Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 41. kapitolka

24.04.2011 (07:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1256×

Tohle zvládnu!

Alice:

Edwarde, Edwarde, kdybys jen tušil, co všechno nevíš. Občas mi připomínáš úplného tupce. Copak jsi nedával pozor? Ukazovala jsem ti to, ale ne, ty jsi se rozhodl mě ignorovat, i když taky posun, protože po sto letech nacházíš smysl ve své schopnosti a dokážeš ji ovládat, alespoň u mě.

„Alice, lásko, nech už toho a pojď, musíme do školy,“ volal na mě Jasper z garáže. Zavřela jsem skříň a vzala si tašku s poznámkami a notebookem. Během vteřiny jsem seděla v autě.

„Máš nějakou dobrou náladu, ne? Kam se ztratila ta bezmoc a strach?“ zašeptal mi do ucha a já se usmála.

„To víš s novým dnem, nové vize, nový osud, nová radost. Jen nevím, jak to dopadne, což mě trochu irituje, ale ráda si počkám. Jen je mi Belly líto, udělá rozdílovky a zjistí tohle,“ mluvila jsem pořád dál a Jasper po mně hodil tázavý pohled. „Promiň, ale tohle ti neprozradím, těším se na tvoji reakci, až to zjistíš sám.“

Zamračil se a najížděl na hlavní silnici. Ve škole byla větší nuda, protože zmizel i Edward. Hraje si na nemocného. Cha, zápal švindlu a papírová horečka. Holky po něm nekoukají a nestrkají mu svoje telefonní čísla do skřínky. Snažím se Belle zjistit, kdo ji bude zkoušet, ale moc se nedaří. Lidé přestávají být vstřícní, jediné, co jsem viděla, je, že to udělá, stejně jako maturitu za dva roky, ale to okolo se mi pořád mění. Někdy bych si přála, aby byl pevný bod, okolo kterého by se ostatní vize točily.

„Slečno Alice, mohla byste mi prosím odpovědět?“ Sakra, už zase. Zase jsem se moc zamyslela a prošvihla výklad. Co se po mně chce?

„Omlouvám se, mohl byste zopakovat vaši otázku?“ hlesla jsem nesměle. Ne, že by mi vadilo se ptát, odpověď zajisté vím, ale musím si zahrát na toho malého ostýchavého skřítka, který nepředvídá budoucnost.

„To nechte být, jen jsem se ujišťoval, zda jste byla vážně myšlenkami jinde. Prosím, soustřeďte se a dnes to máte za pět,“ řekl a mluvil dál. V obličeji jsem sklesla, ale v hlavě se znovu zamyslela. Nikdy jsem neviděla, že by Bella chovala mimčo. Vždycky jsem viděla jen, jak to s děsem v očích zjišťuje.

Stejně je nejlepší ta scéna, kdy to volá Edwardovi, protože v tu chvíli je Edward akorát na lovu a Belle se ráno před zkouškou udělá špatně od žaludku. Pak jí to tak nějak dojde. Edward vezme telefon se slovy, že je za chvíli doma, zatímco ona mu na rovinu řekne, že je těhotná. Je vážně komický vidět Edwarda, jak zakopává a padá přímo k zemi.

Bella:

„Lásko, máš sbaleno? Jsem u tebe za dvacet minut a potom už konečně vypadneme z tohohle zavšiveného města a centra. Vážně už mi to tu leze na mozek,“ mluvil Edward do telefonu a já slyšela, jak startuje. Není to moc dlouho, co mu sem Alice dovezla Volvo.

„Copak, losi už ti nechutnají,“ smála jsem se do telefonu a do kufru vkládala poslední věci.

„Sobi, lásko, ale nevadí. Jo, už mi moc nejedou. Budu tě asi muset vytáhnout do Mexika, protože prostě potřebuju chytit nějakou kočku, tohle se už vážně nedá. Navíc je sezóna, je červen,“ mluvil rychle do telefonu a já si ho představila, jak nad představou jaguára slintá. Vyprskla jsem smíchy a málem upadla.

„Jo, dobře. Už mám skoro sbaleno. Počkám na recepci,“ řekla jsem a pokládala telefon stejně jako on. Zapnula kufr a zavolala na recepci, jestli by mi mohli pomoct. Jsou tady tak milí lidé.

Hodila jsem si kabelku přes rameno, obula si boty a ruce vsunula do francouzských holí. Ne, že by byly potřeba, mám je jen pro jistotu, jinak už to zvládám po svých. Tedy, je pravda, že na nějaký horský procházky to není, ale po centru se pohybuju dobře.

Za pár okamžiků mi na dveře klepal stážista a bral mi věci. Je to už dlouho, co mi Edward odvezl vozík, nechtěl se na něj koukat ani on, ani já. Vážně si to užívám. Je super projít se po trávě a cítit to.

Jsem jednou z mála výjimek, kterým se to povedlo. Mně se to navíc povedlo za pět měsíců. Asi měli pravdu. Felix měl pravdu, když říkal, že je neuvěřitelné, jakou má moje duše sílu. Lidé, co mě tu potkali a trochu poznali, zjistili, že jsem měla být už dávno v blázinci a léčit se jako magor. Jiní říkají, že jsem důkazem toho, že co tě nezabije, to tě posílí. Já si myslím, že jsem se narodila proto, abych se stala členem – plnohodnotným členem kompletního světa. Toho, který ostatní lidé znají jen z knih, vyprávění a balad.

„Edwarde, říkal jsi dvacet minut,“ řekla jsem, když mě objaly ledové ruce.

„Přepočítal jsem se. Jedem,“ odpověděl nesmlouvavě a bral mi kufr. Šla jsem za ním a usmívala jsem se, protože jsem věděla, že teď už je všechno tak, jak má být.

O týden později – Edward

„Lásko, jdeš?“ volal jsem do patra, stydla jí snídaně, „máš tady vajíčka.“ Neodpověděla, ozvala se jen rána od zabouchnutí dveří. Copak se to nahoře děje.

„Jsi v pořádku?“ ptal jsem se klepajíc na dveře našeho pokoje.

„Nechoď sem, Edwarde!“ křikla a já uslyšel dost podezřelý zvuk.

„Tobě je špatně?“ mluvil jsem na ni, teď už u dveří od koupelny.

„Řekla jsem, abys sem nechodil!“ odsekla a ten zvuk se ozval znova. Povzdechl jsem si a otevřel dveře. Bella obkročmo klečela u záchodové mísy, v pravé ruce svírala nějaké papíry a levou si držela vlasy pryč z obličeje.

„Je ti hodně zle?“ ptal jsem se a klekal si k ní.

„Jdi pryč, Edwarde, stačí, že zvracím, nemusím se u toho ještě ponížit,“ hlesla a vydávila další vodnatou část obsahu svého žaludku.

„Proč by ses měla ponižovat, mně to nevadí. Bolí tě břicho?“ ptal jsem se a hleděl do její krásné a strhané tváře.

„Právě, že vůbec. Ani žaludek, ani břicho, ani teplota, ani dámské problémy,“ hlesla a zvedala se. Musím konstatovat, že na to, že třikrát otočila žaludek dnem vzhůru, okamžitě nabrala barvu, opláchla si ústa a znovu vyčistila zuby.

„Víš co? Dojdi dolů a já jsem tam za dvacet minut. Času máme ještě spoustu, nebo víš co? Nechceš si dojít ulovit snídani? Stejně tu zkoušku mám až za dvě hodiny,“ řekla, napřímila se a políbila mě. Pokrčil jsem rameny.

„Vážně to tu zvládneš?“

„Ano, máš hladové oči, miluju karamelovou barvu, černá mě fascinuje.“ Znovu mě políbila a já vyskočil oknem ven.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 41. kapitolka: