Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 4. kapitola

08.08.2010 (07:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

Panenka

Když zastavil, pomalu jsem sestoupila a bosou nohou šlápla na nějaký kámen.

„Sss,“ sykla jsem a přenesla váhu na zdravou nohu, která stála na mechu.

„Copak se stalo?“ vyhrkl Jake, jak mě slyšel, stále sedíc na motorce a hledajíc klíče.

„Ale, nic to nebude, jen jsem šlápla na kámen, jen to bolí,“ odpověděla jsem a skrčila nohu tak, abych si viděla na chodidlo.

„Počkej, podíváme se na to uvnitř, je tam víc světla,“ řekl rychle a držel mne v náručí. „Jsi celá zmrzlá, proč jsi něco neřekla?“

Mlčela jsem a Jake mě nesl do chaty, kde rozsvítil světlo (propanbutanovou svítilnu). Chata na pohled malá, byla velká. Vešli jsme do velkého obýváku, kde byl krb, křeslo (spíš pohovka) a troje dveře. Obývák byl prostorný a před krbem byla medvědí kožešina.

Jedny dveře byly otevřené a bylo jimi vidět do kuchyně s jídelním stolem maximálně pro dva. Jake mě položil na pohovku a já zapadla do měkoučkých polštářů. Byla pohodlná.

„Tak ukaž, co jsi si udělala,“ pobídl mě a zvedl mi nohu, aby na ni viděl… Mlčel.

„Jak to vypadá?“ optala jsem se po chvíli ticha. Byla jsem vyplašená, kdyby to nic nebylo, řekl by to. Mračil se jako obloha před bouřkou.

„Omyju ti to, aby to bylo lépe vidět. Nejspíš sis to rozsekla, kameny tady jsou dost ostré! Teče červená, vydrž chvíli, hned jsem tu,“ řekl trochu mimo a zmizel ve druhých dveřích, které vedly z obýváku – koupelna. Vracel se s hadříky, lavůrkem, dezinfekcí a obvazem. Usmál se na mě, když viděl můj výraz.

Umyl mi to studenou vodou a už ta pálila jako ďas. Voda v lavůrku se pomalu barvila do ruda, stejně jako se barvil hadřík, kterým mi to omýval. A jéje, ještě trošku a omdlím. Ještě jednou ten hadřík vymáchal a voda zrudla úplně, Jake se zamračil. Bylo mi mdlo.

„Co se stalo, Jakeu?“ reagovala jsem na jeho výraz. Měla jsem mžitky před očima. Krev jsem vídala i v ringu, ale to bývala jen troška z nosu, rtu nebo líce.

„Máš tam střep. Celkem velkej střep a já myslel, že jsem je posbíral všechny,“ povzdechl si, mračil se a odešel do koupelny. Když se vracel zpět a já viděla pinzetu, mojí reakcí byla ztráta vědomí.

***

„Bells, prober se, no tak. Netrap mě už. Je to za tebou. No tak. Otevři oči a mluv se mnou,“ mluvil na mě Jake a plácal mě po tváři. Pomalu jsem otevřela oči a viděla jeho ustaraný výraz. Pod nohama jsem měla polštáře a levou nohu v obvazu.

„Promiň,“ pípla jsem a cítila, jak mi škube v chodidle. Jake mi pomohl se pomalu posadit.

„Nic se neděje, jen mi slib, že už mi to nikdy neuděláš. Střep je venku, je to vyčištěný a zavázaný. Jen nevím, jak dlouho to vydrží, docela to teklo, ale nevykrvácíš, neboj. Teda doufám. Ráno na to mrkneme,“ řekl a usmál se. Políbil mě na tvář a odtáhl se, chvíli mě pozoroval. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si jeho rty, políbila ho a usmála se.

„Děkuju.“ Usmíval se a pohladil mě po vlasech. Stále mi byla zima, prsty jsem měla stále zmrzlé a cítila jsem, jak mi chlad postupuje ke kolenům a loktům. Začalo mě šimrat v nose a nestačila jsem to kýchnutí zadržet, jen taktak jsem si dala ruku před pusu.

„Měl bych rozdělat oheň, abys se zahřála,“ řekl a chtěl odejít. Chytila jsem ho za zápěstí a on se na mě otočil.

„A co kdybys místo štípání dříví ovinul svoje ruce kolem mého těla? Nemysli si, že jsem si toho nevšimla! Nejsem blbá! Čím to je?“ vyhrkla jsem na něj a on si sedl a posadil si mě na klín. Objal mě svýma obrovskýma rukama, V jeho objetí jsem se ztratila. Oproti němu jsem byla panenka, se svými 153 centimetry a 48 kily.

„Stejně bych ti to jednou řekl. Nic s tím nenadělám, takže: Bells, slib mi, že neutečeš,“ kývla jsem, že neuteču. „Já, Bells, jsem jiný… Pamatuješ na staré legendy, co nám vyprávěl Billy, když jsme byli malí?“

„Myslíš tu o tom, že pocházíte z vlků?“ zeptala jsem se a on kývl. „Jsou pravdivé?“

„Ano, dokážu se proměnit ve vlka a to proto, že se v okolí před časem pohyboval upír,“ řekl a stiskl mě, abych se nebála. Nebála jsem se, neměla jsem čeho. Byla jsem s Jakeem a na ničem jiném nesešlo. I kdyby řekl, že je ďábel, neutekla bych, na to ho moc miluju. Pokračoval: „Bells a pamatuješ na tu druhou, tu s otiskem?“

„Jo, pamatuju si všechny. Byly to velmi zajímavé příběhy…“ Nemluvila jsem dál, přestože jsem čekala, co řekne. Nechala jsem ho to vyslovit.

„Bells, já… Já jsem se do tebe otisknul,“ řekl jakoby to byl hřích. Nebyl! Bylo to, jako by řekl: ‚Miluji tě! Neodvolatelně tě miluji!‘ Zabořila jsem mu obličej do hrudi a skrčila nohy. Prsty u nohou jsem ho asi zastudila přes jeansy, a tak je chytl do jedné dlaně a ony pomalu tály jako led v ústech. Usmála jsem se. To, co ty legendy vyprávěly bylo krásné a děsivé zároveň. Říkaly, že když se otiskne, udělá pro tu ženu cokoliv, aby ji ochránil. Je jeho střed vesmíru, to kolem ní se točí planety.

„Miluju tě, Jakeu,“ šeptla jsem a věděla, že to slyší. Seděli jsme tam, Jake mě objímal a já byla šťastná, po dlouhé době opravdu šťastná.

***

„Nejsi unavená, bylo toho za ty dva dny hodně a je pozdě,“ zašeptal mi do ucha v momentě, kdy jsem myslela na včerejší noc.

„Malinko, ale jestli to znamená, že mě přestaneš objímat, tak nejsem unavená vůbec,“ špitla jsem a otevřela oči, za okny byla tma a na obvazu prosvítala krev.

„Ne, neznamená, odnesu tě,“ řekl a ruku podvlíkl pod mými koleny. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a Jake se zvedl a došel ke třetím dveřím – ložnice. Byla útulná, jen postel, skříň a okno, které bylo společně s okenicemi zavřené. Šlo sem pouze světlo z obýváku. Vedle postele byla lampa a Jake ji rozsvítil, vrhala jen malý kroužek světla, ale lepší než nic.

Položil mě do postele, která byla měkká podobně jako pohovka, ale měkčí a všiml si obvazu, na kterém se teď už jasně rýsoval kroužek krve.

„Budu ti to muset převázat a jestli se to do zítra nezlepší, tak tě odvezu do nemocnice. Nebolí to?“ zeptal se a já už v polospánku odpověděla: „Trochu a hlavně v tom cuká! Nic to není. Jakeu?“

„Ano?“ odpověděl otázkou a nechtěla, aby se ode mě vzdaloval.

„Nebuď pryč dlouho,“ řekla jsem a on se usmál. Během chvilky byl zpět s čistým obvazem a desinfekcí. Usmál se na mě, aby mě povzbudil a opatrně mi odvázal prosáklý fáč. Zaškaredil se. Opatrně mi to vyčistil, pálilo to, až se mi draly slzy do očí a zavázal. Byl tak opatrný a každý jeho dotek příjemně hřál.

„Tak, dobrou noc,“ řekl a zvedl se z postele. Nelíbilo se mi, že chce odejít, že vůbec myslí na to, že by odešel.

„Nechoď, zůstaň tu se mnou, říkal si, že neztratím tvé objetí,“ špitla jsem polohlasem a poražena spánkem. Z posledních sil jsem na něj hodila kočičí oči.

„Tady se ti nic nestane, doběhnu ti pro kufr, všiml jsem si, že sis ještě nevybalila. Mám vzít ještě něco?“ zeptal se, ale mě se vůbec nelíbilo, že chce odejít. Připadala jsem si jako malá holka. Posadila jsem se a chytla ho za ruku. Nebála jsem se o sebe, teda víc jsem se bála o něj.

„Ale co Charlie?“ Byla to otázka, které jsem se bála. Měl zbraň a i když vím, že by ho Jake přepral, mám obavy.

„Neboj se, nic se mi nestane. Charlie uvidí až zadní část mého auta. Neboj se!“ Mluvil tak jistě. Věděl, že se mu nic nestane?

„Dobře, tak stačí, když vezmeš peněženku ze stolu,“ řekla jsem a zívla.

„Fajn, tak se hezky vyspinkej, lásko,“ řekl a políbil mě.

***

Ráno jsem se probudila a potřebovala na toaletu. Opatrně jsem se tedy postavia na pravou nohu a skákala na ni ke dveřím, které jsem otevřela a zjistila, že je 9.05 hodin. Spala jsem 12 hodin a jsem unavená. Poposkočila jsem dál a otevřely se vchodové dveře a když mě Jake uviděl, šel mi pomoct.

„Ty jsi tady a živej, v celku, bez střelné rány,“ vykřikla jsem nadšeně a kolem pasu se mi obmotala Jakeova pravá ruka, aby mi pomohl.

„Ano a kam jsi se vydala ty?“ Zasmál se a já ukázala na dveře do koupelny. Pomohl mi a než odcházel, tak řekl, ať zavolám. Volala jsem za chvíli a i během té chvíle Jake stihl přinést kufr do ložnice, kam jsem se vrátila.

„Tak ukaž tu nohu,“ řekl a já ji k němu zvedla.

„Bells, pořád to teče. Oblékni se a pojedeme, nechci nic riskovat. Jo kdybych to byl já, nebo někdo z kluků, tak to neřeším, ale ty. Jsi až moc důležitá, pro mě. Bez tebe si nedokážu představit svět.“ Neodpověděla jsem, usmála se na něj a sehnula se ke kufru pro tréninkové šedé tepláky a jedno tričko s dlouhým rukávem, ponožku a tenisku. Jake mi pomohl se obléknout a odnesl mě do auta.

„Jakeu, moje doklady!“ Vzpomněla jsem si, když startoval. Jen si poklepal na kapsu u kalhot. Cesta byla dlouhá a hrbolatá, než jsme vůbec vyjeli na silnici, uběhlo dobrých 50 minut i víc.

V noze mi nepříjemně škubalo a přes obvaz se prosákla krev. Myslela jsem, že je to jen prkotina. Ani včera to tolik neteklo! Jake po mně pořád koukal a ujišťoval se, že jsem v pohodě.

***

„Bells, ještě 5 minut, vydržíš to? Jsi celá bílá,“ řekl a pohledem sklouznul na nohu, zamračil se. Na to jsem jeho pohled následovala a uviděla dříve bílý obvaz teď zahalený do rudé barvy.

„Ano, Jakeu, vydržím a ty koukej na cestu nebo toho doktora budeme potřebovat oba!“ odpověděla jsem a skryla tím hysterii, nevypadalo to dobře. Jake zrychlil a v nemocnici jsme byli hned. Počkala jsem, až mi pomůže po jedné noze, ale on mě donesl do čekárny, kde nás viděla sestra.

„Ježíši, Marie, Josefe, copak se vám stalo slečno? Pojďte za mnou!“ vyzvala nás žena menší oplácané postavy se zrzavými vlasy a červenými nehty. Jake se mnou v náručí ji následoval. Zavedla nás do ordinace, kde seděl lékař a když mě uviděl, zamračil se.

„Ale, ale, copak jsme dělali? No, na povídání je času dost, až to ošetříme, ne?“ Kývla jsem a Jake mě položil na lehátko. Lékař ke mně přistoupil a už v rukavicích mi zkušenými pohyby sundal obvaz.

5

style="text-align: center;">shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 4. kapitola: