Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 43. kapitolka

04.05.2011 (08:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1228×

Zkouška

„Slečno Swanová, takže se na Vás těšíme v novém školním roce,“ řekla přímo ředitelka a já se usmála. Poděkovala jsem a odcházela z místnosti, škola byla už dávno prázdná. Pomalu jsem došla k autu a sedla si za volant. Nedokážete si představit ten pocit znovu sedět za volantem a smět řídit. Užívat si ten pocit, že můžete, kam chcete, aniž byste někoho prosili, aby vás tam vzal.

Co teď? Edward je nejspíš někde tady a nenechá mě samotnou moc dlouho, zkusí se mi znovu omluvit. Nechci ho vidět, natož s ním mluvit. Tohle zkazil, udělal chybu, moc velkou chybu na to, abych mu odpustila. Pokazil všechno, co mohl - můj nejkrásnější den.

Nastartovala jsem motor a všimla si jeho tváře za keřem, před autem. Záporně jsem zakroutila hlavou a vyjela z parkoviště směr hranice – vlčí hranice. Moc dobře vím, že vítaná nejsem, ale vstup zakázán nemám, ještě stále jsem člověk. Budu bojovat za to, aby ses znovu nadechla. Já taky, nechci s tebou strávit věčnost, ne, už ne. Pokazil si to. Zkazil jsi mi můj sen, stala se z něj noční můra, a přes to všechno tě stále miluji, Edwarde Cullene.

Občas jsem ho zahlédla v lese, jak běžel stejnou rychlostí, jako já jela. Tvářil se, ne, nevyzařovala z něj lítost. Tak moc jsem si přála, aby se užíral lítostí, aby ho žralo svědomí, aby litoval, aby si uvědomil, že i upíři jsou omylní. Chtěla jsem, aby umíral samotou, aby cítil to samé, co já. Samotu i přes jeho přítomnost.

Přejela jsem neviditelnou hranici, značil ji starý dub, který se zelenal. Stál jako král, který pozoruje okolí a chrání ho. Hned za hranicí jsem odbočila do La Push a ve zpětném zrcátku viděla stát Edwarda. Bude čekat, vím to. Moc dobře to vím, ale tady nebudu sama, tady ne! Všude kolem jsou stále lidé, kteří mě i přes to, co se stalo, mají rádi: Seth, Emily, Sam a Billy. Jeho nejlepší kamarádi a otec, ti mi zůstali přáteli. Přestože jsem je skoro dva roky neviděla, Seth mi stále píše a Emily mi občas zavolá. Většina z nich ví, jaké to je někoho ztratit, jaké je s tím žít, aniž byste měli mlhavé vzpomínky. Naše vzpomínky jsou čisté, jasné, zřetelné. Všichni si pamatujeme na jejich tváře, na jejich činy, na jejich úsměv. Nezapomeneme, ne pokud zůstaneme lidmi.

Nečekala jsem dlouho a objevil se vedle mne vlk, který splýval s pískem. Na pravé noze měl uvázané džíny a koukal na mě usměvavýma očima a kývl. Zastavila jsem na kraji cesty a Seth ke mně přistoupil ve své vlčí podobě a nechal se podrbat. Pak snížil svůj hřbet a nechal mě na něj nasednout. Vzpomněla jsem si na Jakea, jaké to bylo tenkrát ve srubu, jak to bylo krásné.

„Vezmi mě k němu, prosím. K Jacobovi,“ hlesla jsem mu u ucha, on je našpicoval a já pořádně stiskla jeho srst, abych nespadla. Běžel rychle, jako by nic nenesl. Doběhli jsme na jednu louku, prý to tu Jakea uklidňovalo, naposledy jsem tu byla po pohřbu. Seskočila jsem ze Setha a ten odběhl do lesa. Nevím, jestli přijde, nebo počká, až si na něj zavolám.

Došla jsem k Jacobovu náhrobku, hrob už byl dávno zarostlý trávou, ale ležely tu tak dva dny staré květiny. Upadla jsem před náhrobek a obličejem střelila po nápisu: „Srdce věnoval, bez srdce zamřel. Jacob Black 13.5.1985 – 19.3.2004.“ Rozbrečela jsem se, nejen tím, že jsem tu dva roky nebyla, tím, že jsem ho zabila, ale tím vším, co se stalo. Chtěla jsem ho obejmout. Skočit mu do náruče, říct mu, že ho miluju. Chovat naše vlče. Chtěla jsem být zase s ním. Ležet v jeho horké náruči a slyšet jeho srdce – živé srdce. Vyrovnávat s ním dech, prát se s ním a vědět, že si o něj neublížím, protože jsem na svůj vzrůst silná. Chtěla jsem s ním jezdit na motorce, skákat z útesu. Chtěla jsem ho prostě zpět.

„Promiň, promiň, lásko, promiň. Nejde to, už ne. Chci tě zpátky,“ křičela jsem do země a věřila snad na pohádky. Láska přeci vždycky zvítězí. Ano, zvítězila, jenže ne tak, jak jsem chtěla. Objevil se, jako už mockrát, jako duch. Stál vedle mne a já věděla, že pokud se jen pohnu, zmizí jako předtím. Usmíval se.

„Belli, já jsem s tebou pořád a budu, pokud na mě nezapomeneš, ale teď už nejsem tvůj život, prostě to skončilo.“

„Jak tohle můžeš říct?“ hlesla jsem ze země a posadila se. Z očí mi tekly proudy slz.

„Se smrtí končí i otisk. Pro tebe je jednoduché znovu milovat, žít. Myslel jsem, že jsi šťastná, když jsem tě viděl naposledy.“

„Byla jsem šťastná, ale znáš štěstí, je jako pampeliška, stačí slabý vánek a rozletí se pryč,“ rozvzlykala jsem se, ale to už jsem viděla Setha, jak ke mně jde.

„A opět se někde usadí a zakoření. Pamatuj si to, Bello!“ řekl a zmizel, jako vždycky. Dnes jsem si ale byla stoprocentně jistá, že už ho v životě neuvidím. Zmizel navždy a měl pravdu, štěstí se zase objeví. Seth ke mně přišel, neřekl ani slovo a bral mě do náruče. Nesl mě nějak pryč, pryč od místa, kde leží moje první opravdová láska. Měla jsem pocit, jako by mi někdo z hlavy mazal vzpomínky. Jako by mě někdo chtěl zbavit viny. Seth mě donesl na pláž, kde jsme si hráli, když jsem byla malá. Na jednom mořem vyvrženém kmeni seděl Edward.

„Promluvte si, vy dva. Edward nás málem zabil, aby tě mohl vidět,“ řekl mi Seth do ucha a já se zhluboka nadechla. Postavil mě na zem a zmizel v lese, jako by tam byl doma. Edward se zvedl a otočil se na mě. Vypadal, jako bych ho podvedla, jako by mi vyčítal, že jsem sem jela.

„Bál jsem se o tebe. Tohle není nejbezpečnější místo, a pro tebe už vůbec!“

„Takhle budou začínat všechny tvoje omluvy? Pokud tedy nějaké vůbec budou,“ odpověděla jsem mu a sedla si do mokrého písku, který omílala mořská voda. Bylo teplo, zataženo, ale voda byla příjemná - ledová. Namáčela mi oblečení a lodičky, bylo mi to jedno. Měla jsem chuť do té vody skočit a plavat, dokud bych se neutopila. Nechtěla jsem poslouchat jeho slova.

„Promiň.“

„Edwarde, tys to stále nepochopil, že? Tady promiň nefunguje, tohle ti neodpustím,“ mluvila jsem tiše a opřela se o dlaně. Nechala jsem slzy, aby mi pomalu stékaly po tváři a hleděla na sem tam prokukující sluneční paprsky. Teď bych měla být šťastná, měla bych ho objímat a líbat. Udělala jsem zkoušky, jsem těhotná, měli jsme se brát. Teď si nejsem jistá vůbec ničím, snad jen tím, že chci to dítě a chtěla bych i jeho, jenže on si mě nezaslouží. Našla jsem svoji cenu, nemá smysl se trápit.

„Nemůžu po tobě chtít, abys mi odpustila. Jsem hlupák. Všechno je moje vina, jen bych byl rád, kdybys mi dovolila, abych se to snažil napravit. Udělám cokoliv, co chceš.“

„Cokoliv?! Nic na světě to nenapraví, Edwarde. Udělal jsi chybu, která tu bude už navždycky. Smiř se s tím. Mě to bolí, bolí mě, že to miminko nechceš. Měla bych zažívat ty nejkrásnější okamžiky, zatím se tady trápím rozmlouváním s tebou. Slíbil jsi, že mi neublížíš,“ rozvzlykala jsem se a spadla do písku. Obličej sem si přikryla dlaněmi, na kterých byl písek, a nechala odliv, aby namočil celé moje šaty. Bylo mi to jedno. Moje slzy spadly do mořské vody a ta je odnesla pryč, pryč do oceánu, kde se změní v déšť. Cítila jsem, jak se mi voda s pískem dostává do vlasů a věděla, že Edward přišel až ke mně.

„Říkala jsem, ať mi nic neslibuješ. Neposlechl jsi mě. Takhle to dopadá. Takhle to dopadne vždycky. Vždycky se něco pokazí. Pokaždé. Proč prostě nemůžu být šťastná, jen šťastná, bez potíží. Slíbil jsi to! Porušil jsi to! Proč?!“ začala jsem na něj křičet a zvedla se. Stál vedle mě a koukal, vypadal, jako by chtěl brečet, jenže to on už nemůže. Bylo mu to odepřeno, jak bych si přála, abych měla kamenné srdce, jako on, aby nekrvácelo.

„Můžeš být rád za to, že máš kamenné srdce, alespoň nevíš, jaké to je, když krvácí. Nevíš jaké to je, když ti vynechává. Miluju tě tak moc, že mě to zabíjí, a s každým dalším úderem je to horší a horší. Nenávidím tě za to, žes mi ukázal, jaké to je milovat, znovu milovat. Nenávidím tě za to, že existuješ. Proč jsi vůbec vstupoval do mého boje o přežití? Proč jsi mě nenechal na dnu... Protože jsi neslyšel moje myšlenky. Víš, jak ráda bych byla, kdybys je slyšel!“

„Máš právo se na mě hněvat,“ konstatoval, „ale tohle zraňuje i mě.“

„Ale je to pravda, ne snad? Celá tahle láska, pokud to je láska, je založena na tvojí fascinaci mojí obrněnou hlavou. Jsi se mnou proto, že v mojí přítomnosti máš klid od ostatních myšlenek.“

„Tak to není, Isabell.“

„Neříkej mi Isabell, tak mi říkala máma. Všechno tohle by mohl být hloupý stupidní pubertální sen jedné ochrnuté holky, která si svoje štěstí zničila, jenže to sen není, protože takhle dlouhé sny nebývají a nebolí u nich tolik srdce. Víš co? Vezmi si celý svůj dům, auto, peníze. Vezmi si ze stolku ten z***venej prstýnek a vypadni z mýho života a nech tady toho, koho jsem oznala, toho, kdo mě bránil před světem. Radši budu sama se svým dítětem, než ho vychovávat s upírem, který ho nechce,“ řvala sem na něj a měla sto chutí mu rozbít ten jeho dokonalej ksicht. Takovou chuť se prát jsem dlouho neměla a věděla jsem, že jestli řekne cokoliv, co by mě jen o kousíček rozzuřilo ještě víc, tak se na něj vrhnu a bude mi jedno, jestli je upír, nebo není.

„Isabello Swanová, proč mě do prd**e neposloucháš? Ty nevidíš, že tě miluju, že jsem prostě ko**t a řekl jsem, co jsem řekl. Vůbec mě nevnímáš. Nechci vypadnout z tvýho života, chci to dítě vychovávat!“

„Neřvi ne mě! Nenapadlo tě, že nechci abys ho vychovával? Je to můj život, já nedovolím, aby mi ho ničil upír, který moc přemýšlí! Nenávidím tě!“

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 43. kapitolka: