť vyskočit deset metrů vysoko. Uvnitř spony bylo vyryto „forever and after“.

„To tu snad čekalo na mě! Určitě si to vezmu!“

Edward:

„Alice, slíbila jsi, že mi ji vrátíš jen unavenou,“ rozčiloval jsem se. Bella spala na místě spolujezdce a svírala v ruce nějaký balíček.

„Jen spí, Edwarde, klid, nic jí není a pojď mi pomoct, mám plný kufr tašek,“ hlesla Al a vystoupila z vozu. Bella klidně podřimovala. Mohl bych se na ní dívat roky a neomrzelo by mě to.

„Vrátily jste se o tři hodiny později.“

„To si vyřiď s ní, za to opravdu nemohu. Ona se nezdá, ale má vážně dobré nápady,“ cinkal Alice hlásek a už nosila věci do domu. Byla jako malý, zákeřný elf a myslela jen a jen na Jaspera. „Do těch tašek se nekoukej!“

Což mi připomíná, že mi její vize občas lezou na nervy, protože malá taška od Coco Chanel, ze které kouká krajkované ramínko, mě vážně lákala.

Shrnutí KristieNessie @ - Moc Ti děkuju, velmi se Ti to povedlo a líbí se mi to. Nejlepší je, žes mi dala nápad, který jsem sice zapomněla, ale to se spraví :). Děkuju Ti a Vám všem také, že to vůbec čtete.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 46. kapitolka: